sobota 10. června 2017

LENKA se jen tak nevzdává...

 Jan Robin byl svým založením extrovert, člověk který se celkem snadno a rychle seznamoval s kdekým, měl rád lidi a viděl na nich hlavně jen to dobré. Dokud ho dotyčný jedinec nezklamal, považoval ho za přítele a nenapadlo ho onoho člověka podezírat z něčeho nekalého.
Tato jeho dobrá, ale nepraktická vlastnost, mu v jeho životě občas způsobovala problémy a zklamání, třeba když někomu půjčil peníze a ten mu je už nikdy nevrátil. Se svojí otevřeností se však nemohl a ani nechtěl nikdy rozloučit. Život uprostřed kádrování a vzájemného podezírání, tak jak to tady bylo zaseto za socializmu, mu šel na nervy a proto emigroval do světa svobody, kde se cítil dobře. Když šel komunizmus od válu, věřil, že s ním odejde i zasetá třídní nenávist. V tom se kardinálně zmýlil. Postupem doby, tak jak nadále klesala mezilidská morálka, se Jan v očích takzvaně "moderních" lidí stával buďto Hloupým Honzou, nebo jakýmsi podivným filantropem...

„Dobrý den" řekl Jan k ženě sedící za stolem, když vešel do osobního oddělení: "Slečno, my se sice neznáme, ale tomu se dá velmi lehce odpomoci,  já jsem Jan Robin, obyčejný člověk a rád bych mluvil s vaším panem šéfem.“
Žena s pronikavě hlubokým pohledem se na něj usmála: „já jsem Lenka Landová, také obyčejný člověk a zde jsem teprve od prvního, takže není divu, že mě neznáte, vzhledem k tomu, že je dnes teprve třetího. Ale pan šéf tady není a nevím jestli byste chtěl váš problém řešit třeba se mnou.“
„Vážená slečno, chtěl...“ Opravila ho: „Mimochodem jsem paní."
„Pardon, vážená paní Landová, všechny mé problémy bych rád řešil jen s vámi, ale tady jde o to, že bych chtěl dostat přidáno a to asi nespadá do vaší kompetence, nemýlím-li se“, řekl Jan.
„Máte pravdu, pane Robine, nechte mně tady vaší linku a já vám sjednám termín u šéfa a zavolám vám - jak to bude možné, patrně zítra.“

„Fajn, to jste moc hodná." Janovi neušlo, že ta žena je velice atraktivní a jak on rád říkával hotová pastva pro oči, takže dodal: "máte úžasný vkus kombinovat barvy tak, aby vznikl oslňující efekt." Ona se podivila, jak to myslí? "Vaše lila frizura, černý rolák a ta brčálově zelená zeď za vámi, to je opravdu dominantní řešení!"
"Ten rolák mám kvůli bolení v krku a tu malbu navrhoval někdo už dávno přede mnou!" oponovala ona se zvednutýma rukama nad hlavu, jako když se vzdává.
„Právě mne napadá, madam, v kolik hodin chodíte na oběd?“ změnil Jan téma hovoru.
„Ještě jsem tady ve zdejší kantýně vlastně nebyla.“
„A šla byste tam se mnou, kdybych se tu pro vás stavil, řekněme v půl jedné?“
„Ano, děkuji, půjdu ráda, aspoň budu vědět co a jak tady funguje...“

Při obědě se Jan s paní Lenkou bavili docela uvolněně jako staří známí a Jan jí mezi jiným řekl, že se mu ona jako žena neobyčejně líbí a že je to pro něj věčná škoda, že je vdaná: "Nemáte svobodnou sestru-dvojče, která vypadá přesně tak jako vy?“
„A víte, že mám! Sice to není dvojče, ale je o dva roky mladší.“
„A je skutečně tak krásná jako vy?“, vyzvídal Jan.
„Renáta je mnohem hezčí!“, usmála se Lenka, „je o kousek vyšší než já a má dolíček na bradě. Byla v naší rodině vždycky mazánkem! Ale tady je teď problém, o němž nechci mluvit." Jan změnil téma hovoru i když byl nadmíru zvědavý, co to asi je za problém.

Druhý den po rozhovoru s personálním šéfem vyšel Jan z jeho dveří do předpokoje paní Lenky a dohodli se jít opět společně na oběd. V kantýně si sedli ke stolu, který byl trochu stranou od ostatních lidí, aby mohli nerušeně debatovat. Jan zahájil rozhovor nekonvenčně:
„Lenko, říkejte mi jen Honzo nebo Jane a nebudeme se titulovat tak strašně formálně.“
„Ano, souhlasím Jane, mně je to tak také milejší.“
„Fajn! Jinak jsem u šéfa docela uspěl a on mi slíbil zvýšit plat, ještě před Vánocemi o deset procent! Ale ještě víc mě zajímá ta vaše sestra, mohu to vědět, jak to s ní je?“
„Víte Jane, já bych vás s ní zatím nerada seznámila. Je tady jeden velký problém o kterém sice nerada mluvím, ale vám to řeknu. Ona je nešťastná a pokusila se o sebevraždu. Potřebovala by nad sebou pevnou ruku, ji musí někdo hlídat, má totiž problémy s alkoholem a momentálně se léčí v sanatoriu.

Když se Jan o tom později bavil se svým nejlepším kámošem Pavlem, chtěje vědět co má dělat, tak ten ho také varoval před vztahem s takto závislou osobou. Nakonec to ale převedl do žertu: „Člověče, ty chlape špatná, nejdřív pořád nic, říkáš o fajn ženskou jsem už dlouho ani nezavadil, a teď najednou máš dvě nádherné baby, jednu krásnější než druhou a nemůžeš si vybrat!“
„Až na to“, řekl otráveně Jan, „že jedna je volná, ale je alkoholička a ta druhá je zdravá, ale není volná a nemá zájem. Takže výsledek je opět roven nule“.

Jan se pozítří rozhodl zavolat Lence večer domů. Chtěl by se totiž zatím seznámit s jejím manželem, aby v něm apriorně nemohlo vzniknout nějaké podezření či žárlivost. Bylo půl sedmé večer, tedy naprosto doba civilní, vhodná i podle Guta-Jarkovského k takovémuto přátelskému telefonátu. Naštěstí pro něj nastala varianta první, telefon zvedla Lenka, ale její hlas zněl podivně, nějak jinak, jakoby zlomeně smutně nebo uplakaně.
„Leni, tady je Honza, můžete mluvit? Co je vám, mohu vědět co se stalo?“
„Jste hodný, že voláte“, řekla přemáhajíc pláč, „já jsem si totiž netroufala vám zavolat a zatěžovat vás svými problémy.“
„Tak za prvé, Lenko, mně se můžete se vším svěřit, považuji vás za svoji spřízněnou duši a naopak budu rád když se mi se všemi vašimi problémy vždycky svěříte.“

„Ach, Honzo, je to moc špatné a já už z toho začínám doslova cvokovat. Představte si, že se Renáta tam v té ozdravovně sčuchla s nějakým jiným narkomanem, ten ji dal drogy a navíc se spolu opili, to se pochopitelně dozvěděl celý personál a protože tu léčbu hradí z valné části zdravotní pojišťovna, následoval jejich okamžitý vyhazov ze sanatoria a patrně negativní zpráva na pojišťovnu a na jejího ošetřujícího lékaře.“
„Tak teď si to Renáta zavařila tak říkajíc dokonale“, dodal Jan.
"Stalo se to předevčírem a ona do dneška není doma, já vůbec nevím kde je? Prý odjela s tím svým feťákem. Už jsem to ohlásila na policii... a dál teď nevím co - co mám dělat...?“

„Lenko, já mám nápad...“ Přerušila ho: „A to jsem vám ještě neřekla, že Roman, ne, to nejde do telefonu... Jediné štěstí je, že to o Renátě mamka neví... Já jí musím lhát, když zavolá a ptá se na ni, říkám, že je všechno OK, aby to s ní třeba nepraštilo.“
"Leni, poslouchejte mě, musíme se někde sejít a všechno v klidu prodiskutovat.“
„Ano, prosím, přijeďte k nám jestli můžete, já musím zůstat na telefonu, kdyby volala policie nebo ta moje povedená sestřička Renáta.“
„Fajn, tak řekněte vašemu manželovi, že jsem za čtvrt hodiny u vás doma, aby se moc nedivil a vymyslíme společně plán co dělat, ano, souhlasíte?“
„Ano, jsem ráda, jste moc hodný, Honzo, díky.“

Když Jan dorazil k jejich domu, přečetl si jména na třech vizitkách a zmáčkl ten prostřední se jménem Lenka a Roman Landovi.
Lenka mu přišla otevřít, měla slzy v očích, padla mu kolem krku, dala mu pusu na tvář a řekla tiše: „Jsem moc ráda, že jste přijel, je mi hned líp!“ Jan se opatrně rozhlížel, nevidí-li je v tomto důvěrném okamžiku její manžel a zeptal se opatrně: „Je váš muž doma?“
„Ne, není, to vám ještě vysvětlím, pojďte nahoru, k nám do bytu, tady to dole je byt mamky, která je momentálně u své sestry v Benešově“, a uvedla ho do bytu v prvním patře, kde ukázala prstem vzhůru: „Nahoře nade mnou má byt Renata.“ Pak mu nalila již uvařenou kávu a nabídla bábovku. Posadila se proti němu a bez dlouhého úvodu se mu začala svěřovat se svými problémy.
„Jane, je mi to hrozně trapné, jste jediný, komu to říkám, ale říct vám to musím, to by jinak nebylo fair. Před dvěma měsíci, to datum vím přesně, jsem přistihla svou opilou sestru s mým mužíčkem Romanem v naší manželské posteli. O čem se bavili nevím, ale od té chvíle pro mne přestalo mé manželství existovat a zažádala jsem o rozvod.“
„Hm, tak to bylo hezké nadělení“, řekl zadumaně Jan, „a myslíte, že si Renáta ve svém opojení byla vůbec vědoma toho, jak moc vám ublížila? A vy se přesto k ní, teď po tom všem, chováte tak hezky? To je od vás velkorysé, prostě neuvěřitelné. A ví to též vaše matka?“

„Neřekla jsem vám vše, jako proč je mamka u tety v Benešově. Abyste se v tom vyznal, řeknu vám všechno po pořádku. Renáta od svého rozvodu vloni začala odpovídat na inzeráty a dávala si vždycky rande v restauraci Romantic a tam se také občas zlinkovala. Jednou, někdy v dubnu, se tam prý náhodně setkala s Romanem, což jsem pochopitelně nevěděla a tak začala, jak to já nazývám: "Romance s Romanem v Romanticu". A protože takové pití něco stojí, tak jí kolikrát stačily jenom dvě deci vína, kombinovaného s nějakými tabletkami a byla zase opilá na mol.“
„A ona nepracuje, nebo jak to je? Vy ji živíte?“ otázal se Jan.
„Ona bere podporu v nezaměstnanosti, něco jí přidávala mamka a něco já, což by jí normálně stačilo, ovšem na pití to nevycházelo a tak si hledala různé oběti z inzerátů. Využívala toho, že je krásná a byla ráda, když za ní někdo zaplatil. A potom, když to prasklo s Romanem tím, že jsem je najednou překvapila svým dřívějším návratem z nemocnice, tak vyšlo během rodinného kraválu mimochodem najevo, že ti dva to spolu pekli už od dubna. Mamka odjela k tetě, protože se prý nebude dívat na tuto Sodomu a Gomoru u nás doma. Je totiž velmi nábožensky cítící a tohle ji úplně sebralo. Já jsem okamžitě vyhodila naší manželskou postel a Renáta si ji klidně vzala k sobě nahoru. Řekla jsem ji, ať si tam beze všeho zároveň vezme i Romana a postavila jsem mu kufr s jeho svršky před dveře...“
„To jste udělala hezky energicky, bravo, to bych do vás nikdy neřekl, ale měla jste recht!“
"Víte, s tou postelí mi pomohl pan Koláček, to bych sama nezvládla... Pan Koláček je zedníkem, který nám dělal opravy i přestavbu baráku – to jako na vysvětlení, abyste si nemyslel buhví co."
Jan zamyšleně pokyvoval hlavou: "Lenko, obdivuju vás, to by člověka porazilo!"
„Nejhorší na tom bylo to, že oni dva tam spolu skutečně asi čtrnáct dní žili, a já jsem v noci byla nucena poslouchat jejich hlasité, zdi pronikající orgasmy. Naštěstí ho Renáta brzy vyhodila, ale jemu to nevadilo, on měl v zásobě ještě nějakou jinou vedlovku u které je možná dodnes. Pár dní po tomhle rodinném běsnění, se Renátka dostala do depresivní fáze a pokusila se o sebevraždu plynem. A pak dál už to znáte. Tak je ta historie podle pravdy, chápete, že to je věc se kterou jsem se vám nechtěla pochlubit, vrhá to špatné světlo na naši rodinu.“ Lenka si utřela slzičku.

„A teď máte zase plnou hlavu starostí, kde se ta vaše povedená sestřička flinká“, dodal Jan.
"Víte, kdybych nevěděla jaká byla dřív, než si vzala toho gaunera Vláďu, tak bych ji taky už nevěřila a úplně ji odepsala, ale ten její původně zdravý základ mi dával chabou naději, že se snad ještě chytí. Ona byla velmi nadaná grafička a najednou se celá její inteligentní osobnost zhroutila do alkoholem prosáklé opilé trosky. Je to přece jen moje sestra a mojí povinností je jí pomoct, i když ta naděje je dnes už prakticky nulová.“
„Leni, teď začínám mít o vás strach. Jste sama v celém baráku a co kdyby se tu najednou objevil některý z těch gaunerských ex-manželů, zavolala byste mě ihned?“
„Zavolala, ale nebojte se, to nepřichází v úvahu, Vláďa, ten je ve vězení, dostal osm let za výrobu a distribuci drog a Roman je spíš slabošský sukničkář než gauner.“


„Kocajdank, aspoň tak“, oddechl si Jan a dodal, „podívejte se, co jsem vám donesl“, a vytáhl z kapsy cédéčko se skladbami Duke Ellingtona.
„Jé, děkuju moc, to si hned pustím, abych konečně přišla na jiné myšlenky.“ Vtom zadrnčel telefon. Byla to Renáta a oznámila Lence, aby o ni neměla starost, že je u Luboše, což je její nový přítel ze sanatoria a mají se moc rádi. To, že je odtud vyhodili jim nevadí, budou se teď hlídat sami a pokusí se najít smysl života ve vzájemné lásce. Kde právě bydlí jí zatím neřekne, chtějí být sami.
„Reno!“, zvolala Lenka, „mně to přeci můžeš říct, kde jsi!“
„Ne, radši ne! Čau Lenko, brzy se ti zase ozvu...“ a ve sluchátku to cvaklo.
„Čau Renátko“, šeptla Lenka smutně a oddychla si, „aspoň, že tak...“

Začlo se stmívat a padal sníh, když Lenka spustila darované cédéčko. Jako první zaznělo v té chvíli skoro příznačně "Mood indigo" a Lenka se zeptala: „Nemusím rozsvěcet, Jene? Chtěla bych držet černou hodinku.“
"Jsem pro, tedy už kvůli šetření proudem", usmál se Jan a přisedl si k Lence na gauč...

https://youtu.be/sVls2p79FJQ