pátek 17. května 2019

Můj svět PRAHA 4 - před i po válce...

V Praze Podolí jsem žil od roku 1937, tehdy to byla ještě Praha 15, dnes je to už  Praha 4, takže tím jsme povýšili z periférie města na  hrdou část Prahy! Originální fotografie nemám, ale pro názornost poslouží novější fotky s komentářem. Na těchto snímcích je vidět  ze dvou stran budova podolské sokolovny, kam jsem také chodil, coby žáček a po válce coby dorostenec, cvičit na nářadí až do času Všesokolského sletu v roce 1948, kdy jsme ještě skandovali "Ať žije prezident Beneš!" I když už na prezidentské tribuně seděl ortodoxní bolševik  K.Gottwald.
Zdůrazňuji, že v té době, tedy za války, zde nebyly reklamy na pivo ani ta parkující auta před hlavním vchodem do ulice Podolské, kudy tehdy jezdily tramvaje č. 17 a 21 do Braníka a Hodkoviček a na opačnou stranu do střední Prahy.
U zadního traktu budovy nestála ta "bílá paní", ba ani to zábradlí, ani silnice s kolejemi pro tramvaj, nýbrž zde byla travička zelená, mírně se svažující k Vltavě a schůdky do vody pro plavce.
Za povšimnutí stojí, jak nám za Protektorátu nacisté zabavili naši sokolovnu pro výcvik příslušníků zbraní SS a onen emblém Sokola zakryli bílým prknem s černými blesky SS, (viz můj retušovaný detail), který jsem pracně namaloval, abych čtenářům přiblížil, jak tristně to tehdy vypadalo a jak nám, Pražanům, tenkrát asi bylo.

Druhá věc, která se mne také týkala byla, nedaleko odtud budova Podolské měšťanky, kterou rovněž zabrala německá armáda, takže po 4. třídě obecné školy jsem musel dojíždět tramvají do měšťanky na Vyšehrad. Odtud jsem se pokoušel dostat na gymnázium, což se mi povedlo až na druhý pokus. Ten první byl velice zajímavý v tom, že napřed jsme všichni museli přinést dvě velké fotografie enface i profil hlavy, plus důkaz árijského původu pomocí křestních listů tří generací nazpět. My, vybraní a splňující původ nežidovský, jsme byli na týden internováni někde v Dejvicích (nevím už bohužel kde) v domě, kde nás hlídala Hitlerjugend a ráno budila pochodováním po chodbách s píšťalkami a bubínky. Každý dostal plechovou známku na krk, já měl číslo 91, což bylo podle abecedy, takže odhaduji, že nás tam muselo být nejméně 100.

   Denně jsme vždy dopoledne psali písemné testy z různých předmětů a odpoledne jsme měli tělocvik a závody v lehké atletice. I když jsem měl němčinu za jedna, celkově jsem vybouchl, protože, dle velikosti coby druhý od nejmenších, jsem neměl tak dobré výsledky v závodění. Teprve až příští rok, jsem se dostal přímo do sekundy, ale to už se naštěstí nedělala zkouška v internátu, ale přímo v budově  Gymnazia Truhlářská 22. Na to jediné uvolněné místo po propadlém studentovi, jsem tenkrát ze tří adeptů získal první pořadí, hlavně asi dík mé relativně dobré němčině.
To písmeno na vlajce "V" (viz foto) byl nacistický symbol (Victory = vítězstvi), což se psalo kdekoliv se dalo, na vlaky, tramvaje, autobusy, tanky, atd. Komunisté to tři roky po válce nahradili rudou hvězdou...
Mezi Podolím a Vyšehradem stála už tenkrát Podolská porodnice, kterou ovšem také zabrali Němci a přejmenovali na SS-Lazarett Prag. Takže celkem mohu říct, že za Protektorátu jsme měli v Podolí SS-many za každým rohem. 
A nahoře na kopci (Kavčí hory) kde dnes stojí Česká televize, byla pro nás kluky krásná, bohem zapomenutá krajina s roklí a jezírkem, ve kterém jsme chytali čolky, ale kterou nám bohužel zasypali odpadem z SS-Lazaretu. Většinou to byly krvavé obvazy a sádrové otisky končetin, jakož i jiný nemocniční odpad, vesměs samé nechutnosti...
O kousek dál byla rasovna, čili kafilérie, která v létě děsně páchla, takže se zde nejednalo o nějakou okrasu Podolí a dole pod kopcem byla cementárna, která rovněž nedělala tuto čtvrť atraktivnější. Dnes je na jejím místě krásný plavecký stadion, kam jsem také chodil na brigádu.

Centrem mého studentského bytí, byly Žluté lázně, kde jsme s naší partou kamarádů a kamarádek trávili prakticky všechen volný čas a bylo nám relativně hej! Ovšem Karel Gott měl více štěstí než my, narodil se totiž o 8 let později, viz: "Když jsem já byl tenkrát kluk..."