pondělí 24. prosince 2018

Ježíšek na poslední chvíli...

Vánoce opět přicházejí a lid obecný, ale i naši politici, dělají s oblibou všechno až na poslední chvíli. Přitom je fuk, jestli se jedná třeba o výměnu řidičských průkazů, nebo o odhlasování něčeho v parlamentu. Moje manželka, jsouc patrně tímto fenoménem rovněž  ovlivněna, si vzpomněla až na poslední chvíli, že by si přála dostat od Ježíška notebook. Zcela cílevědomě si v internetu vyhledala a na papírek pro Ježíška napsala model, jaký by se jí nejvíce líbil, přičemž hlavním kriteriem byla barva klávesnice! Chtěla, aby tato byla určitě barvy bílé a žádné jiné...

 
 Když jsem namítl, že 99% všech klávesnic je černých, vysvětlila mi, že to není jenom její bohapustý rozmar, ale nutnost. V kuchyni či v obýváku, kde bude nejčastěji hrát své „piškvorky“, nebude sedět pod lampou, jako já u počítače, ale na libovolných místech, kde třeba není dostatečné světlo. Černá klávesnice je pak pro ni špatně čitelná a navíc unavuje oči a vůbec je celkově ošklivá...
Věděl jsem, že to nebude jednoduché takový notebook sehnat, protože jsem chtěl, aby také splňoval i jiná kriteria, která jsou určitě důležitější. Zároveň jsem ale chtěl splnit její přání a tak, když odjela na nákupy, u nichž jsem kocajdank nemusel asistovat, zavolal jsem své kamarádce do nepohody, Haničce Vajdišové, zvané Blond HaVaj, a svěřil se jí s tímto svým předvánočním problémem.

Hana, ochotná jako vždy, nabídla svou pomoc, že zná kšeft, kde mají obrovský výběr všech možných notebooků, a že mě tam odveze svým autem, takže než přijede manželka domů, budu mít dárek pod střechou! A skutečně, než jsem se nadál, byli jsme tam. Řekl jsem prodavači po pravdě: „Hledám pro manželku k Ježíšku nějaký dobrý notebook, který má ovšem bílou klaviaturu a dále bych chtěl, aby měl wifi, AVG a multimedia.“
„S bílou klávesnicí tady bohužel nic nemáme“, zakroutil hlavou prodavač, „ale to je přeci děsně nepraktická barva, proč právě na tom tak bazírujete?“
„Já na tom vůbec nebazíruju, manželka si to přeje, tak jí chci holt vyhovět.“
„Moment, já se ještě zeptám ve skladu“, řekl ten dobrák a odběhl. 

Havajanka se culila: „Všiml sis, jak na mne koukal, připadala jsem mu určitě jako retardovaná, že za mě mluvíš a jednáš ty, myslí si totiž, že já jsem tvá manželka.“
„To snad není pravda, Hani“, řehtal jsem se, „vždyť musel vidět, že jsi aspoň o třicet let mladší než já – ale lichotí mi to! Dobrá, zůstaneme v roli až se vrátí.“
Prodavač přišel s Jobovou zvěstí: „Tak bohužel, s bílou klaviaturou není už ani jeden.“
„To je hrozné“, řekla Hanka otráveně, „pojď, drahouši, pojedeme do jiného obchodu, vím kde mají všechny barvy klávesnic!“ Hned za dveřmi jsme oba vyprskli smíchy. Asi si myslí, že jsme blbci!

V příštím obchodě jsem zopakoval na úvod stejnou větu, že hledám pro manželku k Ježíšku nějaký notebook s bílou klaviaturou, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Tato dáma, není moje manželka, to je moje kamarádka, která mi pomáhá vybírat se ženským vkusem.“
Jenže tento mladý prodavač, pod palbou mých otázek, se brzy odporoučel, že v těchto věcech nám může lépe poradit jeho starší kolega,  specialista na  notebooky a  došel pro něj.  Já jsem si ovšem neuvědomil, že tento starší kolega neslyšel můj úvodní projev, až když jsem zjistil, že on také považuje Hanu za moji ženu, mrkli jsme na sebe a nechali ho při tom...
Zřejmě se mu Havajanka líbila, protože mě zcela ignoroval a bavil se jenom s ní. Vysvětlil jí ochotně, že za malý příplatek, bude-li si to ona přát, provede ihned zde na místě celkovou konfiguraci systému, včetně instalace antivirového programu, takže pak doma už s tím nebude mít vůbec žádnou práci. Já jsem byl dobrý jen k tomu, abych to došel k pokladně zaplatit. Když potom řekl, že na to potřebuje tři hodiny času, nechtěli jsme pochopitelně tak dlouho čekat a dohodli se, že si to vyzvedneme až zítra dopoledne.

Druhý den jsme pro vyzvednutí dárku jsem přijel ovšem už s mojí pravou manželkou a bez Hanky. Pán se na mou ženu divně díval s otevřenou pusou a na její otázku, proč nenainstaloval antivirový program AVG, nýbrž nějaký jiný, odpověděl podrážděně: „Ale já jsem to včera, podrobně manželce - tady pána, vysvětlil a ona s tím jednoznačně souhlasila.“
Má žena se usmála: „Nemám nic proti tomu. pouze to, že: manželka - tady pána,  jsem totiž já!"


pondělí 10. prosince 2018

Komplex méněcennosti

Přijde madam k psychiatrovi a stěžuje si mu, že má komplex méněcennosti. Lékař dámu pečlivě vyšetří, načež řekne: "Vážená paní, já vás mohu uklidnit, že to co Vám vadí není komplex méněcennosti, vy jste totiž opravdu méněcenná!" 

Ale teď vážně: Vědci zjistili, že pravou příčinou tohoto komplexu není vědomí, že jsem v něčem horší než někdo jiný, nýbrž je to pouze můj handycapový pocit, pramenící z toho, že bych se chtěl rovnat ostatním. Čili mně nevadí třeba to, že nedosahuji takových výsledků v hokeji jako Jaromír Jágr, ve zpěvu jako Karel Gott, nebo ve hře na housle jako Paganini, ale vadí mi, že mám pleš, která mne dělá staršího než jsem. Více než 95% všech lidí, tedy vlastně skoro my všichni, trpíme nějakým komplexem. Ze známých lidí to byli ku příkladu Michael Jackson, nebo i Napoleon a mnoho dalších...
Příčiny vzniku komplexu jsou v podstatě u všech lidí stejné. Dotyčná osoba si v duchu stále uvědomuje svoji rozdílnost od ostatních lidí: Jsem moc tlustá, nebo jsem moc hubená, jsem moc malý, koktám, ráčkuji, mám malé poprsí, nebo mám moc velké poprsí, mám malý penis, mám falešné zuby, mám odstálé uši, mám křivé nohy, mám skřehotavý hlas, atd. Takovéto myšlenky je nutno v sobě neustále potlačovat a říkat si, že umím to a to, co ti druzí neumí a být  to hrdý...

Robert Wadlow (viz obr.), nejvyšší člověk na světě, měřil 2,72 m, takže měl komplex celkem pochopitelný, zaviněný nadměrnou funkcí hypofýzy, která řídí tvorbu růstového hormonu. To způsobilo jeho smrt už ve 22 letech...
Zdrcující většina všech lidí má komplexy kvůli nicotnostem, nebo docela zanedbatelným  maličkostem, které si sama sobě
vsugerovává. Já jsem měl tento komplex po dobu asi pěti let, když jsem byl nejmenším klukem ve třídě. Říkali mi "prcku" a jeden kantor mne dokonce vytahoval za uši, abych prý vyrostl, což mě pekelně štvalo. Teprve až když jsem začal v pubertě rychleji růst a přerostl polovinu třídy, tento komplex sám od sebe zeslábl  a postupně odešel... 
Od té doby vím, že jedině správné je mít své zdravé sebevědomí, být svým nezaměnitelným originálem a dávat si jenom pozor na to, aby se člověk nestal naopak nadřazeným, to by pak bylo něco jako takzvaný komplex více-cennosti, kterým trpí mnozí veřejní činitelé, politikové nebo herci a zpěváci atd.

Je pravděpodobné, že takový komplex více-cennosti dvou partaj-lídrů v jedné kleci, patrně jednou skončí slovy: "SORRY JAKO, měl jsem hlad, milé kuřátko..."
Jako příklad  více-cennosti  je  výrok lídra  strany Mirka Topolánka, když po sestavení vlády prohlásil, že jeho kabinet má jen a jen samé vysoké osobnosti, průměrná výška jeho ministrů je 188 cm! To je info s naprosto nulovým obsahem: Národ chce přece mít vládu čestných, schopných a inteligentních lidí  a  ne štáb přitroublých obrů,  nebo polodebilních lokajů...!