úterý 14. března 2017

Sláva! ONA stanula ve dveřích....

Už před třiceti lety se pro mne a moji dceru Brigit pootočil svět. Většinou je to v rodinách tak, že se tyto rozrůstají o nové členy pomocí miminek, nebo zužují o ty kteří odešli, buď navždy, nebo rozvodem, což byl náš případ. V té době jsme už devět let žili s dcerou bez její matky, která se od nás odstěhovala za hlasem svého srdce... (?)
 
U nás jinak všechno klapalo harmonicky dál, dokonce mi jednou dcerka řekla, že její kamarádky jí závidí, že má jenom tátu. Žasl jsem, jak to?  Brigita mi vysvětlila, že prý ona si se mnou chodí do italských, čínských a buhví jakých restaurací na obědy a ony musí jíst jenom furt doma! U nás doma zato občas docházelo k drobným kolizím a sice na poli stravovacím. To znamená, že jsem někdy opomněl dokoupit různé potraviny. Když se to stalo o víkendu, tak to nevadilo, zajeli jsme si na oběd či na večeři do nějaké restaurace.

Horší to však bylo, když jsem k večeři zapomněl koupit chleba, zatímco ostatní věci jako máslo, sýr, salám, vejce a různé konzervy doma byly. Vzpomněl jsem si na text jedné poučné socialistické písně, že bez chleba nelze jíst a bez vody nelze pít, kdo by to řek'? A tak jsem dceru poslal k sousedům si vypůjčit kus chleba nebo toasty, ale když se nám to stalo za pár dní znovu, tak to už mi bylo trapné půjčovat si zase chleba, aby si sousedé nemysleli, že třeba otec prochlastal peníze a dítě, chudák, nemá doma ani suchej chleba!!!

Byl večer, tma a obchody byly už dávno zavřené a mě napadlo dojet si 12 km na nádraží do Wiesbadenu, zde byl vždy otevřený kiosk a dalo se tam leccos koupit. Takže jsme si tam s dcerkou vyjeli, dali si příkladně "Hamburgra", nebo tzv. Curry-Wurst, což je opečený buřt s kečupem a karí plus hranolky, nebo croissant plněný sýrem či čokoládou a podobné pochutiny. Chápal jsem, že to není zrovna ta nejzdravější výživa, zvláště ne pro dítě a proto jsem se marně snažil nezapomínat na takzvané potraviny zdravé a mít, probůh doma, hlavně chleba!

Teprve když vstoupila do našeho života ONA, tj. Jitka, která k nám z ničeho nic  přibyla, stanula prostě ve dveřích a já jí vyprávěl s jakými problémy neustále bojuji.  Vše se jako zázrakem změnilo. Jednou týdně, nejlépe ve čtvrtek jsme si vyjeli na velký nákup a pak bylo po celý týden doma všechno, až na několik zapomenutých maličkostí a ty žena dokoupila cestou z práce domů.
Od té doby máme doma čisto jako ze škatulky, všeho dostatek až přebytek, ale nejen co se potravin týče, nýbrž i kosmetické a hygienické potřeby, pasty na zuby, kartáčky, jakož i ubrousky, mýdla, žárovky různých Wattů, i baterií různých velikostí do všemožných ovládačů. Jen hřebíky, šroubky, vrtáky a vůbec věci technické si musím hlídat sám, což zůstalo taky až dodnes tak trochu problémem...

Má žena mi to vysvětlila vědecky, takzvanou druhou nervovou signální soustavou, která mužům často chybí. Já prý zjistím, že musíme něco koupit teprve v  tom momentě, když to nenajdu v lednici, zatímco žena vždycky počítá s tím, že občas nečekaně něco dojde, třeba praskne žárovka a proto ji má chytře doma v zásobě, jakož i všechno ostatní. Takže když nečekaně vypnou proud, nevadí, máme zásobu svíček, když neteče voda, máme v zásobě minerálky, když nám dojde chleba, máme housky, rohlíky a toasty a jedině když nám bouchne televize, musím náš večerní program zachraňovat svými historkami z mého dřívějšího, takřka už diluviálního, života...

https://youtu.be/GRWdDeC7lCg

neděle 12. března 2017

Virgo intacta? Gravidita!

Paní Vyhnálková, sousedka zubaře Jana Racka, přišla tentokrát bez dcery k němu do zubní ordinace, když už končil: „Pane doktor, nezlobte se, že vás takhle večer votravuju, ale chtěla jsem se vás jenom něco zeptat. Měl byste chvilinku času?" 
„Samozřejmě, nebolí zoubek, paní Vyhnálková, pojďte, posaďte se!", řekl uctivě zubař. 
Paní Vyhnálková se zhluboka nadechla a spustila: „To ne, ale ta naše nezdárná holka Adéla, je jí teprve patnáct a už je asi v jiným stavu, ta můra! Já vím, že tohle není váš vobor, ale jste taky doktor, i když jen zubní, tak si myslím, že byste mi moh' nějak poradit."

„To pochybuji, paní Vyhnálková, proč s ní raději nejdete rovnou ke gynekologovi?", podivil se zubař, "to víte, děvče je to nádherné!"
„Dyk já sem s ní už byla u doktorky, hned když poprvý nedostala měsíčky a já si myslela, že buhví co, ale doktorka mi potvrdila, že je „vergl kontakta", víte co to znamená...?"
„Ano, virgo intacta, je neposkvrněné panenství", řekl, aby vypadal v jejích očích jako expert, „takže v čem je tady problém, paní Vyhnálková?"
„Jo, problém je ten, že teď už nedostala měsíčky podruhý a když jsem s ní doma sama udělala zkoušku s takovým tím papírkem, tak to ukázalo, že je přece těhotná! Hned dostala pár facek, aby se přiznala s kým to má a vona furt brečí a přisahá mi, při smrti naší babičky Antonie, že vůbec nic s nikym neměla! Ale to přece není možný, leda že by do ní vstoupil duch svatý?"

„To ne, ale máte pravdu, virgo intacta se s těhotenstvím logicky vylučuje, ale abychom té vaší dcerce nekřivdili, zeptám se příležitostně ještě mého kolegy gynekologa, jestli se už někdy v životě nesetkal s podobným záhadným případem."
Zubař pak ze zvědavosti hned příští den zavolal svého bývalého spolužáka z gymnázia, gynekologa Miloše Pacovského do jeho ordinace a zeptal se ho, může-li ho tam ještě dnes na moment navštívit.
„Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím", zašprýmoval si Miloš.

V čekárně vzbudil příchod Jana Racka pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně pětihrbý, i když si sedl až do koutku u okna. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na něho konsternovaně zírat. 
„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?", zeptal se Jan hlasem, jako by se omlouval.
„Poslední jste vy, pane", řekla kyprá bělovlasá bábrlinka a dodala, „takže já jsem před vámi teď předposlední."
„Pane, upozorňuji vás", vložila se do debaty kysličníková blondýna, „že toto zde je oddělení gynekologie."
„Ano, děkuji vám, já vím", přitakal rychle Jan.
„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo", doplnila černovlasá Esmeralda.
„Ano, děkuji, já vím", opakoval.

Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká zrzka se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Zubař to nevydržel, aby se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, čekání je nudné, řekněte to nahlas, prosím."
„Ne, to nejde", řekla ta rusá a znovu vyprskla.
„Ale jo, já to řeknu", odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej..."
To Janovi vnuklo myšlenku, tuto možnost rozehrát a začal ochotně líčit své přeoperování téměř do detailu a všechny ženy mu pozorně naslouchaly. Teprve když si chámovody spletl s Eustachovou trubicí, pochopila ta nejbystřejší zrzka, že si z nich utahuje: „Ten pán nás tahá za nos!", a znovu se rozchichotala.

Do toho se otevřely dveře ordinace a MUDr. Pacovský, když spatřil Jana, řekl omluvně: „Promiňte dámy, tady můj kolega doktor Racek mi přinesl nějaké podklady" a vzal Jana přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního", zeptal se Miloš. Jan mu v kostce vylíčil případ Adély a chtěl vědět, jak dalece to je vůbec pravděpodobné.
„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše bych řekl, že ta dívenka lže, ale znám jeden skutečný případ, kdy šestnáctiletá panna otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta nevinná dívka se tak tímto způsobem dostala do jiného stavu se svým vlastním otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu." 
„Takže přece by to mohlo být, byť i jen teoreticky, ale možné", řekl zamyšleně Jan, načež poděkoval Milošovi a vrátil se do své ordinace.

Večer si pak pozval obě dvě, matku i dceru, k sobě na pohovor. Nabídl jim kávu a sušenky a začal svůj plaidoyer ve prospěch Adély, která byla očividně zakřiknutá: „Chtěl bych vyjít z toho předpokladu, Adélko, že mluvíte pravdu, a že jste dosud, jak tvrdíte panna. Nejprve bych se chtěl zeptat vás obou, jestli u vás někdy nastala situace, že jste se z nějakého, třeba šetrnostního důvodu, obě dvě vykoupaly ve vaně v téže vodě?"
Paní Vyhnálková se podivila: „No, nevim proč se ptáte, my jsme sice chudá rodina, ale čistotný sme. Tak moc zase u nás s vodou nešetříme. Jó, akorát tenkrát na mý narozeniny, to zrovna jako naschvál netekla teplá voda a já jsem ji musela vohřejvat na sporáku, tak to jsem se vykoupala ve vodě po Ádě."
„Né, mami, já jsem se koupala až po tobě, když jsem přišla ze Sokola", řekla Adélka.
„No, to je snad jedno, né?", vyhrkla Vyhnálková.
„Tak docela jedno to není, paní Vyhnálková, kdy jste měla narozeniny?"
„Druhýho července, to bylo zrovna takový vedro." 
„To by časově souhlasilo, teď máme konec srpna", zauvažoval Jan a pokračoval, „od mého kolegy gynekologa jsem se dozvěděl, že takový případ on sám jednou řešil, totiž, že se dcera vykoupala s matkou, která měla krátce před tím sex se svým mužem, takže dcera otěhotněla nevědomky spermiemi svého otce! Jak vidíte i takové neobyčejné náhody se mohou stát..."
„Jenže v naší rodině to není možný", ozvala se Adélka a kroutila hlavou, „vždyť náš táta je už od května zavřenej v base!"
Načež paní Vyhnálková uraženě vstala, mávla odmítavě rukou a řekla: „No, právě, to je ta blbost, to tady nevyřešíme, pojď Adélko,  deme dom...!"

čtvrtek 9. března 2017

Co je to Oostende se dvěma Oo ?

Dnes už je to otázka vcelku triviální, skoro každý ví, že to je v Belgii u moře, jenže "za komoušů" to bylo něco moc vzdáleného a mně to připadalo jako noblesní ráj pro celebrity, co si nechají namalovat plavky přímo na tělo. O hodně později, když už to bylo možné, aniž bychom museli riskovat zastřelení na hranicích, jsme se s manželkou rozhodli toto město navštívit. To už jsem věděl proč se nejzápadnější město Belgie jmenuje nelogicky Oostende, tedy „Východní konec". Vzniklo to tak, že toto městečko původně leželo na východním konci podlouhlého pobřežního ostrova Testerep, odděleného od pevniny jen úzkým přírodním kanálem. Právě tak i západní konec tohoto asi 15 km dlouhého ostrova byl pojmenován Westende. Kanál byl však později zasypán, takže se tím ztratil i ostrov Testerep, Oostende pochopitelně zůstalo tam kde bylo, ale  z hlediska celé Belgie leží směrem k západní hranici s Francií.

Tohle město má svůj zvláštní půvab, který zde nebudu popisovat, to si může každý kdo má zájem nalistovat třeba v turistických příručkách. Zmíním se jen o maličkostech. Moji ženu tam zaujaly květinové hodiny, které jsou velmi přesné a kde všechno mimo ručiček, tedy i datum, je sestaveno z květin. Žena chtěla vědět, jak to dělají, že každý den je tam správné datum. A oni skutečně vždy o půlnoci přinesou jiné bedýnky s květinovými číslicemi a vymění datum. Nevím, šlo by něco takového nainstalovat v Praze? Pochybuji, protože tento veřejně přístupný (hodinový) trávník by tady nevydržel. Tam ho nikdo neničí ani nezaneřádí odpadky, ani ty hodinové ručičky a květiny si neukradne! Co to je za divné lidi? To my jsme jiní kabrňáci, nám se všechno hodí a tak jsme NENECHAVÍ...

Mne naproti tomu tam ze všeho nejvíce zaujala pobřežní promenáda, lemovaná jak jsem pracně napočítal asi čtyřiceti restauracemi, jedna vedle druhé tak těsně, že jen rozdílností barev ubrusů se pozná, kde končí jedna hospoda a kde začíná druhá. Objevili jsme tam jednu pro nás favoritní nóbl rybářskou knajpu, kde jsme si dávali ty nejlepší grilované Seezungen (mořské jazyky) neboli kambaly, jaké jsme kdy jedli. Jenom kvůli této rybě bych tam rád jel ještě jednou...

A něco na konec, takový hezký zvyk: Když jsme se procházeli nočními ulicemi Oostende, všiml jsem si v jedné ulici, že se v různých bytech najednou krátce rozvěcejí okna a v nich nahé ženy. Kdykoliv jsem však upozornil manželku: „Otoč se a podívej se támhle v druhém patře!", tak než se ona stačila otočit, okno zhaslo, takže nic neviděla. Ty dámy se taktně ukazovaly jen pánům! Asi se před ženami, nevím proč, styděly...

https://youtu.be/L_phcZBKYOY

úterý 7. března 2017

Petticoat

Dámská móda sukní v době o které mluvím, to jest, na počátku šedesátých let, byla podle mého vkusu velmi líbivá. Pod volnou sukní byla ukrytá, avšak dobře viditelná, bohatě nadýchaná spodnička mnohovrstvá, zvaná petticoat. Bylo to "eldorádo" hlavně pro mladá děvčata s hezkýma nohama, ale ani obstarší semestry nechtěly zůstávat pozadu, móda je móda, ale hlavně proto, aby se všichni pánové měli na co koukat.

Můj studentský pokojík, který přesně takhle vypadal jak jsem ho tu nakreslil se mezitím stal pokojem staro-mládeneckým, bylo mi už 30, ale stále jsem si ho ve volných chvilkách nějak vylepšoval.

Právě jsem dokončoval jeden kubistický obraz, když zazvonil telefon. Ve sluchátku se ozval ženský hlas s poměrně přímočarým oslovením: „Ahoj, Mirku, to jsem já, Dáša. Asi se divíš, že ti volám, tak se nediv, já mám dnes na tebe chuť, co tomu říkáš?“  Byl jsem opravdu překvapen, protože jsem ji neviděl už asi dva roky, od té doby co povila malou Petrušku. Dáša se mi sice vždycky líbila, ale byla vdaná s mým kámošem Vláďou a tudíž pro mne TABU. Pak byla v jiném stavu a přestala chodit do našeho pěveckého souboru, načež tam pak přestal chodit i Vláďa, čímž se po nich takzvaně země slehla a teď najednou ji mám na drátě! To mě tedy překvapilo!
„Ahoj, Dášo, co se to děje, ty ještě žiješ? Vláďu jsem jednou potkal před časem na Kampě, ale o tobě vím, pokud to není jenom drb, že se snad doopravdy rozvádíte?“
„No, právě proto si chci s tebou popovídat, je toho moc a já mám dneska volno, Petruška je u mámy, tak bychom se mohli sejít, co ty nato jako svazák?“ Souhlasil jsem bezvýhradně a dali jsme si sraz před jejich barákem na Smíchově, že pro ni dojedu na mé mašině a ona, že určitě nesmí mít úzkou sukni, aby mohla sedět rozkročmo na motocyklovém dvojsedle.

Když se objevila v plné své kráse v temných dveřích jejich domu, polkl jsem naprázdno nad jejím neodolatelným půvabem v lila petticoat-šatičkách a s košíčkem místo kabelky. Na matku dvouleté dcerušky vypadala nádherně a já s vědomím, že má na mne chuť, jsem si okamžitě připadal jako pán tvorstva. Odvezl jsem ji nejkratší možnou cestou k sobě domů na kafe. Zatímco jsem tu kávu vařil, Dáša se rozložila na mém sickanapi a spustila svoji dojímavou story o svém zatraceně nemožném manželovi Vláďovi. O nepřítomných jen špatné...

V podstatě se jednalo o tuctový, banální příběh manželské nevěry. Vláďa si prý namluvil strašnou škebli Magdu a chce si ji vzít, což nevinná Dáša, za žádných okolností nechce připustit kvůli jejich dítěti. Její vyprávění však nebralo konce a Vláďa v něm měl tu nejzápornější roli. Já jsem jí ovšem odporoval, že když jsem jednou potkal Vláďu na Kampě, šla s ním docela půvabná blondýnka, což má být asi ta příšerná škeble Magda. Jenže Vláďova rozvodová verze, tedy jako vysvětlení pro mne, zněla v kostce zhruba takto: „Dáša se zblbla do toho svýho votylýho gynekologa a chodí k němu i dvakrát tejdně na prohlídky, se vším všudy rozumí se, a to já nechci a nebudu tolerovat.“
„To je naprostý nesmysl“, skočila mi do řeči Dáša, „já a ten doktor spolu vůbec nic nemáme, je to lež a Vláďova chorobná fantazie. Já tam chodím skutečně jen ze zdravotních důvodů!“

Pochopil jsem, že mám být Dáše jakousi vrbou, ale zároveň jsem nechtěl mezi nimi dělat soudce: „Podívej se, Dášo, vaše dvě verze téhož případu, se od sebe diametrálně liší, ale to je asi jako vždycky u rozvodu, takže já bych se z toho chtěl vyreklamovat, abych nefandil ani jednomu, ani druhému, jste mi stejně sympatičtí oba dva.“
„Jenže v tom je ten zásadní rozdíl, že má verze je pravdivá a on lže!“, vykřikla, „a když mi nevěříš, tak mě hned odvez zase domů, to nemá cenu se o tom bavit“, řekla rezolutně.
„Počkej ještě chvilku, právě sprchlo a to já nerad sedám na motorku, na dlažbě to pak klouže, jak po mejdle.“ Abych ji nějak zabavil a přivedl na jiné myšlenky začal jsem jí vyprávět příběh mého rozvodu. Když se setmělo, začala být Dáša jak na trní, a tak jsme se zvedli k odjezdu. Já jsem měl sice o dnešním večeru docela jinou představu, leč s mojí snahou změnit téma hovoru jsem vyzněl dokonale naprázdno.

Když jsme pak dojeli na stále ještě vlhkou dlažbu na vyšehradském nábřeží, řekl jsem Dáše přes rameno: „Drž se mě pevně oběma rukama!“
„Nemůžu, musím držet ten můj košíček, co je mezi náma“, odtušila ona.
Mezi železničním a Palackého mostem asi uprostřed, bylo tehdy jakési ministerstvo, kde obvykle stávaly dvě-tři šestsettrojky a já se jim vždycky musel vyhýbat přes tramvajové koleje, jenže dnes tam bylo prázdno a tak jsem zůstal na své straně ulice, ovšem zapomněl jsem, že od těch aut je tam dlažba promaštěná nakapaným olejem, což na vlhké vozovce a ve tmě nebylo vůbec vidět.

Následek byl děsivý, motorka šla do smyku a košík mezi námi podpořil špatnou balanc. Dáša se vykývla na opačnou stranu než já a už jsme leželi oba na dlažbě a motorka si to prdlala dál, ležíc kus od nás vedle chodníku.
Vyskočil jsem jak zajíček z jamky a vidím, Dáša leží na břiše rozplácnutá, jak široká, tak dlouhá a nehýbe se. Štěstí, že zrovna nic nejelo. Sehnu se k ní a říkám: „Dášo, Dášo, slyšíš mě? Co je ti?“ Kámen mi spadl ze srdce když se pomalu otočila na bok a řekla nepřítomným hlasem: „Kde je můj košíček?“ Napřed jsem jí pomohl vstát a dovedl na chodník, kus dál ležel ten zatracenej košíček, pak jsem vypnul motorku, měla rozbitý reflektor, jinak nic a zaparkoval ji za rohem budovy.

Oba jsme se shodli, že ten zbytek cesty radši dojdeme pěšky. Teď jsem si teprve všiml, jakou drastickou změnu prodělal Dášin vzhled. Byla od toho oleje umazaná jak brzdař na dráze a zcela zákonitě právě na těch nejvíce exponovaných místech. Začal jsem se jí omlouvat za ten karambol, jenže ona se zachovala jako lady a přešla to ležérní větou: „To nic, to se vypere, hlavně že máme kosti v pořádku  -  a bylo to aspoň ňáký dobrodružství, když už ne milostný“. 
Při loučení před jejím domem, mi zamávala stejným způsobem, jako když jsem pro ni odpoledne přijel, jenom ten její úsměv byl tak trochu nucený. Od té doby jsme se už nikdy nepotkali ani neviděli...

pondělí 6. března 2017

Cogito ergo sum

To už řekl Descartes a dávno před ním Sokrates a člověk by si dnes, asi o 2400 let později řekl, co je tohle za krávovinu: „Přemýšlím a tedy jsem“. Jenže ona to zas taková blbina není, když se člověk zamyslí nad tím, co nám asi chtěl tenhle pán touto větou naznačit..? Jenom ten kdo přemýšlí, tak ten je, ten existuje a tedy nespadá do té nemyslící masy.
Já, když dnes vidím, jak je celá naše politika „na hrnci“, tak mi to prostě nedá a musím o ni přemýšlet, přestože jsem byl vždycky názoru, že je lepší se politice vyhnout, nekazit si s ní radost ze života a přenechat ji jenom profesionálům. Přesně tak, jako přenechávám péči o různé elektronické spotřebiče odborníkům a sám se do toho nehrabu. Jenže v politice je to trochu jinak, tu by měl vnímat každý myslící tvor, aby se nestala rejdištěm bezcharakterních a všehoschopných šmejdů...

Položil jsem si, pod tímto dojmem, sám sobě otázku, co bych vlastně chtěl, když se mi nelíbí to, co tu právě dnes máme? Vycházím-li z kosmopolitismu, tedy světoobčanství, že my všichni lidi máme dohromady tutéž kuličku, zvanou Zemi, která je jen nepatrnou hnidou v celém vesmíru, tak proč si ji ničit, proč se hádat a proč se prát? Ergo, musím logicky nutně zavrhovat komunizmus, nacizmus a vůbec všechny druhy diktatur a terorismu radikálních partají, jakož i výbojných náboženství.
Jinak mám takovou představu, že bych si pro ideologickou náplň politiky své vyvolené strany, vyzobal od různých politických stran toto: Od zelených lásku k přírodě, od konzervativců úctu a vztah k tomu co se léty osvědčilo, od liberálů svobodomyslnost a od sociálních demokratů či odborů, což je vlastně totéž, některé dobré znaky společenské solidarity. To by ovšem znamenalo mít kvalitní státní aparát, ale kde jej sebrat? Začít by se mělo u vymahatelnosti práva a tedy spravedlnosti. Není totiž možné, aby se soudy táhly 20 let a aby tím způsobem bezcharakterní politici měli pré...

Můj návod: Politik by nikdy nesměl vydělávat více peněz než je v kraji zvykem, tedy jakýsi průměrný plat, protože jeho práce by pro něj měla být spíše posláním než korytem. Ministr by měl být charakterovým vzorem pro občany a mohl by sice požívat různé výhody a náhrady, ovšem v podobě naturálií, nikoliv peněz. Pak by se do politiky hlásili jen ti, co chtějí opravdu sloužit národu, za což mají určitá privilegia, jako auta s šoférem a třeba čestné medaile a tituly honoris causa a diplomy včetně státních vyznamenání. Takový výkvět národa, to by byli ti VIP-ové...

Tito lidé by museli být lidé pokorní, čestní a při každém pochybení či skandálu, by buď samozřejmě dobrovolně odešli z veřejného života a případné „hroší kůže“, by byli hlasováním z parlamentu ihned odejiti a doživotně by se nesměli ucházet o jakoukoliv státní funkci. Tím by nesměli mít „z ostudy mandát“ tak, jak je tomu bohužel v této zemi dodnes...!
(Vtom jsem se probudil a měl jsem ruku v nočníku...)

čtvrtek 2. března 2017

Fenomenální paměť...

Jako dítě jsem měl, bez přehánění, fenomenální paměť. Tak například ve čtyřech letech jsem dovedl »přečíst« celou  knížku dětských  říkánek o Marbulínkovi.
Lidé se mi divili, odborníci žasli, viděli ve mně geniální dítě, jenže já jsem jen předstíral čtení a říkal to slovo od slova zpaměti podle obrázků toho čertíka Marbulínka!
Zato teď si nepamatuji ani co je dnes za den, mám problém je-li čtvrtek nebo je už pátek?  (Jenže je středa.)
Když jsem pak už opravdu dovedl číst, tak jsem neustále unavoval svoji maminu tím, že jsem jí na procházce po městě četl všechny možné nápisy na obchodech a vše doplňoval otázkami, co to je třeba parfumerie, nebo kdo to je Josef Karas - vdova, nebo společnost s r.o...? Můj otec mi to jednou vtipně vysvětlil, že to je společnost s rozumem omezeným a já tomu uvěřil, jako konečně všemu, co mi kdo řekl...
To, co jsem tehdy uložil do své kebule, tam zůstalo dodnes, bohužel i to, co bych radši zapomněl, třeba jako Protektorat Böhmen und Mähren, nebo Komunisty. Pamatuji si, jak jsme museli na obecné škole vytrhávat z našich čítanek portrét TGM a začerňovat nápis Republika Československá a paní učitelka tam místo toho natiskla razítko Protektorát.  Ale zase na druhou stranu jsem pamětníkem věcí, které už dnes vlastně skoro nikdo nezná. Jak je vidět na ilustrační fotce shora, změna jízdy vlevo na jízdu vpravo proběhla tak rychle, že se u tramvají ani nestačilo předělat číslo linky z jedné strany na druhou. Tak horečně se přepisovaly názvy obchodů a ulic, že to často sloužilo k jízlivým vtipům mezi lidem českým. Třeba Vodičkova ulice, pojmenovaná po řezníkovi Janu Vodičkovi se přeložila jako Wassergasse!

Tenkrát byly v tramvajích na oknech vylepovány různé reklamní plakátky a mimo to i době poplatné tendenční agitky jako: Zachvátí-li tě zahyneš! Na tomto plakátku bylo jednou ručně připsáno: Nám to nevadí, my tam teďka nebydlíme!
V hlavě mi též utkvěly různé reklamní slogany jako: Máš-li bol, vem Darmol, Pan Vozáb to pravé našel: Hašlerky - a pryč je kašel! Nebo ty záhadné reklamy na dveřích u drogerie: Ola Gum.? Nezapomněl jste něco? Jinde zase: Na větvi si zpíval kos: Fafejta - guma - Primeros. To mi však nedovedla vysvětlit ani má vševědoucí maminka. Rovněž mě velmi zaujala poučka pro pasažéry: Třetí vlak ten popojede, potom zase zastaví, proto piš si do hlavy: Vjíždívá-li do stanice někdy vlaků dlouhý řad, pamatuj, že do dvou prvních bezpečně smíš nasedat!
Na tom jsem zase nechápal, proč se zde mluví o vlaku, když je to přece tramvaj?

A pak se jednoho dne začali na ulicích objevat lidé se žlutou hvězdou na kabátě. Mně se to moc líbilo a ihned jsem prosil maminu, že chci mít taky takovou hvězdu, ať mi ji koupí. Ona nevědouc, jak mi to vysvětlit, jen tiše řekla: Ty přece nejradši jezdíš v tramvaji v motoráku a tihle lidé smějí jezdit pouze ve vlečňácích. A potom zase o několik let později se začali v ulicích objevovat lidé s rudou hvězdou na klopě, ale ta se mi už vůbec nelíbila.

V poslední době dost často dumám jak to, že mám tak dlouhou paměť, když od lidí často slýchám: „Jóó, to si už nepamatuju, to je strašně dávno, aspoň deset let!“ A paměť našeho národa, ta je také jak známo, notoricky krátká.

Vlastně nikdo si už nepamatuje, nebo si to nechce pamatovat, jak to tenkrát v roce 1948 bylo s naší demokracií a právě nabytou svobodou. Jak během pár dní jsme se stali totalitní diktaturou proletariátu, jak už 13. den po komunistickém puči byl ministr Jan Masaryk vyskočen z okna, jak do půl roku byl zemřen bývalý prezident Beneš, jak všichni soudruzi hrdě nosili tu "Rudou placku" na klopě, jak politička Milada Horáková byla oběšena na šibenici, tak jako stovky našich nevinných občanů. Jak bylo tisíce dalších občanů, čistě z politických důvodů zavřeno do koncentráků, postříleno na hranicích, či udolováno v uranových dolech či zmasakrováno jiným způsobem, viz farář Toufar z Čihoště. Z toho všeho je patrno, jak lehce se občanská svoboda prošustruje, když národ masově ztratí paměť a zvolí si příkladně nějakého oligarchu za svého vůdce!

https://youtu.be/4yEWp1and9U