Nasadím mokrej úhel, řekl...

Na jednom z vojenských cvičení jsem se náhodně sešel se svým spolužákem z vysoké školy Frantou Bouškou (viz foto, ten menší). Takže, zatímco já jsem byl, a dodnes jsem, pro veřejnost neznámá společenská nula, on byl už tenkrát celkem mediálně známým kapitánem Československého Trophy-teamu na Šestidenních závodech motocyklů. Do kasáren přijel na soutěžní Jawě 350 a nás pět záložáků ho ihned obstoupilo a vyptávali se na jeho zážitky z Šestidenní. Všichni jsme byli vojenské „rychlokvašky“, to jest vysokoškolští absolventi techniky v hodnosti podporučíka v záloze. 

Cvičení bylo naplánováno na dva týdny a jako důstojníci jsme směli v sobotu v poledne odjet v civilu domů. V pondělí ráno jsme ovšem museli být v sedm hodin na nástupu. Zrovna jsem uvažoval o tom jestli se mi to vůbec vyplatí jet do Prahy autobusem nebo vlakem a pak v neděli večer zase nazpět, když mi Franta nabídl, že mě do Prahy vezme sebou na mašině a že tam budeme za 20 minut. Mladicky a zcela nerozvážně jsem souhlasil, aniž bych tušil co mne čeká. 

Tu sobotu bylo zataženo a v poledne začalo pršet. Zeptal jsem se Franty, jestli hodlá jet i v dešti, větru a vůbec v nepohodě a doufal, že řekne, že raději počkáme až se to přežene. 

„Ne, ne, proč?" divil se, "déšť je docela fajn!“ Suverénně prohlásil: "Nic se neděje, mám rozum, dnes nasadím mokrej úhel!“ Před jízdou mi ještě kladl na srdce: „Nic nedělej, jen se mě pevně drž a nakláněj se přesně tak jako já, prostě, jako když jsme dohromady srostlá jedna hmota. Jasan?“ 

Načež to rozjel a v témže okamžiku začalo lejt jako z konve. Všechna auta, náklaďáky, autobusy i jeden mercedes jsme míjeli jako pláňky u plotu. Jeli jsme tak rychle, že mi na záda nedopadla ani jedna kapka. Dopředu nebylo skrze tu vodní stěnu nic vidět, takže jsem tam raději ani moc nekoukal a v duchu se loučil se světem. Najednou se z toho vodopádu před námi vynořila černá silueta nějakého širokého transportéru a já jen zaznamenal cvakání rychlostní páky jak Franta bleskově brzdil motorem.

Dopadlo to dobře a jelo se dál. Do Prahy jsme dorazili skutečně za dvacet minut a když jsme zastavili u stanice tramvaje před Dětským domem na Příkopech, všiml jsem si, že mi nějaký pán, stojící ve vchodu tramvaje, něco ukazuje jako směrem k zemi. Podíval jsem se a strnul, zadní pneumatika pode mnou byla úplně prázdná! Rychle jsem na to upozornil Frantu. Odtlačili jsme motorku ke vchodu do baráku a Franta suše poznamenal: „Jo, to je ten mizernej ventilek už zase nedrží, eště že mám rezervní“ a jal se ho ihned rutinovaně vyměňovat.
„Co by se bejvalo stalo, Franto, kdyby to vyplivlo v tom fofru na té silnici?“ 

"Jo, kamaráde, to by nám byla ta silnice malá.“
Byl jsem rozhodnut jet zítra nazpět vlakem, leč Franta trval na svém: „Hele, ráno v pondělí v šest budu na tebe čekat na Florenci, když tam nebudeš tak jedu sám.“ Věděl jsem, že pokud nepojedu s Frantou, musím jet už v neděli večer, jinak to ráno nestihnu. Protože ale bylo slunečné počasí, rozhodl jsem se to znovu risknout. 

“Franto, dnes ale pojedeš pomaleji, vždyť máme dost času do těch sedmi hodin“, snažil jsem se ho nějak rozumně zpracovat.

„Dneska je ideální počasí, Míro, kávu si osladím a suchej úhel si nasadím. Těš se, pojedeme vysočanskou serpentinou a uvidíš tu nádheru. Jenom drž nohy u sebe jako cudná dívka, nakláněj se jako já a jen se proboha nesnaž to nějak vyvažovat na druhou stranu.“

Tak jsem poznal co to je „suchý úhel“. Proti tomu byla ona jízda smrti v lijáku nevinná legrace na dětském kolotoči. Tentokrát jsem za dvacet minut zestárl aspoň o 10 let a málem jsem si, při suchém náklonu, prodřel kalhoty na kolenou o asfalt. Po příjezdu do Lysé jsem mu řekl chraplavým hlasem: „Franto jseš machr, ale já už si s tebou v životě na motorku nesednu!“ A to jsem taky dodnes dodržel, proto asi ještě žiju!

https://youtu.be/BYuGmoNlTT4

ŽVEJKAČKA Z USA

Dnes už si skoro nikdo neumí představit, co pro nás, kluky, znamenalo magické slovo "žvejkačka" v době po druhé světové válce. Všichni jsme zhruba věděli, co to vlastně je, že to žvýkají Američané, že to neubývá, a že je to podle komunistů prasectví, na které si naše republika nebude zvykat a proto ji také nebude dovážet. V naší třídě byli jen dva spolužáci, kteří žvýkali pravou americkou žvýkačku Wrigley's Spearmint Gum, díky tomu, že jejich příbuzní v Plzni ji dostali od amerických vojáků.

Já jsem bohužel k těm šťastným nepatřil. Nastal tak zcela logicky jev, že zakázané ovoce chutná ze všech nejvíce. Nepomohly ani rádoby vtipné karikatury v Dikobrazu, představující žvýkající polo-lidi v USA, podobně jako přežvykující krávy. My, zdrcující většina kluků, toužících po žvýkačce, jsme si vymýšleli žvýkat třeba parafin ze svíček, což bylo sice nechutné, ale aspoň vzdáleně to tu žvejkačku připomínalo.

Jednou k nám přišla moje, o sedm let starší sestřenice Míla, a vyprávěla našim, jak se seznámila ve vlaku s nějakým americkým vojákem. On jí dal cigarety, čokoládu a žvýkačky. Tu jednu měla ještě v kabelce, ale není to nic dobrého, ztratí to brzy chuť a tak to vždycky po pěti minutách vyplivla. To mne nabudilo: "Mílo, prosím tě moc, dej mi tu žvejkačku!", žadonil jsem jako posedlý. Ona se jen podivila a začala se hrabat v kabelce: "Nevím jestli jsem ji už nevyhodila."

Umíral jsem strachy, aby ji našla a nebesa mne vyslyšela, a tak jsem získal svou první pravou žvejkačku!

Hned jsem ji začal žvýkat a rozplýval se blahem. To, že chuť ubývala mi nevadilo, věděl jsem, že ta guma neubývá a prakticky ji budu moct žvýkat třeba 100 let! Hned příštího dne ve škole jsem se všem kámošům pochlubil, někteří dokonce chtěli, abych jim dal aspoň kousek z pusy, což jsem rigorózně odmítl. První hodina byla dějepis, což byl můj jediný zcela nenáviděný předmět dle písně R.A.Dvorského "Dějiny, a to je marné byly mi vždy suchopárné, ze všeho jen Kleopatru znám." Navíc, naše profesorka Tučková mě neměla ráda, a tak jsem se u ní neustále plácal mezi čtyřkou a pětkou.

Najednou v půli svého výkladu se na mne ostře zadívala a vykřikla: "Tomsi, co to vidím, vy jíte při hodině?"

Vstal jsem a řekl pravdivě: "Prosím, paní profesorko, já nejím, to je jen žvýkací guma!"

"Tak ji okamžitě vyplivněte tady do té odpadkové bedny!", zazněl její zdrcující ortel. 

Těch několik kroků z lavice až k odpadkové bedně jsem horečně přemýšlel jak to udělat, abych o tu drahocennou žvejkačku nepřišel. Nakonec se mi to podařilo napodobit hod žvýkačky do odpadu, ale místo toho jsem ji bleskově připlácl zevnitř ke stěně dřevěné bedny. V rychlosti mi vypadlo z ruky vrchní přiklápěcí víko, což způsobilo silné klapnutí. Profesorka sebou cukla a dodala: "Váš vztek Tomsi, vám není nic platný, při mé hodině dějepisu zde se nebude ani jíst, ani žvýkat!"

Ve zbytku hodiny dějepisu jsem vůbec nevnímal o čem je řeč, moje mysl byla zaměřena na dva problémy: Jestli se tím nárazem víka žvejkačka neodlepila a nespadla dolů do smetí a jestli se mi podaří, jako prvnímu ve třídě doběhnout k bedně a nalepenou žvejkačku opět získat pro sebe. Tušil jsem, že kluci sedící blíže k bedně, můj manévr s odhazováním žvejkačky, postřehli.

Ihned jak zazvonilo a Tučková se zvedla od katedry, vystřelil jsem z lavice směrem k bedně a dopadlo to v můj prospěch. Drahocennou trofej jsem měl šťastně opět ve své puse já!

https://youtu.be/vQJaEwmWNZI

Vzpomínka na moji matku...

Moje matka zemřela v roce 2000, bylo ji 91 let. Celý život si psala sama pro sebe takové zvláštní, většinou tklivé básně. Nikdy nám je ani nepřečetla, asi se trochu styděla a já když jsem je náhodně objevil, tak jsem je aspoň vytiskl, nechal svázat a daroval jí je k Vánocům. Dle mého soudu jsou krásné, a já, který tento kumšt vůbec neovládám, bych chtěl aspoň jednu její básničku z dubna roku 1943 touto cestou publikovat.

Marta Tomsová:  PRAVDA A LEŽ.

I řekla jednou pravda lži: „Ty pekelné jsi kvítí,
pohleď jen jak já čistá jsem, jak jméno moje svítí!
Opěvovaná jsem básníky a v knihách o mně psáno,
do hesel si mne vložili, komu je tohle dáno?"

Tu lež se drze ušklíbla a potom na to řekla:
„Mně milejší, že černá jsem, a že přicházím z pekla!
Je pravda, že tě vybrali, že jsi tak krásně bílá,
proto se právě nehodíš, bys s lidmi tady žila!

Proto tě do knih, do hesel tak pěkně uložili,
aby tě jenom svátečně pak občas zneužili.
Já denně sloužím lidem všem v životním jejich shonu
a budu sloužit stále dál až k života jich skonu!

Však jeden den ti povolím, bys za mne práci vzala,
já dnes se k spánku uložím... A nato-tata spala.
Pravda se šťastně usmála a potom řekla tiše:
„Já tebe nikdy nepustím již nazpět do své říše!"

Načež se světem rozběhla ve velké, malé domy,
však všude kde se zastaví je slyšet jenom hromy!
Křik, hádky, bití, výčitky, kletby ji doprovází
a štěstí, sladké úsměvy již nikde nenachází.

Zde manžel a tam milenec i ministr jak jeden muž,
každý řve hlasem plameným, že konečně zná pravdu už!
A krásná pravda ze všech stran se smáčí v špíně louží,
marně se snaží uniknout a po klidu jen touží.

Konečně se lži zželelo, když zřela pravdy bídu
a přispěchala na pomoc - a vrátila se k lidu...

https://youtu.be/5uzZu9HZBWA

Mejdan s falešnou pachutí...

Bylo takové pošmourné dušičkové počasí a já seděl doma, sám v celém bytě, rodiče byli u příbuzných a sestra u kamarádky na chatě. Zavolal jsem Honzovi, že bych někam vyrazil a on nato, že když mám "volnou provozovnu" sám pro sebe, tak uděláme mejdan ve čtyřech, on, že zajistí dvě krásné kámošky Hanu a Lucii a já zato pohoštění. Jako podmínku si ovšem kladl, že se budu zajímat jen o Lucii, tu Haničku si chce výhradně rezervovat sám pro sebe. 

Když se večer dostavil Honza s oběma dívkami, viděl jsem hned, že se má neblahá předtucha potvrdila. Jedna byla nápadně hezká a ta druhá, patrně určená pro mne, byla tuctovka s mastnými vlasy a ofinou nad čelem. Nasadil jsem ale příjemný obličej hostitele a oslovil tu ošklivku: „Vítám vás, velevážená slečno Lucie, v mém podkrovním doupěti!“ 

„Doupě je krásný, ale jinak jste na omylu, já jsem totiž Hanka!“, vypískla dívka a rozesmála se na celé kolo. 

„Lucie jsem já“, řekla mi ta krásná. A první, co mě napadlo bylo, že ten hlupák Honza má sice úplně zvrácený vkus, ale že to je vlastně moje výhoda. Zábava se rozjela rychle, já jsem hrál na kytaru a Honza imitoval různé známé osobnosti a všichni jsme si celkem padli do oka.

Zábava se rozjela zcela nenuceně, zpívalo se s kytarou, jedli jsme mé vlastnoručně vyrobené jedno-hubky, pilo se červené víno, kombinované s Mysliveckou a Honza imitoval všechno, co se dalo. Jenže v tom nejlepším, v jedenáct hodin, prohlásila Hana, že musí končit, měla být doma nejpozději v jedenáct. Přemlouvání nebylo nic platné. Do toho se ozvala Lucie: „Já tedy domů nespěchám, mně se to tu moc líbí, takže bych se ještě hodinku zdržela, jestli hostitel nic nenamítá.“

„No, Lucie, ty ses zbláznila, já se bojím jít sama“, kníkla Hana.

„Vždyť tě jistě Honza galantně doprovodí, že jo, Honzo“, řekla sugestivně Lucie.

„Ano, to je samozřejmý, Haničko, jsem přece galantérní gentleman“, potvrdil Honza.

A tak jsme neplánovaně zůstali s tou nádhernou Lucií sami. Sotva ti dva odešli, zatvářila se sexy jako vamp a já jsem najednou postřehl v jejích černých očích jakousi podivnou faleš a získal nepříjemný pocit, že ta dívka něco předstírá. Začal jsem být nesvůj, vypomáhal jsem si kytarou a romantickými písněmi a mezi to jsem jí vyprávěl své zážitky z vojny, jen abych získal čas, aby nedošlo na sex... 

Jakmile bylo dvanáct, navrhl jsem jí, že ji doprovodím domů, aby nepřišla moc pozdě. Snažila se mi sice vysvětlit, že až tak moc nepospíchá a vůbec, že by mohla zůstat třeba do rána a vyspat se na tom malém kanapíčku. Vymluvil jsem se na to, že se už každou chvíli se vrátí má starší sestra z chaty a to by byl trapas. Takže nakonec jsme si jen vyměnili telefony, odvedl jsem ji k tramvaji a dostal letmý polibek na rozloučenou.

Marně jsem pak dumal, proč jsem měl z té Lucie takový nepříjemný pocit až strach? Proč jsem se, já blbec, o nic ani nesnažil? Černé oči přece nemusí být falešné, to je nesmysl! Před Vánocemi mi Lucie z ničeho nic zatelefonovala, že by se mnou potřebovala nutně mluvit a tak jsme se sešli v kavárně Louvre. Slušelo jí to a já trochu litoval, že jsem tu příležitost tehdy nevyužil.

„Víš, Míro, já mám na tebe takový speciální intimní dotaz“, spustila Lucie, „ty jsi na tom mejdanu, mezi jiným něco vyprávěl o jedné tvé známé, že ta má zase známého doktora, a ten že dělá nelegální potraty za tři tisíce korun. No, a já bych to... taky potřebovala. Mohl bys mi dát spojení na tu tvoji známou? Byla bych ti opravdu moc vděčná.“

Ve mně hrklo: „A tys to už věděla a přesto jsi chtěla u mně zůstat přes noc?“

„Ne-ne, to ne, to se mi přihodilo až teď v prosinci!“, řekla jako kdyby za nic nemohla, jako by se jednalo třeba o rýmu. 

„No, tak to je dost času, jak jsem slyšel, to musí to být provedeno mezi druhým a třetím měsícem!“

„Já bych to ale radši chtěla co nejdříve, zeptej se prosím tě, jestli by to šlo už teď v lednu, to víš jsem jako na trní“, Lucie se snažila vypadat nešťastně s přitom též svůdně. Viděl jsem ji najednou v úplně jiném světle: „Tak dobře, já se zeptám té mé známé a zavolám ti.“  V hloubi duše jsem však měl těžké podezření, že Lucie to věděla už na tom mejdanu a chtěla mě do toho namočit, ale můj andělíček strážníček mě varoval a proto ten můj tenkrát nepochopitelný pocit strachu. V tom smyslu jsem také informoval mou známou Renátu a ta mi slíbila, že z té Lucie rozhodně nějakým způsobem tu pravdu vytáhne...

A skutečně, ta mazaná Lucie se Renátě, jako žena ženě svěřila, že už je ve třetím měsíci, ale ten její milej, že je ženáč a potrat rád zaplatí, jen když do té věci nebude sám nijak zapleten. Takže ji napadlo vyspat se se mnou, já jsem muž volný, rozvedený a tudíž by mě mohla beze všeho uhánět, nejen o prachy, ale i třeba o svatbu. Renáta byla také šokována a řekla mi: "Víš, že ta zmije-Lucie je sice mazaná, ale přitom hloupá, že jí to vůbec nedošlo, že já ti vše vyzvoním, protože živelně nenávidím takovou podlost a faleš...Fůj!" odplivla si Renáta. 

Když pak bylo po všem, zavolal jsem Lucii a to, co jsem jí řekl se absolutně nedá reprodukovat. Mně hlavně naštvala její nehoráznost, chtít to původně na mne nahrát a když to neklaplo, tak ještě mě požádat jako kamaráda o radu a pomoc! Uznávám, že můj kámoš Honza byl chytřejší než já, a ve mně zůstala ještě poměrně dlouhou dobu taková nepříjemná, mejdanová pachutˇ... 

https://youtu.be/6Z3QgE2p2rs

XYZ = tajný plán dvou dívek

Jednou, když jsem přišel unaven z práce domů, všiml jsem si, že v předsíni na zemi leží nějaká fotka. Byla na ní jakási žena, ležící v posteli, zvedl jsem ji a volám na svou dvanáctiletou dceru: "Brigit, prosím tě, co se to tu válí na zemi za fotku?"
Ta vyběhla ze svého pokoje: "Ajó, papá, to je Frau Johansen, máma od Lindy, podívej, tady je eště jako bruneta, teď už je sice blond, ale to je jen tak vodbarvená na blond, chápeš?"

"To sice chápu, ale co s ní má jako být?" řekl jsem tázavě.

"Ona by se tě chtěla na něco zeptat, papá, a proto se tě mám já zeptat, jestli ti může dnes večer zatelefonovat?"

"To tedy nechápu, co je to za ženskou a co mi asi tak může chtít?" divil jsem se. Brigita mi to začala svým stylem vysvětlovat detailněji. "Papá, to je přece Frau Johansen, máma od Lindy a ona má taky problém s matikou přesně tak jako já..."

"Nechápu, Brigi, jakási  Frau  Johnson, kterou já vůbec neznám, má na blond, jak říkáš, odbarvené vlasy a současně problém s matematikou? Je mi jí sice líto, ale já pro ni přece nemohu nic udělat, chápeš? Nejsem ani holič, ale ani učitel matematiky!"

"Ne, papá. Frau Jo-han-sen nemá problém, ale její dcera Linda, tu přece znáš, moje kamarádka, ta má problém s matikou!"

"Aha, Linda, pozor, to není ta hezká černovlasá Alex, ani ta ubrečená Heike, ale ta Linda, aha, to je ta, co nosí tu mašličku ve vlasech, žejo?"

"Jo, papá, a ta Linda je taky tak blbá na matiku jako já a když jsem jí říkala, že mně doučuješ, a ze čtyřky jsem se už zlepšila na trojku, tak ta její máma se tě chce zeptat, jestli bys tu Lindu neučil taky, zároveň se mnou a řekla, že by ti to zaplatila," vysypala ze sebe Brigita.

"Samozřejmě, že tu Lindu vezmeme, proč ne, ale ovšem bezplatně. Nejsme žádný vydřiduši!"

A tak vznikla úvaha, že u nás, v pondělí a ve čtvrtek večer, od 7 – 8 hod. budu držet kurzy matematiky. To jsem ale ještě netušil, že ty dvě dvanáctileté holky si spolu domluvily takzvaný "Tajný plán XYZ". V podstatě se jednalo o to, že Linda se rozhodla utéct od své rodiny pryč, protože její otec, když přišel k nim na návštěvu a matka na Lindu žalovala, že prý moc zlobila a bůhví co všecko, začal na ni otec najednou řvát a když mu odmlouvala, vrazil jí pár facek. Linda se zatvrdila vůči rodičům a Brigita byla shodou okolností u toho, když plačící Linda křičela na rodiče: "Já tady u vás nezůstanu, vy jste na mně děsně zlí!"

"A co budeš asi dělat, kam půjdeš? A kde budeš bydlet?" ptal se jízlivě táta. A Linda řekla: "Já poprosím Herr Tomse, aby si mě adoptoval a budu bydlet s Brigitou u nich. Herr Toms nikdy Brigitu nebije, on je na ni hodnej a chodí s ní hrát minigolf do Wiesbadenu a k Italovi,  k Řekovi, nebo k Číňanovi s ní chodí na večeři!"

Když mi tohle všechno na konci první hodiny matematiky obě dvě dívky svěřily, a že to je jejich tajný plán, nevěděl jsem v první chvíli, jak mám té Lindě  říct, že to je všechno neproveditelný nesmysl, i když mi to na druhou stranu docela lichotilo... 

"Tedy, to je pro mne velké uznání, Lindo, a to jsi myslela vážně, nebo to bylo jen tak řečeno ve zlosti?" zeptal jsem se.

"Ano, já to myslím moc vážně", řekla slzící Linda, "Herr Toms, prosím vás, nechte si mně adoptovat! Táta mě furt bije, skoro pokaždé když přijde k nám domu na návštěvu!"

"No, víš, papá, já bych byla taky ráda, spaly bysme s Lindou v mým pokoji..." ozvala se Brigita.

"Děvčata, uvažujte, teď jako dospělé ženy. To přece nejde. To je tak: zaprvé, s adopcí by museli souhlasit oba rodiče Lindy, o čemž velice pochybuji.  A zadruhé, by mi soud Lindu nesvěřil, to bych musel být ženatý a mít vlastní úplnou rodinu. Na to jsou celkem přísné paragrafy."

Zdálo se, že to dívky pochopily, ale netušil jsem, že si z toho vzaly jako resumé nový úkol, zařídit to tak, abych se já oženil s Lindinou matkou. Pak by bylo rázem po všech Lindiných problémech a bydlet by se mohlo u nás!

Když se příště na toto téma obě dívky znovu radily, Brigita začala pochybovat: "Ty, Lindo, já se bojím, že by papá nesouhlasil, brunety se mu sice líbí víc než blondýny, ale on se už vůbec nechce ženit."  Linda byla mazanější: "Koukni, to by se dalo nějak zaonačit, přesně jako ve filmu, co jsem viděla. Oni dva by se někde sešli sami bez nás a bylo by to v noci. Aby to bylo hodně romantický, byla by tam hudba jako k tanci, takže by u nich začaly působit hormony, aby se začali při tanci líbat. A pak už to není problém, aby byla i svatba...

Doma pak řekla Linda své mamince sladkým hlasem: „Mami, tady ve vlasech u pěšinky je vidět, že máš ve skutečnosti hnědý vlasy. Proč si je furt odbarvuješ, když ti to takhle vůbec nesluší?“

„Prosím tě, jak jsi na to přišla, každému se to takhle líbí mnohem víc“, oponovala matka. "Kdo ti tohle nakukal?"

„No, třeba táta od Brigity říkal, že tmavé vlasy by ti slušely líp!“

„To nechápu, vždyť mě skoro vůbec nezná. Když se potkáme třeba v Edece, tak kromě pozdravu ani nepípne. A že by ho zajímaly moje vlasy, to je naprostej nesmysl!“

"No, víš, ukázala jsem mu tu tvoji fotku, víš, tu jak jsi byla nemocná v posteli, ještě s tmavými vlasy a moc ses mu líbila!"

"Cože, ty jsi mu ukazovala moji fotku v posteli?  Dítě, jsi ještě k zachránění? Jak jsi na takovou pitomost přišla? To snad není pravda, jak já teď před ním vypadám, že mě nabízíš, jako na perským trhu! To se tomu pánovi musí ihned vysvětlit!" a jala se vytáčet telefon: "Haló, je to Herr Toms? Tady je Nicol Johansen.  Guten Tag..."

"A už to jede!" pomyslela si spokojená Linda, "teď ještě, aby se projevily ty hormony..."

Během našeho telefonátu bylo dohodnuto, že pozítří večer přijdou paní Nicol a Linda k nám, na tzv. improvizovaný matematicko-seznamovací večírek. Paní Nicol poslechla svou dceru a nechala si obarvit vlasy na svoji původní barvu. Brigita ještě honem donesla něco sladkého ke kafi od cukráře a jinak se grilovaly steaky na balkoně, popíjelo se Limo i víno Chateauneuf-du-Pape a zobalo se kešu a k tomu hrála v pozadí z magneťáku má favoritní hudba od Gershwina, Cole Portera a Duke Ellingtona.  Nakonec byl Brigitou koupený dortík a káva.

Dívčí "Tajný plán XYZ" byl úspěšný čtyřnásobně. Nikdo z nás o něm nechtěl mluvit, ale každý z jiného důvodu: Linda byla ráda, že se to takhle rozjíždí a nerada by to byla zakřikla, Brigita byla ráda, že se na ni nezlobím, že to zpunktovala a já jsem byl rád, protože jsem o jakékoliv svatbě nechtěl mluvit.

 Frau  Nicol byla spokojená, protože o plánu obou dívek neměla tušení...

Nakonec to skončilo správným happyendem: Obě dívky Brigita i Linda, po mých matematických kurzech zvládly matiku do konce roku na dvojku a my s paní Nikol jsme se tak nějak docela skamarádili... 

Pokrač.: Linda a Brigit zlobí

https://youtu.be/pY9rHa75UHs

Leden chladný, ta dáma nikoliv...

Byl právě takový chladný, zamrzlý a hojně zasněžený Advent, když Janova skoro třináctiletá dcera odjela se svou kamarádkou a jejími rodiči na lyže do hor, do švýcarského Davosu. Jan se nemohl uvolnit z práce a zůstal tedy najednou doma sám, což byl pro něj dosti nezvyklý pocit. Nebyl to přímo strach ze samoty, ale nebyla to taková pohoda, jako v každodenním normálu. Napadaly ho černé myšlenky, aby se tam dceři něco nestalo a zároveň to sám sobě vyvracel, že to je pitomost, ale přesto na něj doma všechno padalo. Tu uviděl na koberci v jejím pokojíčku sponu do vlasů, tady zase našel v koupelně její neuklizenou blůzku, a tak se mu několikrát denně vracel ten nepříjemný pocit všelijakých obav.

Tento večer Jan právě trochu poklimbával u "napínavé" televizní detektivky, takže i sám Herkule Poirot se divil, jak může někdo spát při jeho strhující detektivce? Vtom Jana vzbudil zvonek u dveří. Dezorientován, nevěda v první chvíli co se děje, pohlédl na hodiny a viděl, že je devět a nějaká ta minuta. Znovu ho zaplavil ten divný, nepříjemný pocit a hlavou mu projela dnešní zpráva v novinách o takzvané bandě Baader-Meinhof, která řádila v Německu děsným způsobem a měla na svědomí mnoho lidských životů.
Byla to komunistická teroristická organizace fanatiků, kteří si sami říkali, že jsou anti-imperialistickou frakcí Rudé armády. Prostě zmagorovatělí bolševičtí vrazi toho nejhrubšího zrna...

Když byli třeba na útěku před policií, přepadli a povraždili pokojné občany jen proto, aby se schovali v jejich bytě. Jan dostal opravdový strach, nenapadal ho nikdo, kdo by ho mohl v tuto dobu navštívit? 

Zvonek se opět ozval a on tiše došel až ke dveřím a opatrně odsunul víčko kukátka. To, co spatřil ho uklidnilo, ale nic neobjasnilo. Stála tam jakási jemu naprosto cizí, neznámá, ale pohledná, zasněžená dívka. V ruce držela něco jako knihu, že by to byla zbožná Svědkyně Jehovova, provozující podomní prodej svatých knih?
Pootevřel dveře a ta neznámá promluvila tichým, altovým, sametovým hlasem: „Dobrý večer, moc se vám omlouvám, že přicházím tak pozdě, ale mám poruchu na autě, musela jsem ho nechat opravit u zdejší pumpy Shell, což mě zdrželo skoro dvě hodiny a výsledek je ten, že to stejně bude hotovo až zítra dopoledne, promiňte...“

„Slečno, to vám rád věřím, jenže vůbec nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vy mě snad znáte?“, snažil se Jan pochopit smysl její návštěvy.

„Ano, vy jste zajisté Herr Nebesky, a já jsem to napsala Dagmaře, že dnes přijedu, na ty její narozeniny, ona to ví, zeptejte se jí, já jsem Adrien,  její kolegyně v práci Adrien Baumann...“

„Slečno Adrien, to je pro mne překvapení, Dagmar se ještě ten den hned po Mikuláši, kdy jsme se po krachu rozešli, odstěhovala ke svým rodičům do Frankfurtu a nic mi o vás neřekla, ale pojďte dál, ať zde nestojíme takhle mezi dveřmi.“ Načež ji zbavil nalepeného sněhu na kabátě i na baťůžku a čepičce, rozvěsil jí mokré věci v koupelně na sušáku, nabídl jí kávu a croissanty se šunkou a ona mu zatím vylíčila své trampoty s autem. 

Prý to začalo z ničeho nic škytat a všelijak poskakovat, načež to zhaslo a chcíplo docela. Měla ale štěstí v neštěstí, stála na dohled od benzinové pumpy. Došla tam a moc hodný pan opravář její auto odtáhl do dílny a začal tam něco kutit, což trvalo dost dlouho a nakonec jí řekl, že si musí někde opatřit nějaké náhradní kdovíco, ale zítra dopoledne to bude hotové. Zeptala jsem se ho na cestu k vaší adrese, co jsem měla od Dagmar, a on mi řekl, že vás zná, a že je to jenom pět minut chůze. A tak mě tady máte, ale já nechápu proč mi to proboha ta chaotická Dagmara neřekla, že už zde nebydlí?“

„A vy s ní pracujete v jedné kanceláři?“, divil se Jan.

„Ano, jenže ona není v práci, má ještě i tento týden dovolenou. A proč se aspoň ta husa neozvala na můj dopis, abych sem nejela zbytečně?

„To vám, Adrien, nezodpovím, vím jen to, že náš vztah skončil s Mikulášem.  Byla jste tam taky na tom mikulášském večírku vaší firmy?“

„Ano, tam jsme spolu mluvily a ona mne pozvala na tento víkend 9.prosince na své narozeniny, sem k vám do této pustiny. Říkala, že jste společenský typ, a že budete jistě rád...“

„Hmm, tak to vidíte, pár dní od Mikuláše a všechno je jinak, ovšem to, že budu rád, to uhodla. Víte, ona nemá řidičák a tak jsem ji tam na ten večírek odvezl v osm hodin večer s tím, že mi brnkne domů, v kolik mám zas pro ni přijet a když nebude volat, tak to znamená, že mohu jít spát, ona se tam ještě zdrží a vezme si taxíka. Čekal jsem do dvou hodin a ona přijela ve dvě, ale odpoledne příštího dne, to se mi kupodivu až tak moc nelíbilo.“

„A mně to bylo hned nápadné, že se nějak moc dobře baví celý večer s Detlefem!“

„Ano, ona mi to řekla, že se do sebe zamilovali s jakýmsi Detlefem, a tak jsme náš vztah, po půlročním trvání, bez dlouhých procedur a ke spokojenosti obou stran, ukončili.“

„Hmm, k tomu není co dodat“, poznamenala suše Adrien.

„Ale obraťme list, Adrien, je půl jedenácté, co říkáte tomu, že bychom šli trochu spát. Máte tři možnosti si vybrat komnatu, pojďte, provedu vás bytem. Jednak tedy, je možnost spát zde v obýváku na tomhle gauči, za druhé vám ukážu lůžko mé dcery, v jejím pokojíčku. Ona je právě někde v Davosu, takže ho nepotřebuje, a last but not least, je možnost čistě teoretická, spát se mnou v ložnici, což si vám netroufám navrhnout, rozhodněte sama...“

„To je tedy těžká volba, ale šalamounsky řečeno, toto rozhodnutí dle protokolu patří vždycky hostiteli. Host pak má dvě možnosti, buď nabízené přijmout, nebo si vyhledat jiný hotel."

"Bravo, souhlas! Tak já vám nabízím spát se mnou ve vší počestnosti v ložnici - a co vy na to, Adrien?"

"Óh, kde bych teď v této pozdní na noc chvíli, v mrazu, sněhu a nepohodě našla něco jiného?", zvolala pateticky Adrien.

"Díky nebesům, že tak intenzivně chumelí", řekl Jan, obraceje oči do stropu, načež se oba se na sebe zkoumavě podívali a on jí políbil ruku. 

"Ano, stali jsme se oba hříčkou počasí a náhodných okolností, za to přeci nikdo z nás nemůže", dodala Adrien nejprve vážně, ale pak se tomu oba rozesmáli - a při té příležitosti...

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

Dvojník imbecil

„Můj milý mužíčku", uvítala mě po příchodu z práce má žena Hana v negližé, "představ si, ta šílená náhoda, že já jsem objevila, že máš dvojníka! Tedy, jestli podobou, to nevím, ale jménem určitě!"

"Pak asi máš na mysli jmenovce, nikoliv dvojníka. To je totiž tak, že pravý dvojník vůbec neexistuje, jenom ve filmu a tam ho hraje tentýž herec, coby dvojroli. Dokonce i jednovaječná dvojčata nejsou stoprocentně identická, ale je to oblíbená finta v románech a filmech, viz: Dvojník ze Sonory."

Pust mě ke slovu, abych ti to mohla konečně říct, co jsem dnes zažila. Prostě, já jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty, protože nemám co na sebe..."

"No, jak koukám tak to souhlasí, ale doufám, žes nebyla takhle na lehko jako teď  i v onom krámě!"

"To néé, ale nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala! Ovšem, stala se mi taková zajímavá zajímavost. Když už jsem byla na odchodu, tak ještě v tom obchoďáku najednou slyším z jejich rozhlasu výzvu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se ihned dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí!" Představ si - jméno, příjmení i titul, všechno souhlasilo!"

„Neříkej, mé jméno skutečně není ani trochu tuctové jako Josef Novák", podivil jsem se. 

„To jsem si taky říkala, když jsem to uslyšela. Byla jsem děsně zvědavá, jak jen ten tvůj dvojník-jmenovec asi vypadá, a tak jsem neodolala a prostě šla jsem se tam na něj podívat."

„Hmm, no a jak vypadal, byl mi aspoň trochu podobný, nebo byl naopak fešák, jak se patří, či snad vypadal jako buran?"

„Nijak nevypadal! Ten přitroublej imbecil se ani po třetí výzvě nedostavil a já tam čekala jako blbec aspoň půl hodiny marně!", vyprskla Hana a a ťukala si na čelo.

Změnil jsem toto nudné téma: „Hani, čert ho vem, to není tak důležitě, ale řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?"

„To víš, že mám, dokonce několik, pro každej případ," ujistila mě žena.

„Potřeboval bych aspoň jednu nebo dvě, právě dnes jsem totiž vydal poslední čtyři a nové vizitky budu hotové asi až za týden." 

Načež následovalo Hanino hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik: „To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!", rozhodla se Hana. 

„Ty moje blbinko, nebuď labuť, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš naše lidi, ne? Ti jsou přece většinou nenechaví! Ha, ha, ha...", zasmál jsem se ironicky.

„Jak se můžeš tak zlomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku, prostě moc věcí..."

„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, „díky kterým mně dnes zavolali z toho obchoďáku do práce. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními hosty a dojet pro tuto tvoji peněženku. Prosím, tady je!", řekl jsem dramaticky a vhodil ji Haně do klína.

„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!", zajásala překvapeně.

„Jakýpak méďo? Prve jsi mě nazvala: přitroublým imbecilem!"

„Odvolávám to - a už nikdy nic takového neprovedu", přísahala Hana.

Jenže jsem měl smůlu, hned příštího dne si přibouchla v kufru auta klíček od zapalování, takže jsem byl nucen jí dovézt z domova její klíček rezervní...

https://youtu.be/tQQY518HjRM

Tante Emma Laden (krám tety Emmy)

Tante Emma Laden, je v Německu něco jako „terminus technicus“ pro nostalgické, malé krámky, jako byly kdysi. Zdá se, že nejsou ještě docela na vymření, naopak stále přibývají. Lidé si uvědomují, že tyto obchůdky mají něco do sebe, totiž daleko lidštější atmosféru, než ony gigantické, anonymní hangáry různých Mega- Super- Hyper-marketů, kde se člověk cítí být ztracen mezi vozíky a regály s horami zboží. Ono to je v životě tak, že to, co je praktické a ekonomicky výhodné, nemusí ještě být pro kupujícího právě to nejlepší. Ta trocha nostalgie nikoho nezabije...

Když si třeba vzpomenu, jak jsem chodil, coby pětiletý s maminkou nakupovat do obchodu paní Divíškové v Kuklenách v Hradci Králové, tak to byl pro mne zážitek, který si pamatuji celý život. Ta laskavá paní mi vždycky dala něco do ruky, třeba lízátko, nebo mandlový věneček a já samozřejmě ani nevím, jestli jí za to máti něco platila, nebo byla-li to její reklama. 

Když už jsem pak byl větší a chodil do školy, bydleli jsme v Praze Podolí a máti mě občas poslala pro to, co při svém nákupu zapomněla. Paní Pečená měla malý krámek v garáži vilky, kam jsem chodil rád, protože ta dobrá paní mne vždycky chválila, že pomáhám mamince s nákupy, říkala mi „mladý pane“ a vždycky mi něco dala, tak říkajíc od cesty. Nejčastěji jsem dostal „Sisi“, což byla ovocná karamela. Jednou jsem měl koupit margarin „Sana“ a dojel jsem si do krámku na tříkolce. Sanu jsem dal do síťovky a tu pověsil na řidítka. Jenže než jsem dojel domů domlátila se ta krychle margarinu o přední vidlici tak, že se z ní udělala, napolo rozbředlá skoro koule, za což jsem dostal, místo pochvaly, mírně vynadáno. 

Jindy zas mě matka poslala do krámku k paní Jochalové. Ta mně utkvěla v paměti tím, že byla moc malá, skoro jako já a na věci ve vyšších regálech nedosáhla, ale věděla si rady. Měla takový dlouhý řeznický nůž a když se jednalo třeba o kostkový cukr v krabici, tak tou špičkou nože tu krabici jakoby trochu napíchla zespodu, povytáhla z regálu a nechala si ji spadnout do náruče. Byl to skoro ekvilibristický kousek. Když se ale jednalo o něco těžkého, jako donést ze sklepa pytel brambor, tak si zavolala na pomoc manžela, pana Jochala tak, že na něj zavolala: „Jochalé pocém!“

Do mlékárny jsem chodil nejradši. Tam to vonělo čerstvým nalévaným mlékem a tvarohem. Paní Hájková se mi líbila, byla podobná české herečce Heleně Bušové. Skončila však chudinka špatně, byla jednou z prvních obětí v pražské revoluci v květnu 1945, když vyběhla před krám, aby rychle stáhla roletu, dostala zásah ručním granátem do břicha. Byla na místě mrtvá.

Za komoušů začaly soukromé krámky postupně mizet a nahrazovaly je prodejny s uměle vytvářenými zprzněnými jmény, po vzoru "Chazrazčot", jako například: „NARPA“, bylo papírnictví, „Chemodroga“ drogerie, „MASNA“ bylo řeznictví, „Hygie“ byl holič, "Čepkodruž" bylo družstvo výrobců čepic, "Mototechna" auto-moto servis atd...

Teprve v emigraci jsem si mohl znovu zajít nakoupit do soukromých obchůdků a pokud to nebylo nevyhnutelně nutné, stranil jsem se obchodním řetězcům. Samozřejmě chápu, že když má někdo početnou rodinu, že vezme auto a jede na veliký nákup. Já jsem toho tenkrát až tak moc nevařil a byli jsme s dcerkou jen dva, tak jsem si mohl dovolit ten luxus nakupovat v malém krámku Tante Emmy. Tam si člověk mohl popovídat o jejím zboží, co by mi doporučila a co bych měl vyzkoušet.

V Německu jsem si zvykl, že si lidi v pátek vzájemně popřejí hezký víkend, takže když jsem se pak vrátil do Česka a řekl kasírce v Hypernově, že jí přeji příjemný víkend, zatvářila se ještě víc opuchle než byla a řekla: „Jakejpak, hezkej víkend, já tady budu smrdět celou neděli jako blbá...“
Pomyslel jsem si jen tak pro sebe: "Jó, lidi jsou zde hlavně praktičtí a nějaké mezilidské konvence se tu už dávno nenosí..." Uvědomil jsem si, že jsem sice "doma", ale, že jsem zde něco jako exot.

To jsem ještě ani netušil, že přijde odněkud z hor zbojník Babinský a malé krámky totálně zlikviduje pomocí EET. To je pro maloobchod špatný systém, kterým se ničí to, co je pro nakupujícího krásné i zábavné. Kvůli automatickému odvádění daní státu, do posledního halíře, se děje to, že Elektronická Evidence Tržeb podporuje degeneraci mezilidských vztahů. A to zde nemluvím vůbec o drobných řemeslnících, pro které je EET úplná idiotie...
Je to jako kdybyste místo toho, jít si na koncert nebo do divadla,  na fotbal či do hospody, nutili  lidi dřepět doma a pustit si televizi. Je to ubohá náhražka, chybí tomu ta krev života a tedy i to hlavní -  životní pohoda... Ale vykládejte to indolentům...

https://youtu.be/dLGbQpj0PZI

J.S. Machar : Romance o třech rytířích

Dvůr Ferrarského vévody

nenajde rovných okolo,
jím změnili by Olymp svůj
Mars, Venuše i Apollo.

Však pýchou dvora celého
a skvostem v slávě knížete,
tři rytíři jsou přátelé,
jímž rovných sotva najdete.

Jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří,
ne jeden z nich, ne nikdy dva,
než spolu vždycky všichni tři.

Lavičku dali udělat,
kde panstvo nejvíc chodilo,
lavičku, na níž vedle nich
už více místa nebylo.

A v smíchu, žertech, hovoru
tam sedávali všichni tři,
jako tři lístky jetele,
což jinde člověk nespatří.

I vévoda by přised' rád,
i dámám se tak zlíbilo -
však dali hlavy v hromadu -
a místa víc tam nebylo.

I přišel čas, že jednoho
smrt odvedla si bezcitná,
tu odřízli kus lavičky
a sedávali teď jen dva.

I přišel čas, smrt přišla zas
a druhého si vedla k tmám,
poslední rytíř lávky kus
odřízl zas a sedal sám.

Tak seděl až zas přišla smrt
a odvedla jej, kam ty dva
a opuštěná zůstala
lavička malá dřevěná.

A máš-li v žití přátele
buďte jak lístek jetele
a buďte pokud žijete,
jak rytíři na lávce té...

https://youtu.be/JGYHWQjczBo

LENKA se jen tak nevzdává...

 Jan Robin byl svým založením extrovert, člověk který se celkem snadno a rychle seznamoval s kdekým, měl rád lidi a viděl na nich hlavně jen to dobré. Dokud ho dotyčný jedinec nezklamal, považoval ho za přítele a nenapadlo ho onoho člověka podezírat z něčeho nekalého.
Tato jeho dobrá, ale nepraktická vlastnost, mu v jeho životě občas způsobovala problémy a zklamání, třeba když někomu půjčil peníze a ten mu je už nikdy nevrátil. Se svojí otevřeností se však nemohl a ani nechtěl nikdy rozloučit. Život uprostřed kádrování a vzájemného podezírání, tak jak to tady bylo zaseto za socializmu, mu šel na nervy a proto emigroval do světa svobody, kde se cítil dobře. Když šel komunizmus od válu, věřil, že s ním odejde i zasetá třídní nenávist. V tom se kardinálně zmýlil. Postupem doby, tak jak nadále klesala mezilidská morálka, se Jan v očích takzvaně "moderních" lidí stával buďto Hloupým Honzou, nebo jakýmsi podivným filantropem...

„Dobrý den" řekl Jan k ženě sedící za stolem, když vešel do osobního oddělení: "Slečno, my se sice neznáme, ale tomu se dá velmi lehce odpomoci,  já jsem Jan Robin, obyčejný člověk a rád bych mluvil s vaším panem šéfem.“
Žena s pronikavě hlubokým pohledem se na něj usmála: „já jsem Lenka Landová, také obyčejný člověk a zde jsem teprve od prvního, takže není divu, že mě neznáte, vzhledem k tomu, že je dnes teprve třetího. Ale pan šéf tady není a nevím jestli byste chtěl váš problém řešit třeba se mnou.“
„Vážená slečno, chtěl...“ Opravila ho: „Mimochodem jsem paní."
„Pardon, vážená paní Landová, všechny mé problémy bych rád řešil jen s vámi, ale tady jde o to, že bych chtěl dostat přidáno a to asi nespadá do vaší kompetence, nemýlím-li se“, řekl Jan.
„Máte pravdu, pane Robine, nechte mně tady vaší linku a já vám sjednám termín u šéfa a zavolám vám - jak to bude možné, patrně zítra.“

„Fajn, to jste moc hodná." Janovi neušlo, že ta žena je velice atraktivní a jak on rád říkával hotová pastva pro oči, takže dodal: "máte úžasný vkus kombinovat barvy tak, aby vznikl oslňující efekt." Ona se podivila, jak to myslí? "Vaše lila frizura, černý rolák a ta brčálově zelená zeď za vámi, to je opravdu dominantní řešení!"
"Ten rolák mám kvůli bolení v krku a tu malbu navrhoval někdo už dávno přede mnou!" oponovala ona se zvednutýma rukama nad hlavu, jako když se vzdává.
„Právě mne napadá, madam, v kolik hodin chodíte na oběd?“ změnil Jan téma hovoru.
„Ještě jsem tady ve zdejší kantýně vlastně nebyla.“
„A šla byste tam se mnou, kdybych se tu pro vás stavil, řekněme v půl jedné?“
„Ano, děkuji, půjdu ráda, aspoň budu vědět co a jak tady funguje...“

Při obědě se Jan s paní Lenkou bavili docela uvolněně jako staří známí a Jan jí mezi jiným řekl, že se mu ona jako žena neobyčejně líbí a že je to pro něj věčná škoda, že je vdaná: "Nemáte svobodnou sestru-dvojče, která vypadá přesně tak jako vy?“
„A víte, že mám! Sice to není dvojče, ale je o dva roky mladší.“
„A je skutečně tak krásná jako vy?“, vyzvídal Jan.
„Renáta je mnohem hezčí!“, usmála se Lenka, „je o kousek vyšší než já a má dolíček na bradě. Byla v naší rodině vždycky mazánkem! Ale tady je teď problém, o němž nechci mluvit." Jan změnil téma hovoru i když byl nadmíru zvědavý, co to asi je za problém.

Druhý den po rozhovoru s personálním šéfem vyšel Jan z jeho dveří do předpokoje paní Lenky a dohodli se jít opět společně na oběd. V kantýně si sedli ke stolu, který byl trochu stranou od ostatních lidí, aby mohli nerušeně debatovat. Jan zahájil rozhovor nekonvenčně:
„Lenko, říkejte mi jen Honzo nebo Jane a nebudeme se titulovat tak strašně formálně.“
„Ano, souhlasím Jane, mně je to tak také milejší.“
„Fajn! Jinak jsem u šéfa docela uspěl a on mi slíbil zvýšit plat, ještě před Vánocemi o deset procent! Ale ještě víc mě zajímá ta vaše sestra, mohu to vědět, jak to s ní je?“
„Víte Jane, já bych vás s ní zatím nerada seznámila. Je tady jeden velký problém o kterém sice nerada mluvím, ale vám to řeknu. Ona je nešťastná a pokusila se o sebevraždu. Potřebovala by nad sebou pevnou ruku, ji musí někdo hlídat, má totiž problémy s alkoholem a momentálně se léčí v sanatoriu.

Když se Jan o tom později bavil se svým nejlepším kámošem Pavlem, chtěje vědět co má dělat, tak ten ho také varoval před vztahem s takto závislou osobou. Nakonec to ale převedl do žertu: „Člověče, ty chlape špatná, nejdřív pořád nic, říkáš o fajn ženskou jsem už dlouho ani nezavadil, a teď najednou máš dvě nádherné baby, jednu krásnější než druhou a nemůžeš si vybrat!“
„Až na to“, řekl otráveně Jan, „že jedna je volná, ale je alkoholička a ta druhá je zdravá, ale není volná a nemá zájem. Takže výsledek je opět roven nule“.

Jan se pozítří rozhodl zavolat Lence večer domů. Chtěl by se totiž zatím seznámit s jejím manželem, aby v něm apriorně nemohlo vzniknout nějaké podezření či žárlivost. Bylo půl sedmé večer, tedy naprosto doba civilní, vhodná i podle Guta-Jarkovského k takovémuto přátelskému telefonátu. Naštěstí pro něj nastala varianta první, telefon zvedla Lenka, ale její hlas zněl podivně, nějak jinak, jakoby zlomeně smutně nebo uplakaně.
„Leni, tady je Honza, můžete mluvit? Co je vám, mohu vědět co se stalo?“
„Jste hodný, že voláte“, řekla přemáhajíc pláč, „já jsem si totiž netroufala vám zavolat a zatěžovat vás svými problémy.“
„Tak za prvé, Lenko, mně se můžete se vším svěřit, považuji vás za svoji spřízněnou duši a naopak budu rád když se mi se všemi vašimi problémy vždycky svěříte.“

„Ach, Honzo, je to moc špatné a já už z toho začínám doslova cvokovat. Představte si, že se Renáta tam v té ozdravovně sčuchla s nějakým jiným narkomanem, ten ji dal drogy a navíc se spolu opili, to se pochopitelně dozvěděl celý personál a protože tu léčbu hradí z valné části zdravotní pojišťovna, následoval jejich okamžitý vyhazov ze sanatoria a patrně negativní zpráva na pojišťovnu a na jejího ošetřujícího lékaře.“
„Tak teď si to Renáta zavařila tak říkajíc dokonale“, dodal Jan.
"Stalo se to předevčírem a ona do dneška není doma, já vůbec nevím kde je? Prý odjela s tím svým feťákem. Už jsem to ohlásila na policii... a dál teď nevím co - co mám dělat...?“

„Lenko, já mám nápad...“ Přerušila ho: „A to jsem vám ještě neřekla, že Roman, ne, to nejde do telefonu... Jediné štěstí je, že to o Renátě mamka neví... Já jí musím lhát, když zavolá a ptá se na ni, říkám, že je všechno OK, aby to s ní třeba nepraštilo.“
"Leni, poslouchejte mě, musíme se někde sejít a všechno v klidu prodiskutovat.“
„Ano, prosím, přijeďte k nám jestli můžete, já musím zůstat na telefonu, kdyby volala policie nebo ta moje povedená sestřička Renáta.“
„Fajn, tak řekněte vašemu manželovi, že jsem za čtvrt hodiny u vás doma, aby se moc nedivil a vymyslíme společně plán co dělat, ano, souhlasíte?“
„Ano, jsem ráda, jste moc hodný, Honzo, díky.“

Když Jan dorazil k jejich domu, přečetl si jména na třech vizitkách a zmáčkl ten prostřední se jménem Lenka a Roman Landovi.
Lenka mu přišla otevřít, měla slzy v očích, padla mu kolem krku, dala mu pusu na tvář a řekla tiše: „Jsem moc ráda, že jste přijel, je mi hned líp!“ Jan se opatrně rozhlížel, nevidí-li je v tomto důvěrném okamžiku její manžel a zeptal se opatrně: „Je váš muž doma?“
„Ne, není, to vám ještě vysvětlím, pojďte nahoru, k nám do bytu, tady to dole je byt mamky, která je momentálně u své sestry v Benešově“, a uvedla ho do bytu v prvním patře, kde ukázala prstem vzhůru: „Nahoře nade mnou má byt Renata.“ Pak mu nalila již uvařenou kávu a nabídla bábovku. Posadila se proti němu a bez dlouhého úvodu se mu začala svěřovat se svými problémy.
„Jane, je mi to hrozně trapné, jste jediný, komu to říkám, ale říct vám to musím, to by jinak nebylo fair. Před dvěma měsíci, to datum vím přesně, jsem přistihla svou opilou sestru s mým mužíčkem Romanem v naší manželské posteli. O čem se bavili nevím, ale od té chvíle pro mne přestalo mé manželství existovat a zažádala jsem o rozvod.“
„Hm, tak to bylo hezké nadělení“, řekl zadumaně Jan, „a myslíte, že si Renáta ve svém opojení byla vůbec vědoma toho, jak moc vám ublížila? A vy se přesto k ní, teď po tom všem, chováte tak hezky? To je od vás velkorysé, prostě neuvěřitelné. A ví to též vaše matka?“

„Neřekla jsem vám vše, jako proč je mamka u tety v Benešově. Abyste se v tom vyznal, řeknu vám všechno po pořádku. Renáta od svého rozvodu vloni začala odpovídat na inzeráty a dávala si vždycky rande v restauraci Romantic a tam se také občas zlinkovala. Jednou, někdy v dubnu, se tam prý náhodně setkala s Romanem, což jsem pochopitelně nevěděla a tak začala, jak to já nazývám: "Romance s Romanem v Romanticu". A protože takové pití něco stojí, tak jí kolikrát stačily jenom dvě deci vína, kombinovaného s nějakými tabletkami a byla zase opilá na mol.“

„A ona nepracuje, nebo jak to je? Vy ji živíte?“ otázal se Jan.
„Ona bere podporu v nezaměstnanosti, něco jí přidávala mamka a něco já, což by jí normálně stačilo, ovšem na pití to nevycházelo a tak si hledala různé oběti z inzerátů. Využívala toho, že je krásná a byla ráda, když za ní někdo zaplatil. A potom, když to prasklo s Romanem tím, že jsem je najednou překvapila svým dřívějším návratem z nemocnice, tak vyšlo během rodinného kraválu mimochodem najevo, že ti dva to spolu pekli už od dubna. Mamka odjela k tetě, protože se prý nebude dívat na tuto Sodomu a Gomoru u nás doma. Je totiž velmi nábožensky cítící a tohle ji úplně sebralo. Já jsem okamžitě vyhodila naší manželskou postel a Renáta si ji klidně vzala k sobě nahoru. Řekla jsem ji, ať si tam beze všeho zároveň vezme i Romana a postavila jsem mu kufr s jeho svršky před dveře...“

„To jste udělala hezky energicky, bravo, to bych do vás nikdy neřekl, ale měla jste recht!“
"Víte, s tou postelí mi pomohl pan Koláček, to bych sama nezvládla... Pan Koláček je zedníkem, který nám dělal opravy i přestavbu baráku – to jako na vysvětlení, abyste si nemyslel buhví co."
Jan zamyšleně pokyvoval hlavou: "Lenko, obdivuju vás, to by člověka porazilo!"
„Nejhorší na tom bylo to, že oni dva tam spolu skutečně asi čtrnáct dní žili, a já jsem v noci byla nucena poslouchat jejich hlasité, zdi pronikající orgasmy. Naštěstí ho Renáta brzy vyhodila, ale jemu to nevadilo, on měl v zásobě ještě nějakou jinou vedlovku u které je možná dodnes. Pár dní po tomhle rodinném běsnění, se Renátka dostala do depresivní fáze a pokusila se o sebevraždu plynem. A pak dál už to znáte. Tak je ta historie podle pravdy, chápete, že to je věc se kterou jsem se vám nechtěla pochlubit, vrhá to špatné světlo na naši rodinu.“ Lenka si utřela slzičku.

„A teď máte zase plnou hlavu starostí, kde se ta vaše povedená sestřička flinká“, dodal Jan.
"Víte, kdybych nevěděla jaká byla dřív, než si vzala toho gaunera Vláďu, tak bych ji taky už nevěřila a úplně ji odepsala, ale ten její původně zdravý základ mi dával chabou naději, že se snad ještě chytí. Ona byla velmi nadaná grafička a najednou se celá její inteligentní osobnost zhroutila do alkoholem prosáklé opilé trosky. Je to přece jen moje sestra a mojí povinností je jí pomoct, i když ta naděje je dnes už prakticky nulová.“
„Leni, teď začínám mít o vás strach. Jste sama v celém baráku a co kdyby se tu najednou objevil některý z těch gaunerských ex-manželů, zavolala byste mě ihned?“
„Zavolala, ale nebojte se, to nepřichází v úvahu, Vláďa, ten je ve vězení, dostal osm let za výrobu a distribuci drog a Roman je spíš slabošský sukničkář než gauner.“

„Kocajdank, aspoň tak“, oddechl si Jan a dodal, „podívejte se, co jsem vám donesl“, a vytáhl z kapsy cédéčko se skladbami Duke Ellingtona.
„Jé, děkuju moc, to si hned pustím, abych konečně přišla na jiné myšlenky.“ Vtom zadrnčel telefon. Byla to Renáta a oznámila Lence, aby o ni neměla starost, že je u Luboše, což je její nový přítel ze sanatoria a mají se moc rádi. To, že je odtud vyhodili jim nevadí, budou se teď hlídat sami a pokusí se najít smysl života ve vzájemné lásce. Kde právě bydlí jí zatím neřekne, chtějí být sami.
„Reno!“, zvolala Lenka, „mně to přeci můžeš říct, kde jsi!“
„Ne, radši ne! Čau Lenko, brzy se ti zase ozvu...“ a ve sluchátku to cvaklo.
„Čau Renátko“, šeptla Lenka smutně a oddychla si, „aspoň, že tak...“

Začlo se stmívat a padal sníh, když Lenka spustila darované cédéčko. Jako první zaznělo v té chvíli skoro příznačně "Mood indigo" a Lenka se zeptala: „Nemusím rozsvěcet, Jene? Chtěla bych držet černou hodinku.“
"Jsem pro, tedy už kvůli šetření proudem", usmál se Jan a přisedl si k Lence na gauč...

https://youtu.be/sVls2p79FJQ