čtvrtek 29. prosince 2016

Tři mušketýři po 50 letech

Osmá B chlapeckého gymnázia v Praze 2 pořádala, tak jako většina jiných, na kulatá výročí maturity, třídní srazy. Ty se konaly se stále ubývající klientelou, až dodnes t.j. padesátého výročí. Z celé třídy se sešli jen 3 mušketýři: Kája, Honza a Franta. To zapůsobilo na tyto tři pohrobky dosti nepříznivě, takže zábava navzdory přípitkům vázla...

Tato pánská jízda by patrně brzy skončila z důvodu zcela protichůdných názorů na všechno, ať už se mluvilo o nemocech, o penězích, o politice či o ženách. Franta, typický hypochondr si naříkal na virózu a na bolení zad a na kritický nedostatek peněz z důvodu své mizivé penze, Kája se chlubil svými úspěchy u žen a zdálo se, že i Casanova by vedle něj bledl závistí. Honza zase kritizoval vládu a šmahem nadával na všechny politiky.

Naštěstí pro ně byli náhle přerušeni ve při a v dohadování, vstupem tři elegantních, nikoliv již nejmladších dam s dotazem, jsou-li zde správně na srazu osmé bé reálného gymnázia. 
„Milé dámy," řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů chlapeckého gymnázia, nemůžete bohužel být našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste už na první pohled výrazně mladší než my."
Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech se zeptala: „Patřili do vaší třídy také Weber, Švarc a Bučinský?" Franta zapomněl na svá bolavá záda a řekl: „Samozřejmě, že patřili! Fajn kluci to jsou, vy je znáte?"
"Ano, pak jsme zde správně! Doufáme, vážení pánové, že nás nevyhodíte", ozvala se ode dveří peroxydově plavá boubelka s balkonovitě vyklenutým hrudníkem: "My tři jsme jejich ženy, lépe řečeno: jejich vdovy!" Bělovlasá pípla: „Já jsem Kamila Weberová, tohleto lila je Zuzana Švarcová a to nejlepší je Zlatovláska Anita Bučinská."
To byla vzpružující injekce pro všechny tři mušketýry, takže se rychle také představili a bujará zábava i s tancem u rádia se velmi rychle rozjela.
Při večeři spadla jedna oliva Anně do dekoltu a ochotný Kája jí pomohl tu mršku vylovit. Franta si zas ukápl trochu vína, naštěstí bílého, na kalhoty, čímž vznikl podivný vlhký flek na exponovaném místě. Pozorná Kamila mu hned začala svým kapesníčkem tu skvrnu čistit a vysoušet.
Ani Zuzana nechtěla zůstat pozadu a požádala Honzu, zda by jí pomohl vylovit řasu z pravého oka. Ten se měl pochopitelně ihned k činu, čímž se nepřímo vyjádřily nové vzájemné sympatie a jenom oboustrannou zdrženlivostí nedošlo ke splynutí rtů...

V půl dvanácté rozjařené dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Všechny tři bydlely v jednom panelovém domě. Pánové se galantně nabídli doprovodit je domů, tedy až kamsi do horoucího Zapadákova, sídliště v Hájích. Při odchodu z restaurace chtěl Honza zaplatiit všechno dohromady, že si to pak muži mezi sebou vyrovnají. Franta okamžitě protestoval, že bude nejlepší, když si každý jednotlivec zaplatí rovnou za sebe a Karel ho doplnil vysvětlením: "Chápejte dámy, gentlemani sice nevymřeli, jenom bohužel trochu zchudli."

Už cestou v metru bylo všem jasné, že o přízeň lady Kamily se nebezpečně ‚futýruje‘ slaměný vdovec Franta. Boubelatou Anitu suverénně okouzloval starý mládenec Karel a na Honzu vyšla ta nejhezčí plnoštíhlá Zuzana. Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž poradili.

„Hele, kluci", světák Karel se zatvářil proutnicky, „jestli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový."
„Já jsem pro", kývnul Franta, „manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Honzo, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatej, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?"
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky", mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála kanasta, nebo člověče nezlob se..."
„Mluvíš jako intelektuál", přerušil ho Karel, „to jest člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než je sex!"

Nakonec se dohodlo, že půjdou do bytu k Zuzaně na skleničku něčeho dobrého. Tam pod vlivem vína a Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se Honzovi hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, správně, držte se Karla, je to prachař! Kromě té své nemalé penze, tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je fakt něco jako tiskárna na peníze! Doslovně, jak my jazykoví puristé říkáme: Švajcký rito! "

„Jakýpak rito, dyk to je svrab a neštovice", prskal vztekle Karel.
„Dámy, tohle mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere čtyřicet korun za hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 40 x 10 = 8000 Kč za den, za rok krát 365 to už hodí skoro tři miliony, a za deset let... pchá" a mávl rukou.
„To je blbec!" vypěnil vztekle Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk! A co opravy, a co krádeže kol!"  Tentokrát se rozesmála i Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky.

„Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce modrou krev?" 
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte na zámku v Mělníku."
„No, a vidíte, tady Franta, ten brzy dostane od anglické královny řád zlatých podvazků!"
„Ten Honza je zas nametenej, že neví co pindá", kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Franto, sám ses mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, on dokonce exportuje ty své králíky až do Anglie. Jeho firma Ferry Rabbits International Limited je dodává jako specialitu přímo pro Buckinghamský palác!"
"To je krásná ukázka toho", kontroval Franta, „co udělá jeden tlučhuba z faktu, že moji rodičové měli kdysi králíkárnu se čtyřmi angoráky! Sám se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se všech možnejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majland a jeden jeho obraz dokonce visí v Louvru hned vedle Mony Lízy."
"Pánové, vidím, že jste skutečně gentlemani a že jste až tak zas moc nezchudli, jak jste prve tvrdili", rozesmála se od srdce Zuzana.

Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -é- zvedne ruku."
„Já", hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauči dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domu." Franta se ihned hlásil: „To beru okamžitě, bydlim moc daleko, až v Li-libni!"
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon", pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas!", zaburácel Karel, „žbožňuju spaní na kanapi!"
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi ospalý?"
„Já vůbec spát nemusím", řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což v přepočtu odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům!
„Ale my s Kájou už dem do hajan", řekla netrpělivě Anita a přimkla se ke své oběti.
„Tak dobře", kývla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde společná snídaně u mně, souhlasíte?" „Ano, takže, dobrou noc", ozval se Franta a zamířil s Kamilou ke dveřím.

„Éště m-moment, pánové", Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, a-éé- teďka nevím co jsem to chtěl říct..." „Určitě nějakou pitomost", doplnil ho pohotově Honza.
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své kordy -é totiž proudy a prohlásíme, že tento večírek byl neobly-čejně, díky dámám, vydařenej. Přesně tak, jak by to udělali ty tři, nebo štyři, já teď nevim, mu-mušketýři..."

 Na WC Aramis-Karel spustil: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muset štydět, a že štatečně obhájíte čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i... " a třikrát bouchl pěstí na vanu. 
„T-to je toho," huhňal Franta „t-to já jsem jednou dokonce..."
„Pánové", přerušil je Honza, „odmítám takto licitovat. Gentlemani si užívají a mlčí!"
„Nóó, dyk to je právě to, co chci říct", Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísa-hejme si, že budeme absolutně pravdom-mluvný!"
„Ano, to je gentlemen agreement - tak přísaháme!" zvolali pateticky a zkřížili své proudy.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy na sebe významně mrkaly a jen stěží zadržovaly deroucí se smích. 

Příští den dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedozelena vyspalých osob ke slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo dáváte cukru?" 
„Já, jako vždy, prosím, jen jednu kostku", řekl Honza tiše.
„Já prosím jen o půlku kostky", špitl Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes výjimečně mám chuť na docela hořkou mocca.

úterý 27. prosince 2016

Řekni mi, táto

Tento článek píši pro svou dceru Brigitu. a tak prosím mé čtenáře o shovívavost. Pokud snad hledají napínavou, či humorně vyfabulovanou četbu s vyvrcholením a překvapivou pointou, aby článek raději přeskočili a pokud možno nenadávali, že to je nudné čtení atd...
Když jsem vzal svoji dceru Brigitu prvně do náruče a ona se na mne podívala těma svýma kulatýma, šmolkově modrýma očičkama, zdálo se mi, že se mě chce zeptat: „Řekni mi táto, jak vypadá čas?“ Zřejmě jsem byl ovlivněn písní, která se tenkrát hodně hrála: Řekni mi mámo...

Byl jsem své dcerušce otcem i od 5 let matkou, samozřejmě se střídavými úspěchy, ale byli jsme taková harmonická dvojice, já jsem ji toleroval veškeré dětské prohřešky a vždycky to skončilo jen domluvou, nikdy jsem ji neuhodil a ona mi zas tolerovala pár mých kamarádek, které k nám přicházely a zase odcházely...

 A jak vypadá čas je zřejmé z této foto-koláže, kde jsem udělal časový střih a skok o osmatřicet let, čímž jsem docílil toho, že jsme oba, já i Brigita, stejně staří. Papír snese všechno, realita je ovšem něco jiného. Podoba tady však je zcela evidentní, obě kulaté, plešaté hlavičky i podobný kukuč, takže nemusím nikoho podezírat, dceruška je určitě moje!

Později, když Brigit trošku povyrostla, jsme spolu chodili krmit kačenky k řece a jindy zase sbírat houby do lesa. Protože ona nacházela samé prašivky jedovaté, ty byly totiž barevně hezčí, Vymyslel jsem rafinovaný způsob hledání tak, aby našla houby jedlé. Hledal jsem o kousek dál a když jsem spatřil krásného hříbka, zavolal jsem: "Brigitko, pojď mi pomoct hledat, já tady někde cítím vonět hřiba, ale nevidím ho, nechal jsem si doma brýle!" A tak ona nacházela jedlé houby a já jsem je pouze vyčmuchával.

Ovšem nejčastěji a nejraději jsme si chodili zahrát golf na minigolfové hřiště a Brigitka mě občas benevolentně nechávala vyhrát. A ještě později, když jí bylo dvanáct, jsme šli spolu prvně na dětský karneval a dcerka si usmyslela, že by chtěla jít za vílu máje. Protestoval jsem, že takový kostým na jedno použití stojí moc peněz a ona ve skříni objevila starou bílou noční košili a matčin letní slamák, že by to stačilo jenom různě kytičkami ozdobit. Inu, pustili jsme se do toho, ona nějak připevnila umělé květinky na klobouk a já pomaloval tu košili vodovkami spoustou květů všeho druhu a výsledek byl skvost! Jenom jsem se modlil, aby nezapršelo a celá ta nádhera se nerozmočila jako ten hliněný Golem.

 No, a potom se nám ty roky dlouhými kroky rozběhly závratnou rychlostí, najednou jí bylo čtyřiadvacet a vdávala se a potom vzápětí, hned nato v devětadvaceti byla sama matkou holčičky Franky, která taky stárne šíleně rychle. Dnes už je jí sedmnáct let! Já nevím, co to je u těch dětí za fenomén, že tak rychle stárnou? Asi, že se ten čas stále zrychluje, takže můj den už nemá čtyřiadvacet hodin, ale sotva šest, čímž se smrskl i rok na dva měsíce, zimní a letní. Ale ten zimní je vždycky delší!

Nakonec bych chtěl říct, že jsem šťasten, že se mi podařilo z dcery vychovat zdravou, inteligentní a charakterní, půvabnou ženu, která nikdy nefetovala, takřka nekouřila ani neholdovala alkoholu, takže si snad ani moc nefandím, když řeknu, že jsem ji vychoval dobře. A možná právě proto, že se narodila na první jarní den, převzala i moje životní krédo: „Vnímej růže a vyhýbej se bahnu!“

středa 21. prosince 2016

Sada Koh-i-noorských výher

Bylo to v zimě nějak po Vánocích, ve vzduchu tiše poletovaly první vločky sněhu, když dva stěžejní kamarádi Milana, tedy Vláďa zvaný Vyžva a Honza zvaný Janýd se za jeho zády domluvili, že ho musí nějak dostat z jeho splínu, po rozchodu s dívkou jménem Adéla. Tato mu byla s jakýmsi blbečkem nevěrná a on, který ji prý miloval víc než bylo zdrávo, z toho byl už nějakou dobu takzvaně na větvi, takže s ním nebyla vůbec žádná sranda. "Hele, Vyžvo", stěžoval si mu Janýd, "s tím Milanem to není k vydržení, von ten blbec pořád ještě truchlí pro tu Adélu, nikam nechce jít ani tancovat, ani balit kusy a furt jen sedí, pálí bidla a vzpomíná na tu nemožnou babu Adélu." 

"No, já už jsem se mu taky snažil dohodit pár kusů u nás v práci, ale von nemá zájem o nic, jen bručí, že žádná není taková jako ta jeho Adélka. Dáša prej nemá jen krásný nohy, Hanka zas nemá jen krásný ruce, Milena, ta je vůbec škeble a Eva je sice hezká, ale blbá jako pucštok", doplnil celý výčet Vyžva.

"Pozor, já mám nápad", Vyžva se praštil do čela, "u nás v práci je jedna perfektní sexbomba, jmenuje se Jarmila, ale já bych ji naved', aby se Milanovi představila jako Adéla. Prej chodí s nějakým fotbalistou, ale když jí řeknu, že Milan je třeba hokejistou v národním manšaftu, tak se vod něj nechá určitě sbalit. Vona je švihlá do sportovců!" Janýd namítl: "Nojo, ale jak to chceš naaranžovat, aby to vypadalo jako náhoda?" Vyžva mávl rukou: "Nic není snadnější, v sobotu se koná v naší firmě takzvaný Výroční večírek Koh-i-nooru s tancem a tombolou, ta Jarmila tam určitě bude a Milana tam holt musíme nějak dokopat!"

To se jim taky nakonec podařilo, ani ne tak kvůli té tancovačce, kde prý bude spousta krásných žen, ale spíše kvůli té tombole. Vybrali si tam stůl blízko u parketu a vzápětí nato jim horlivý číšník postavil na stůl láhev Veltlínského ryzlinku a hodlal kasírovat. Milan ho sice upozornil,  že si nikdo z nich dosud nic neobjednal, ať to zase odnese, na to číšník opáčil, že si každý musí něco objednat. Tak fajn, a objednali si jedno pivo dohromady... 

Pak přišla hezká dívka s krabicí plnou obálek, v nichž byly losy na tombolu s tím, že si každý musí vytáhnout minimálně jednu obálku za korunu. Už zase něco socialisticky museli. V Milanově i Janýdově obálce byl lístek se slovy "Děkujeme Vám!" Zato dítě Štěstěny Vyžva  našel v obálce los s číslem 56.


Mezitím je už třikrát  otravoval ten neodbytný číšník s otázkou co budou pít? Opakovali mu, že se zatím ještě nedohodli na značce vína ani na ročníku. Odešel vždy vrcholně zhnusen. Vtom se na jevišti objevil pan konferenciér Trapný a oznámil, že začíná tombola a vnořil svoji ruku do osudí. Slavnostním hlasem pak ohlásil, že los číslo 56 vyhrává láhev vína Veltlínský ryzlink! Vláďa zajásal a došel si pro výhru, postavil ji na stůl a zavolal našeho milého číšníka: "Pane vrchní, tři sklenky a jednu vývrtku!"

Po následujícím přípitku vínem zdarma, Vyžva spiklenecky mrkl na Janýda a řekl: "Pánové, vidíte tam na tý druhý straně sálu tu nádhernou blondýnu v černejch šatech? To je největší sexbomba v celý naší  firmě! Moment, já ji půjdu pozdravit a pokecám s ní." Když se vrátil, řekl: "Chlape špatná, Milane, ty se máš, jak jsem tý Adéle ukázal kde sedíme, ihned projevila eminentní zájem, ale právě jen vo tebe!" "A vona se jmenuje Adéla? To je teda terno, Vyžvo, seznam mě s ní!" navrhl Milan. "Tak jdi pro ní, ty gumo, já jsem jí řek', že máš vo ní taky děsnej zájem!"
Hudba právě hrála krásný ploužák a parket byl přeplněn tancechtivými páry. Než se Milan prodral přes celý sál k té sexbombě, ztratil trochu orientaci a najednou vidí, že s ní u stolu sedí půvabná a něžná dívka, přesně dle jeho představ. Ta vyumělkovaná Adéla byla vedle ní jen jako figurina z módní výlohy. Bleskově změnil své rozhodnutí a uklonil se před tou druhou: "Smím prosit?" Posléze při tanci se jí zeptal: "Slečno, můžete mi, prosím, prozradit vaše křestní jméno?"

"Ano, to není nic tajného, já jsem Adéla", řekla dívka s úsměvem. "Ééé, já myslel, že vaše kamarádka u stolu se jmenuje Adéla."  "Ne-ne, to je Jarmila", řekla a dodala, "to od vás ale nebylo hezké, že jste vyzval k tanci mne místo ní, ona na vás čekala - a nic!"


Milan začal chápat, že to Vyžva nějak režíruje a zařídil se podle toho. Po odtančení tří skladeb, když nastala pauza, zamluvil si u ní dopředu i další tři tance.  Když se pak vrátil k jejich stolu, viděl, že si Vyžva právě přináší další flašku z tomboly, tentokrát Bikaver.  Janýd mu nadšeně hlásil, že Vyžva už zase vyhrál, tedy potřetí a ukázal na sadu cedníků na stole. Ten jim vysvětlil, že má kouzelný brejle s devíti dioptriema, a že ihned pozná ve které obálce je výhra! Nevěřili mu. Přivolali tedy znovu tu dívku s obálkami a kouzelník Vyžva si vybral další tři výhry, tentokrát to byla jakási etuje se šitíčkem, elektrická konvice na kávu, jakož i pár smaragdových manžetových knoflíčků.

V zápětí nato se ale u jejich stolu objevil jakýsi důležitý soudruh a vlekl sebou tu dívku s obálkami. Rovnou spustil nabroušeným jazykem uvědomělého bolševíka: "Soudruzi, tady se něco děje podvodného! Naše tombolová komise zaznamenala, že u tohoto stolu už vyhráváte šestou výhru, což nemůže být náhoda, vysvětlete, jak je to možné a když ne, tak vrátíte výhry zpět do tomboly!"

"Já se ale domnívám, že tady pan Vladislav Kožešník je nadán zvláštní nadpřirozenou silou v konečcích prstů, takže po hmatu rozpozná, ve které obálce je výhra a ve které nikoliv", řekl Milan přesvědčivým, sugestivním hlasem.

"To je přeci moc divné. Já žádám, ať to tedy soudruh předvede ještě jednou, a sice teď hned!" Dívka mu přistrčila krabici s obálkami, Vyžva si nasadil své kouzelné brýle, přimouřil oči, udělal soustředěný výraz a začal ohmatávat jednotlivé obálky, načež zajásal: "Tady cítím výhru!" Důležitý soudruh hned roztrhl obálku a skutečně byl v ní los číslo 85. 

"To-to snad není možný! Hledejte další výhru!", zařval soudruh. A Vyžva s klidem polárního medvěda, začal ohmatávat další obálky, načež řekl suše: "Mezi těmito obálkami už není žádná výhra." Soudruh začal kroutit hlavou, drmolil si pro sebe, že to nechápe a vztekle odešel. Vyžva za ním volal "Moment, soudruhu a co bude s mojí výhrou na los číslo 85?"


Prskající soudruh mu pak donesl sedmou a poslední výhru kuchyňského robota. Když pak všichni tři odcházeli domů, obaleni výhrami i poletujícími vločkami, ptali se Vyžvy zvědavě, jakým trikem to všechno vyhrál: "Nekecej nám, že se to dá poznat hmatem, takovýho blbce jako byl ten soudruh z nás nedělej!"

"Napřed ať nám ale Milan řekne,  jestli s Adélou nevyzněl naprázdno?" Milan se jen umál: "To je samozřejmý, že ne. Mám telefon na něžnou Adélku, co jsem s ní tak dlouho tančil, ale nikoliv na tu tvoji nastrčenou, zmalovanou sexbombu Jarmilu!" A jinak kliďas Janýd dodal: "Ale teď se už konečně vyžvejkni, jak jsi mohl ty losy vyčmuchat?"  "Pánové, to bylo tak jednoduchý, nechápu, že jste na to nepřišli sami. Když se totiž ta vobálka přimáčkla na ten lístek uvnitř, tak to černý číslo nepatrně prosvítalo, nebylo to sice čitelný, ale jako temnější flíček to znatelný bylo!"
A pak Vyžva, coby kamarád, věnoval Janýdovi Bikavér a Milanovi nabídl tu sadu cedníků, což však tento odmítl: "Já už výhru od tebe mám. Tyhle cedníky teda nechci, dostal jsem přece, vlastně díky tobě, i když nechtěně, šanci seznámit se opět s novou nejkrásnější Adélkou, jakou nenajdeš v celém světě!  Ona je ten nejskvělejší diamant světa: KOH-I-NOOR !"
Janýd a Vyžva jen pochybovačně pokyvovali hlavami, ťukajíce si na čelo...