neděle 18. listopadu 2018

Někdo to rád sexy


Jen jednou v životě se mi podařilo seznámit se s ženou podobnou Evě z Ráje, a to bez jakéhokoliv mého přičinění. Tato Eva měla ovšem na sobě místo fíkového listu plavky, ušité patrně z pánské kravaty. Místem děje byla navigace u Vltavy v blízkosti Mostu inteligence. Ležel jsem tam líně v trávě, díval se pánu bohu do oken a snažil se nachytat trochu bronzu od sluníčka. Po nějaké chvíli mě z bohulibého rozjímání vyrušila halasná trojice, dvě ženy a muž a k mé nelibosti se rozložili na dece jen asi tři metry ode mne. Jedna z těch dívek byla skutečně sexy ale ten muž, jak se zdálo, patřil naštěstí k té druhé, poměrně fádní blondýnce.
 "Podivná sestava", pomyslel jsem si, "manželka a milenka?" Tuto myšlenku jsem však záhy zavrhl, ten muž nebyl vůbec typem Don Juana, ale spíše kuchtíka z hospody  U Bumbrlíčka.
Ta skutečnost, že sexy-brunetka je vlastně lichá, podnítila mé přemítání o pokusu navázat s nimi nějaký kontakt. Koumal jsem jak, ale napadaly mě jenom samé trapné zhůvěřilosti, jako třeba dělat cizince a lámanou češtinou se jich zeptat, kudy bych se dostal na Vyšehrad. To však nápadně připomínalo tu starou anekdotu, jak se cizinec ptal policajta: "Pan policajt, ja chledam é- Vyšurat" a on ho poslal na WC.  Cizinec vrtěl hlavou: "Ja ne WC, já chledam éé- Vys-hrat!" A policajt rozšafně nato: "Nojó, to je tam přece taky!"

Šťastná náhoda pak ale vyřešila všechno za mne a bez trapasu. Po navigaci se jako deus ex machina přikodrcal skútr a na něm můj známý kámoš Vašek: „Čovečé, co tady děláš tak sám, pojeď se mnou, moje Marta a další kámoši ležej vo dva kilometry vejš proti proudu, tam je to vo moc lepší." Načež si všiml té sexy dívky a zvolal: „Jéňo, to je náhoda! Ahoj, Šerry, kde ty se tu bereš? Pojeď taky s náma, bude sranda, je tam celá parta, máme tam kytaru, ty umíš fajn zpívat a tahle atrapa muže," a ukázal bradou směrem ke mně, „válí bezvadně akordy!" A tak Vašek rozhodl, abychom si já i ta Šerry sbalili svá fidlátka a že nás tam odveze na skútru.
Dívka ihned souhlasila a já jen suše poznamenal: „To jsem zvědav, jak se vejdeme všichni tři na ten tvůj skútr?" Oba mne ujistili, že to půjde. Dívka sbalila své věci do tašky, rozloučila se se svými známými a zasedla, tak jak byla, jen v bikinkách, za Vaška. Ten se přesunul až dopředu a já, rovněž jen v plavkách, se svými svršky přes levou ruku, se natěsnal na sotva decimetr zbylého dvojsedla za onu sex-bombu. Věděl jsem ihned, že spadnu na zem dříve než ujedeme pět metrů, a proto jsem se nesměle zeptal: „Slečno  Evo, promiňte, ale já se vás asi budu muset nějak přidržovat, jinak ulítnu..."

„To je samozřejmé", řekla ona, vzala mou pravou ruku a ovinula si ji kolem svého štíhlého pasu. Potom jsem ucítil, takřka celým povrchem svého těla, tu nádhernou sametovou pleť a blažený pocit se mi rozléval až do morku kostí. Její sluncem provoněné vlasy ovívaly moje rozpálené tváře a já si přál, aby tato drncavá cesta trvala nekonečně dlouho... Kromě sladkých představ, mi vrtalo v hlavě, proč ta půvabná vidina neprotestovala, když jsem ji oslovil Evo? Vtom, jakoby četla mé myšlenky, mi řekla přes rameno: „Jak to, že skoro znáte mé jméno, nejsem sice Eva ale Ema, Vašek mně přece říká zásadně, nevím proč, Šerry?"
To bude asi intuice", řekl jsem a trnul, aby snad nevycítila i mé další myšlenky. Cesta uběhla strašně rychle a Vaškova parta nás uvítala nadšenými ovacemi a nějakou trampskou písní.

   Když jsme se pak s Emou rozložili na její zelené dece, ona v plné své kráse, dozvěděl, jsem se, že tato dívka je modelkou na malířské akademii. Vyhrkl jsem spontánně: „Že mě to hned nenapadlo při téhle postavě! Já taky trochu maluju, ale jenom tak víte pro sebe. Nemám dostatek talentu, na akademii to bohužel nestačí." Ema se nenápadně rozhlédla a když zjistila, že nás nikdo neposlouchá, zeptala se nevinně: „A stačila bych vám já? Myslím tedy jako model...?"
"Samozřejmě, byl bych šťastnej, ještě nikdy jsem neměl modelku, éé- myslím taky jako model!"  Ema si pojednou povšimla mých plavek a šeptla: "Nepůjdeme se trochu zchladit do vody?  Nemusí hned každý vidět o čem si tu spolu povídáme."

S ohledem na onu krásnou Emu jsem nemohl o této celé záležitosti nejen mluvit, ale ani psát. Když jsem se pak od ní dozvěděl, že jej ímanžel je profe-sionálním boxerem, ztratil jsem zcela rychle jakýkoliv zájem...   M.T.







neděle 11. listopadu 2018

Proč se lidi až chorobně nenávidí?

Když mi nějaký grázl vypáčí dveře od auta, aby mi mohl ukrást z palubní přihrádky dvě audiokazety a pytlík cucavých bonbónů, čímž mi způsobí škodu za vícero tisíc, popadne mě vztek a chtěl bych ho s chutí nakopat do dolních zad. To je nenávist omluvitelná, vzniklá momentálně vůči naprosto konkrétnímu odpornému zloději.
Když ale někdo někoho nenávidí z principu, aniž by ho znal, jen proto, že dotyčný je třeba Pražák, nebo je jiné rasy, jiné národnosti, jiného náboženství, jiného pohlaví, nebo je fandou jiného klubu či partaje, nebo je prostě jen příslušníkem jiné generace, pak se jedná o nenávist chorobnou, patologickou. Takováto nenávist, cíleně vypěstovaná v nás za 40 let komunismu pod heslem „třídní nenávist“, přežívá v nás bohužel dodnes a dědí se z jedné generace na druhou. Tato nenávist je vždycky podložena strachem z kohosi, aneb z čehosi, co nás, čistokrevné Čechy a 100% vlastence, neustále ohrožuje. 

Třetinu svého života jsem prožil v Německu a měl jsem tedy možnost poznat mentalitu německou. Zdrcující většina Čechů nemá ráda Němce a když se jich ptám proč, tak z jejich odpovědí vyplývá skoro vždycky totéž: nacizmus. Ale nacizmus je vlastně jen jiná mutace nám všem dobře známého socializmu, jenže švihnutého slovem národní. Protože Němci jsou osmkrát větší národ, než my, nedá se shrnout jejich mentalita do jednoho pytle, ale dá se rozdělit do tří hlavních, naprosto odlišných druhů: západo-německá, jiho-německá (bavorská) a východo-německá (prušácká).


 Já jsem nejlépe poznal tu západoněmeckou, která je mi sympatická a která je vyloženě, karnevalově pohodová. Ten nepopsatelný pocit bezstarostnosti, který teprve v posledních několika letech začal mizet, tak jako v celé západní Evropě, pod vlivem novodobého stěhování národů, je jak pevně doufám záležitostí přechodnou, dočasnou. Ta západoněmecká všeobecně dobrá nálada  je opravdu záviděníhodná. Většina Čechů ovšem poznala, pod pojmem "Němec", bohužel jen naše příhraniční sousedy, a někdejší soudruhy Němce východní. Jejich, z historie notoricky známou výbojnou prušáckou mentalitu, zasmrádlou komunizmem, jsme si pak povýšili na mentalitu všech Němců. Proto si já s některými Čechy v tomto smyslu nerozumím.
Kolikrát si lámu hlavu nad tím, proč my nejsme stejně pohodoví jako západní Evropané, a jak by se to dalo změnit, abychom se neustále nepodezírali ze všemožných špatností, abychom se přestali kádrovat, abychom považovali druhé za slušné lidi a zapomněli na pravidlo: "Koho neznám, to je šmejd nebo grázl!" Vždyť přece ta zdrcující většina našich lidí nejsou padouši, ale slušní lidé a přece si nedáme kazit radost ze života kvůli té nesnášelivé menšině. Vím, že to znamená určité riziko, ale i to je lepší nežli vést zpackaný ustrašený život. Já jsem na svoji důvěru v dobro lidí po návratu do vlasti doplatil, mimo jiné tím, že jsem "půjčil" jedné osobě 16.000 Kč a teď teprv vidím, že to bylo na věčné časy. Ale nelituji toho, vzal to ďas! Věřím na dobro v lidech...


Místo toho, abychom se měli rádi a milovali se, protože život máme jenom jeden, tak se často rozčilujeme nad mizérií života. Ale dominujícím faktorem kvality života není jen počet peněz na útratu a naše zdraví, ale i žití beze strachu z pocitu ohrožení od zlodějů, vrahů a nejrůznějších padouchů. My si držíme kapsy a kabelky v hromadné dopravě, my se už bojíme vyjít v noci na ulici a podvědomě se za tmy vyhýbáme parkům a temným zákoutím. Naše děti jsou ohrožovány dokonce i za bílého dne různými dealery a devianty. My se bojíme někde jen tak zaparkovat auto, aby nám nebylo ukradeno, my si musíme všechno stále hlídat a zamykat na deset západů, zkrátka, my jsme si už zvykli na to, že s námi jako neviditelný stín všude chodí v patách podvědomý strýček STRACH!

A přitom naše krásná země má to výjimečné štěstí oproti jiným zemím, že nám zde prakticky nehrozí přírodní katastrofy jako zemětřesení, hurikány, sopky či tsunami. Naše vichřice a zátopy jsou proti tomu jen chabou hříčkou přírody. Nám nehrozí války a prozatím ještě ani teroristé. Jen relativně málo nás ohrožují nakažlivé choroby a epidemie, tak co nám kazí pohodu a radost ze života? Z čeho tedy máme konkrétně strach? Víme to vůbec?
Ano, my máme v první řadě strach sami ze sebe, tedy z lidí. Proto se snažíme mimo jiné, třeba utíkat do anonymity.
Jenže tato lživá anonymita, až do nedávných dob považovaná za charakterovou vadu, je dnes noblesní internetovou nutností. Ovšem tato je dvojího druhu: neškodná a zlá až sadistická. Ta druhá chce lidem škodit a těží ze skutečnosti, že anonym je soudně nepolapitelný. Kolem nás se pohybují dnes a denně anonymní zloději, podvodníci, násilníci, vrazi, pedofilové, devianti, dealeři drog, hackeři, agresivní bulvár atd. Opravdovým problémem této naší české země je obtížná až často nulová vymahatelnost práva, ale to všechno je právě důsledek našeho latentního strachu, který nám našeptává: "Mlč, radši drž hubu, mohlo by to být horší a neangažuj se...!"

Jak se dostat z tohoto srabu? Myslím si, že je třeba hledat a svým hlasem podporovat charakterově stabilní lidi, ne demagogy, křiklouny a slibovače. Pamatovat si, že ten kdo jednou zradil naši důvěru, zradí ji zas. Stručně řečeno: Na místo umanutých partajníků, zvolit více  Masaryků. Věřím, že jen tak, můžeme překonat občanskou ustrašenost, podezíravost a věčné kádrování. To by asi bylo to pravé řešení, pane budoucí prezidente!