Karikatury a test IQ

Od dětství mě bavilo kreslení, později malování vodovkami a nakonec olejem. Byl jsem už vždycky obdivovatelem karikaturistů, jak vykouzlili i z krásného filmového hrdiny udělat obludu a přitom každý hned poznal o koho se jedná. Proto jsem občas taky zabrousil do karikatur, což je ovšem malování vcelku nevděčné. Kdekdo chce mít svoji karikaturu, ale když mu ji uděláš tak, aby se mu to líbilo, tak ho v tom nikdo nepozná a naopak, když ho každý pozná, tak se to nelíbí jemu. Asi dvacet procent mužů to dokonce považuje za urážku a nakrkne se. V případě žen se naštve skoro každá.

Hned v první firmě, kde jsem pracoval, jsem nejprve namaloval sám sebe, někdo to pověsil na zeď a pak chodili za mnou kolegové, abych je namaloval taky. Já jsem si musel vždycky v duchu umět odhadnout, kdo to jak přijme. U obzvláště nadutých osob, jsem to apriorně odmítal s výmluvou, že nejsem profesionál, takže nedovedu karikovat každého, ale jen určité typy lidí, kteří mají nějakou drobnou nepravidelnost v obličeji. Totéž jsem tvrdil takzvaně „krásným ženám“ a žádnou jsem radši nechtěl malovat. Až teprve Alice Baštová, z jiného oddělení, mě k nakreslení ukecala svojí úžasnou vyřídilkou: „Pane inženýre, sám jste říkal, že se vám dobře malují lidi s nepravidelností v ksichtě a to jsem přeci já!“

Pomyslel jsem si: „Ona má pravdu, má tvar hlavy jako hruška, skoro žádnou bradu, široká ústa, takže nemít uši, tak se řehtá dokola celé hlavy a zuby má jak šafářova kobyla.“ A tak jsem přislíbil, že ji namaluji, ale musela mě ujistit, že se neurazí.

Když to bylo hotové a slavnostně vyvěšené na zdi mezi ostatními sedmi karikaturami, přišla se na to paní Alice podíval i se svými kolegy. Nejprve se trochu nuceně zasmála, pak nastalo trapné ticho a do toho řekla: „Teda, pane inženýre, takovou hubu ale nemám!“ Její kolega se jí hned zastal: „Teda, pane inženýre, opravdu, takovou hubu naše Ala nemá, ta ji má přece daleko větší!“ Alice na něj zařvala: „Nééé, ty blbče, menší!“ Nastal frenetický řehot, přecházející až ve skandované ovace, jen smích Alice Baštové postrádal srdečnost.

Teprve o řádku let později jsem si troufl namalovat karikaturu a to své německé přítelkyně. Doris, která si o to dlouho koledovala, kdykoliv jsem zasedl k malování. Zase jsem se nechal ukecat a pustil se do toho, i když jsem věděl, že to bude opravdu náročné. Doris totiž neměla žádnou vadu na kráse, vyjma takzvaného „Silberblicku“, to znamená, že když si nedala pozor, ujelo ji jedno oko trochu směrem k nosu, ale i to jí slušelo. Když jsem jí předvedl svůj hotový obraz, tak jen vyprskla vztekle: „Tady vypadám jako Gartenzwerg“, (zahradní sádrový trpaslík) a zatvářila se "na povidly"...
Potom si to ale rozmyslela a nechala si dokonce moji karikaturu zarámovat a má ji dodnes doma...

A na tomto místě bych chtěl podrobit své čtenáře testu IQ, ovšem pouze hollywoodské inteligence:

Nahoře vidíte celkem pět karikatur dávno známých hollywoodských herců, které jsem si vypůjčil z internetu a ptám se, kdo v tomto testu inteligence, uhodne o koho se jedná? Hodnocení je obrácené než jak jsou známky ve škole: 5 správných = výborná, 4 správné = chvalitebná, 3 správné = dobrá, 2 správné = dostatečná, 1 nebo 0 správných = nedostatečná!  Prosím o vaše komentáře.

Nápověda: Jejich iniciály jsou:   H.B. /  J.P.B. / R.M. /  CH.B. /  G.P.  Jedničkáře odměním!

https://youtu.be/IZEO_VqfC7o

Divadlo dávno odepsané, stále žije...

Divadlu Na Fidlovačce v Nuslích je letos 97 let a má za sebou velice zajímavou historii. Jen těch jmen co dostávalo, takže když to vezmu chronologicky:

1921 Divadlo J,K.Tyla, 1930 Divadlo pod Vyšehradem, v roce 1944 měla divadla zákaz činnosti, 1945 bylo obnoveno jako "Tyláček", 1948 jako Divadlo na Fidlovačce, potom 1963 Hudební divadlo v Nuslích, a v roce 1975 bylo divadlo kulturními barbary uzavřeno a ponecháno 20 let socialistické devastaci a rozpadu hnilobou. 

V roce 1995, když už budova divadla měla "na kahánku" a divný strom, který si v ní uvnitř klidně rostl už vykukoval střechou ven, přišla záchrana v podobě Nadace Fidovačka, založená dvěma herci: Eliškou Balzerovou a Tomášem Töpferem. Tisíce lidí, včetně naší rodiny, tam přispívali dobrovolnými obnosy a divadlo po těžké rekonstrukci se podařilo zachránit. A tak už zase existuje oživlé Divadlo na Fidlovačce, otázkou je: Jak dlouho?

Za války, kdy se divadlu říkalo všeobecně "Tyláček" a hrály
se v něm operety, nás děti, brával otec občas v neděli na dopolední dětská představení. Zatímco naše máti doma připravovala nedělní oběd, táta s dětmi si vyšel za kulturou. Sestra měla ještě vstup zdarma a seděla zadarmo otci na klíně.

Moc jsme se na to vždycky těšili, protože na programu nebyly nějaké pohádky, ale zábavné komické příhody rodinky, v níž hlavní roli otce hrál komik Fanda Mrázek, coby Brambor, jeho manželka byla Vánočka, děti Buchtička a Dortík a dědeček s boulí na pleši byl Bábovka. A vždycky když přicházeli na jeviště zpívali svoji znělku: "Kdo každého rozveselí..."

Mezi jednotlivými obrazy vyšel Fanda Mrázek před oponu na „Forbínu“ a dával dětským divákům hádanky. Mně utkvěla v paměti jenom jediná, kdy moje tříletá sestra ohromila celý sál tak, že i Fanda Mrázek byl na moment vyveden z konceptu. 

Blanuška totiž ještě nechápala smysl této hry, ale viděla, že ten pán na jevišti vždycky se na něco zeptá a všechny děti začnou křičet jméno nějakého zvířátka. Moje nadaná sestřička měla neobyčejně silný a zvučný hlas, proto se také později dostala do Kühnova dětského sboru, se kterým už v osmi letech zpívala ve sboru na Národním divadle. Tady se jí nečekaně najednou naskytla příležitost si také od plic zakřičet.

Fanda Mrázek se zeptal: „Děti, dávejte dobrý pozor, co to je? Má to čtyři rohy a mluví to?“

V sále na moment zavládl přemýšlivý klid a moje sestřička, toho využila a zařvala do ticha na plný pecky: „KUŘE!“ Fanda se zarazil, načež řekl: „Kuře přece nemá čtyři rohy ani nemluví!“, a protože asi uznal, že to je pro děti moc těžká hádanka dodal: „Víte, děti, to je přece rádio! To má taky čtyři rohy a mluví to.“

Ovšem to, co potom následovalo u nás doma, byl zase pro mne překvapivý šok. Otec, jinak velký dobrák a kliďas vyprávěl rozčíleně naší mamině, že zažil strašnou ostudu v divadle, a že už tam s námi nikdy nepůjde. Máti se lekla, jestli se Blanuška nepočůrala. "To kocajdank ne", řekl otec a vylíčil, jak se všechno sběhlo a jak Blanka, sedíc na jeho klíně zařvala do ticha v sále to osudné „KUŘE“, a všichni lidé se prý se smíchem na něj otáčeli a mysleli si, že to byl zřejmě on, kdo poradil dítěti takovouto pitomost: "Prostě, byl jsem tam za blbce a styděl jsem se!“ Máti se tomu rozesmála taky, což otce ještě více rozčílilo.

Nakonec ale musím popravdě dodat, že náš introvertní, dobrý otec tam s námi příště zase šel... 

https://youtu.be/qh5s-feTX48

Jak jsem dělal díru do světa

Děti mívají překvapivé, někdy až nepochopitelné nápady. I já jsem patřil k takovým podivným „vynálezcům“, či „zlepšovatelům“, nebo aspoň „novátorům“. Začalo to tím, že jsem si v útlém věku pěti let u babičky na venkově usmyslel, že naučím její malé, sotva vylíhnuté králíčky, plavat. K tomu účelu jsem použil necky do půli naplněné vodou, patřičně ohřátou na sluníčku na dvorku, aby jim nebyla zima. Z tohoto zlepšováku jsem vytěžil jedno poučení: Králíček je notorický neplavec a na rozdíl ode mne, nemá vodu rád a stačí, že si k ní jen přičuchne - a je po něm.

Další mé vynálezy radši přeskočím, končily vesměs katastrofálně a zaměřím se na ten hlavní, na němž jsem začal pracovat v osmi letech. Vzniklo to tak, že jsem dostal od rodičů jako ořezávátko na tužky a pastelky takový malý plechový globus, u něhož se do jižního pólu zastrčila tužka a uvnitř bylo ono ořezávátko. Na rovníku byl závit, takže se ta zeměkoule dala rozšroubovat na dvě polokoule a dřevěný odpad z tužky se mohl vysypat. To mi zavdalo látku k přemýšlení, co by se stalo, kdyby se ta zeměkoule provrtala skrze střed na druhou stranu. Slýchával jsem od dospělých, že prý jednou udělám díru do světa a to mě inspirovalo. 

Co je asi na druhé straně světa naproti Praze? Na tom malém glóbusku to vypadalo, že tam je Nový Zéland. Vzal jsem tedy kramli, vybral si vhodné místo na louce před naším barákem a začal kopat. Moje malá sestřička Blanka mi ráda pomáhala tak, že nakopanou hlínu vybírala z díry svojí lopatkou na bábovičky. Když už byla díra větší, šel okolo nás nějaký pán s fotoaparátem a vyfotil nás bez ptaní, díky čemuž máme tuto naši průkopnickou práci zdokumentovanou.

Jenže potom ten pán donesl hotové fotky k nám domů a máti mu je musela nerada zaplatit, ovšem chtěla ode mne vědět, proč se tam stále tak prasíme v té hlíně. Chtě-nechtě jsem ji musel zasvětit do mého projektu. Od ní jsem se pak dozvěděl, že to je pitomost, v zemi je prý oheň a žhavá láva, a že to prostě nejde. Zastavil jsem tedy rozdělanou práci a chtěl jsem z té jámy udělat aspoň jakýsi pokojíček, jenže dva kluci z jiné ulice náš budoucí byteček použili místo záchodu, takže tím bylo pro nás i vymalováno.

O léta později, jsem se k problematice provrtané země vrátil, abych si aspoň teoreticky představil, co by se stalo, kdyby se takovou díru do světa podařilo udělat. Neodolal bych a skočil bych do ní, ovšem z bezpečnostních důvodů nohama napřed, tedy nikoliv po hlavě jako do bazénu. Tím bych začal padat volným pádem až do středu země, ale setrvačností bych letěl ještě dál, ovšem určitě bych nevyletěl dírou ven v Austrálii, nohama napřed, jak jsem si původně myslel, nýbrž bych byl zbrzděn gravitační sílou zpět do středu a tak bych tam ještě chvíli pendloval jak na gumě bungee-jumping se stále menší amplitudou, až bych se definitivně ustálil ve středu zeměkoule, odkud není návratu. A tak jsem to raději vzdal a projekt díry do světa definitivně hodil do koše...

https://youtu.be/rle0-mSL4gQ

Dávej cukr za okno...

Když mi bylo šest let pryč, a já působil v prvním ročníku obecné školy na Vinohradech, náměstí Krále Jiřího, tak někdy v té době se mě matka zeptala, jestli bych si přál mít raději bratříčka a nebo sestřičku. Otázka to byla sugestivní, protože nezahrnovala třetí možnost nechtít ani to, ani to, takže jsem řekl, že nejvíc bych si přál mít staršího bratříčka, asi o dva roky, aby zmlátil každého, kdo by mi ubližoval. Máti mi pohotově vysvětlila, že to nejde, protože čáp zásadně nosí jen docela malá miminka, patrně by větší neunesl...

Takže má druhá volba byla hezká sestřička, asi jako je sousedovic Bohunka. Dostal jsem tedy za domácí úkol dávat čápovi za okno cukr a protože se mi zdálo, že to nějak dlouho trvá a furt nic, chtěl jsem to urychlit a začal čápa podmazávat čokoládou a různými bonbony. On pak skutečně donesl holčičku, ale rodinná rada se usnesla, že to nebude Bohunka, nýbrž Blanuška. Jenže teprve pak jsem začal objevovat stinné stránky, takového miminka. Ono je totiž skoro pořád počůrané, nebo dokonce i pokakané, což se mi, jako estétovi, eklovalo a mimo to bejby, nevím proč, zásadně nerado spí a z nepochopitelných důvodů řve jako tur a sice převážně v noci.

Když pak sestřička počala rozum bráti a nebývala už pokakaná, dostal jsem za povinnost vyprávět jí celkem slabomyslné pohádky, aby odpoledne rychle usnula, tedy v době, kdy už na mne pod oknem pískali kluci, abych šel ven hrát fotbal. Blanuška byla pro mne železnou koulí přikovanou k noze, což mě značně hendykepovalo při všech klukovských hrách. 

Když byla ještě větší, musel jsem ji brávat sebou ven a dávat na ni pozor, nebo si s ní dokonce plácat bábovičky, takže jsem ji raději zaměstnával hlídáním, jestli někdo nejde, když jsme s kamarády lezli přes plot natrhat si ovoce v cizí zahradě. 

Naštěstí ale, čím byla sestra starší, tím jsem to měl jednodušší. Místo pohádek Boženy Němcové jsem jí začal vyprávět různé kovbojky z Rodokapsů, za což ona byla ochotna mne poslouchat na slovo a třeba za mne i umývat nádobí, uklízet nebo zametat. Když jsem dostal od matky úkol po obědě uspat Blanušku, při čemž už venku na mne čekali kluci, byl jsem nucen její usínání urychlit tím, že jsem v nejnapínavějším bodě příběhu řekl: "Pokračování příště!" Dítě začalo běsnit, že chce vědět jak to dopadlo a já blahosklonně řekl: "Dobrá, povím ti to, ale potom musíš ihned spát." Slíbila mi všechno a usnula do tří minut!

Naopak jistou nevýhodou bylo, že ona do sebe nasávala naše klukovské výrazy, jak piják inkoust a pak je zcela nevhodně používala doma. Naši rodičové byli abnormálně až přehnaně slušní lidé a už jen takové slůvko jako „blbost“ bylo sprosté. Takže nastal vždy jistý poprask, když malá Blanuška použila nějaké klukovské slovo, třeba, že ten čaj s mlíkem a škraloupem, co dostala u Fraňků, byl k zblití. Samozřejmě jsem si ihned vyslechl kázání, že mám působit na své kamarády, aby takovéhle ošklivé výrazy před Blanuškou nepoužívali. Máti nechápala, že mezi kluky takový výraz není přece vůbec sprostý...

Jindy zas, sestra pozorujíc otce jak si myje obličej v kuchyňském umývadle a prská vodu, která se mu dostala do úst, prohlásila tuto památnou větu: „Tatina fluše do lavóru tuberácký huňary!“ Já jsem se začal kuckat smíchy, otec se divil, kde to dítě bere takovéto strašné výrazy a matka reagovala přísným pohledem na mne: „To je jasný odkud to má, že ano, Mirečku?!“

Ve válečných letech jsme poznali i opravdický hlad. Vzpomínám si, jakou vzácností bylo máslo nebo sádlo. Jednou večer když rodiče odcházeli do kina, po velice hubené večeři a já měl za úkol hlídat sestřičku a v osm hodin ji dát spát do postýlky a eventuálně jí říct nějakou pohádku, všiml jsem si, že v troubě zbyl zcela prázdný kastrol od nedělního oběda s postranní obroučkou připečeného tuku z vepřového. Ukrojil jsem si kus chleba, že tu připečeninu vytřu a Blanuška to chtěla dělat taky. Dal jsem jí půlku krajíce a pak jsme rukou společnou a nerozdílnou vytírali ten prázdný kastrol. Do toho se ještě vrátila naše mamina pro baterku, že je už venku moc veliká tma a malá Blanuška jí na vysvětlenou co děláme řekla: "Mamino, my si tady vymastíváme..." Máti prý pak tu cestu do kina proplakala lítostí nad tou naší bídou, když si její děti musí vymastívat prázdný kastrol...

Jakmile sestřičce bylo čtrnáct bylo vyhráno, začali jsme si docela dobře rozumět, ona pochopila, že se s rodiči musí mluvit trochu jinou řečí než venku a na víc mě potřebovala jako domácího kutila. Fyzika byla pro ni neřešitelná záležitost a elektrický proud, něco jako černá magie. Obracela se na mne se vším, co jí nějak nefungovalo, jako třeba budíček či radio, nebo prostě přišla s dotazem: „Hele, brácho, mně se v mým pokoji nějak vysvítila žárovka, takže je tam skoro tma a já nevím jestli to není tím, že jsem vyndala ze zásuvky šňůru od rádia.“

„Tak zaprvé, Blánš, žárovka se nemůže vysvítit, ta může akorát prasknout a proč by to mělo souviset se šňůrou od rádia, to jsem nepochopil“, a ťukal jsem si na čelo.

„No, víš ty, co dělá ten elektrickej proud, když doteče až do tý zásuvky a pak nemůže dál, protože jsem mu vytáhla šňůru. To tam musí čekat, nebo se někam vrací?“

„Sestřičko, mysli si třeba, že tam spí, ale to rozhodně nemá vliv na tu žárovku v lustru.“

Zašel jsem se přesvědčit do jejího pokojíku a zjistil, že skutečně ten její lustr svítí jak za dušičky a protože jsem věděl, že jsem jí tam dával stowattovku, podíval jsem se na žárovku a byla tam pětadvacítka. Záhadu vysvětlila máti, která si tu stovku vypůjčila do kuchyně a dala jí tam prozatím tuto rezervní. U sestry jsem tím stoupl v ceně a jak se ukázalo, její bezbřehá důvěra v mé opravářské schopnosti vzrostla nebetyčně. 

Když jsem pak jednou přišel domů po půlnoci z jakéhosi mejdanu, našel jsem na svém stole překvapení v podobě sestřina zcela zdemolovaného plnícího pera, které jí patrně spadlo, zabodlo se do podlahy a možná, že na něj ještě někdo šlápl. Vedle ležel malý lístek: „Brácho, prosím, sprav mi to do rána! Zítra píšeme diktát.“ Tenkrát jsem ji ovšem zklamal...
A jako historický dodatek k této mé vzpomínce konstatuji, že sestřin syn Jiříček, kterému je mezitím už asi 30 let, zdědil po své matce Blance tu vlastnost, že strejda dovede   všechno spravit. Naštěstí už teď ne, ale když byl malý a já k nim přišel na návštěvu, přitáhl odněkud svoji dřevěnou, totálně zdemolovanou, patrně rozšlápnutou hračku: kačenku. Podíval se na mne a prosebně a řekl: "Téja padí!"  (strejda spraví!)

https://youtu.be/fIe1MhTD-Cg

NUDA

Zjišťuji, že jsem se snad ještě nikdy v životě nenudil, takže si ani nedovedu dost dobře představit, co to ta nuda vlastně je? A když o něčem člověk neví vůbec nic, tak je v našem státě přímo předurčen k tomu, býti v tomto oboru odborníkem, nebo i vysokým úředníkem. Škoda, že nemáme ministerstvo nudy, možná, že bych se tam stal ministrem.

Přesně před padesáti roky jsem přestal kouřit, protože jsem se nad tím zamyslel a zjistil, že to není společenská nutnost, ale společenská pitomost a navíc jsem vyhrál sázku. Naproti tomu moje sestra hulila až do své smrti, i když jí to doktoři zakazovali, pochopitelně k ní nebyli tak benevolentní, jako k panu prezidentovi Zemanovi.

Ptal jsem se jí kdysi, může-li mi vysvětlit proč vůbec kouří? Její odpověď byla pro mne ohromující, prý kouří z nudy! Takže z nudy se lidé otravují, opíjejí, přejídají, za což vůbec nemohou. Nuda je něco jako zvláštní osud aneb životní úděl, dosud neprobádaný. Lidé se nudí v zaměstnání, na schůzích, v dopravních prostředcích, v čekárnách, v divadlech i na koncertech, prostě lidé se dokáží nudit všude. Dokonce i děti se nudí ve škole, doma a snad už i na pískovištích při plácání báboviček. 

 Nedávno, když jsme oslavovali manželčiny narozeniny na večeři v lesní restauraci, jsem měl možnost pozorovat zvláštní úkaz dětské nudy. Přišly tam dvě maminky se dvěma dětmi a jedním psem. Všichni byli otřesně hluční, až na psa, který ležel tiše pod stolem. Děti se nejprve očividně nudily, což u nich vyvolalo hyperaktivitu v podobě běhání a lezení po schodech a židlích. To vše bylo doprovázeno hurónským křikem a brekem dětí, jakož i řvaním jejich napomínajících matek. Abychom se vůbec mohli se ženou bavit a nemuseli na sebe také řvát, přestěhovali jsme se na druhý konec sálu, kde ten celý kravál byl přece jen snesitelnější. Vychoval jsem v životě dvě děti a moje manželka aspoň dvacetkrát tolik, byla učitelkou mateřských škol, ale takhle řádící děti jsme nikdy nezažili...

P.S.: Zvláštní odrůdou znuděných lidiček jsou takzvaní nudisté, (lat. nudus = nahý), ti se nudí masově na nudistických plážích. Vysvětlivku jsem uvedl pro onoho čtenáře, který mi vysvětlil, že nudisté jsou latiníci, kteří se nenudí, ale milují nahotu. Napadlo mě, že lidstvo si, ve strachu z přelidnění zeměkoule, už kdysi v dávnověku vymyslelo šatstvo, protože tušilo, že s nahotou přichází jistá otupělost k sexu, končící až impotencí. 

Já se, kocajdank, asi proto nikdy nenudím, protože vždycky zavčas vypnu televizi...

https://youtu.be/6K1LFIQ3LFM

Ženě vyskakovaly věci z rukou

Moje ex-manželka Hana, jinak zarputilá odpůrkyně vaření, trpěla též ojedinělou bezejmennou anomálií, která se projevovala tím, že jí věci SAMY vyskakovaly z rukou. Stávalo se to pravidelně, když umývala nádobí. To se ozvalo vždycky řinčení skla a do toho její zvýšený hlas: „Vono mi to zase vyskočilo z ruky!“ Zpočátku jsem to kvitoval s úsměvem a říkal: „Já to věděl, to bude zas peněz!"  Ale pak jsem si začal uvědomovat, že chci-li uchovat náš krásný božíhodový rodinný servis, budu muset mýt nádobí jedině sám.

Hromadící se střepy se staly hlavní ingrediencí našeho rodinného odpadu a proto jsem raději začal používat skleničky od hořčice. Na jarmarku v Kotcích jsem usmlouval a nakoupil ty nejlevnější jenom bílé talíře do zásoby. Tím se snížila ztrátovost na přijatelnější míru, a krásné nádobí se používalo jen při vzácných příležitostech  nevšedních návštěv, kdy nádobí jsem pak radši umyl sám...

Jednou se ozvala strašná rána, nikoliv z kuchyně, ale z koupelny. Těžký popelník z litého skla ženě vyskočil z rukou přímo do porcelánového umývadla a prošel až na zem. Popelník to vydržel, nic se mu nestalo, zato v umývadle zůstala díra jako po šrapnelu. Jenže, shánějte v socializmu nové umývadlo, trvalo mi to shánění celkem skoro čtvrt roku. Mýt jsme se však museli v nepohodlné pozici – shyb spatný, stojmo nad koupací vanou.

Asi za rok po svatbě jsem chtěl markantně vylepšit vzhled našeho obýváku a koupil krásný tmavomodrý koberec „kovral“. Vzal jsem si na to týden dovolené, třímetrovou roli jsem táhl přes rameno z Můstku až k nám na Vinohrady a tam ještě do třetího patra s mezaninem. Teprve druhý den, když jsem se z toho trochu zmátořil, jsem vystěhoval nábytek z obýváku, položil koberec a zase všechno vrátil na své místo. Pak jsem usedl do křesla a kochal se zálibným pohledem na nové, krásně vylepšené, hnízdečko domova. Žena mi patrně chtěla za to udělat radost a jako odměnu mi připravila k večeři otevřenou krabičku olejovek, což mi servírovala do pokoje. Jistě si každý dovede představit, co následovalo. Ano, olejovky jí vyskočily z rukou a přímo na ten nový koberec. Málem mě klepla Pepka, ale přežil jsem to.

Pak nato přišla ruská okupace a my jsme emigrovali, takže už mi ten mastný flek na modrém koberci přestal vadit. V Německu se mi podařilo získat od firmy menší jednopokojový byt s kompletním zařízením, mimo rádia a televize, ale zato včetně záclon, utěrek a veškerého nádobí. Začali jsme zuřivě šetřit, abychom jim měsíčně uhradili činži a ženou rozbité nádobí. Za dva roky jsme se už natolik zmohli, že jsme se přestěhovali do většího bytu s vlastním nábytkem i vlastním nádobím.


Když už asi tak čtrnáct dní žena nic nerozbila, propadl jsem euforii, že už se to lepší a odvážil se dokonce zakoupit sice drahý, ale zato krásně měkký a vysoký koberec. Ihned den nato jsem byl vyveden z omylu. Ženě vyskočila z ruky sklenička, tentokrát však s křiklavě rudým lakem na nehty. Trefila se, s neuvěřitelnou přesností, do kanárkově žlutého středu perského vzoru. Čím víc jsem to čistil, tím víc to bylo vidět, až jsem se rozhodl přestavět celý nábytek pokoje tak, aby se ten rudý, rozmazaný flek dostal pod konferenční stůl a stal se tak jen obtížně viditelným. Dík mé svaté trpělivosti jsme se rozvedli až po deseti letech manželství, přičemž však náš důvod k rozvodu na této její vyskakovací deviaci vůbec nebazíroval...

https://youtu.be/GzVv7zEZ-x8