úterý 18. června 2019

Maturita i Vysoká v totalitě: 1950

ANEB:  jak jsem měl štěstí v neštěstí !

Předsedou naší maturitní komise byl jmenován jakýsi češtinář a krvelačný soudruh z jiné školy "Karel Bílek." Jeho podpis na mém vysvědčení mám ještě schovaný. Tento dobrák, aniž by mě někdy viděl či znal, se už předem rozhodl, že propadnu z češtiny, prý  mám zcela úděsný kádrový materiál!  V kádrovém posudku  od mého spolužáka, mimo jiné, prý stojí, že nenávidím SSSR a vůbec všechno ruské!!! Také ruské filmy nenávidím, takže mám asi určitě buržoazní původ a jak on zjistil, mám navíc také bílkovinu v moči. Takže, tuto slátaninu napsal můj spolužák Vláďa Šváb, syn náměstka ministra vnitra Karla Švába!  (Popraveného v procesu se Slánským)...
Jenže i češtinář Bílek měl smůlu, já jsem byl v češtině jedním z jedničkářů ve třídě a navíc jsem si šťastně vytáhl otázku o Osvobozeném divadle, o čemž jsem toho věděl mnohem víc než bylo v osnovách a než znali účastníci této komise! Já jsem totiž zbožňoval skladby Jaroslava Ježka, opisoval jsem si akordy na kytaru z klavírních not a znal  filmy V+W:  Pudr a benzin,  Peníze nebo život  a  Hej rup! 
Při ústní zkoušce jsem měl o čem mluvit a básnické ozdoby v druhé otázce jsem zmiňoval nejen obsahově, ale i překladem jejich latinských názvů, jako ku př:  Pars pro toto, nebo Totum pro parte, nebo Oxymoron, Metafora, Hyperbola a další...

Ostatní kantoři v maturitní komisi, jak jsem se potom, díky úniku informací z porady dozvěděl, se mne zastávali a tak odvrátili mé politicky naplánované zaříznutí a nemožnost studia na vysoké škole. Hlavní zásluhu na mém ne-propadnutí měla: češtinářka Kubíčková, zvaná „Maruška" která sice paradoxně byla také komunistkou jako Bílek, ale tudíž se ho nebála! Optala se ho přímo, proč by měl Toms propadnout, když obě otázky, to jest básnické ozdoby "pars pro toto" i "totum pro parte" jakož i  historii  Osvobozeného divadla V+W,  znal perfektně  na  jedničku???
Bílek se začal kroutit a nakonec byl nucen říci ten pravý důvod totiž, že já s tím mým stoprocentně negativním kádrovým posudkem, se nesmím nikdy v životě dostat na vysokou školu!  To ovšem Marušku zcela rozlítilo a seřvala Bílka přede všemi, takže po hodině chabého odporu musel bolševik Bílek, chtě-nechtě, ustoupit a napsat konečné rozhodnutí aspoň takto: M. Toms sice prospěl, ale je napomínán ku větší péči v jazyce českém!

Navíc naše profesorka matematiky Kopřivová, zvaná "Lambda" u níž jsem byl chvalitebný,  se mě zastala, že já jsem jejím velmi dobrým žákem a že nesouhlasí s mým vyloučením z dalšího studia, zvláště když chci jít na techniku, kde vůbec žádná čeština není..! 
Nejlépe ovšem to udělala opatrná ruštinářka zvaná "Natáša", když mi už na potítku, před ústní zkouškou, znajíce, že mé znalosti v ruštině jsou jenom fragmentární, zašeptala: "Nikdo mimo mne, v celé komisi nezná ruštinu, hlavně mluvte a nezadrhávejte se, já vás nebudu opravovat..!" 

To bylo něco pro mne, já jsem to rozjel, gavaril pa čésky s růskim pšizvůkom! Nakonec jsem to vše rozškrtl recitací básně, tedy původně něco jako říkanku pro děti: "Svíňja pad důbom vjekóvym najédlas žaljůděj da sýta, až da atvála...Milá Nataša se musela držet, aby nad mojí ruštinou nevyprskla smíchy. Výsledkem bylo to, že jsem  tím  Bílkem  byl  napomínán  ke větší péči v jazyce  českém, ale jenom
se souhlasem komise, aby se vlk nažral!... Ale přesto, má možnost studií na ČVUT  byla stejně ohrožena, i když jsem tzv. »prospěl« !
Takže musím dodat, že v pohovoru na Vysoké škole jsem měl opět propadnout na základě Švábova neomylného posudku, jenže tentokrát mne zachránily takzvané "kvóty" od ministra školství, určující, že: celkový počet vybraných studentů  ČVUT  musí být v tomto roce 500 !
Bylo to tak pře-utajené, že i výběrová komise, dříve než měla tuto kvótu v ruce, měla už moji přihlášku mezi vyřazenými studenty. Neboli tady to museli  vyřešit tak, že z 28 už vyřazených prašivek vzali ty menší šmejdy zpět, mezi nimiž jsem se nacházel i já!  Tedy díky tomu, že můj otec nebyl ani fabrikant, ani buržoust, ani kulak, tak jsem se já dostal na ČVUT!  Po 4 letech studií jsem dostal pracovní umístěnku na strojního inženýra za stejný plat, jako měl i málo bystrý, pomocný dělník:   1.020 Kčs /brutto. 

Pozorný čtenář by se mohl divit, jak jsem získal ony informace od posudkové komise na ČVUT?  Ano, hned to vysvětlím: V posudkové komisi seděli opravdu "věrní" soudruzi, ale jelikož jsme byli ročníkem, kde bylo zavedeno jako novinka dělat vojnu při studiu, tj. 1 den v týdnu (úterý) mít vojnu teoretickou, jako jiné předměty. V létě pak byl prázdninový srpen praktického výcviku ve stanovém táboře  a  v zimě týden v Krkonoších, byl  zas vojenský lyžařský výcvik.

Zde jsme byli jednotlivě vyzkoušeni z lyžaření a já, (lyžař od 7 let), jsem se dostal  do pořadí 1. výborný lyžař,  pořadí 2. slabší lyžař,  pořadí 3.  začátečník. 
Načež byl zorganizován závod rozvědkových trojek a aby všechny trojice byly zhruba stejně silné, po stránce lyžování, byly v každé trojici lyžaři (1+2+3)  takže  já, č.1 byl velitel trojky a měl slabšího lyžaře Simína č.2 a začátečníka Beneše č.3.
Na vyznačené trase závodu, jako okruhu se sjezdy i stoupáními, bylo úkolem i snahou být v co nejkratší době zpět na startovně-cílové rovince.
 
Když byly všechny trojice v jedno-minutových intervalech odstartovávány, já jako zodpovědný velitel trojice jsem hned na začátku těm dvěma svým, řekl: "Chlapi, po rovině pojedete za mnou ve stopě mých lyží , což je rychlejší, než ve volném sněhu a já vás pak při sjezdu pustím dopředu, abych mohl sbírat odpadlé závodníky. Pokud dojde někomu dech, tak mi řekne a já rozhodnu, co bude dál,  Howgh!
Když jsme potom dojeli až k celkem prudkému stoupání, lyžař číslo 3 Beneš mi skoro v slzách svěřil, že musí odstoupit, že už nemůže a že na ten kopec určitě nevyleze! Řekl jsem mu: "Podívej se, zuj si ty lyže, nech si jen hole a myslíš si, že by ses takhle nahoru nevyhrabal?" "To asi jo!" Rozjasnily se mu oči: "Ale co udělám s těma lyžema?"  "To bude můj problém", řekl jsem mu: "podívej se!"
Hodil jsem si obě jeho lyže přes rameno, obě své hole přes druhé rameno a tzv. "stromečkem" hurá do kopce.  Když jsem se nahoře otočil, byl už ten Beneš asi v polovině kopce a tvářil se šťastně. Vrátil jsem mu jeho lyže, počkali jsme ještě na toho dvojkaře Simína  a do cíle jsme doběhli dle času jako druzí!  Máme medaili!
 A  k tomu stříbrnou medaili!  Tu zlatou měla trojice našeho instruktora!

Večer na pokoji v chatě, za mnou přišel trochu ostýchavě vojín Beneš: "Já ti musím ještě jednou poděkovat, soudruhu, víš já ti chci za to, žes mi tak pomohl, říct něco, co nevíš: Jak ses dostal na ČVUT?  Byl jsem tenkrát, před třema rokama v tý přijímací komisi a tebe jsme ihned podle směrnic vyřadili, ale potom zase, dle jinejch směrnic, že se přihlásilo málo zájemců - přijali!  Díky ti moc, já jsem se v tobě zmejlil, Míro,  je to jen mezi náma,  ale: Seš fajn kluk!"
            
Když z nuzáka náhle se stane boháč...

pátek 17. května 2019

Můj svět PRAHA 4 - před i po válce...

V Praze Podolí jsem žil od roku 1937, tehdy to byla ještě Praha 15, dnes je to už  Praha 4, takže tím jsme povýšili z periférie města na  hrdou část Prahy! Originální fotografie nemám, ale pro názornost poslouží novější fotky s komentářem. Na těchto snímcích je vidět  ze dvou stran budova podolské sokolovny, kam jsem také chodil, coby žáček a po válce coby dorostenec, cvičit na nářadí až do času Všesokolského sletu v roce 1948, kdy jsme ještě skandovali "Ať žije prezident Beneš!" I když už na prezidentské tribuně seděl ortodoxní bolševik  K.Gottwald.
Zdůrazňuji, že v té době, tedy za války, zde nebyly reklamy na pivo ani ta parkující auta před hlavním vchodem do ulice Podolské, kudy tehdy jezdily tramvaje č. 17 a 21 do Braníka a Hodkoviček a na opačnou stranu do střední Prahy.
U zadního traktu budovy nestála ta "bílá paní", ba ani to zábradlí, ani silnice s kolejemi pro tramvaj, nýbrž zde byla travička zelená, mírně se svažující k Vltavě a schůdky do vody pro plavce.
Za povšimnutí stojí, jak nám za Protektorátu nacisté zabavili naši sokolovnu pro výcvik příslušníků zbraní SS a onen emblém Sokola zakryli bílým prknem s černými blesky SS, (viz můj retušovaný detail), který jsem pracně namaloval, abych čtenářům přiblížil, jak tristně to tehdy vypadalo a jak nám, Pražanům, tenkrát asi bylo.

Druhá věc, která se mne také týkala byla, nedaleko odtud budova Podolské měšťanky, kterou rovněž zabrala německá armáda, takže po 4. třídě obecné školy jsem musel dojíždět tramvají do měšťanky na Vyšehrad. Odtud jsem se pokoušel dostat na gymnázium, což se mi povedlo až na druhý pokus. Ten první byl velice zajímavý v tom, že napřed jsme všichni museli přinést dvě velké fotografie enface i profil hlavy, plus důkaz árijského původu pomocí křestních listů tří generací nazpět. My, vybraní a splňující původ nežidovský, jsme byli na týden internováni někde v Dejvicích (nevím už bohužel kde) v domě, kde nás hlídala Hitlerjugend a ráno budila pochodováním po chodbách s píšťalkami a bubínky. Každý dostal plechovou známku na krk, já měl číslo 91, což bylo podle abecedy, takže odhaduji, že nás tam muselo být nejméně 100.

   Denně jsme vždy dopoledne psali písemné testy z různých předmětů a odpoledne jsme měli tělocvik a závody v lehké atletice. I když jsem měl němčinu za jedna, celkově jsem vybouchl, protože, dle velikosti coby druhý od nejmenších, jsem neměl tak dobré výsledky v závodění. Teprve až příští rok, jsem se dostal přímo do sekundy, ale to už se naštěstí nedělala zkouška v internátu, ale přímo v budově  Gymnazia Truhlářská 22. Na to jediné uvolněné místo po propadlém studentovi, jsem tenkrát ze tří adeptů získal první pořadí, hlavně asi dík mé relativně dobré němčině.
To písmeno na vlajce "V" (viz foto) byl nacistický symbol (Victory = vítězstvi), což se psalo kdekoliv se dalo, na vlaky, tramvaje, autobusy, tanky, atd. Komunisté to tři roky po válce nahradili rudou hvězdou...
Mezi Podolím a Vyšehradem stála už tenkrát Podolská porodnice, kterou ovšem také zabrali Němci a přejmenovali na SS-Lazarett Prag. Takže celkem mohu říct, že za Protektorátu jsme měli v Podolí SS-many za každým rohem. 
A nahoře na kopci (Kavčí hory) kde dnes stojí Česká televize, byla pro nás kluky krásná, bohem zapomenutá krajina s roklí a jezírkem, ve kterém jsme chytali čolky, ale kterou nám bohužel zasypali odpadem z SS-Lazaretu. Většinou to byly krvavé obvazy a sádrové otisky končetin, jakož i jiný nemocniční odpad, vesměs samé nechutnosti...
O kousek dál byla rasovna, čili kafilérie, která v létě děsně páchla, takže se zde nejednalo o nějakou okrasu Podolí a dole pod kopcem byla cementárna, která rovněž nedělala tuto čtvrť atraktivnější. Dnes je na jejím místě krásný plavecký stadion, kam jsem také chodil na brigádu.

Centrem mého studentského bytí, byly Žluté lázně, kde jsme s naší partou kamarádů a kamarádek trávili prakticky všechen volný čas a bylo nám relativně hej! Ovšem Karel Gott měl více štěstí než my, narodil se totiž o 8 let později, viz: "Když jsem já byl tenkrát kluk..."

čtvrtek 7. února 2019

Únor, karnevaly a grabschen...

Zatímco z domova jsem znal jen Velké Únory, tak v Německu jsou zato Únorové Karnevaly, kdy se neslaví nějaké politické puče, ale lidé se prostě radují ze života. Dělají si srandu z politiků, oblékají si různé róby, hudba vyhrává, tancuje se a zpívá - prostě karneval je Fasching a je jakýmsi důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Všichni se prostě těší též na takovou všeobecně tolerovanou jakousi erotickou rozpustilost. Je statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je v Německu vždycky v listopadu, tedy devět měsíců po karnevalu. No, řekněte, není tohle fajn?

Když jsem pracoval u americké firmy UNIVAC v Essenu, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy, někdy i večer do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezúčastňoval kolegiálních eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo. Říkal jsem si: Ten německý druh humoru v únoru je pro mne šaškárna, ale dobrovolná, ano, v Česku je to sice taky šaškárna, ale nadiktovaně bolševická. Až v roce mého rozvodu se můj názor na karnevaly začal měnit. Tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Suzanne se nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal tak sám se šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.

Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulovr, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi.
„Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně malovat a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce. Myslím jako jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystřihla a přišila na tenhle pulovr, co mám na sobě.

„Marianne, obkreslit prsty, to není problém, to dokážou i děti, ale já nevím, co to je grabschen?“
„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“
„Nevím, nejsem rodilý Němec a tenhle výraz je asi něco málo používaného...“
„No, tedy používané to je a poměrně dost často. A dělají to chlípní chlapi, když zezadu chytnou ženu za prsa!"
„Aha, tak to je grabschen. To jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečka, "tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“
„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“
„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“
„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulovr a obléknu.“
„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ 
Marianne se uculila, ale mrkla na souhlas a já se měl na co těšit.

Překvapením pro mne bylo to, že ona to potom nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Suzanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných pulovrech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení, což ovšem nelze chápat jako grabschen, nýbrž jako mistrovu kontrolu zakřivení povrchu. Od té doby jsem měl ty karnevaly docela rád... 


neděle 27. ledna 2019

Debata u holiče se slečnou (6 let)

Ten den měla moje žena termín u kadeřnice Petry v pravé poledne a když si všimla, že jsem "zarostlej jak Ezau", navrhla mi, abych šel s ní a telefonicky se dohodla s Petrou, že tam přijde i s manželem, protože mezi její dvouhodinovou proceduru mytí, barvení, stříhání a česání se snad vejde asi 8 minut k ostříhání těch patnácti vlásků, co mám na hlavě. Musel jsem ji opravit, že těch vlásků mám 16 ! Jinak jsem souhlasil - jako vždy a šli jsme.
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasně nervní časopisy se všemi roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model  "TRUMP"  v hnědém provedení...

Pak si mě vzala slečna Petra na paškál, zatímco má žena seděla v nějakém elektrickém křesle. Mé vlásky, které mi na kolena padaly, proměnily moji vizáž jako když se z motýla stane housenka, nebo obráceně? Řekl jsem ženě, že na ni budu dále čekat v sousední hospodě - jenže k tomu nedošlo. V čekacím zákoutí posadila jedna maminka svoji holčičku naproti mne, aby na ni také čekala. Tož, zželelo se mi té holčičky a začal jsem s ní konverzovat. Měl jsem však hendikep, její matka mne trochu podezíravě sledovala. 

Rafinovaným způsobem jsem od holčičky vyzvěděl, že se jmenuje Veronika, že jí je 6 let a že chodí do první třídy a má samé jedničky i z angličtiny. Pochválil jsem ji a říkal jí, slečno Veroniko, což se jí líbilo a ona mi za to svěřila, že jí maminka někdy říká "Sluníčko", ale když zlobí, tak jí říká "Veruno!" Já jsem ji ovšem tituloval "Princezničko" a začal jí vyprávět mojí pohádkovou směs z Červené Karkulky, Perníkové chaloupky, Smolíčka-Pacholíčka a o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Nakonec jsem ještě přidal na její přání též drama Velice smutná princeznička s rudou hvězdičkou na klopě. Když jsem to popletl
tak Veronička mě vždycky ráda opravila, za což jsem jí byl neskonale vděčný... 

Podařilo se mi ji plně zapojit do děje a když třeba bezradný král, na radu svého právního zástupce Franty Škrholy, nechal vyhlásit v novinách, v rozhlase i v televizi, že se hledá krásný a vysoce inteligentní princ, který by rozesmál smutnou princeznu Veroniku, a že za odměnu dostane ideální půlku království, včetně lesů, vod, silnic a železnic i princeznu Veroniku za ženu, pokud se jí ovšem on bude líbit. Tato akce byla úspěšná, sjelo se tam 1651 princů a dokonce i maharadža z Ešnapůru se svojí ochrankou, 333 bodyguardů, neboli zbrojnošů. První byl tři metry vysoký a každý následující o půl hlavy menší a tak to šlo jako schody do sklepa až do úplného pumprdlíka osmimilimetrového.

Načež začalo výběrové řízení tříděním princů podle barvy vlasů a očí, princezna si totiž přála aby princ měl vlasy černé a oči modré, takže kdo byl blond, zrzavý, či plešatý, byl poslán domů, když měl oči zelené, oranžové nebo krví podlité, byl rovněž vyřazen a poslán domů. Takže zbylo pouze 62 princů. Pak se testovala inteligence, pomocí tří otázek: Za prvé kolik je 3+4? Polovina princů to nevěděla, zatímco princeznička Veronika mi napověděla, že to ví, že je to sedm. Jenže pak přišla druhá otázka mnohem těžší: Jakže se jmenují dny v týdnu pěkně po sobě jdoucí. Na to vyhořelo dalších 48 princů, zatímco Princeznička je dovedla vyjmenovat jako když bičem mrská. A nakonec ta nejtěžší otázka: Co to znamená Happy End? A to věděl už jenom jeden princ, jménem Bajaja a princeznička Veronika, protože oba měli ve škole angličtinu!  "A co to tedy znamená, princezničko?" dělal jsem blba, to mi jde. "Happy je šťastný a end je konec!" řekla hrdě a já žasl... 

A konala se děsně slavná svatba, pilo se, hodovalo, tancovalo, hrála rocková muzika, taky se hrály počítačové hry, ale na jednom místě v podlaze byla papírová zem a já tam šláp' a propad' se až sem! "Na tohle křeslo!"
Pak jsem se ale musel se slečnou Veronikou rozloučit, ťukli jsme si naposledy s Mattoniho šumící, jemně perlivou minerálkou (ročník 2017), protože má nejkrásněji vylepšená manželka už byla taky hotová a právě platila v pokladně - i za mne...

pátek 25. ledna 2019

1000 x LEŽ = PRAVDA

Prastará lidská moudrost nám říká, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Tím se také řídila KSČ i RUDÉ PRÁVO a my jsme dodnes svědky toho, že cirka 17% českých občanů, vzalo za pravdu, do hlav našich lidí denně vtloukanou lež: "Američané jsou vaši úhlavní nepřátelé!"  
Naopak, zde na této fotce vidíme čirou zhmotněnou LEŽ v krystalické podobě. (Oběť Rudolf Slánský tleská svému budoucímu vrahovi (Klementu Gottwaldovi).

Přestože všechna doložitelná historická fakta dokazují pravý opak rudých lží, viděli jsme při průjezdu kolony spojeneckých vojsk, že i po tolika letech od bolševického vymývání mozků, nese tehdy zasetá lež své zasmrádlé plody. Množstvím sice zanedbatelná, ale relativně ještě slyšitelná část našich občanů věří, že ti zlí Američané ohrožují naši svobodu! Viděl jsem na své oči, jak pomatenci mávali heslem  US KILLERS,  GO HOME! 
(Američtí vrazi, jděte domů!)  Zatímco Rusáky by určitě srdečně vítali...?

Tady už zřejmě nejde jen o duševní méněcennost prosťáčků, kteří neví, že po celou historii našeho státu, byli vždycky a bez výjimky Američané našimi spojenci, ale zde se asi jedná o cílenou desinformaci šířenou cizími rozvědkami. Každý myslící občan totiž ví, kdo nás kdy okupoval, že to byli Němci (6 let) a Rusové (21 let) a kdo z našich spojenců nás zradil, že to bylo Rusko, Anglie a Francie.  SSSR dokonce uzavřel pakt o neútočení s Hitlerem! Kdo nám jako krysy ukusoval území, když nám bylo nejhůř, byli to Poláci, Slováci, Maďaři a po válce Rusové, NIKDY VŠAK AMERIČANÉ! 

Nezpochybnitelným faktem stále zůstává, že nás Amerika za minulých sto let už třikrát vytáhla z bryndy. Pomohla TGM prosadit vůbec vznik našeho státu ČSR, osvobodila nejen nás i celou západní Evropu od nacismu a pomohla rozbourat zdi i pohraniční střílny, jakož i přetrhat ostnaté dráty rudého impéria. Amerika, svými skutky DOKÁZALA, že je naším spojencem na nějž je spolehnutí. 

A dnes se znovu ukazuje v plné nahotě, že i sám náš, lidem zvolený prezident, bývalý komunista se raději přiklání k Východu než k Západu, kam naše země bytostně i svoji kulturou patří. Většina socialistů (= vybledlí komunisté) se snaží  zapomenout, že KSČ je na 40 let vygumovala z české politiky. Ani bývalého estébáka se natolik neštítí, že s ním klidně vytvořila vládní koalici, s podporou KSČM. To se jim právě až teď, v roce 2019, začíná bortit. Je to fraška tragikomická, ale asi k ní osudově muselo dojít, aby to i ta jednoduchá, méně bystrá polovina voličů pochopila a postupně přestala tato lži-individua ve volbách podporovat...

SING A SONG