sobota 25. dubna 2015

Komunizmus je velký HNUS !!!

Tento nápis jsem objevil na zdi pánského záchodku v roce 1968, krátce před tím, než přišly sovětské hordy okupovat naši zemi. První co mne napadlo, že jsem si už o řadu let dříve, při procesu s Miladou Horákovou, pomyslel totéž a tohoto dojmu se nikdy nezbavil. Proto nechápu lidi, kteří tolerují hrůzy leninského, stalinského a gottwaldo-husákovského běsnění tím, že volí stranu, která se tváří jako, že se jí to netýká a ani svým odporným názvem se od těchto zvěrstev nedistancuje.

Já si myslím, že pokud se někdo opravdu pomýlil a do té strany vlezl jako slušný člověk, tak z ní musel zase brzy po vystřízlivění vystoupit. Když to ale neudělal a nyní se chce navíc ucházet o post prezidenta ČR, tak to pro mne nikdy nebyl a není slušný člověk a já ho nemohu v životě volit za nejvyšší hlavu tohoto státu. 

Málokdo měl takovou šanci jako já, udělat kariéru vstupem do partaje. Když jsem se totiž vrátil jako nestraník ze služební cesty do Egypta (viz článek „S blbcem do Egypta“), kde jsem měl úspěch s návrhem technologického projektu na výrobu jízdních kol za sto milionů paritních korun, došlo k přemlouvání mne ke vstupu do KSČ. 

Jednoho krásného dne, někdy v září 1958, za mnou přišel do kanceláře soudruh předseda stranické organizace a pozval mne na pohovor do jejich chambre separé, že se mnou potřebují mluvit o Egyptě. Se smíšenými pocity jsem ho následoval. Tam seděli ještě dva výborové a jejich mluvčí soudruh zahájil následující projev:

„Soudruhu inženýre, hned po tvém návratu z Egypta, když jsme se dozvěděli od čsl. obchodního zástupce v Káhiře, že také tvojí zásluhou byl zachráněn již téměř ztracený obchod za mnoho miliónů a egyptská strana tedy neodstoupila od obchodu, jak původně chtěla, tak nám bylo jasné, že jsme tam vyslali dva správné kolegy. Jak víš, soudruh Jeníček byl odměněn povýšením na technického náměstka ředitele, poněvadž to měl jako stranický úkol, který splnil. Soudruh Jeníček však sám na našem výboru přiznal, že z 80% to byla tvoje práce, jelikož on nezná anglicky a navíc není projektantem. Vyslovil ale přání abychom zvážili odměnu také pro tebe, jinak by mu toto jeho povýšení připadalo nespravedlivé. Shledali jsme to od něj, tak nějak, soudružsky čestné a proto ti nabízíme urychlený vstup do naší strany bez obvyklé čekací lhůty dvou roků jako kandidát. Naše strana potřebuje mít ve svých řadách schopné pracovníky jako jsi ty. Co tomu říkáš?“

Odpověděl jsem těm soudruhům zhruba toto: „Podle mne existují pouze tři důvody, proč lidi vstupují do KSČ, jestli je těch důvodů víc, pak mne, prosím, opravte. 
Zaprvé, hodně lidí vstoupilo do vaší strany z prospěchu, chtěli udělat rychlou kariéru, šli za vyšším platem, za lepší prací, prostě za lepším korytem. A to si myslím, že by se vám určitě nelíbilo, kdybych tak učinil i já...“
„Ne, to by nebylo správné, to nechceme,“ zamručeli všichni tři.
„Zadruhé, hodně lidí vstoupilo do vaší strany ze strachu, aby neztratili svůj teplý flíček, nebo, aby se děti dostaly na školu a tak podobně. Já z vás, soudruzi, ale strach nemám, já si těch mých ubohých patnáct stovek vydělám všude...“
„No, soudruhu, to né, to přece my nestojíme vo nějaký ustrašený límečkáře, my máme zájem jen vo lidi nebojácný a hlavně uvědomělý.“

„K tomu uvědomění se právě dostanu, zatřetí. Do vaší strany vstoupili mnozí, takzvaně uvědomělí slušní lidé, z čistě ideologických důvodů, nikoliv z prospěchu.“
„Tak, to je správný a takový soudruhy my potřebujeme!“ Hromadně zajásali.
„Jenže já, mám ideologicky jinou představu, takže vstoupit nemohu...“
Následovala chvilka trapného ticha, načež soudruh mluvčí zakončil tuto schůzku slovy: „No, tak jsme si to vysvětlili a můžeme poděkovat soudruhu inženýrovi za jeho otevřená slova a kdyby si to třeba někdy rozmyslel, tak se k tomu zase vrátíme, čest práci.“

Věděl jsem, že jsem si dovolil moc a tak jsem urychleně dal výpověď a šel si shánět nové místo zase za patnáct stovek, ale do jiné firmy. Můj nejlepší kamarád Vlastík nevydržel a protože rád sborově zpíval, je ho vidět na tomto záznamu (1978), čímž mě prvně v životě zklamal. Podruhé mě zarmoutil, když 14.2.2015 zemřel...

https://youtu.be/9ejHtv62w6k



čtvrtek 16. dubna 2015

Spát, chviličku spát...

Byl červenec roku 1990, v té době jsem žil v západním Německu už 22 let, když mě moje firma vyslala do východní zóny (dříve DDR), do města Chemnitz (dříve Karl-Marx-Stadt a teď zase Chemnitz), jako lektora na týdenní vyškolení tamních programátorů pro námi dodávané počítače. Bylo to již po "velkém třesku", takže mi nehrozilo zatčení od STASI, (STB) pro nedovolené opuštění ČSSR. Zákaznická firma mi sama zajistila ubytování v hotelu velice pochmurného rázu, který už hned na první pohled ve mne vzbudil nelibost, byl totiž nevýhodně umístěn na průsečíku dvou magistrál, ale řekl jsem si, čert to vezmi, já dovedu spát i v bouřce, blescích a nepohodě.

To jsem ještě nevěděl, jaké peklo mě čeká v noci. Přízemní pokojík s oknem na křižovatku a postel, v níž snad už i starej Marx s Engelsem spávali, splnila se má neblahá tušení. Od večera do rána tam stále hustěji přijížděly těžké náklaďáky, tůrovaly motor do kopce, potom zastavily na červenou a pak se zase rozjížděly na plný plyn. Do dvou v noci jsem trpělivě čekal, že ten kravál ustane, leč marně. Potom se k mé radosti intervaly mezi jednotlivými přívaly rachotu prodloužily asi tak na dvouminutové, takže se toto zemětřesení střídavě proměňovalo v noční klid a naopak. 
Byl jsem už tak ospalý, že jsem i v těch klidových intervalech usínal a opět byl buzen. Musel jsem v šest vstávat, abych stihl hygienu, snídani a cestu do zákazníkovy fabriky na druhém konci města. Kurs začínal v osm hodin. Dopoledne to ještě šlo, ale odpoledne na mne padla "těžká mžutka", takže jsem se chodil na WC oplachovat studenou vodou, abych to nějak přestál do konce výuky ve čtyři hodiny. Po skončení prvního dne vyučování jsem věděl, že když se v noci zase nevyspím, padnu tam u tabule na hubu a usnu. To ovšem bude ostuda. Řeklo by se: "Lektor se zřejmě spařil jak špenát a usnul při výuce přímo u tabule..."

Pak mi ale jedna z mých žákyň Frau Grünhof, na mou otázku, kde je tu ten nejlepší a nejdražší hotel ve městě, doporučila na hlavním náměstí, jakýsi tříhvězdičkový Kongress Hotel, blízko u hlavního nádraží. Tak jsem, se tam vydal a nelituji toho. Zjistil jsem, že vlaky jsou oproti náklaďákům jen relativně tichá plížítka.
Nemohl jsem si nevšimnout, že tam také trčí přímo z chodníku obrovská Marxova kebule, jen o něco menší než Stalinův pomník na Letné, prý je tam dodnes a váží víc než 50 tun. Je to takzvaná Sfinx socializmu a za ní je vidět na fádním osmipatrovém baráku od zdola až po střechu megalomanská tabule (žluto-hnědá) s nápisy ve všech možných světových jazycích: Marxovo krédo o proletářích. Díval jsem se do jeho kamenných očí a měl jsem dojem, že si neslyšně opakuje: "Proletáří všech zemí, odpusťte mi..."

Pak jsem navštívil ten doporučený hotel, pan recepční se tvářil, jako by ho braly žaludeční vředy, ale pak pro mne objevil jeden prázdný pokojík, ovšem až od středy a jen do pátku. I tak jsem byl šťasten, dnes je pondělí a holt ještě jednu noc musím vydržet v té mé rachotírně a cestou zpět jsem si koupil kilo vaty do uší. Je pravdou sice, že jsem i s vatou nespal celou noc v jednom zátahu, ale počet přerušení spánku klesl takřka na polovinu. Když jsem se pak ve středu hodlal odstěhovat do nového hotelu, divil se pán v recepci, že jsem přece zde měl být celý týden! "Vážený pane, po týdnu tohoto nočního rachotu v téhle bruchbůdě, by mně odtud vezli rovnou do cvokhauzu, nebo na krchov!", řekl jsem nabroušeně a odešel do hotelu, kde jsem doufal, že budu moci spát, aspoň chviličku spát...

Jinak, občané v DDR, jako programátoři jsou ovšem oproti těm zhýčkaným západním, nesrovnatelně disciplinovanější. Všichni mne respektovali a poslouchali jako hodinky, takže výuka probíhala bez nejmenších problémů a zádrhelů. Každý trpělivě čekal až jim řeknu, co mají udělat a když jsem jim dal úkol něco vyřešit, tak měli nakonec všichni stejný, správný výsledek.
Naopak v západním Německu všichni, jakmile zasedli k počítačům, hned si každý něco zkoušel, nedával pozor, co jim říkám a když jsem jim dal určitý, všem stejný úkol něco vyřešit, tak každému druhému vyšlo něco jiného. Inu, svoboda má taky své mouchy. Ale disiplína je disciplína...

https://youtu.be/Nt1_WwNcgbY

pátek 3. dubna 2015

Dva Josefové: GOEBBELS a URVÁLEK...


Podívejte se dobře na následující dvě fotografie, které představují dva Josefy, ten první je známý nacistický fanatik  Josef Goebbels  (1897-1945), známá a degenerovaná idiotská figura, jakož i Hitlerův ministr lži-propagandy a člověk-zrůda  pro tak zvanou špinavou práci...

Druhý takový "netvor"  byl  též Josef,  ovšem tím
byl   bolševický  idiot  Josef Urválek (1910 -79)
Gottwaldův sluha, též pro špinavou práci. Měl už řadu justičních vražd za sebou a jeho obětí se stala také Milada Horáková a desítky jiných...

Podívejte se dobře do jejich nenávistných obličejů a řekněte si, který z těch dvou fanatických zrůd je Vám sympatičtější? Já bych řekl, ani jeden! Snad je tu jen rozdíl v tom, že Josef Goebbels spolu s SS vraždili gilotinou a Josef Urválek spolu s STB vždycky vraždili mnohem citlivěji, laskavěji a příjemněji s měkkou oprátkou...

A pak u nás existuje také jedna velmi známá Lady s problémem. Je to profesorka JUDr. Helena Válková CSc., bývalá členka KSČ, dnes hnutí ANO. Je to vzdělaná odbornice, která nám skutečně chtěla dělat ombudsmanku (!). Sama prohlásila, že pana Urválka vlastně vůbec neznala. Když potom Server Info zveřejnil  texty, v  nichž  tato odbornice  napsala  a vydala  společné  dílo s  J. Urválkem  o resocializaci odpůrců KSČ... Samozřejmě, že se zde jedná o nesouhlasící s komunistickým režimem! Je tam najednou podepsána (Kamna padněte!) tato paní JUDr H. Válková společně s tímto už dobře známým "dobrákem"  JUDr. J. Urválkem... 

čtvrtek 2. dubna 2015

Já, coby teen-ager



 Tyto mé nostalgické črty nemají být nějakým bolestínským povzdechem starce  ve smyslu: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí...“, ale spíše hmatáním v paměti a vybavováním si časových souvislostí okolo vzniku těchto starých, místy už zažloutlých fotografií v mém albu.
Teen-ager, jedním slovem nepřeložitelný výraz, který by do češtiny musel znít třeba nácti-nář, čili mladík, jehož věk má koncovku –náct, (teen) tedy třináct až devatenáct. A tady je ta nepřesnost, protože v češtině koncovku –náct má už i jedenáct a dvanáct, ale to nejsou ještě teen-agers. Já jsem byl asi trochu „přibrzděný“, pro mne začínalo takové to pubertální teen-agerské období až od 17 a trvalo tedy jen dva roky!

Coby patnáctiletý, na rozdíl od dnešních mladých, co si stále a při každé příležitosti dělají "selfíčka", jsem se nerad fotil a když na mne křivoklátský bratranec Pepa zamířil aparát, vyhrožoval jsem mu, že ho trefím šutrem, ale on se nezalekl a stejně mne ten paparazzo vyfotil. A udělal dobře, aspoň teď vidím jaký jsem byl hubený žabák. V této době jsme se s Pepou ještě nezajímali o děvčata. Na vojáky jsme si už nehráli, ale zato jsme chodili skoro denně chytat ryby a sbírat houby a vůbec vše co les dal. Bylo těsně po válce a nic nebylo na trhu, takže platilo: co je doma - to se počítá...
Ale ani v šestnácti mě ještě dívky až tak zas moc nezajímaly, více jsem věnoval svou péči Pepovu psovi Borkovi a můj o půl roku starší bratranec to byl, kdo mě naučil chytat i rozlišovat ryby, do té doby jsem za rybu považoval pouze vánočního kapra.


Zatímco já na dívkách obdivoval snad jedině prsa, tak Pepa už byl o stupeň dál. Teprve v sedmnácti se mi začaly zapalovat lýtka a Pepa mě postupně seznamoval se svými kamarádkami, což mělo ihned za následek mé beznadějné zamilování do krásné a neobyčejně vnadné dívky, jménem Jaruška Mourková.
Bylo to však celkem samozřejmé, že tato osmnáctiletá žena byla mnohem méně naivní než já ve svých sedmnácti letech, což jí asi mohlo docela vadit. Aby se ona vůbec dozvěděla, že ji miluji, musel jí to zřejmě Pepa nějak tajně prozradit, protože mi najednou začala dávat najevo své sympatie, což jsem sice kupodivu bystře zaregistroval, ale s předstíranou ležérností z důvodu stydlivosti (!) neopětoval. 
Například, když jsme byli hromadně v osmi účastnících v kině a ona byla vylosována zakoupit všech osm vstupenek najednou, předala mi pak před kinem vstupenku vedle sebe a sama seděla na kraji řady, takže vedle ní jsem seděl jenom já! Ani to se mnou nehnulo, ne že bych byl takovým suverénem, ale styděl jsem se jako blbec za své city. A protože jsem byl a ještě asi tak rok zůstal, typicky stydlivým platonikem, tak  i naše přátelství s Jaruškou zůstalo čisté a neposkvrněné...

«---Na této jakž-takž zdařilé amatérské fotomontáži, 1949 já osmnáctiletý mladík ještě netuším, že se s touto holčinkou seznámím teprve za 34 let, a že si ji vezmu za ženu. Bude to moje třetí manželka a na rozdíl od obou dvou zpackaných předchozích manželství, bude  ONA jediná „ta pravá“. (Na té fotomontáži z dvou starých fotek je Jituška asi tak 2-letý capart, žijící na Moravě v Přerově a já v Praze. Museli jsme se tedy oba dva stát za 20 let emigranty v Německu a tam se zcela náhodně seznámit a o 2 roky později se šťastně vzít...
Naše manželství je ideální i dnes po 34 letech!  (*161 )

The man I love

středa 1. dubna 2015

Nenechte si blbě radit...

(Vyňato z rakousko-uherské čítanky, rok:1910)

V létě po silnici šedé, sedlák a syn

osla vede na trh k městu.

"Šťastnou cestu" přeje jezdec,

"oba jdete, proč si někdo nesednete?

Copak vám to rozum nedá?"

Na osla si chlapec sedá,

otec pak jde vedle pěšky...



Dohonil je povoz těžký.

Vozka volá z pravé strany:

"I ty kloučku, nekáraný,

bodejž by tě kopla husa,

mladý jede - starý klusá!"

Synek sleze, prachem břede,

na oslu zas otec jede...



"I toť necitelnost velká!"

ozvala se mladá selka,

na návratu ze svých polí:

"Synka jistě nohy bolí,

odstůně to mladé robě!"

Nato vzal ho otec k sobě...




"Neznabozi!" křičí kmet, 

jenž pásl kozy:

"Máte-li pak srdce v těle?

Vždyť jste zvířat mučitelé!"

Otec i syn na ta slova,

slezli a šli pěšky znova...