úterý 18. června 2019

Maturita i Vysoká v totalitě: 1950

ANEB:  jak jsem měl štěstí v neštěstí !

Předsedou naší maturitní komise byl jmenován jakýsi češtinář a krvelačný soudruh z jiné školy "Karel Bílek." Jeho podpis na mém vysvědčení mám ještě schovaný. Tento dobrák, aniž by mě někdy viděl či znal, se už předem rozhodl, že propadnu z češtiny, prý  mám zcela úděsný kádrový materiál!  V kádrovém posudku  od mého spolužáka, mimo jiné, prý stojí, že nenávidím SSSR a vůbec všechno ruské!!! Také ruské filmy nenávidím, takže mám asi určitě buržoazní původ a jak on zjistil, mám navíc také bílkovinu v moči. Takže, tuto slátaninu napsal můj spolužák Vláďa Šváb, syn náměstka ministra vnitra Karla Švába!  (Popraveného v procesu se Slánským)...
Jenže i češtinář Bílek měl smůlu, já jsem byl v češtině jedním z jedničkářů ve třídě a navíc jsem si šťastně vytáhl otázku o Osvobozeném divadle, o čemž jsem toho věděl mnohem víc než bylo v osnovách a než znali účastníci této komise! Já jsem totiž zbožňoval skladby Jaroslava Ježka, opisoval jsem si akordy na kytaru z klavírních not a znal  filmy V+W:  Pudr a benzin,  Peníze nebo život  a  Hej rup! 
Při ústní zkoušce jsem měl o čem mluvit a básnické ozdoby v druhé otázce jsem zmiňoval nejen obsahově, ale i překladem jejich latinských názvů, jako ku př:  Pars pro toto, nebo Totum pro parte, nebo Oxymoron, Metafora, Hyperbola a další...

Ostatní kantoři v maturitní komisi, jak jsem se potom, díky úniku informací z porady dozvěděl, se mne zastávali a tak odvrátili mé politicky naplánované zaříznutí a nemožnost studia na vysoké škole. Hlavní zásluhu na mém ne-propadnutí měla: češtinářka Kubíčková, zvaná „Maruška" která sice paradoxně byla také komunistkou jako Bílek, ale tudíž se ho nebála! Optala se ho přímo, proč by měl Toms propadnout, když obě otázky, to jest básnické ozdoby "pars pro toto" i "totum pro parte" jakož i  historii  Osvobozeného divadla V+W,  znal perfektně  na  jedničku???
Bílek se začal kroutit a nakonec byl nucen říci ten pravý důvod totiž, že já s tím mým stoprocentně negativním kádrovým posudkem, se nesmím nikdy v životě dostat na vysokou školu!  To ovšem Marušku zcela rozlítilo a seřvala Bílka přede všemi, takže po hodině chabého odporu musel bolševik Bílek, chtě-nechtě, ustoupit a napsat konečné rozhodnutí aspoň takto: M. Toms sice prospěl, ale je napomínán ku větší péči v jazyce českém!

Navíc naše profesorka matematiky Kopřivová, zvaná "Lambda" u níž jsem byl chvalitebný,  se mě zastala, že já jsem jejím velmi dobrým žákem a že nesouhlasí s mým vyloučením z dalšího studia, zvláště když chci jít na techniku, kde vůbec žádná čeština není..! 
Nejlépe ovšem to udělala opatrná ruštinářka zvaná "Natáša", když mi už na potítku, před ústní zkouškou, znajíce, že mé znalosti v ruštině jsou jenom fragmentární, zašeptala: "Nikdo mimo mne, v celé komisi nezná ruštinu, hlavně mluvte a nezadrhávejte se, já vás nebudu opravovat..!" 

To bylo něco pro mne, já jsem to rozjel, gavaril pa čésky s růskim pšizvůkom! Nakonec jsem to vše rozškrtl recitací básně, tedy původně něco jako říkanku pro děti: "Svíňja pad důbom vjekóvym najédlas žaljůděj da sýta, až da atvála...Milá Nataša se musela držet, aby nad mojí ruštinou nevyprskla smíchy. Výsledkem bylo to, že jsem  tím  Bílkem  byl  napomínán  ke větší péči v jazyce  českém, ale jenom
se souhlasem komise, aby se vlk nažral!... Ale přesto, má možnost studií na ČVUT  byla stejně ohrožena, i když jsem tzv. »prospěl« !
Takže musím dodat, že v pohovoru na Vysoké škole jsem měl opět propadnout na základě Švábova neomylného posudku, jenže tentokrát mne zachránily takzvané "kvóty" od ministra školství, určující, že: celkový počet vybraných studentů  ČVUT  musí být v tomto roce 500 !
Bylo to tak pře-utajené, že i výběrová komise, dříve než měla tuto kvótu v ruce, měla už moji přihlášku mezi vyřazenými studenty. Neboli tady to museli  vyřešit tak, že z 28 už vyřazených prašivek vzali ty menší šmejdy zpět, mezi nimiž jsem se nacházel i já!  Tedy díky tomu, že můj otec nebyl ani fabrikant, ani buržoust, ani kulak, tak jsem se já dostal na ČVUT!  Po 4 letech studií jsem dostal pracovní umístěnku na strojního inženýra za stejný plat, jako měl i málo bystrý, pomocný dělník:   1.020 Kčs /brutto. 

Pozorný čtenář by se mohl divit, jak jsem získal ony informace od posudkové komise na ČVUT?  Ano, hned to vysvětlím: V posudkové komisi seděli opravdu "věrní" soudruzi, ale jelikož jsme byli ročníkem, kde bylo zavedeno jako novinka dělat vojnu při studiu, tj. 1 den v týdnu (úterý) mít vojnu teoretickou, jako jiné předměty. V létě pak byl prázdninový srpen praktického výcviku ve stanovém táboře  a  v zimě týden v Krkonoších, byl  zas vojenský lyžařský výcvik.

Zde jsme byli jednotlivě vyzkoušeni z lyžaření a já, (lyžař od 7 let), jsem se dostal  do pořadí 1. výborný lyžař,  pořadí 2. slabší lyžař,  pořadí 3.  začátečník. 
Načež byl zorganizován závod rozvědkových trojek a aby všechny trojice byly zhruba stejně silné, po stránce lyžování, byly v každé trojici lyžaři (1+2+3)  takže  já, č.1 byl velitel trojky a měl slabšího lyžaře Simína č.2 a začátečníka Beneše č.3.
Na vyznačené trase závodu, jako okruhu se sjezdy i stoupáními, bylo úkolem i snahou být v co nejkratší době zpět na startovně-cílové rovince.
 
Když byly všechny trojice v jedno-minutových intervalech odstartovávány, já jako zodpovědný velitel trojice jsem hned na začátku těm dvěma svým, řekl: "Chlapi, po rovině pojedete za mnou ve stopě mých lyží , což je rychlejší, než ve volném sněhu a já vás pak při sjezdu pustím dopředu, abych mohl sbírat odpadlé závodníky. Pokud dojde někomu dech, tak mi řekne a já rozhodnu, co bude dál,  Howgh!
Když jsme potom dojeli až k celkem prudkému stoupání, lyžař číslo 3 Beneš mi skoro v slzách svěřil, že musí odstoupit, že už nemůže a že na ten kopec určitě nevyleze! Řekl jsem mu: "Podívej se, zuj si ty lyže, nech si jen hole a myslíš si, že by ses takhle nahoru nevyhrabal?" "To asi jo!" Rozjasnily se mu oči: "Ale co udělám s těma lyžema?"  "To bude můj problém", řekl jsem mu: "podívej se!"
Hodil jsem si obě jeho lyže přes rameno, obě své hole přes druhé rameno a tzv. "stromečkem" hurá do kopce.  Když jsem se nahoře otočil, byl už ten Beneš asi v polovině kopce a tvářil se šťastně. Vrátil jsem mu jeho lyže, počkali jsme ještě na toho dvojkaře Simína  a do cíle jsme doběhli dle času jako druzí!  Máme medaili!
 A  k tomu stříbrnou medaili!  Tu zlatou měla trojice našeho instruktora!

Večer na pokoji v chatě, za mnou přišel trochu ostýchavě vojín Beneš: "Já ti musím ještě jednou poděkovat, soudruhu, víš já ti chci za to, žes mi tak pomohl, říct něco, co nevíš: Jak ses dostal na ČVUT?  Byl jsem tenkrát, před třema rokama v tý přijímací komisi a tebe jsme ihned podle směrnic vyřadili, ale potom zase, dle jinejch směrnic, že se přihlásilo málo zájemců - přijali!  Díky ti moc, já jsem se v tobě zmejlil, Míro,  je to jen mezi náma,  ale: Seš fajn kluk!"
            
Když z nuzáka náhle se stane boháč...