úterý 25. října 2016

Janýdovy koněnky

Když jsem pracoval v Tesle v roce 1962, bylo to v době kdy Gagarin lítal kolem zeměkoule, proslavil se nechtěně, ale stejně slavně i kolega Janýd, ovšem v jiném oboru. Vytvořil totiž kulinářský majstrštyk, který nazval koněnky. Po vzoru smažených vepřových placiček, zvaných vepřenky, se rozhodl usmažit něco na ten způsob, jenže z koňského salámu a tedy koněnky.
Janýd byl znám jako veký piva-pitel, který si celou pracovní dobu uměle zvyšoval žízeň pomocí ostrých poživatin, jako olomoucké syrečky, romadur, plísňový sýr, nebo čabajka. Se svou stále se zvyšující žízní se přímo mazlil, říkal mi: „Tomas, to bude žízeň! Ve tři jdu přímo do lékárny,
při čemž „Lékárna“ bylo krycí označení pro hospodu, kde točili Plzeň.
Brzy na to Janýd v práci vybalil z novin kus koňského salámu a hrdě prohlásil, že si k obědu usmaží takzvané koněnky a to tak, že salám nakrájený na kolečka, patřičně opepřený a dochucený cibulí a česnekem, opeče v kastrůlku, za tím účelem z domova přineseném. Ve výklenku chodby hned vedle záchoda, kde stál všemi na vaření kávy používaný vařič, začal Janýd se svým uměleckým vařením...
Libá vůně se bleskurychle linula celou chodbou podél všech kanceláří na našem třetím patře, takže netrvalo dlouho a různí divící se zvědavci přicházeli po čichu až do Janýdovy kuchyně. Ten každému s jistou hrdostí v hlase vysvětloval, co to tu tak krásně voní, leč všem odmítal jakoukoliv ochutnávku, že to není ještě hotové a pak zase, že je to moc horké, a že se to musí to dát napřed vychladit za okno.
Takže, přinesl žhavý kastrůlek a dal si ho v naší kanceláři za okno na římsu. Říkali jsme mu: „Ať dá bacha, aby mu to nesjelo dolů na ulici, ze třetího patra by to byla morda dostat to na kebuli!“ Janýd se tím nenechal nijak deprimovat a tvrdil, že to spadnout nemůže, římsa má jen nepatrný sklon a je aspoň 50 cm široká. Když si pak přišel pro tuto svou krmi za oknem, zjistil, že kastrůlek s koněnkami zmizel! 
Tedy pánové, to je ale blbej vtip, kam jste schovali mý koněnky? Přiznejte se!“ Díval se na mne, jako na nejvíc podezřelého. „No dovol, Janýd, jestli snad podezíráš mne, tak to by mě moc mrzelo.“ Když všichni unisono tvrdili, že to nevzali, vyskočila kreslička Alenka: „Tak to určitě spadlo dolů, já se tam jdu podívat!“ Janýd ale jen kroutil hlavou a opakoval: „To je blbost, někdo si to musel schovat do stolu a koněnky mezitím vystydnou!“ Musel jsem mu ukázat všechny šuplíky u mého stolu, aby mi uvěřil, že v tom nejedu.
Pak se najednou přiřítila Alenka a vítězoslavně držela v ruce značně elipticky šišatý Janýdův kastrůlek s odprýsknutým emailem a pochopitelně bez koněnek. Janýd se zděsil, zblednul a vytřeštil oči: „Proboha, vždyť to mohlo někoho zabít!“

To teda jo!“, přitakala Alenka, „spadlo to metr před jednu starší paní, koněnky se rozletěly po chodníku a ta paní mi řekla, že tu schválně čekala, až si někdo pro to příjde a chtěla mě ihned odtáhnout na policii. Jenže já jsem ji řekla, že to není můj kastrůlek, ale jednoho pána, který v tom smažil koněnky. Pak mě pustila a řekla mi, ať jí tedy okamžitě přivedu toho pána.“
No nazdar, Janýdku, teď tě policie obžaluje: Šílený Janýd chtěl rafinovaně bestiálním způsobem zabít důchodkyni Žofii Barvínkovou“, zavtipkoval si kolega Břicháček. A budeš muset dokazovat, že to není tvoje nenáviděná tchýně!“ Když jsem viděl nazelenalého Janýda, jak je otřesen, řekl jsem mu: „Pojď jdeme za tou bábou a vysvětlíme jí to nějak lidsky, aby z toho nedělala vědu“, což se nám, tedy hlavně díky mému nervy drásajícímu proslovu o kolegově zlém osudu sirotka, povedlo. Líčil jsem jí dramaticky, jak jeden jeho zlý strýc ho zmlátil hákem na rolety, za to, že jim z hladu snědl šišky pro husy. Podařilo se mi tu Barvínkovou obměkčit a po delší debatě i přesvědčit, aby  policií nezavolala...!

A tak se Janýdovo koněnky proslavily v celé Tesle, přestože je vůbec nikdo, nikdy, ba ani sám vynálezce, Janýd vlastně - neochutnal...!!!


neděle 11. září 2016

Návštěva Benátek n/Jiz.

V úterý 19. července 2016 jsme si vyjeli do mého rodného města t.j. do Benátek nad Jizerou. Členové této výpravy: Manželka Jituška, coby šoférka, moje dcera Brigita, coby okrasa výpravy moje vnučka Benjamínka Franka - a já, coby omšelé, čtvrté kolo u vozu. 
Po procházce městečkem a návštěvě hřbitova, kde odpočívají moje prarodiče z matčiny strany, děda a babička Semiánovi, jsme došli do zámeckého parku, kde jsme si napřed trochu odpočinuli, hlavně já,  po absolvovaném pochoďáku.
Dost vyhladovělí jsme se odtud odebrali do výletní restaurace "Šťastný hroch", která se shodou okolností nachází na pozemku Raabovy vily, ve zrenovovaném domečku pro perzonál, kde původně žili, můj děda s babičkou. Můj rodný dům se nachází o kousek dále, ale tam jsme bydleli pouze do mého jednoho roku. Můj otec, s neklidnou krví, si brzy našel lépe placené místo v Turnově, potom v Hradci Králové a nakonec v Praze, kde jsem začal chodit do školy. Od šesti let jsem pak jezdil každé prázdniny k babičce do Benátek.

Je to pro mne zvláštní hřejivý pocit sedět zas po tolika letech v babiččině jizbě, která byla vlastně celým bytem, tedy kuchyní, pokojem i ložnicí. Vybavují se mi tam vzpomínky dávno zapomenuté a já najednou vidím, kde stála postel dědy, kde postel babičky, kde kanape, stůl a židle, kde kamna, dvě skříně a umývadlo. Travnatý dvůr se dvěma javory a kaštanem, u nějž měl boudu zlý pes Rek a na druhé straně u dřevníku měl boudu malý hodný Azor. Ten dvůr byl pro mě
veliký jak prérie, dnes je vydlážděný a neuvěřitelně malý. 
A  můj rodný dům o kousek dál, kde jsem se sice narodil, ale od té doby tam nikdy nebydlel. Byla to novostavba a já dostal prý "ouročky" (= kožní vyrážka z vlhkosti bytu) a tak jsme se odsud odstěhovali do Turnova.

A ta restaurace s milou majitelkou paní Jitkou, je bezkonkurenční, útulnou hospůdkou nejen v Benátkách, ale asi v celém okolí. Počasí nám přálo, sluníčko nás hřálo, ale nepálilo, vítr ani déšť nás nepřepadl, takže ten náš výlet do Benátek a zas nazpátek, se na 100% vydařil...
A ještě můj děda, stavitel rybářských pramiček a maňásků pro mládež, přímo venku na dvoře, jinde by na to ani neměl plac...



A tady je píseň: "Pod modrou oblohou", ke které si můj otec tenkrát pozměnil text takto: "V těch krásných Benátkách, tam je náš kout, zde chceme bábinku s dědou obejmou...", celý text však, bohužel, už nemám k dipozici, jen to co si pamatuji a toho je už zatraceně málo...

čtvrtek 23. června 2016

Střemhlav do trapasu

Jednou dávno, bylo to v sobotu odpoledne v roce 1960, tedy za "totáče" mi zavolal můj kamarád Pepa, zvaný Joe, a chtěl vědět co dělám. Já mu říkám, že momentálně dělám "gaučing" tj. ležím na gauči, nedělaje vůbec nic, ale zato večer mám rande s Jarmilkou. Tu Pepa sice znal a uznával jakožto "choditelnou" dívku, ale přesto se mu to právě dnes nelíbilo: „Miki, to rande okamžitě zruš, já mám úžasnej nápad a čekám tě na sto-pro v osum na Václaváku před Korunou. Jarmilce řekni, že k vám přijela třeba teta ze Zabrdiček, a že musíš, kvúli slíbenýmu dědictví bejt doma s rodiči, prostě - vymysli si něco!“ Nemaje prachy, tak se mi na to rande stejně moc nechtělo, čili udělal jsem zcela chybné rozhodnutí, vymluvil jsem se na příjezd nikoliv tety, ale bratrance z Křivoklátu a šel na sraz s chaotickým Pepou, netuše, že se takto dostanu do trapné situace, nuzáka který se musí vydávat ze něco  co není a co mu nesedí. To by se mi s milou Jaruškou nikdy nestalo, té bych otevřeně řekl, že nemám prachy a nemusel nic předstírat. Jenže Pepovi taková snobárna vždycky seděla.

„Miki, dobře, že jdeš, můj plán má jen jeden háček, kolik peněz máš u sebe?“, vítal mě Pepa.
„No, neblbni, Joe, já myslel, že prachy máš ty, dyk včera byl u vás „den brannosti“, já budu přece brát až v pondělí. Je halt vysoký datum“, řekl jsem mírně podrážděně.
„Tak to jsme v riti, já mám poslední 3 kačky, musel jsem vrátit dluhy. Kolik máš tady u sebe?“
„Já mám posledních 5 korun, víc ani vorla, a co jsi chtěl podniknout?“ 
„Já jsem slyšel, že tady naproti v Carioce jsou nově zavedený telefónky na každým stolu se svítícím číslem a tam si můžeš vybrat komu zatelefonuješ a prej tam choděj samý krásný kusy, tak to by chtělo to vyzkoušet, uznáš?"

Já si pomyslel, že to je blbina a ihned jsem to zamítl: "Ale tam přece musíš něco konzumovat, tak se tam vypravíme až příští tejden, dnes se můžeme tak akorát rozšoupnout tady v kiosku u těch buřtů. Když dáme prachy dohromady, tak to vyjde i na jedno pivo“, řekl jsem, když nám zavoněly opečené knaky pod nosem.
A jak jsme tak baštili ty špekáčky s hořčicí, říká mi Pepa najednou: „Čoveče, za tebou stojí auto na červenou, ňáká amerika a z tý na mně mávají dvě nádherný holky, pozor, ale teď mi ukazujou, že myslej tebe!“
Bral jsem to jako ubohý Pepův fór, ale když jsem se otočil, vidím, že skutečně v tom autě sedí dvě naše kresličky Vlasta a Dáša, stahují okénko a chtějí mi něco říct. Popoběhl jsem k autu a říkám: „Ahoj, holky, co se to děje?“

„Hele, Mirku, pomoz nám, ty znáš přece anglicky a my tomu Holanďanovi nerozumíme a on něco chce a blábolí o hotelu Hubertus, tak nám dělej tlumočníka, jo?“
„Děvčata, to, co on má s vámi za lubem, na to asi nepotřebuje tlumočníka, ale já se ho pro jistotu zeptám.“ Popošel jsem k němu dopředu a zeptal se ho co a jak, že dívky nerozumí.“
„On mi k mému překvapení řekl, že je tady přes víkend sám a chce se bavit, jestli bych jel s nimi na Jíloviště do Hubertusu, že on nás zve a všechno platí.“ Mezitím skočila zelená, ale on čekal dál a já mávl na Pepu a ten už se ho zeptal sám, jestli může jet taky.

Holanďan, pro mne z nepochopitelných důvodů souhlasil, asi proto, že v této situaci by jeho nesouhlas vypadal trapně. A tak jsme vyjeli ve zcela neobvyklé sestavě, totiž, tři muži a dvě ženy, směrem na Jíloviště. Pepa si sedl dopředu vedle Holanďana a já k těm kresličkám dozadu. Vlasta s Dášou mi jen vysvětlily, že šly po ulici a najednou u nich zastavil tenhle Holanďan a něco mektal, čemuž ony vůbec nerozuměly a přitom je zval, jak si domyslely, na projížďku Prahou a tak nasedly k němu do auta. Ale i za volantem dál cosi blábolil o hotelu Hubertus a když mě pak na Václaváku spatřily stát u kiosku z buřtama, byl jsem pro ně něco jako záchranné stéblo pro topícího se neplavce.
"Holky," řekl jsem ironicky, "já doufám, že chápete, co asi má ten dobrák s vámi za lubem". Dívky pokorně přiznaly, že už něco tušily a dostaly strach. Proto byly tak rády, že když pojedu s nimi, tak že se nemůže nic stát. Ovšem, že se ten můj kámoš sem do auta tak nějak vnutil, to nebylo fair, ten Holanďan vypadá jinak docela slušně.

"Ať už to je tak nebo tak, děvčata, víte co to je ten hotel Hubertus v Jílovišti? To je přece ten neluxusnější a nejvyhlášenější hotýlek, výhradně jen pro cizince! My, Češi, tam nemáme vůbec přístup, tam se platí jen devizama a jestli nás tam pustěj, tak to jedině proto, že jsme v doprovodu toho Holanďana - a to je zase to, co mě na tom zajímá nejvíc."

Ve vchodu do hotelu stáli dva livrejovaní strážci a pan De Vries se jim prokázal svým pasem a nás pak vpustili jako jeho doprovod bez kontroly dál. Tam jsme se pak posadili kolem většího stolu a Holamďan začal objenávat jídlo a pití a když mu Joe připomněl, že nám bohužel právě došly cigarety, tak hned objednal čtyři 4 balíčky Chesterfieldek. I když to bylo všechno opulentní, bylo mi to trapné, že jsme takoví český vyžírkové a začal jsem litovat, že jsem se toho zúčastnil. Děvčata byla jak v Říši divů a Pepa si medil. Najednou mi šeptnul do ucha: "Miki, nemáš u sebe aspoň drobný, potřebuju jít na hajzl a nevím, jestli se tam musí dávat mince do dveří."
"Tak to jsi uhod', že nemám ani desetník, ale řekni si panu De Vriesovi a začal jsem se kuckat smíchy. Pepa to riskl a šel na WC, protože musel. A jak se tak dále hodovalo a pilo, ozvala se Dáša, že musí a po ní Vlastička, že taky musí, takže Pepa je suverénně uklidnil: "Nebojte se, holky, nic se tam neplatí!"

Zábava chvílemi vázla, holky mlčely jak při mši a my s Pepou jsme střídavě vyprávěli panu De Vriesovi staré otřepané anekdoty a on se jim zdvořile smál. Začal to být stále větší trapas až konečně jsem dostal spásný nápad a navrhl Holanďanovi, že bychom ho jako na revanš pozvali tady k Pepovi na skleničku něčeho dobrého. Holky se omluvily, že je moc pozdě a že musejí už jít domů. Takže si vystoupily na Národní třídě a my jsme jeli do Pepova bytu na Vinohrady. Ten mi cestou špitnul do ucha: "Miki, to je nervák, já asi doma nemám nic k pití, kromě starýho zbytku Vlašskýho ryzlinku, ale ten je už napůl zkyslej..."
"Nevadí, tak mu aspoň dáme kafe, doufám, že ho máš doma!"
"Doprblé, kafe taky nemám, včera mi došlo!" A já zalapal po dechu...

U Pepy v bytě, kterému on odborně říkal "provozovna" jsme se rozhodli, že nejprve tomu vzácnému hostu nabídneme to zkyslé víno na stříbrném tácu v nóbl číších a pak se uvidí. Při prvním přípitku jsme s Pepou rozjeli rozčíleně vzrušený rozhovor v angličtině, aby host rozuměl: "Probůh, kde jsi tohle víno koupil, vždyť to je zkyslej šmejd!" zvolal jsem zlostně.
"No, to se mi ještě nestalo, to musím reklamovat! Pane De Vries, omlouvám se, to je mi moc trapné a jako s uděláním nemám doma jiný ročník!" omlouval se Pepa.
Pan De Vries na to řekl: "Pánové to se mi už také stalo, měl bych ale takový návrh. V autě mám naštěstí pár lahví kalifornského Chardonnay, že bych pro něco skočil dolů?" 
A tak Holanďan skočil pro víno, které nebylo zkyslé, jen trochu teplejší než má být, ale zato moc dobré, takže jsme s ním vymlaskli dvě lahvičky a mazali karty až do svítání...

neděle 17. dubna 2016

Emigrant a jeho trauma

 Všichni političtí emigranti, se kterými jsem se já kdy setkal, a bylo jich několik desítek, měli jedno společné, takové hororové sny, trvající až několik let, po odchodu z vlasti. Vysvětluji si tento fenomén tak, že všichni byli motivováni zhruba stejnými událostmi a zážitky, na jejichž základě se rozhodli pro takovéto osudové řešení. To se ale naopak netýká emigrantů ekonomických, kterých byla sotva desetina, ale na základě kterých jsme všichni dodnes označováni skalními komunisty, za zrádnou emigraci. Musím se tady konečně jednou zastat všech slušných 300 tisíc lidí, prchajících před totalitou z ČSSR 1968 a vysvětlit těm, co to nezažili na vlastní kůži, že to byla politická emigrace, která s dnešní vybíravou migrací, nemá vůbec nic společného. 
Každý emigrant byl totiž, za své rozhodnutí odejít z vlasti, potrestán několikanásobně.

1) Totalitním bolševickým režimem byl odsouzen jako zločinec do basy na 18 měsíců nepodmíněně za to, že vlastně nic nespáchal. Nedovolené opuštění republiky by v žádném z civilizovaných států na celém světě, nebylo vůbec trestným činem, ba ani přečinem.

2) Sám emigrant ani netušil, že bude trestán svým vlastním podprahovým vědomím, projevujícím se v hororových snech o tom, že je zase v ČSSR, policie zde po něm pase a on neví, jak se má dostat zpět do země kam emigroval. Člověk, který nikdy nebyl v konfliktu se zákony se najednou stal fiktivním zločincem. Vzbouzí se strachem propocený a s tlukoucím srdcem, ale šťasten, že to byl jen zlý sen. Tento stav trval u mne s přestávkami aspoň tři roky.

3) Třetí trest, se kterým ovšem musel každý emigrant apriorně počítat, byla ztráta domova i rodiny a vůbec toho všeho, co pro něj domov a rodina znamenaly.

Rozhodnout se emigrovat, nebyla vůbec procházka růžovou zahradou, jak by si někdo dnes, vinou lživých desinformacím bolševiků, mohl představit, ale byla to tvrdá řehole, bylo to rozhodnutí buď a nebo (!)  Buď chci žít svůj celý zbytek života v tom zasmrádlém totalitním režimu, nebo naopak se chci rozletět do svobodného světa a žít tam třeba mizerně a možná i spát pod mostem, ale svobodně! Čili otázka lepšího trhu zboží, lepších platů a lepších aut, pro mne neznamenala onu motivaci k odchodu, ale vědomí, že tam za tím Jordánem, si konečně budu moci dělat, číst i říkat to, co chci a ne jenom to, co mi bolševická vrchnost dovolí.

Věděl jsem a bylo mi vždy jasné, že za to vše má vlast nemůže, ale její totalitní režim a nikdy jsem na ni proto nezanevřel. Naopak jsem se snažil všem německým kolegům v práci i různým osobním přátelům přiblížit, kdo jsme. Mnozí znali Čechy pouze jako bodré krojované venkovany, juchající někde na návsi a ještě tak Karla Gotta! Vysvětloval jsem jim, že my Čechoslováci nejsme primitivním národem, že jsme z těch větví slezli dokonce dříve než Germáni, a že za první masarykovské republiky jsme měli daleko vyšší blahobyt i průmysl než hitlerovské Německo. Řekl jsem jim, ať se ptají svých otců, kteří jako vojáci v roce 1939 okupovali ČSR, jaký to byl pro ně doslova ráj na zemi, dostat se do Česka, nikde se tak dobře neměli jako u nás! Ti vám to potvrdí!

A přesto jsem po deseti letech pobytu v Německu přijal i německé státní občanství, s podmínkou, že si zachovám zároveň i občanství české. Proč mám obě občanství? Protože jsem sice hrdým Čechem, ale Německo se ke mně, jako k emigrantovi, zachovalo vždycky solidně, přátelsky a fair, což o své vlasti, bohužel, říci nemohu. Zde jsem byl šikanován, podezírán, kádrován a odsuzován i ukřivděn a rovněž okraden o rodinný domek... 



úterý 29. března 2016

Čekárna - oáza klidu

 Do čekáren se chodí čekati, do lékáren lekati, ale já se chodím lekati do čekáren. Mám nedevše rád klid a těžko snáším hádavou mezilidskou komunikaci. Kromě toho že nerad čekám na cokoliv, je mi jedno jestli na vlak, na zubaře, nebo na Godota. Mě prostě děsí každé čekání. Jednou za kvartál chodím na celkovou kontrolu k mé paní doktorce, říkáme tomu STK, vyfasuji novou várku léků a pak mám zase čtvrt roku klid. Když zjistím, že je v čekárně plno lidí, otočím se a raději přijdu jindy...
Tentokrát to v čekárně vypadalo celkem dobře, byly přede mnou jenom tři dámy. Sedl jsem si na volný konec lavice vedle té, co vypadala nejzamlkleji a začal si číst jakýsi, na stolku ležící časopis. Ten však byl z neznámých důvodů zajímavý i pro tu dámu vedle mne, takže se stále přisouvala blíže a četla si se mnou přes rameno. Trochu mi to sice vadilo, odsedával jsem si, ale když jsem už skoro padal z lavice, zesílil hovor mezi dvěma dámami naproti tak, že se stejně číst nedalo. Zavřel jsem časopis a nabídl ho té vedlejší dámě, abych se mohl v klidu zaposlouchat do zajímavého rozhovoru dámy A s dámou B.

A: "Jó a víte vo tom pani, Baštová, že je právě dneska mezinárodní den takzvaný Alcajmrovy choroby?"
B: "Jó, to je to, co měl ten americkej prezident Buš, že jo?"
A: "To nevim a je mi to fuk, ale proč se taky nedělá den křečovejch žil, jako mám já?"
B: "Nebo slepýho střeva, pani Antošová,  to mam zase já!"
A: "Pani, Baštová, to musí bejt hodně rozšířená nemoc, aby se na to udělal mezinárodní den, a to jsou právě ty křečový žíly, dyk ty má snad úplně každej člověk!"
B: "Jó, pani, takový křečovky to nic nejni, ale slepý střevo, to je těžká nemoc a já k tomu mám eště išias, cukrovku a štítnou žlázu!"
A: "Pani, já taky nemám jenom křečovky, víte co já všecko mám, a víte co mně to stojí peněz?"
B: "Vy se máte, vy máte asi fůru peněz, ale co já s mojí ubohou penzičkou!"
A: "Kdybych já neměla penzi po manželovi, tak bych na to taky neměla, nemyslete si!"
B: "Nojó, jestli byl váš pán generál, tak to si žijete, jako stará Pustinová vod nás z baráku!"
A: "No, dovolte, můj muž nebyl žádnej generál, ale strojvůdce na dráze!"
B: "To je taky takový koryto, pani, podívejte se Gross, ten to dotáh' až na předsedu vlády!"
A: "Vy už mi dete na nervy, pani Baštová, já sem slyšela, že ten váš byl milicionář, takže rači mlčte!"
B: "Co, já že musim mlčet? A vy se tady budete roztahovat? Tak to teda né, pani...!"

Přerušil jsem tuto vyhrocenou debatu: "Vážené dámy, zapomněly jste obě, že jste se původně bavily o mezinárodním dni Alzheimerovy choroby. A víte, že tahle nemoc je mimo jíné demence provázená ztrátou paměti?"
"Na shledanou!" a nečekaje na odpověď, jsem opustil tuto útulnou oázu klidu...

https://youtu.be/v8wMIedHdwg

pátek 25. prosince 2015

Můj nový oblek (na půlnoční mši)...

Pánský oblek byl pro mne až do 28 let něco jako nedostupný luxus. Na všech školách, kde jsem kdy působil, to jest: mateřská, obecná, měšťanka, gympl i vysoká, jsem vystačil s bundami nebo doma upletenými vestami či svetříky. Dokonce do tanečních kurzů jsem šel, coby osmnáctiletý švihák, oblečený ve starých svatebních šatech mého otce. Máti odstranila pouze odér naftalinu...
Teprve když jsem si, coby osmadvacetiletý mladý muž, dovezl z mé služební cesty do Indie, nádhernou anglickou látku čokoládové barvy, nechal jsem si u firmy "Stejskal a Pošusta" ve Vodičkově ulici, ušít svůj první oblek, takzvaně na míru. Už jenom to vzetí míry byl rituál. Krejčovský mistr mi kladl otázky, kterým jsem občas nerozuměl, zatímco dva jeho učedníci, jeden mě měřil a druhý zapisoval, mě obskakovali jako dobře situovaného pána. Pak mi dal mistr otázku zcela záhadnou: "Na které straně ponošujete?" Zeptal jsem se ho přitrouble: "Myslíte jako aktovku?" Šeptl mi tiše do ucha: "To ne, ale na které straně máte koule?" Musel jsem se zamyslet a pak jsem dodal: "Myslím, že vlevo!"

Asi za týden jsem měl zatelefonovat a zeptat se kdy mám přijít na první zkoušku. To jsem také učinil, jenže se to nějak zadrhlo. Když jsem se představil a zeptal, kdy mohu přijít na zkoušku, ozval se ženský příjemný hlas a zeptal se mne: "Ale, ale, na jakou zkoušku to chcete přijít, kocourku?"... "Madam, já nejsem váš kocourek, ale potřebuji od vás vědět termín zkoušky!"
"Vy jste asi student a máte se dostavit ke zkoušce, řekla bych z matematiky a patrně proto jste si popletl telefonní číslo..."  
"Madam, já už nejsem student a vy nejste v krejčovském salonu Stejskal a Pošusta?"
"To jste uhodl, ti sídlí o patro níže. Máme tu totiž společnou centrálu, tak to asi přeskočilo a to se prostě už tak někdy stává, lituji..."
"Aha, chápu, položíme to tedy a já zavolám znovu, díky za info..."

 Jenže na druhé mé volání se ve sluchátku ozval znovu tentýž sametový hlas: "Víte co, kocourku, to je zřejmě porucha, ale já tam dojdu osobně se zeptat, dejte mi Vaše číslo a já Vás pak zavolám zpět a budu vás informovat." Ta dáma byla neobyčejně ochotná, měla žensky hebký hlas a až na toho "kocourka" mi byla docela sympatická. Řekl jsem jí své jméno i telefon do práce, kde jsem právě seděl a čekal na její zprávu.
Asi tak za pět minut zazvonil můj telefon a od té ochotné ženy jsem se dozvěděl, že na zkoušku mohu přijít zítra ve 14 hodin. Srdečně jsem jí poděkoval a nakonec jsem se jí zeptal, jak to, že mne tak důvěrně oslovila kocourku? Začal jsem uvažovat nahlas: "Tady jsou jenom dvě možnosti, buďto je vaším zvykem oslovovat tak všechny cizí muže, nebo jenom ty, co se vám zdají býti slušní...? 
"Omlouvám se Vám, pane, promiňte, jsem dnes nějak moc na měkko, jsem sentimentální, mám spleen, víte, Vánoce jsou za dveřmi a já zase budu doma sama pod stromečkem, nezlobte se na mne, prosím..." Následoval krátký vzlyk a pak to v telefonu již méně přátelsky cvaklo...
Příští den při zkoušce obleku mi mistr krejčovský jako mimochodem řekl: "Apropos, byla u nás včera, vaše -ehm-  manželka...?" Já nato: "Ne, ne, to ne, to byla jedna moje známá...", řekl jsem, ale zároveň jsem postřehl, že mi to pan krejčí asi nějak nevěří, tak jsem se ho zeptal: "Můžete mi říct, proč si myslíte, že to nebyla ani moje známá, ani manželka?"

 "Víte, já jen, že tu dámu znám od vidění a potkávám ji zde občas v domě, tak proto mi to bylo divné." 
"Ale proč by to nemohla být také moje známá, co je vám na tom tak strašně podivného?"
"Nic mi není divné, pane, mě to opravdu nezajímá, ale když je to vaše známá, tak patrně také víte, že se představuje a vystupuje jako vaše manželka: ona sem přišla s tím, že si tady její manžel nechal šít oblek a zeptala se, kdy má přijít její muž na zkoušku. Mně to bylo opravdu takové zvláštní, protože ona je určitě mnohem starší než vy. Promiňte mi, jestli jsem se vás nebo jí nějak dotkl, nic ve zlém, to není můj zvyk a nic mi do toho není..."
"No, víte, já asi zase vypadám o dost mladší než jsem. Ještě nedávno jsem se musel legitimovat v kině, nechtěli mě tam pustit na film mládeži nepřístupný!" Oba jsme se tomu zasmáli, to víte -  každý holt nějak vypadáme a tím se to celé faux-pas vysvětluje...

Pokračoval jsem však tím, že jsem té mé údajné manželce zatelefonoval a spustil: "Milá kočičko, ani nevím jak se jmenujete, ale díky, za tu pomoc v krejčovském salonu a zároveň ovšem požaduji vaše vysvětlení, proč jste se tam představila jako moje žena? Já jsem totiž nedávno a šťastně rozvedený muž!"
"Jé, kocourku, já jsem zas šťastná, že voláte, chtěla jsem se vás totiž zeptat něco, co je pro mne důležité a co spěchá: Nešel byste se mnou zítra na půlnoční mši ke Svatému kříži? Chodím tam rok co rok sama a i když se v noci bojím chodit ven, je to ale něco skvělého. Ten kněz umí mluvit snad všem lidem do duše!"

"Teda, to je šok, to se mi ještě nikdy nestalo, aby mě neznámá žena pozvala na schůzku v kostele na půlnoční mši! Navíc ani nevím, kde to je? Jsem totiž takový skoro-pohan, ale líbí se mi moc ten váš originální nápad! Děkuji vám za něj, svatá Eliško!"
"Nejsem Eliška a svatá už vůbec ne, ale Helena, a vy jste mi sympatický. Teď, prosím, odpovězte na moji otázku: Přijdete - ANO či NE?"
"Fajn, já říkám ANO, ale jak se poznáme v tom davu, to opravdu nemám ponětí! Známe se jenom po telefonu!" dodal jsem.
"Já tam na vás budu čekat u dveří do kostela mezi 24:00 a 24:10...Pak si všechno vysvětlíme..."
"Ano, souhlas, to je rozumné, i když to zní tajemně a záhadně, ale já tam přijdu určitě, Helen!"
"Miroslave, ten kostel u Sv. Kříže je v ulici Na příkopě proti Myslbeku, tak čau!..."
"Děkuji, já vím, i když jsem tam ještě nikdy nebyl. Helen, to je zvláštní, už dnes se těším na zítřejší púlnoční randez-vous!"
"Já taky, Miroslave, bude to vlastně naše první..."

https://youtu.be/TuyroRHlcBE

středa 23. prosince 2015

Skleněné dveře u WC

Vyprávěla mi známá Lucie, co se jí stalo když jela prvně do Holandska. U dálnice na Amsterodam musela navštívit dámské toalety na motorestu. Protože měla za sebou jednu špatnou zkušenost s těmito zařízeními v Česku, kdy se zamkla v kabince tak, že to nešlo následně otevřít a musela dlouho volat o pomoc a čekat než byl přivolán zámečník, aby tento dobrý mu ji vysvobodil z jejího šámbr-separé. Od té doby se už pro jistotu nikdy nikde na veřejném WC nezamykala.

Na tomto motorestu v Holandsku ji však čekala jiná podivuhodnost: U čtyř z pěti kabinek byly čiré skleněné a tedy průhledné dveře, jenom ta první kabinka měla dveře mléčně neprůhledné, ale u té se tísnily čtyři dámy ve frontě. Lucii se nechtělo čekat, neboť nutkání bylo veliké a tak to raději riskla a bez ohledu na okolí, navštívila kabinku s čirým sklem. Bylo jí to sice trochu trapné, že je na ni vidět, proklínala v duchu slabomyslné Holanďany, kteří dělají u WC průhledné dveře. (!)  Ale více se nedalo nic dělat... 

Teprve když vyšla ven a vyprávěla svoji příhodu kamarádce, tak se tato mohla smíchy potrhat: „Ty husičko hloupá, ty ses zase určitě v kabince nezamkla, viď? Protože teprve až když zamkneš zevnitř zástrčku, tak se skleněné dveře zneprůhlední. Má to tu výhodu, že hned vidíš, kde je obsazeno a kde je volno a rovněž i pro uklízečky je to výhoda a lepší přehled. Lucie se v duchu omluvila  všem Holanďanům a vrátila se tam, aby si vyzkoušela, jak to funguje, načež poučila i další ženy, stále ještě trpělivě čekající ve frontě u mléčných dveří...

https://youtu.be/MZn_EHEbA0I

úterý 13. října 2015

Slečna Doris v úzkých...

Jednou jsme si se sedmiletou dcerou Brigit vyjeli na výlet a tam v jedné malé osadě jsme objevili kolotoče, houpačky, střelnice a taky cirkusový stan. Samozřejmě si Brigitka vyzkoušela různé atrakce a nakonec chtěla jít do cirkusu, což jsem jí schvaloval víc než houpačky. Dostali jsme ještě dobrá místa v první řadě u manéže. Vedle mne seděli dva mladí lidé a neustále se hlasitě dohadovali, což nás rušilo, jemu se zdál ten program být slabomyslný, takže chtěl odejít. Ona ale chtěla zůstat, těšila se na koňskou drezůru, načež on vstal a zařval vztekle: „Tak, a já jedu domu a jestli nejedeš taky, teď hned se mnou, tak si trhni nohou!“
Dívka řekla tvdohlavě, že nejede, načež on vstal a naštvaně odešel. Pak nastal kýžený klid a my se mohli nerušeně věnovat programu. Asi po deseti minutách jsem zaregistroval, jak sebou dívka cukla, dala si ruku na ústa a vzdychla: „Mein Gott!“ Naše pohledy se střetly a já se zeptal šeptem: „Stalo se Vám něco?“ Dívka si přisedla blíže: „Nic, jenomže mám kabelku s peněženkou u mého přítele v autě a on odjel!“ Abych ji uklidnil, řekl jsem: „Však on se pro Vás vrátí, nebojte se, tak krásnou dívku by už jen tak nenašel...“

Jenže program skončil a mladík se neobjevil a navíc pršelo. Dívka zůstala bezradně stát pod stříškou u vchodu do stanu, zatímco ostatní návštěvníci prchali ke svým autům.
„Jestli chcete, můžete se svézt s námi, minimálně k zastávce autobusů“, nabídl jsem jí galantně. Šla ráda s námi, ale v autě si nesedla vedle mne dopředu, nýbrž dozadu vedle Brigitky v dětské sedačce. Prý aby tam ta holčička nebyla tak sama. To mi začalo vrtat v hlavě a já jsi uvědomil, že Brigitina matka Hana nikdy s ní neseděla vzadu a tahle cizí dívka se dovedla tak vžít do duše dítěte, což bylo neuvěřitelné. V duchu jsem se cítil být zahanben, že ani mne, jako otce, to nikdy nenapadlo takhle uvažovat, aby ta holčička tam nebyla tak sama...
„Můžete mi říct kde bydlíte?“, zeptal jsem se jí.
„V Essenu, Bredeney.“
„To jsme skoro sousedé, my v Essenu, Kettwig, takže to vás odvezeme až domů!“

Cestou jsem připoslouchával, jak se dívka baví s Brigitou, která se jí hned zeptala, jak se jmenuje a tak jsem se dověděl, že Doris. Dovezli jsme ji až před barák, dle její navigace a ona mi moc děkovala, že jsem ji vytáhl z prekérní situace. Řekl jsem jí jen: „Až se udobříte, nebo rozejdete s tím Vaším milým, tak Vás třeba vezmeme sebou zase někam do cirkusu“, a podal jsem jí svou vizitku. 
Ona se zasmála: „Já nejsem nějaký cirkusový fanatik, jak si asi myslíte, ale když se Vaše paní nebude zlobit, tak bych vám třeba někdy zavolala a řekla, jak to s tím mým přítelem dopadlo.“
„Dobře, zavolejte, slečno Doris, budeme se těšit, tak ciao, ciao... a mimochodem moje paní už dávno bydlí jinde." Načež jsme si zamávali o odjeli domů.
„Táto“, řekla mi Brigita cestou domů, „ta je ale hodná ta Doris, já bych jí chtěla mít docela jako kamarádku, i když je o hodně starší...“
„Já taky, Brigitko, i když je o hodně mladší...“
A jakže to dopadlo? Doris se stala kamarádkou nás obou... 


neděle 23. srpna 2015

Není nad originál Švejka

Za těch skoro třicet let, co jsem žil v Německu, jsem občas zašel do malebné hospůdky „Zum Schwejk“ (U Švejka) ve Wiesbadenu. Je to takzvaná hospoda ve stoje, to znamená, že je tak malá, že většina hostů pije pivo ve stoje. Kolem podkovovitého výčepního pultu, jehož užší strana ústí do kuchyně, je pouze osm hokrů pro ty, co se hodlají zdržet déle. Uvnitř podkovy jsou dvě výčepnice a jinak žádný perzonál. V celé místnosti se pak pijí všichni ostatní hosté ve stoje. U pultu se kromě piva může konzumovat něco malého, já jsem si tam nejčastěji dával chleba namazaný tatarem, ogrilovaný a posypaný pažitkou. K tomu jednu točenou „plzeň“ a to bylo mi blaze.

Když jsem tam přišel prvně, pomyslel jsem si: „Co je tohle za blbost, pít pivo ve stoje?“ Teprve potom jsem pochopil, že tato hospůdka, jen o něco větší než trafika, má svůj nezaměnitelný půvab a přátelskou atmosféru. Publikum je zde smíšené, asi dvě třetiny mužů a třetina žen. Už jen tím, že stojíte s půllitrem piva v chumlu lidí stejně žíznivých, zjišťujete, že se daleko lépe bavíte než v jiné restauraci. Tady každý osloví každého, kdo zrovna stojí vedle něj a je úplně jedno, že se vůbec neznají. Ty dvě dívenky u píp vlastně nemohou z podkovy ven, takže si lidi všechno podávají sami přes hlavy ostatních. I placení se řeší podáváním peněz přes pomocné ruce. 

Jednou jsem měl trochu melancholickou náladu a hodlal jsem se zdržet déle, abych si ji napravil. Podařilo se mi dostat se k volnému hokru a objednal si grilovaný tataráček a pivo. Vedle mne po obou stranách se uvolnily hokry, což jsem využil k tomu, abych se snadněji protlačil na WC. Na pultu u svého hokru jsem nechal ležet cigarety a zapalovač, aby bylo vidět, že zde už někdo sedí. Když jsem se vrátil, byly mé věci, včetně piva odsunuty o jedno místo vlevo a dvě krásné dámy se mi omluvily, že mě musely odsunout, protože chtěly sedět vedle sebe.

„To je v pořádku“, řekl jsem a napil se zhluboka správně temperované „plzně“.
„Takže se na nás nezlobíte?“, ujistila se ta vedle mne.
„Ne, naopak je mi ctí sedět vedle tak atraktivních dam“, zalichotil jsem jim.
„Vy ale asi nejste odtud, že ne? Máte slovanský akcent, jste turista?“
„Jsem Čechoslovák z Prahy“, řekl jsem stručně a nehodlal se dále s ní bavit.

Načež si dámy začaly spolu něco povídat a já se ztrácel ve svých myšlenkách. Napadlo mě, jak asi musí bolševici zuřit, když mne odsoudili na 18 měsíců za to, že jsem nic neprovedl, pouze opustil republiku v době, kdy se kolem našeho bydliště na Vinohradech u rozhlasu střílelo a muniční vozy okupantů vybuchovaly jak petardy, díky odvážným a neozbrojeným lidem. S kramlí a krabičkou sirek se bojovalo proti ruským tankům, kterým se prorazily a zapálily nádrže nafty umístěné na korbě.

Co asi dělá Čechoslovák z Prahy ve Wiesbadenu?“, ozvalo se do toho vedle mne.
„Mám zde asyl, jsem tu na trvalo“, řekl jsem opět stručně a pomyslel si co budu dalekosáhle vysvětlovat této mondénní brunetě. Jenže ona si nedala pokoj, a bez ohledu na svou přítelkyni se otočila zcela ke mně s přímou otázkou: „To jste tedy zažil ruskou okupaci, a oni vás sem pustili?“

„Já jsem se jich prostě neptal a tak jsem byl v nepřítomnosti odsouzen na 18 měsíců na tvrdo, a ztráta majetku. Takže vidíte, vedle jakého vyvrhele sedíte, dejte si na mne pozor!“ Dáma se usmála, načež řekla: „Nojo, víte my Němci tady na západě nemáme ponětí, co se tam děje.“ Její dost ošperkovaná přítelkyně se předklonila ke mně a zeptala se nechápavě: „Vy jste ze Zlaté Prahy? A to jste odtamtud utekl sem do obyčejného Wiesbadenu?“

„Představte si, že ano! On totiž Wiesbaden mi tu Prahu připomíná, i když je menší, ale leží v Evropě na stejné rovnoběžce, má také hodně kostelů a věží a krásných budov a také zde teče řeka. Ovšem na rozdíl od Prahy je zde svoboda, nevládne tu partaj gaunerů a studenti se zde neupalují na ulici!“
Dámy pozitivně přijaly moji osvětu, a když odešly, napadlo mne: „Jestlipak se ještě někdy podívám ke Švejkovi v Praze, Na bojišti, kam jsem chodíval coby študák na pivo?"

O léta později, když jsme se vzali s Moravěnkou Jitkou a přijeli do Prahy, jsem měl takový nápad: „Víš Jituš, kam bychom si dnes odpoledne mohli jít sednout? K originál Švejkovi!“
„Miri, to by mne tedy zajímalo, to víš, nejsem Pražačka, a už jsem o tom tolik slyšela a četla, ale ještě nikdy v životě jsem tam nebyla!“ 
Jaké však bylo zklamání, když hned u vchodu do restaurace nás zadržel nějaký důležitý „pingl“ se slovy: „Počkat, co tu chcete? Jdete sem na večeři, nebo co?“
„Protože jsou čtyři hodiny a tudíž je na večeři brzy, tak si chceme dát jen kávu a zákusek“, řekl jsem tomu magorovi.
„Tak to teda nejde,  my už tady máme prostřené stoly pro večeře“ a vytlačil nás na ulici ze dveří ven.

A tak jsme se tam dodnes ani nepodívali, Švejk nás tímto chováním perzonálu natolik zklamal a znechutil, že už tam sotva kdy zamíříme. 
Aby číšník drze vytlačoval hosty z lokálu ven s tím, že tito nechtějí večeřet a přicházejí jenom na kávu s moučníkem - to je tedy rarita, která nemá nikde jinde ve světě obdoby! 
To je totiž originál český Švejk...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

sobota 1. srpna 2015

Teče voda teče - píseň TGM


Byla to nejenom oblíbená píseň našeho prvního pana prezidenta  T.G.Masaryka, ale i holá skutečnost doma v našem bytě. Najednou, z ničeho nic nám v kuchyni začala stříkat voda z kohoutu, ale nikoliv kolmo dolů odkud by měla, tam pouze kapala takovým morseovým způsobem, zato však tam kde nebyl žádný otvor a jenom hladká chromovaná trubice, tam z nepochopitelných důvodů vyrazila tenká fontánka vodorovně, jakoby dobře utajená injekční stříkačka v jinak normálním dřezu...!

Tento úkaz jsem neznal, v životě nezažil a tak jsem jako jedinou možnost viděl zavolat instalatéra, pana Chytráčka. Tento odborník se na věc podíval odborně a řekl, že to je vada výroby, a že to chce jinou baterii. Tím ovšem nemyslel baterii do auta, ale prostě jiný kohout. Říkat kohoutu baterie, je mi stále ještě divné, jako třeba v písni: "Na tom našem dvoře všechno to krákoře i ta baterie..."

Přestože tato naše baterie, abych to řekl odborně, je teprve rok stará, čili v záruce, tak jsme se rozhodli koupit novou, ale jiný model, aby to šlo rychle a aby byla jistota, že tento model je lepší aspoň tím, že je dražší. Během jedné hodiny bylo vše zase v pořádku, zaplatili jsme za kohout-baterii štangli zlata, panu instalatérovi od práce 400 Kč + tuzéra a naivně se těšili, že zas bude na čas klid a sucho v kuchyni.

Jenže jsme se radovali předčasně, za půl hodiny po odchodu pana Chytráčka, zjistila moje žena, že se celý kohout nebezpečně kolíbá a jak to výstižně nazvala: kohout se kinklá sem a tam! A tak jsem musel zavolat a poprosit pana Chytráčka, aby se dostavil znovu a nějak to lépe upevnil do dřezu, že se ta nová baterie nebezpečně kinklá. Za hodinku se pán opravdu dostavil, znovu se odborně podíval na svoji práci a pak to nějak zespodu utáhl a bylo to naráz hotovo, tentokrát jsem ovšem nebyl pro, dávat mu znovu bohatého tuzéra.

Moje pracovitá žena pak zahájila očistu skřínky pod dřezem a celá zoufalá mi přišla oznámit, že voda opět teče, nikoliv nahoře jako fontána, ale pro změnu dole do skřínky a věci tam uložené plavou na hladině jako nadmuté krávy při potopě světa. 
Bylo tedy nutno do třetice zavolat pana Chytráčka a ten se na to opět odborně podíval a vyměnil nějaké těsnění a teď už jenom čekáme, trneme a doufáme, že toho bylo dost. Konečně, do třetice všeho dobrého - "Teče voda teče", ale už jen v té krásné písni TGM.

https://youtu.be/3u9V_zmssh4