Dvě dávné přítelkyně Julča a Doris se scházely na kus řeči vždy první pondělí v měsíci v kavárně "Mocca". Obě byly volné, starší stříbrno-vlasá Julča byla vdova a mladší brunetka Doris byla rozvedená.
"Tak co, Doris, pověz, jak se ti daří v tom novém zaměstnání jako koncipientka u advokáta? To ti teda závidím, máš osmihodinovou práci a pak volno jenom sama pro sebe..."
"Ach ne, Julčo, tak to není, je to z deště pod okap, já tam zřejmě nevydržím, tenhle šéf je ke mně den ze dne drzejší! A ty jeho nechutné, ale rádoby vtipné narážky na mé poprsí! Víš já bych chtěla být šéficí sama sobě, přesně tak jako ty, Julčo. Přísahám a nekecám, hned bych si to s tebou hopsla!"
Hloubavější Julča mluvila zdrženlivě: "To je totiž tak, Doris, já bych byla taky pro, všema deseti, ale nejradši bych ti to všechno prodala. Celou firmu, včetně zařízení kanceláře a přilehlého bytu a sama bych si našla jenom malý pěkný byteček, něco jako máš ty na Vinohradech a začala bych žít!" To ovšem znamená velkou finanční zátěž pro tebe, kterou bys mi sice mohla postupně splácet. Riziko je ovšem v tom, že jsi v tomhle oboru nezkušená a kdybys s mou Seznamkou zkrachovala, tak bych já zůstala bez peněz. Rozuměj, takhle mám jakž-takž určitou jistotu v tom firemním kapitálu, chápeš mě?"
"To chápu, Julčo, ale podívej, to vlastně problémem není, já jsem s pomocí mé právničky z mého ex-muže vymámila slušný kapitál! On zavinil rozvod, měl těhotnou milenku a jako ředitel firmy, měl i dost peněz, takže musel solit...
Nechtěla jsem po něm, jak víš, ani byt, ani auto, ani garáž, jenom prachy, takže můj dnešní byt bych ti přenechala jen tak, byt za byt, a tvoji firmu a kancelář bych ti zaplatila hotově! Co ty na to? No, řekni, není to ideální výměna? Plácneme si?"
A tak se dvě kamarádky nakonec dohodly na této neobvyklé "přehazovačce" a Julča, když viděla ten balík peněz v hotovosti, řekla: "Tak to já ještě počkám s tím novým zaměstnáním a vezmu si konečně krásnou dovolenou na ostrově Ischia, ale ten první týden tě budu ještě zdarma zaučovat do tvého nového džobu!"
Po týdnu zapracovávání se Julie zeptala: "Řekni mi Doris, nezačínáš toho našeho vekslu litovat?"
"To tedy ne, naopak začíná mě ta práce s klienty bavit. Jediné, co mě štve je ten soused Jan Amos Winkler. Ten blbec hraje na piano do jedné v noci a když jsem mu to druhý den vyčetla, tak byl na mně ještě drzej jako dlaždič!"
"Jó,jó,jó on skládá nějaké muzikály, taky jsem ho někdy v noci slyšela hrát, ale mně to nevadilo, já spím tvrdě jako poleno."
"To mě tedy vadí, on mlátí do piana jak hluchej do vrat! Kdyby to bylo aspoň něco známého, a kdyby to bylo přes den, tak nic neřeknu, ale takhle jsem se musela už ozvat a zabouchat na zeď. To ho ovšem rozzuřilo k nepříčetnosti, takže mě teď nenávidí! Julčo, prosím tě, věř mi to, právě dneska mám za sebou takovou tu předlouhou "
ZLOU NOC!" ( https://youtu.be/ecsduK5ju6w )
„Doris, že by takovej inteligent nevěděl, že máš právo na noční klid? To zas nemůžu pochopit já!".
„Tenhle profesor je sprostej! Víš co mi řekl? Že jsem kuplířka, která za prachy dělá lidi nešťastné, a že má firma by měla být zákonem zakázána. Na mou námitku, že moji klienti hledají přátelství a lásku a já jsem jim v tom hledání nápomocna, mi řekl, že to je blbost, protože žádná láska neexistuje! Je to jenom primitivům vsugerovávaná oblbovačka! Láska je ve skutečnosti těžká duševní choroba z nadprodukce hormonů!"
„Máš pravdu, Doris, ten člověk asi není normální", kroutila hlavou Julča, „a já blbec, jsem si myslela, že se s ním dá docela mluvit..."
Načež, po tomto rozhovoru Julie odjela na dovolenou a Doris musela dál plavat sama. Jednou, když se vracela z kina večer domů, uslyšela už na schodišti dunivé akordy linoucí se z profesorova bytu. Hladina adrenalinu v krvi jí okamžitě prudce stoupla a ona začala jako pominutá bušit pěstmi na jeho dveře: „Hej, Pane Winklere, je už půl jedenácté, zanechte toho třískání do kláves, nebo zavolám policii!" Klavír utichl, ale dveře se neotevřely...
Šla tedy do svého bytu v naději, že bude pro dnešek klid. Sotva však za sebou zavřela dveře ozval se pronikavě zvonek... Když otevřela, stál proti ní nebezpečně rozkročený profesor Winkler: „Vážená dámo, já si vyprošuji, abyste nebouchala na mé dveře, na zdi, na zábradlí a bůhví na co všechno. Mezi inteligenty se totiž dá jednat jinak, pokud to nevíte, existuje také takzvaný kompromis, na kterém se svářené strany mohou dohodnout když chtějí, ale vy se asi ráda hádáte. Konečně, co se může očekávat od citově vyhaslé ženy, která sama neví jestli chce být ještě k mání? Jedině ví, že zavolá na pomoc policii..." řekl Winkler a ťukal si na čelo.
„Zadržte příval slov", vyštěkla mu do řeči Doris, „pojďte dál, ať se nehádáme mezi dveřmi, to dělají alkoholici a domovnice. Já jsem vždycky ochotna se dohodnout na kompromisu, ale vy jste ten, kdo se dohodnout nechce! Vy mne napadáte, že jsem citově vyhaslá a sám se chováte jako mechem obrostlý, studený, balvan!"
„Paní, Ernestová, já vám řeknu v čem je Váš problém, vy zaprvé nemáte vůbec smysl pro hudbu a romantiku a proto vám můj klavír tak strašně vadí a zadruhé, vy máte zřejmě finanční problémy s tou vaší pochybnou firmou, a tak si vyléváte vztek na mně - tak je to a to přesně podle skutečností!"
„To je vrchol drzosti a výmyslů, co vy víte o mých financích!", vypěnila Doris.
„Pošťačka mi cosi naznačila stran různých upomínek a chytrému napověz", ušklíbl se ironicky.
„Pane profesore Winklere, při vašem vzdělání, neodvádějte pozornost od našeho problému na něco jiného! Jediný můj problém jste vy, protože nedodržujete noční klid v domě a dnes mně právě došla má svatá trpělivost! Ostatní si vyřídíte s policií, já se s vámi už handrkovat nebudu!"
„Má to snad být ultimátum?"
„Ano, ultimátum! Ovšem je tu ještě druhá možnost řešení, že vy budete napříště dodržovat noční klid, já budu moci spát, dáme si pac a pusu na usmířenou a bude po problému!" Doris naznačila vzdušný polibek.
„Prosím vás, že zrovna vy takhle mluvíte, víte vy vůbec co to je polibek?"
„Ne, ale tuším, že mne poučíte", řekla jedovatě.
„Polibek není nic jiného než splynutí dvou sliznic a to přece nemůže absolutně vůbec nic vyřešit! Dobrou noc!"
Profesor se prkenně uklonil, načež se otočil na podpatku a odešel do svého bytu.
O dva dny později se domem rozlehla silná detonace, dům se zachvěl jak při zemětřesení a než mohla Doris zjistit, co se to vlastně stalo, zazvonil u jejích dveří zaprášený, ušmudlaný a krvácející soused, profesor Winkler: „Paní Ernestová, proboha vás prosím, řekněte mi co mám dělat, mně vybouch‘, představte si, celej můj byt mi najednou, z ničeho nic, vybouch! Chtěl jsem si jen uvařit kávu!"
„Pojďte dál, tady se posaďte, já se jdu podívat co se děje". Podala mu čistý ručník," tady to si zatím přiložte na tu ránu na čele, hned jsem zpátky!" Byt byl skutečně jak po vybombardování. Odněkud tekla voda na podlahu a okno v kuchyni bylo vyražené. Doris ihned uzavřela kohout od plynu i hlavní uzávěr vody, vypnula proud a vrátila se do svého bytu. Načež začala telefonovat jako mistr světa na všechny možné strany: na hasiče, na plynaře na instalatéry a na konec i na policii.
„Zavoláte mi taky doktora, drahá paní, vždyť já jsem si jenom chtěl uvařit kafe a v tom bác!", řekl profesor skoro plačtivě, "podívejte se jak děsně krvácím", a ukázal jí ručník od krve. "Když vidím krev - je mi vždycky zle!"
„Moment, doktora zatím volat nemusíme, ukažte, já se na to podívám sama, mám kurz první pomoci. Vidím, že to je jen škrábnutí, tak to hned vydesinfikujeme a bude to", rozhodla suverénně Doris..
„Co jenom budu teď dělat", hořekoval profesor, „byt mám na padrť a krvácím..."
„To nic, profesore, piáno je celé a než se ten váš byt dá zase dohromady, můžete tady u mne bydlet, lidi si přece musí pomáhat, ne? I když jsou si třeba protivní..."
„Paní Doris, vy jste na mne tak hodná, že to nemohu ani pochopit... Vy si víte rady snad úplně se vším a já vám za to strašně moc děkuji a slibuji, že už vás nikdy neurazím. Byl jsem k vám nemožnej a hrubej, ale teď jsem rád, že jsme se oba poznali, naše obě strany téže mince, jací jsme ve skutečnosti a že, kdybyste souhlasila, tak bych si vás nejraději vzal za ženu!"
Doris se rozesmála: „Mám dojem, profesore, že jsem asi ten váš úraz na hlavě podcenila, máte asi teplotu a možná, nedej bože, otřes mozku...?"
"Říkáte otřes mozku, proč - jak to?", lekl se.
"To je jen má nadsázka, v životě bych od vás nečekala, že byste si mě chtěl vzít!"
"Vím, zní to divně, ale je to pravda, už od začátku jsem si vás chtěl vzít, moc jste se mi líbila... a líbíte se mi stále, takže - a zanotoval si stařičký šlágr z půlstoletí starého čsl. filmu: "Tož promiňte prosím, já zaslepen byl, že na Vás si myslel a Vás si do srdce vryl...!"
Rekonstrukce profesorova bytu včetně vymalování trvala šest dní, jakož i bydlení profesora v bytě u Doris. Hrany jejich dvou povah se obrušovaly a jejich duše si postupně na sebe zvykaly. Cirka o půl roku později se Doris Ernestová stala paní Winklerovou... a co vím, to manželství je překvapivě (už několik let) šťastné...!
