Nyvá žena a suchar Dalibor

Osm let po maturitě se bývalí spolužáci Jirka a Borek potkali na Staroměstském náměstí a zašli spolu na kus řeči na pivo. Borek byl gynekologem a připadal praktickému lékaři Jirkovi tak nějak ustaraný, unavený a bez jiskry v oku. Seděli v té hospůdce dost dlouho, když se Dalibor najednou začal Jiřímu svěřovat se svými intimními problémy: „Víš, Jirko, abych ti řek' pravdu, ta moje Žéňa mi dává opravdu zabrat. Začínám uvažovat o rozvodu, dle tvého vzoru...můžeš mi poradit?“

„Chápu, tvoje žena Ti dává zabrat v tom smyslu, že je panovačná, rozmarná a chladná, totéž co jsem zažil já taky a proto jsem se nakonec chtě-nechtě rozvedl. Když totiž nejsou děti, tak to není vůbec žádnej problém.“

„Ne, tak to u nás není“, řekl váhavě Dalibor, „Žéňa je totiž...“

„Prosím tě, to zní moc sucharsky, proč říkáš své ženě žéňo?“, přerušil ho Jiří.

„Protože se tak jmenuje, je křtěná Eugenie! Ale mně vadí to, že je čím dál častěji taková, jak bych to nazval, taková roztoužená a až děsně nyvá...“

„Jestli tomu správně rozumím, tak tím chceš říct, že je opakem ženy chladné, je to prostě vášnivka. Ale to je přece její plus, to je to, co jsem já u mé ženy neustále postrádal!“

„Ne, Žéňa je asi romantická, ale sama ani neví co chce, furt by se jen mazlila a já na to nemám čas, ani chuť, ani výdrž. Já to řeším tím, že co nejrychleji usnu, nebo dělám, že spím, nebo jí v posteli vyprávím monotonním hlasem něco tak nudného, že usne ona. Přitom ale mám strach, že si třeba někoho najde, třeba nějakýho erotomana a to mě psychicky děsí. Já už vůbec nemám chuť na sex, je to asi tím, že denně, coby gynekolog, vidím, jak se ty ženy odstrojují, koukám do těch ženských tunelů a ztrácím na ně chuť!  Jsem zřejmě obětí svého povolání! No, nevím si s tím rady co bych měl udělat, poraď mi, prosím!  Ty, praktickej doktore, řekni mi něco praktickýho...!“

„Nojo, vono asi všeho moc škodí...“, řekl Jiří, aby něco řekl. Neměl tušení, co se v takovémto případě říká, aby to nevypadalo buransky nebo oplzle.

„Podívej, Jirko, já mám na tebe prosbu. Já tě pozvu některej den k nám na večeři, abys poznal Žéňu osobně a pak mi třeba něco poradíš. Vždycky jsi mi dovedl dobře poradit.“

 Když pak šel Jiří ke Šváchovům na večeři, představoval si, jak asi ta Žéňa vypadá. Bude to patrně bezvýrazná, ale nyvá blondýna, no a Borek to je suchar, tak aspoň kdyby ta Žéňa uměla dobře vařit. Jenže opak byl pravdou, Žéňa byla velice atraktivní, zábavná, sexy bruneta, no a vařit uměla taky. Při večeři mu vyprávěla, jaká věc se v tomhle jejich domě hrůzy nedávno odehrála. Jedna jejich osamělá sousedka, bydlící v bytě pod nimi, byla v noci zavražděna nějakým neznámým pachatelem. Tři dlouhé dny to tady vyšetřovala policie, ale toho vraha doposud nedopadli.

„A zjistilo se aspoň, jaký byl motiv vraždy?“, zeptal se Jiří.

„V bytě se nic neztratilo, žena byla uškrcena, prý to byl nějaký úchylák.“ Žéňa vypadala ještě teď dost vzrušená a dodala: „Já jsem tak ráda, že jste k nám dnes přišel, je totiž středa a Borek chodí každou první a třetí středu v měsíci hrát ping-pong a já abych se tu sama v bytě klepala a asi se zbláznila strachy...“

„Pozor, to jsem ale nevěděl...“, řekl překvapeně Jiří a Borek mu bleskově skočil do řeči: „Jo, promiň, zapomněl jsem ti to říct, že mám dnes vod osmi do deseti ten turnaj, ale já počítám, že jsem pár minut po desáté zpátky doma a Žéňa se aspoň nebude bát, když tady budeš s ní, doufám, že ti to nevadí?“

„Ne, samozřejmě, že nevadí, naopak budu velice rád dělat krásné ženě Žéně bodyguarda!“ Přitom mu ale prolétlo hlavou, jestli to Borek neudělal schválně, aby byl určitou dobu s jeho ženou sám. Když Borek odešel a Žéňa připravila kávu s pečivem na malý konferenční stolek u rohového gauče, kam se přesunuli, bzučelo mu stále v hlavě: „Co se asi teď právě ode mne očekává?“ Žéňa mu začala líčit problémy jejich manželství, při čemž si rozpustila své husté, dlouhé vlasy.

Jiří si byl vědom toho, že tato žena je přesně jeho typ, ale že jí to nesmí dát najevo. Seděla tak blízko vedle něj a byla si zřejmě dobře vědoma svého atraktivního vzhledu v domácích šatech s dekoltem, který při určitém pohybu dovoloval, jakoby nevědomky, ukázat tvary, které měly zůstat zahaleny. Jejich kolena se pod stolkem chvílemi nechtěně dotkla. Jiří věděl, že gentleman se nesmí nechat takto snadno zmanipulovat krásnou Venuší a držel se své, možná zbytečně přísné zásady: Vdaná žena je pro mne tabu! Musel hlídat své pohledy do dekoltu a výhradně se soustředit jenom na to, co mu nyvá Žéňa vypráví. Najednou řekla něco, co ho rázem vytrhlo z jeho úvah: "Jak také jistě víte, Borek je gay a naše manželství je jakási kamufláž a fraška pro naše rodiče, příbuzenstvo a přátele." 

 Jiří byl překvapen: "To tedy nevím, ale teď se mi možná vysvětluje, proč Borek se mnou chtěl stále kamarádit i když já jsem o něj vlastně nikdy moc nestál. Už na obecné, kde jsme spolu seděli v jedné lavici, mi párkrát z ničeho nic začal cumlat ucho, což se mi eklovalo, nechápal jsem proč to dělá a vztekle jsem se ohražoval."

"Je to tak, Jiří, to už byly první známky jeho vrozené homosexuality. Zajímavé je, že se při našem seznámení dovedl tak ovládat, že jsem nic nepoznala a naopak jeho zdrženlivé chování ke mně jsem považovala za charakter, na rozdíl od jiných mužů, jejichž jedinou myšlenkou a cílem všeho snažení byla postel. 

"Žeňo, přiznávám se po pravdě a bez mučení, že se těm mužům, co s vámi chtěli mít sex, vůbec, ale ani trochu,  nedivím..."
"Chcete tím snad říct, že byste také... né, neříkejte to, ale poraďte mi, co bych měla v této situaci udělat, víte my jsme se už o tom několikrát dohadovali, ale Borek mě má prý rád svým způsobem ale bez sexu.  Takže on má přítele a já nemám ani manžela ani přítele..."
"A jak dlouho už to takhle vedete, jestli se smím zeptat?" řekl opatrně Jiří.
"Představte si, že už víc než tři roky, někdy jsem..."
Vtom klika cvakla, dveře letí a Borek vchází do dveří. Jiří pomalu vstal a začal se s nimi loučit: „Přátelé, tak jsme si tady krásně popovídali, děkuji za vaše pohostinství a co se týče vašeho vztahu, nepřísluší mi vám zde cokoliv kázat. Ale oba jste mne požádali o radu, takže: „Máte velké štěstí, že nemáte děti a zde je má rada čistě shakespearovská: „Rozvod či ne-rozvod - to je to, oč tady běží!“
"Děkujeme oba dva za vaši radu, Jiří, a mějte se hezky", řekla Eugenie a z jejích očí jmenovaný vyčetl:  "Brzy zase na shledanou!"

https://youtu.be/y3FGucaZk2Y

Francouzská ruleta a Češka

Ještě dnes, když jezdím někdy do Německa, kde jsem žil dlouhý čas, sedmadvacet let, neodolám, abych si nezašel do kasina na takzvanou francouzskou ruletu. U nás v Česku jsou, nevím proč, samé rulety americké, což mě svojí hektikou a nekultivovaností, přímo děsí. Je tu zahuleno jak v udírně a stresový krupiér, který je sám  na vše, jednou rukou rychle shrabuje prohrané žetony, druhou vyplácí výhry a znovu roztáčí kuličku jakoby o závod s časem. Pravým opakem je ruleta francouzská, sem se chodí v gala, jako do opery či na koncert ve společenském šatu. Hraje se u velkého stolu se čtyřmi krupiéry, hráči mají dostatek času na rozmístění svých žetonů na stole, až do chvíle, kdy se ozve: „Rien ne va plus - ukončete sázky!“ Hráč který vyhraje obdrží od krupiéra jím přesně spočítanou výhru a na jeho přání je mu tato vyplacena v požadovaných hodnotách žetonů. Po vyplacení všech výher řekne hlavní krupiér:„Messieurs, faites vos jeux - pánové uzavírejte sázky,“ a kulička se opět rozběhne. Tomu se říká podle mne KULTIVOVANOST...

Psal se rok 1975, bylo mi báječných 44 let a přestože jsem nebyl nikdy pověrčivý, tak pod vlivem rulety jsem začal věřit na různé nadpřirozené úkazy. Začalo to docela nevinně, zdál se mi takový sugestivní sen o čísle 29. Když jsem to vyprávěl v práci, řekla mi jedna kolegyně, že četla ve snáři, že takové číslo se má vsadit do rulety a to prý určitě vyjde. Považoval jsem to za pitomost, ale nakonec v neděli odpoledne jsem se vydal prvně do kasina a vzal jsem si sebou pro jistotu jen 50 Marek. Asi hodinu jsem na nic nevsázel a jen se díval jak to funguje. Pak jsem najednou vsadil 10 DM na tu 29 a vyhrál 350 marek! To mne nabudilo a já přidal na to číslo dalších 10 DM a znovu vyhrál! Tentokrát dvojnásobek 700 DM! Přidal jsem ještě 10 DM do třetice - a prohrál. Spočítal jsem své finance a zjistil, že jsem z původních 50 Marek měl teď 950. To by bylo v českém švindl-kurzu 19.000 Kčs. To bylo radosti na Starém bělidle, ale už jsem na nic nečekal a upaloval domů!

Asi o dva měsíce později jsem jel znovu do kasina, i když se mi žádné číslo nezdálo. Přede mnou se stále motalo jakési dýchavičné autíčko s poznávací značkou MTK-CZ 44. To číslo se mi líbilo, vždyť MT je můj monogram, K je kasino, CZ, že jsem Čech a 44 let mi je, takže to musím vsadit! Ovšem ruleta má jenom 36 čísel, takže to je blbost. Teprve když jsem seděl už asi půl hodiny u rulety a náhle vyšla čtyřka, na kterou jsem neměl vsazeno nic, napadlo mne, že ta čtyřiačtyřicítka asi znamenala, že čtyřka půjde dvakrát po sobě. Vsadil jsem tedy na ni celý stomarkový žeton - a čtyřka se opravdu opakovala! Zabral jsem 3.500 DM. Sám i pan krupiér se podivil, dal jsem mu zato tuzéra 100 DM a koupil jsem si v obchodě s elektronickými lákadly přenosný radio-magnetofon SHARP, který mám dodnes. Načež jsem začal trvalým příkazem (přes Tuzex) zvyšovat důchod mých rodičů, žijících v Praze  z 1.350,- Kčs na 3.350,- Kčs měsíčně. Rovněž můj syn (ze 16 let rozvedeného manželství) nepřišel zkrátka, namísto soudem určených alimentů 450 Kčs, jsem na něj platil 2.450 Kčs. Píši o tom jenom proto, že mi jeden dobrák-komentátor napsal, že jsem zbaběle emigroval a vykašlal jsem se na rodiče i na dítě! Jestli to bylo ode mne zbabělé, že jsem nezůstal v totalitním režimu, když se při ruské okupaci střílelo do lidí v ulicích Prahy, nechť posoudí každý čtenář sám...

Svoji příští návštěvu kasina jsem však odkládal hodně dlouho, nechtěl jsem to pokakané štěstíčko znovu pokoušet.  Mezitím už mi bylo známo, že zkratka MTK neznamená můj monogram a kasino, ale označení tamního kraje mezi řekou Mohanem a pohořím Taunus, tedy: Main-Taunus-Kreis. Až jednou když jsem jel na sraz s neznámou paní Renatou z inzerátu, jsem si všiml, že protijedoucí mercedes má espézetku MTK-CZ 222.
Napadlo mě, že třeba tyto tři dvojky mohou napovídat, že dnes přijdou tři dvojky po sobě! To bylo pro mne dilema: Renáta či ruleta? Pochopitelně, že to vyhrála ta ruleta a já odjel místo na rande do kasina. Cestou ve mně uzrál následující nápad. Musím postupovat takto: nejprve nevsázet nic a čekat až přijde první dvojka, potom na ni vsadit celých 200 marek, které mám u sebe, tím vyhraji sedm tisíc a tu celou výhru vsadím znovu na dvojku a její chevaly - a mám sto dvacet tisíc!

Když jsem vstoupil do herny, zaslechl jsem u jednoho stolu čistou češtinu: „Já už chci jít za Kájou, Evo, deš se mnou?“ Tázaná hezká brunetka zakroutila hlavou: „Né, zatim eště né,  vono mě to tu baví a já si chci eště zahrát“ řekla tázaná pražskou češtinou. Na právě uvolněnou židli jsem se rychle posadil a začal napjatě sledovat hru. Dívka vedle mne sázela velmi opatrně, vždy jen dva 5 DM žetony na hru. Bylo mi jí tak trochu líto, protože vím, že tímto způsobem se prakticky nedá nic vyhrát. Řekl jsem jí tiše: „Počkejte si až přijde dvojka a potom vsaďte naplno!“

Dívka se ke mně otočila s udiveným kukučem v hnědých očích: „Jé, vy jste Čech?“ Začali jsme spolu trochu konverzovat. Bylo jí divné proč stále nic nesázím, a protože ta zatracená dvojka ne a ne přijít, nevydržel jsem to a začal jsem jí předvádět, jak se má ta ruleta hrát. Vysvětlil jsem jí, co to jsou orphelins, cheval, karré a velká či malá série. Nicméně jsme oba i nadále prohrávali, ona ovšem něco pomaleji než já. Ale potom to přišlo: ve chvíli kdy jsem prohrál poslední žetony a hodlal si, navzdory svým zásadám, dojít vyzvednout další peníze do bankomatu, padla nečekaně dvojka! Jediná možnost jak zachránit můj plán, byla obrátit se o pomoc k mé sousedce: „Slečno, Evo, prosím, nezlobte se, ale já právě teď musím vsadit dvě stovky na tu dvojku a už nemám žádné peníze, buďte tak příšerně laskavá a půjčte mi je. Za ty dvě stovky vyhraji sedm tisíc, za které pak vyhraji sto dvacet tisíc, takže na tom vyděláme oba. Vím, že se ta dvojka bude ještě dvakrát opakovat.“ Dívka na mne hleděla útrpným pohledem jako matka na své dementní dítě s vodnatou hlavou: „Jak tohle všechno, pro Boha svatého, můžete vědět?“

„Slečno, všechno vám vysvětlím později, teď nemám čas, abych došel pro peníze do bankomatu, tato příležitost se už nikdy nenaskytne, vše teď závisí na vás!“ řekl jsem zoufale. Dívka zaváhala: „Ale když já mám už jen dvě stovky, všeho všudy!“

„To stačí,“ řekl jsem, „jednu stovku dáte za mne, druhou za sebe, a o tu výhru se rozdělíme na půl. Kdybychom náhodou prohráli, dám vám ty dvě stovky zpět, takže vůbec nic neriskujete!“

„Rien ne va plus!“, oznámil krupiér ukončení sázek a dívka hodila bleskově dvě stovky na stůl a já je přisunul na dvojku. Nastalo třeskutě napjaté očekávání, potom kulička zarachotila a krupiér oznámil:
 „Zweiundzwanzig, schwarz, pair, passe!

„Tak, a padla dvaadvacítka,“ vydechla zklamaně dívka.

„Do p...sakrblé,“ zaklel jsem vztekle skrze zuby, zavčas se ovládnuv, „ta debilní dvaadvacítka mě nenapadla, ale ty tři dvojky to přece byly!“

„Hmm, a přece se točí...“ pokývala hlavou a smutně se usmála.

Zvedl jsem se od stolu a ujistil dívku: „Nebojte se, slečno, nechci utéct, ale dojdu si jenom pro peníze do bankomatu ve vestibulu.“

Zde mne však čekal další trapas, automat mně odmítl vydat peníze s poukazem na vyčerpání denního limitu. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již dnes ráno vybíral čtyři stovky na nákup. Vrátil jsem se k dívce se slovy: „Teď mne určitě budete považovat za nějakého gaunera, ale, je mi vás líto, musíte zde se mnou vydržet až do půlnoci, kdy mi ten automat vydá mé vlastní peníze.“

„Kdybyste byl gauner", řekla dívka mile, "tak byste se sem nevrátil, ale moment, mám nápad: teď je teprve deset, dejme dohromady všechny drobné, co nám zbyly, možná že si budeme moci dát aspoň kafe, aby nám ty dvě hodiny lépe uběhly.“

„U mně je to jednoduché, mám přesně dvě marky dvacet“, řekl jsem.

„A já mám osm padesát“, řekla vítězoslavně ona.

„Tak to je dobrý, to se dnes rozšoupnem!“

Prošli jsme hernou do přilehlé vinárničky "La belle Epoque" a když nám číšník automaticky předložil jídelní a vinný lístek, připadalo mně nemožné a trapné objednat jenom kávu a tak jsem ho požádal o kaviárové a langustové sendviče a červené víno „Chateauneuf-du-Pape“.

„Vy jste se zbláznil, víte co to bude stát?“ zděsila se dívka.

„Slečno, podívejte: my jsme mohli dnes vyhrát sto dvacet tisíc marek, to sice nevyšlo, ale kvůli tomu přece nebudeme truchlit a hladovět. Život je fajn, buďme tak trochu bonviváni. Na zaplacení si bude muset ten vrchní počkat, tak jako my, až do půlnoci, než mi bankomat vydá moje prachy!“

„Na mne jdou mrákoty, to jsem ještě nikdy nezažila, a to prosím ani nevím s kým zde sedím u stolu...“ řekla dívka rezignovaně.
„Promiňte, Evo, že jsem se dosud nepředstavil a dovolte, abych vám zároveň taky vysvětlil tu mojí chiméru o těch třech dvojkách. Navíc bych vám chtěl poděkovat za důvěru i když si o mně asi myslíte, že mne matka, coby kojence, koupávala v moc horké vodě.“

V příštích svou hodinách jsme si s dívkou Evou padli vzájemně natolik do oka, že jsem nelitoval neuskutečněného seznámení s Renátou,  ani té prohry v ruletě.

„Jste moc milý“, řekla mi Eva, „ten večer s vámi je snad vůbec to nejhezčí co jsem zde ve Wiesbadenu prožila, ještě že jsem nešla s Jarkou ke Karlovi. Děkuji moc za tu báječnou večeři a vůbec za všechno..."

"Evi, jste tady v Německu jako turistka nebo jako emigrantka?"

"Jako turistka s protekcí, můj táta je tu delegátem. Bohužel, zítra se vracíme s Jarkou zase domů do klece..."
"A víte o tom, že se zde vlastně nesmíte bavit s českými uprchlíky?"
"To vím, to slyším pořád, jenže já na to kašlu, jsem svobodnou plnoletou občankou a ať si trhnou!"
"Myslíte, že se ještě někdy uvidíme?" zeptal jsem jí, vyzvedl 400 z bankomatu a vrátil jí 200 DM.
"Já bych moc chtěla přijet sem na jaře, dal byste mi vaši adresu?"
"Rád, tady je moje adresa i telefon!" políbil jsem její drobnou ručku a dal jí svou vizitku...
 Když jsme se pak venku loučili, dostal jsem od ní happyendový polibek a slzičku na tvář...

https://youtu.be/GfqriGHnkGg

Cizinec z Texasu měl kladný vliv?

Můj duševní vývoj v dětství byl ovlivňován jednak světovou válkou, jednak rodičovskou výchovou ve smyslu katolického Desatera a jednak dostupnou literaturou, z čehož musím přiznat velkou část tvořila také literatura braková. Detektivky v nichž dominoval vysoce nadaný Leon Clifton či Sherlock Holmes si  konkurovaly s romány kovbojskými ve dvou časopisech Rodokaps čili Romány do kapsy, jakož i jejich dvojčetem zvaným Rozruch.

A tady se musím vehementně zastat právě těch tzv. brakových románů kovbojských, které i přes ubohost děje, měly též kladný vliv na charaktery mládeže. V prostoru všech náleven whisky bylo většinou více olova než vzduchu, ale cizinec v kraji nebyl obávaným migrantem, nýbrž vždy gentlemanem k ženám a fair-play ve sporech a při soubojích. Příkladně takový cizinec z Texasu, říkejme mu třeba Bleskový Calwert, měl vždycky ostře řezané rysy, bronzově snědou tvář ošlehanou větry (nikoliv vlastními), byl vysoký šest stop a dva palce, měl široká ramena, štíhlý pas a nikdy naopak. Jeho colty musely viset zatr...(tři tečky) nízko. To byl pravý hrdina našich klukovských představ, takovým chtěl být každý z nás a to zanechalo i své stopy v našich duších. Byli jsme romantičtí, galantní, čestní a ve většině i pravdomluvní... 

Proto se nemohu smířit s představou, že teď v moderní době, se některé pojmy zcela obrátily naruby, takže pravda a láska se stala nadávkou a podlá anonymita je internetovou nutností. Ve střetech lidí o cokoliv, se projevuje značný deficit čestnosti a fair-play ve vztahu k soupeři. Dnes v mezilidských diskuzích nikomu nevadí, že bojuje křivě a ze zálohy proti čestnému soupeři. On se nestydí, on je pyšným na svoji zbabělost! Jemu není trapno pateticky pronášet téze o nichž i ten poslední pablb ví, že jsou vylhané. Moc mně vadí, když někdo své ženě říká: "Tý vole!" a ve třetí osobě o ní mluví jako "má stará".
Jednou jsem dostal při sledování televize šok, když dva ministři ve vládní lavici si spolu privátně povídali a zapomněli vypnout mikrofon. Každá věta začínala i končila "tý vole" a když je pak na to někdo upozornil, uvedl jeden z nich jako omluvu: "No, kdyby se to stalo třeba doma, tak by to bylo normální, ale tady ve sněmovně je to holt senzace!" Já bych k tomu jen zděšeně podotkl: "Pane ministře, vy snad opravdu takhle mluvíte doma se svojí manželkou???"

Rovněž i běžné termíny jako "starobní důchodce" jsou odporné. Proč nelze říci třeba "senior" nebo "rentiér". A kde zůstala galantnost? Oslovení ženy "Madam" je přežitkem minulého tisíciletí! Život je tak děsně krátký a my si ho sami ničíme nesmyslnou nenávistí,  proč, proboha, nemůžeme žít konečně bez kádrování druhých, bez podezírání a bez nenávisti v tomto našem rodokapsovém, zaškudlaném údolí diamantů,  ale proč tedy říkáme český ráj to na pohled?

Na Divokém západě platilo to nejjednodušší pravidlo, kdo je padouch. Prostě ten, kdo tasil první, nebo ten kdo napadl druhého zezadu, to byl vždy zavrženíhodný křivák. Z těchto takzvaných brakových románů jsme jako kluci do sebe nasávali určitý smysl pro fair-play, pravdu, čestnost a gentlemanství. To právě teď té dnešní generaci strašně chybí, ti nemají před očima žádné kladné vzory, žádného Masaryka, jenom kauzy s podvodníky a korupčními  politiky. Sokolů, trempů a Skautů je minimum, ti už nejsou "in", ale jejich úlohu vychovávat mladé charaktery nikdo nepřevzal, takže se bohužel vžilo všeobecné oslovování  "tý vole!"

Zakončení brakových románů bylo po vzoru pohádek pro malé děti, také šťastné: Dobro vždy zvítězilo nad zlem, kladný hrdina nad padouchem a navíc si vzal tu nejkrásnější ženu a dceru největšího rančera a pak byl happyend. U nás je to všechno naruby, my známe jen problémy. Bohužel je tady fakt, že se ta mlčící, většinová a spokojená část naší populace nebrání a nechává se neustále rozeštvávat tou přiblblou, věčně nespokojenou a radikální menšinou, propagující "blbou náladu" a referendum proti Evropě je dominantou jejich samospasitelných hesel...  

Tito budiči blbé nálady mají sen, že jednoho krásného dne s nenávistným výrazem fotbalových fanatiků ve tváři, budeme řvát v ulicích: "My chceme vystoupit z EU a NATO!"  Jsem vlastně rád, že už jsem jen starým páprdou - a že se tohoto tristního konce, doufám, nedožiji...

https://youtu.be/kHJWCuil_g4

Co je to tužka Mephisto?

Každého asi napadne Goethův Faust a jeho ďábel Mephisto. Myslím si však, že už dobrá polovina čtenářů nebude vědět, co to byly inkoustové tužky. Vynálezem kuličkových propisek se tzv. inkoustové tužky přestaly používat a dnes už to jsou jen na dně starých šuplíků, hodně vzadu zakutálené zbytky tužek, které doposud unikly vyhození. No, a já starý nostalgik, mám jednu takovou, dosud nikdy nepoužitou tužtičku, vypadá jako kdyby byla úplně nová, je temně fialová a je na ní zlatými písmeny napsáno toto: L. a C. HARDTMUTH "Mephisto" 73 B tvrdá. Tužtička je krásná, mám ji jako dnes už vzácnou relikvii, je 18 cm dlouhá a má průměr 8 mm.

Inkoustová tužka způsobovala už kdysi radost takovému dítěti, jako byla třeba moje malá tříletá sestřička Blanuška. Když dostala inkoustovou tužku na hraní a mohla si plivnout na papír a čmárat spirálovitě dokola, jakoby inkoustem, byla vždy na vrcholu blaha a nezlobila. Ani s pastelkami ji nebavilo si tak dlouho a soustředěně hrát, jako právě s touto tužkou. Zato jsem ji jednou chtěl vzteky zakousnout, když jsem zjistil, že tímto způsobem, v nestřežené chvíli, totálně ilustrovala můj krásný kapesní kalendář, kam jsem si psal své tajnosti. Když jsem to objevil, byly už jednotlivé listy kalendáře slepeny do jedné fialové hmoty. Otec si všiml mého neštěstí a druhý den mi přinesl z práce nový, krásný kalendář a řekl: "Tady máš nový notýsek a dej pozor, aby ti ho zase nepopsala tvá sestřička." Aby se to nemohlo opakovat dával jsem jí pak na hraní jen tužky grafitové, ale dítě řvalo: "Já chci taky nosínek!" Normální barvičky ji nebavily a tak zase dostala inkoustovku a starý nástěnný kalendář, aby mohla pokračovat v tom svém uměleckém díle, což jsem ovšem já, k nelibosti matky, nazýval "Blanuščino prasectví."

Zato můj kamarád Borek, o léta později, inkoustové tužky z celé své duše nenáviděl. Když mi ukázal svou 25 cm dlouhou jizvu od operace na vnitřní straně lýtka, chtěl jsem vědět, jak k této strašlivé křivolaké jizvě přišel. "Kamaráde, to mi zavinila právě taková pitomá, fialová, inkoustová tužka! Málem jsem přišel o nohu, už mi ji skoro chtěli amputovat, ale nakonec mi vybrali jenom půl lýtkového svalu!"

"Tak tady nevidím vůbec žádnou souvislost mezi lýtkem a inkoustovou tužkou?"

"To je tak. Tady vespod pod kolenem, co máš takové měkké místo, tam se mi zabodla ta tužka a kousek té špičky mi tam asi zůstal a to způsobilo otravu krve. Já jsem to nejdřív několik dní ignoroval, ale ono to bolelo čím dál tím víc a když jsem s tím přišel k doktorovi, tak mi vynadal a poslal mě fofrem do nemocnice na operaci."

"Počkej, Borku, jak ses, proboha svatého, mohl bodnout tužkou do masa pod kolenem?"

"To byla nešťastná náhoda! Bráchovi nechtěl naskočit auťák a tak jsem mu ho pomáhal roztlačit. Měl jsem na sobě jarní kabát a v jeho náprsní kapse jsem měl tu zatracenou tužku, taková blbost! No, a ten kabát se mi při tlačení auta motal mezi nohama..."

"Pozor, náprsní kapsa není u kolen, to snad přeháníš," protestoval jsem.

"Náprsní kapsa ne, ale byla v ní díra a tou propadla ta blbá tužka až do futra kabátu dolů a při určitém mém kroku se tam nějak náhodně idiotsky vzpříčila a bodla!"

Takže to byl snad ten nejnemožnější úraz světa, jednoznačně zaviněný Mephistem. Tím mě napadla otázka, neměl-li Borek s tím Mephistem taky nějakou smlouvu jako ten doktor Faust?"

https://youtu.be/sVKMd-fJPtg

Jak se kuly pikle v kavárně...

 Můj kamarád Franta je ještě starší než já a takových lidí už je málo. Vážím si jeho názorů a tak jsem se ho nedávno zeptal:  "Kdy už konečně jednou lidi pochopí, že bychom měli pouze jednorázově oddělit zrno od plev, tyto nepustit do státních funkcí, ať se živí jinak, protože tenhle plácek je náš domov, ne jejich. Nemá smysl ani logiku se všichni vzájemně nenávidět, rozšlapávat si bábovičky a neustále se kádrovat, strašit, okrádat a podezírat jeden druhého, nebo ho přímo ničit. Mnohem smysluplnější je přece mít se rádi, zpívat a tančit, smát se a ne furt jen, že kujem pikle v kavárně tak jako třeba my dva!  A vůbec, proč radši nepijem kukle v hospodě?"

Franta mě překvapil svým vysvětlením: "Protože v hospodách se scházejí dělníci, rolníci a pracující inteligence!" To mě, přiznávám, dosud nikdy nenapadlo. A Franta na to: "To jsou všechno výdobytky komunistické výchovy, to jest, třídní nenávisti která trvala skoro tři generace. Kdyby totiž ta zvrácená výchova lidí trvala jen jednu generaci, stačilo by se toto malomocenství během příštích dvou generacích samočistícím obranným pudem těla vyléčit, jako je tomu třeba u moru nebo u lepry. Jenže čtyřicet let totáče se může tímto samočistícím způsobem vyléčit až minimálně za 40 let! Nebuď proto netrpělivým, podívej se na Rusko, co ti tam mají říkat!"
"Franto, chlape, neblbni mi hlavu, copak se tohle dá vydržet? Já jsem chtěl od tebe nějakou naději a ty takhle? Já se ptám: Kdy tato noční můra skončí? Ve třech nejvyšších funkcích tohoto státu sedí tři bývalí komunisté a vládu tiše podporují současní komunisté. To je ten smutný fakt!"

"Jó, kamaráde", řekl mi na to Franta, "ty's tady žil »jenom« 20 let a potom 27 let jsi žil ve svobodném světě, kde se ti vrátilo svobodné myšlení, jaké tady lidi nemají a 40 let v jednom zátahu, to je smrtelná dávka pro každého jedince!" Vžij se do myslí zdejších lidí, převážná většina si myslí, že v demokracii si každý člověk může dělat co chce a když je mazanej, tak ho žádnej soud nevodsoudí. Navíc naši lidé si zvykli, že všechno nepříjemné za ně udělá stát a nebo nějaký vůdce, který tady zjedná pořádek. A tak ho všichni volí jako vzteklí a moudré státníky tady nepotřebujeme!"

"Franto, já jsem se sem navíc vrátil s Kainovým znamením emigranta, který zradil svou vlast, když jí bylo nejhůře, zatímco oni, hrdinové, zde zůstali a moudrý stát se jim odměnil normalizací. To, že jsem se vrátil z emigrace domů, bylo také špatně, zřejmě jsem na tom prohnilém západě zkrachoval a proto jsem přijel domů za lepším! Evidentní slabomyslnost. Ve skutečnosti jsem ani zkrachovat nemohl, nepodnikal jsem, byl jsem námezdním pracovníkem, ale po dvaceti letech, když konečně rudí šli od válu, by snad každý normální člověk žijící léta v zahraničí, pocítil touhu po domově. Dalším mým důvodem byla moje ovdovělá a nemocná matka, která mě potřebovala. Třetím důvodem bylo to, že jsem byl už ve věku 60 let a i když jsem měl smlouvu s firmou do 65 let, mohl jsem odejít dříve a ještě dostat odstupné, dnes se tomu říká "zlatý padák", jehož výši (teď už to vím) nesmím, kvůli závistivcům uvádět, ti by mě snad ukamenovali.

A takových příkladů bych mohl vyjmenovat stovky, to by bylo na román. Jenom snad ještě příklad, dezinformací, jak se to dnes a denně dělá, jeden za všechny. V jednom blogu jsem napsal, že jsem se kdysi pohádal s matkou, kvůli tomu, že jsem večer přišel pozdě domů a jak jsem rozsvítil v předsíni, tak to cvaknutí vypínače ji vzbudilo a ona chudák pak nemohla usnout. Co z této malé nicotnosti udělal zlomyslný kádrující bolševík, cituji: "Toms neemigroval z politických důvodů, ale kvůli své despotické matce!" 

Já přece nemám co tajit, nic nezákonného jsem v životě neuděl, pouze to, že jsem, dle komunistů, zrádně emigroval a dostal za to v nepřítomnosti 18 měsíců basy na tvrdo. A to mi pak, o léta později, "hodný" Husák prominul. Nic nezastírám, nic nezapírám a přesto jsem se tady na blogu v  Lidovkách dostal do mlátičky českých amatérských kádrováků."

"Míro, je ovšem taky pravdou, že jsi na druhou stranu získal daleko větší řadu přátel, jak skutečných, tak virtuálních, což je solí v očích závistivců, které bych spočítal na prstech jedné ruky a kteří jsou nuceni se pod ochranou anonymity trvale skrývat. Tímto způsobem si vybíjejí svůj vztek na celý svět a na své zpackané životy..."

My však nepřestáváme doufat v lepší časy, ty přijdou určitě, ale my už tady nebudem...

https://youtu.be/mMaIzHkGwO8

Nasadím mokrej úhel, řekl...

Na jednom z vojenských cvičení jsem se náhodně sešel se svým spolužákem z vysoké školy Frantou Bouškou (viz foto, ten menší). Takže, zatímco já jsem byl, a dodnes jsem, pro veřejnost neznámá společenská nula, on byl už tenkrát celkem mediálně známým kapitánem Československého Trophy-teamu na Šestidenních závodech motocyklů. Do kasáren přijel na soutěžní Jawě 350 a nás pět záložáků ho ihned obstoupilo a vyptávali se na jeho zážitky z Šestidenní. Všichni jsme byli vojenské „rychlokvašky“, to jest vysokoškolští absolventi techniky v hodnosti podporučíka v záloze. 

Cvičení bylo naplánováno na dva týdny a jako důstojníci jsme směli v sobotu v poledne odjet v civilu domů. V pondělí ráno jsme ovšem museli být v sedm hodin na nástupu. Zrovna jsem uvažoval o tom jestli se mi to vůbec vyplatí jet do Prahy autobusem nebo vlakem a pak v neděli večer zase nazpět, když mi Franta nabídl, že mě do Prahy vezme sebou na mašině a že tam budeme za 20 minut. Mladicky a zcela nerozvážně jsem souhlasil, aniž bych tušil co mne čeká. 

Tu sobotu bylo zataženo a v poledne začalo pršet. Zeptal jsem se Franty, jestli hodlá jet i v dešti, větru a vůbec v nepohodě a doufal, že řekne, že raději počkáme až se to přežene. 

„Ne, ne, proč?" divil se, "déšť je docela fajn!“ Suverénně prohlásil: "Nic se neděje, mám rozum, dnes nasadím mokrej úhel!“ Před jízdou mi ještě kladl na srdce: „Nic nedělej, jen se mě pevně drž a nakláněj se přesně tak jako já, prostě, jako když jsme dohromady srostlá jedna hmota. Jasan?“ 

Načež to rozjel a v témže okamžiku začalo lejt jako z konve. Všechna auta, náklaďáky, autobusy i jeden mercedes jsme míjeli jako pláňky u plotu. Jeli jsme tak rychle, že mi na záda nedopadla ani jedna kapka. Dopředu nebylo skrze tu vodní stěnu nic vidět, takže jsem tam raději ani moc nekoukal a v duchu se loučil se světem. Najednou se z toho vodopádu před námi vynořila černá silueta nějakého širokého transportéru a já jen zaznamenal cvakání rychlostní páky jak Franta bleskově brzdil motorem.

Dopadlo to dobře a jelo se dál. Do Prahy jsme dorazili skutečně za dvacet minut a když jsme zastavili u stanice tramvaje před Dětským domem na Příkopech, všiml jsem si, že mi nějaký pán, stojící ve vchodu tramvaje, něco ukazuje jako směrem k zemi. Podíval jsem se a strnul, zadní pneumatika pode mnou byla úplně prázdná! Rychle jsem na to upozornil Frantu. Odtlačili jsme motorku ke vchodu do baráku a Franta suše poznamenal: „Jo, to je ten mizernej ventilek už zase nedrží, eště že mám rezervní“ a jal se ho ihned rutinovaně vyměňovat.
„Co by se bejvalo stalo, Franto, kdyby to vyplivlo v tom fofru na té silnici?“ 

"Jo, kamaráde, to by nám byla ta silnice malá.“
Byl jsem rozhodnut jet zítra nazpět vlakem, leč Franta trval na svém: „Hele, ráno v pondělí v šest budu na tebe čekat na Florenci, když tam nebudeš tak jedu sám.“ Věděl jsem, že pokud nepojedu s Frantou, musím jet už v neděli večer, jinak to ráno nestihnu. Protože ale bylo slunečné počasí, rozhodl jsem se to znovu risknout. 

“Franto, dnes ale pojedeš pomaleji, vždyť máme dost času do těch sedmi hodin“, snažil jsem se ho nějak rozumně zpracovat.

„Dneska je ideální počasí, Míro, kávu si osladím a suchej úhel si nasadím. Těš se, pojedeme vysočanskou serpentinou a uvidíš tu nádheru. Jenom drž nohy u sebe jako cudná dívka, nakláněj se jako já a jen se proboha nesnaž to nějak vyvažovat na druhou stranu.“

Tak jsem poznal co to je „suchý úhel“. Proti tomu byla ona jízda smrti v lijáku nevinná legrace na dětském kolotoči. Tentokrát jsem za dvacet minut zestárl aspoň o 10 let a málem jsem si, při suchém náklonu, prodřel kalhoty na kolenou o asfalt. Po příjezdu do Lysé jsem mu řekl chraplavým hlasem: „Franto jseš machr, ale já už si s tebou v životě na motorku nesednu!“ A to jsem taky dodnes dodržel, proto asi ještě žiju!

https://youtu.be/BYuGmoNlTT4

ŽVEJKAČKA Z USA

Dnes už si skoro nikdo neumí představit, co pro nás, kluky, znamenalo magické slovo "žvejkačka" v době po druhé světové válce. Všichni jsme zhruba věděli, co to vlastně je, že to žvýkají Američané, že to neubývá, a že je to podle komunistů prasectví, na které si naše republika nebude zvykat a proto ji také nebude dovážet. V naší třídě byli jen dva spolužáci, kteří žvýkali pravou americkou žvýkačku Wrigley's Spearmint Gum, díky tomu, že jejich příbuzní v Plzni ji dostali od amerických vojáků.

Já jsem bohužel k těm šťastným nepatřil. Nastal tak zcela logicky jev, že zakázané ovoce chutná ze všech nejvíce. Nepomohly ani rádoby vtipné karikatury v Dikobrazu, představující žvýkající polo-lidi v USA, podobně jako přežvykující krávy. My, zdrcující většina kluků, toužících po žvýkačce, jsme si vymýšleli žvýkat třeba parafin ze svíček, což bylo sice nechutné, ale aspoň vzdáleně to tu žvejkačku připomínalo.

Jednou k nám přišla moje, o sedm let starší sestřenice Míla, a vyprávěla našim, jak se seznámila ve vlaku s nějakým americkým vojákem. On jí dal cigarety, čokoládu a žvýkačky. Tu jednu měla ještě v kabelce, ale není to nic dobrého, ztratí to brzy chuť a tak to vždycky po pěti minutách vyplivla. To mne nabudilo: "Mílo, prosím tě moc, dej mi tu žvejkačku!", žadonil jsem jako posedlý. Ona se jen podivila a začala se hrabat v kabelce: "Nevím jestli jsem ji už nevyhodila."

Umíral jsem strachy, aby ji našla a nebesa mne vyslyšela, a tak jsem získal svou první pravou žvejkačku!

Hned jsem ji začal žvýkat a rozplýval se blahem. To, že chuť ubývala mi nevadilo, věděl jsem, že ta guma neubývá a prakticky ji budu moct žvýkat třeba 100 let! Hned příštího dne ve škole jsem se všem kámošům pochlubil, někteří dokonce chtěli, abych jim dal aspoň kousek z pusy, což jsem rigorózně odmítl. První hodina byla dějepis, což byl můj jediný zcela nenáviděný předmět dle písně R.A.Dvorského "Dějiny, a to je marné byly mi vždy suchopárné, ze všeho jen Kleopatru znám." Navíc, naše profesorka Tučková mě neměla ráda, a tak jsem se u ní neustále plácal mezi čtyřkou a pětkou.

Najednou v půli svého výkladu se na mne ostře zadívala a vykřikla: "Tomsi, co to vidím, vy jíte při hodině?"

Vstal jsem a řekl pravdivě: "Prosím, paní profesorko, já nejím, to je jen žvýkací guma!"

"Tak ji okamžitě vyplivněte tady do té odpadkové bedny!", zazněl její zdrcující ortel. 

Těch několik kroků z lavice až k odpadkové bedně jsem horečně přemýšlel jak to udělat, abych o tu drahocennou žvejkačku nepřišel. Nakonec se mi to podařilo napodobit hod žvýkačky do odpadu, ale místo toho jsem ji bleskově připlácl zevnitř ke stěně dřevěné bedny. V rychlosti mi vypadlo z ruky vrchní přiklápěcí víko, což způsobilo silné klapnutí. Profesorka sebou cukla a dodala: "Váš vztek Tomsi, vám není nic platný, při mé hodině dějepisu zde se nebude ani jíst, ani žvýkat!"

Ve zbytku hodiny dějepisu jsem vůbec nevnímal o čem je řeč, moje mysl byla zaměřena na dva problémy: Jestli se tím nárazem víka žvejkačka neodlepila a nespadla dolů do smetí a jestli se mi podaří, jako prvnímu ve třídě doběhnout k bedně a nalepenou žvejkačku opět získat pro sebe. Tušil jsem, že kluci sedící blíže k bedně, můj manévr s odhazováním žvejkačky, postřehli.

Ihned jak zazvonilo a Tučková se zvedla od katedry, vystřelil jsem z lavice směrem k bedně a dopadlo to v můj prospěch. Drahocennou trofej jsem měl šťastně opět ve své puse já!

https://youtu.be/vQJaEwmWNZI

Vzpomínka na moji matku...

Moje matka zemřela v roce 2000, bylo ji 91 let. Celý život si psala sama pro sebe takové zvláštní, většinou tklivé básně. Nikdy nám je ani nepřečetla, asi se trochu styděla a já když jsem je náhodně objevil, tak jsem je aspoň vytiskl, nechal svázat a daroval jí je k Vánocům. Dle mého soudu jsou krásné, a já, který tento kumšt vůbec neovládám, bych chtěl aspoň jednu její básničku z dubna roku 1943 touto cestou publikovat.

Marta Tomsová:  PRAVDA A LEŽ.

I řekla jednou pravda lži: „Ty pekelné jsi kvítí,
pohleď jen jak já čistá jsem, jak jméno moje svítí!
Opěvovaná jsem básníky a v knihách o mně psáno,
do hesel si mne vložili, komu je tohle dáno?"

Tu lež se drze ušklíbla a potom na to řekla:
„Mně milejší, že černá jsem, a že přicházím z pekla!
Je pravda, že tě vybrali, že jsi tak krásně bílá,
proto se právě nehodíš, bys s lidmi tady žila!

Proto tě do knih, do hesel tak pěkně uložili,
aby tě jenom svátečně pak občas zneužili.
Já denně sloužím lidem všem v životním jejich shonu
a budu sloužit stále dál až k života jich skonu!

Však jeden den ti povolím, bys za mne práci vzala,
já dnes se k spánku uložím... A nato-tata spala.
Pravda se šťastně usmála a potom řekla tiše:
„Já tebe nikdy nepustím již nazpět do své říše!"

Načež se světem rozběhla ve velké, malé domy,
však všude kde se zastaví je slyšet jenom hromy!
Křik, hádky, bití, výčitky, kletby ji doprovází
a štěstí, sladké úsměvy již nikde nenachází.

Zde manžel a tam milenec i ministr jak jeden muž,
každý řve hlasem plameným, že konečně zná pravdu už!
A krásná pravda ze všech stran se smáčí v špíně louží,
marně se snaží uniknout a po klidu jen touží.

Konečně se lži zželelo, když zřela pravdy bídu
a přispěchala na pomoc - a vrátila se k lidu...

https://youtu.be/5uzZu9HZBWA

Mejdan s falešnou pachutí...

Bylo takové pošmourné dušičkové počasí a já seděl doma, sám v celém bytě, rodiče byli u příbuzných a sestra u kamarádky na chatě. Zavolal jsem Honzovi, že bych někam vyrazil a on nato, že když mám "volnou provozovnu" sám pro sebe, tak uděláme mejdan ve čtyřech, on, že zajistí dvě krásné kámošky Hanu a Lucii a já zato pohoštění. Jako podmínku si ovšem kladl, že se budu zajímat jen o Lucii, tu Haničku si chce výhradně rezervovat sám pro sebe. 

Když se večer dostavil Honza s oběma dívkami, viděl jsem hned, že se má neblahá předtucha potvrdila. Jedna byla nápadně hezká a ta druhá, patrně určená pro mne, byla tuctovka s mastnými vlasy a ofinou nad čelem. Nasadil jsem ale příjemný obličej hostitele a oslovil tu ošklivku: „Vítám vás, velevážená slečno Lucie, v mém podkrovním doupěti!“ 

„Doupě je krásný, ale jinak jste na omylu, já jsem totiž Hanka!“, vypískla dívka a rozesmála se na celé kolo. 

„Lucie jsem já“, řekla mi ta krásná. A první, co mě napadlo bylo, že ten hlupák Honza má sice úplně zvrácený vkus, ale že to je vlastně moje výhoda. Zábava se rozjela rychle, já jsem hrál na kytaru a Honza imitoval různé známé osobnosti a všichni jsme si celkem padli do oka.

Zábava se rozjela zcela nenuceně, zpívalo se s kytarou, jedli jsme mé vlastnoručně vyrobené jedno-hubky, pilo se červené víno, kombinované s Mysliveckou a Honza imitoval všechno, co se dalo. Jenže v tom nejlepším, v jedenáct hodin, prohlásila Hana, že musí končit, měla být doma nejpozději v jedenáct. Přemlouvání nebylo nic platné. Do toho se ozvala Lucie: „Já tedy domů nespěchám, mně se to tu moc líbí, takže bych se ještě hodinku zdržela, jestli hostitel nic nenamítá.“

„No, Lucie, ty ses zbláznila, já se bojím jít sama“, kníkla Hana.

„Vždyť tě jistě Honza galantně doprovodí, že jo, Honzo“, řekla sugestivně Lucie.

„Ano, to je samozřejmý, Haničko, jsem přece galantérní gentleman“, potvrdil Honza.

A tak jsme neplánovaně zůstali s tou nádhernou Lucií sami. Sotva ti dva odešli, zatvářila se sexy jako vamp a já jsem najednou postřehl v jejích černých očích jakousi podivnou faleš a získal nepříjemný pocit, že ta dívka něco předstírá. Začal jsem být nesvůj, vypomáhal jsem si kytarou a romantickými písněmi a mezi to jsem jí vyprávěl své zážitky z vojny, jen abych získal čas, aby nedošlo na sex... 

Jakmile bylo dvanáct, navrhl jsem jí, že ji doprovodím domů, aby nepřišla moc pozdě. Snažila se mi sice vysvětlit, že až tak moc nepospíchá a vůbec, že by mohla zůstat třeba do rána a vyspat se na tom malém kanapíčku. Vymluvil jsem se na to, že se už každou chvíli se vrátí má starší sestra z chaty a to by byl trapas. Takže nakonec jsme si jen vyměnili telefony, odvedl jsem ji k tramvaji a dostal letmý polibek na rozloučenou.

Marně jsem pak dumal, proč jsem měl z té Lucie takový nepříjemný pocit až strach? Proč jsem se, já blbec, o nic ani nesnažil? Černé oči přece nemusí být falešné, to je nesmysl! Před Vánocemi mi Lucie z ničeho nic zatelefonovala, že by se mnou potřebovala nutně mluvit a tak jsme se sešli v kavárně Louvre. Slušelo jí to a já trochu litoval, že jsem tu příležitost tehdy nevyužil.

„Víš, Míro, já mám na tebe takový speciální intimní dotaz“, spustila Lucie, „ty jsi na tom mejdanu, mezi jiným něco vyprávěl o jedné tvé známé, že ta má zase známého doktora, a ten že dělá nelegální potraty za tři tisíce korun. No, a já bych to... taky potřebovala. Mohl bys mi dát spojení na tu tvoji známou? Byla bych ti opravdu moc vděčná.“

Ve mně hrklo: „A tys to už věděla a přesto jsi chtěla u mně zůstat přes noc?“

„Ne-ne, to ne, to se mi přihodilo až teď v prosinci!“, řekla jako kdyby za nic nemohla, jako by se jednalo třeba o rýmu. 

„No, tak to je dost času, jak jsem slyšel, to musí to být provedeno mezi druhým a třetím měsícem!“

„Já bych to ale radši chtěla co nejdříve, zeptej se prosím tě, jestli by to šlo už teď v lednu, to víš jsem jako na trní“, Lucie se snažila vypadat nešťastně s přitom též svůdně. Viděl jsem ji najednou v úplně jiném světle: „Tak dobře, já se zeptám té mé známé a zavolám ti.“  V hloubi duše jsem však měl těžké podezření, že Lucie to věděla už na tom mejdanu a chtěla mě do toho namočit, ale můj andělíček strážníček mě varoval a proto ten můj tenkrát nepochopitelný pocit strachu. V tom smyslu jsem také informoval mou známou Renátu a ta mi slíbila, že z té Lucie rozhodně nějakým způsobem tu pravdu vytáhne...

A skutečně, ta mazaná Lucie se Renátě, jako žena ženě svěřila, že už je ve třetím měsíci, ale ten její milej, že je ženáč a potrat rád zaplatí, jen když do té věci nebude sám nijak zapleten. Takže ji napadlo vyspat se se mnou, já jsem muž volný, rozvedený a tudíž by mě mohla beze všeho uhánět, nejen o prachy, ale i třeba o svatbu. Renáta byla také šokována a řekla mi: "Víš, že ta zmije-Lucie je sice mazaná, ale přitom hloupá, že jí to vůbec nedošlo, že já ti vše vyzvoním, protože živelně nenávidím takovou podlost a faleš...Fůj!" odplivla si Renáta. 

Když pak bylo po všem, zavolal jsem Lucii a to, co jsem jí řekl se absolutně nedá reprodukovat. Mně hlavně naštvala její nehoráznost, chtít to původně na mne nahrát a když to neklaplo, tak ještě mě požádat jako kamaráda o radu a pomoc! Uznávám, že můj kámoš Honza byl chytřejší než já, a ve mně zůstala ještě poměrně dlouhou dobu taková nepříjemná, mejdanová pachutˇ... 

https://youtu.be/6Z3QgE2p2rs

XYZ = tajný plán dvou dívek

Jednou, když jsem přišel unaven z práce domů, všiml jsem si, že v předsíni na zemi leží nějaká fotka. Byla na ní jakási žena, ležící v posteli, zvedl jsem ji a volám na svou dvanáctiletou dceru: "Brigit, prosím tě, co se to tu válí na zemi za fotku?"
Ta vyběhla ze svého pokoje: "Ajó, papá, to je Frau Johansen, máma od Lindy, podívej, tady je eště jako bruneta, teď už je sice blond, ale to je jen tak vodbarvená na blond, chápeš?"

"To sice chápu, ale co s ní má jako být?" řekl jsem tázavě.

"Ona by se tě chtěla na něco zeptat, papá, a proto se tě mám já zeptat, jestli ti může dnes večer zatelefonovat?"

"To tedy nechápu, co je to za ženskou a co mi asi tak může chtít?" divil jsem se. Brigita mi to začala svým stylem vysvětlovat detailněji. "Papá, to je přece Frau Johansen, máma od Lindy a ona má taky problém s matikou přesně tak jako já..."

"Nechápu, Brigi, jakási  Frau  Johnson, kterou já vůbec neznám, má na blond, jak říkáš, odbarvené vlasy a současně problém s matematikou? Je mi jí sice líto, ale já pro ni přece nemohu nic udělat, chápeš? Nejsem ani holič, ale ani učitel matematiky!"

"Ne, papá. Frau Jo-han-sen nemá problém, ale její dcera Linda, tu přece znáš, moje kamarádka, ta má problém s matikou!"

"Aha, Linda, pozor, to není ta hezká černovlasá Alex, ani ta ubrečená Heike, ale ta Linda, aha, to je ta, co nosí tu mašličku ve vlasech, žejo?"

"Jo, papá, a ta Linda je taky tak blbá na matiku jako já a když jsem jí říkala, že mně doučuješ, a ze čtyřky jsem se už zlepšila na trojku, tak ta její máma se tě chce zeptat, jestli bys tu Lindu neučil taky, zároveň se mnou a řekla, že by ti to zaplatila," vysypala ze sebe Brigita.

"Samozřejmě, že tu Lindu vezmeme, proč ne, ale ovšem bezplatně. Nejsme žádný vydřiduši!"

A tak vznikla úvaha, že u nás, v pondělí a ve čtvrtek večer, od 7 – 8 hod. budu držet kurzy matematiky. To jsem ale ještě netušil, že ty dvě dvanáctileté holky si spolu domluvily takzvaný "Tajný plán XYZ". V podstatě se jednalo o to, že Linda se rozhodla utéct od své rodiny pryč, protože její otec, když přišel k nim na návštěvu a matka na Lindu žalovala, že prý moc zlobila a bůhví co všecko, začal na ni otec najednou řvát a když mu odmlouvala, vrazil jí pár facek. Linda se zatvrdila vůči rodičům a Brigita byla shodou okolností u toho, když plačící Linda křičela na rodiče: "Já tady u vás nezůstanu, vy jste na mně děsně zlí!"

"A co budeš asi dělat, kam půjdeš? A kde budeš bydlet?" ptal se jízlivě táta. A Linda řekla: "Já poprosím Herr Tomse, aby si mě adoptoval a budu bydlet s Brigitou u nich. Herr Toms nikdy Brigitu nebije, on je na ni hodnej a chodí s ní hrát minigolf do Wiesbadenu a k Italovi,  k Řekovi, nebo k Číňanovi s ní chodí na večeři!"

Když mi tohle všechno na konci první hodiny matematiky obě dvě dívky svěřily, a že to je jejich tajný plán, nevěděl jsem v první chvíli, jak mám té Lindě  říct, že to je všechno neproveditelný nesmysl, i když mi to na druhou stranu docela lichotilo... 

"Tedy, to je pro mne velké uznání, Lindo, a to jsi myslela vážně, nebo to bylo jen tak řečeno ve zlosti?" zeptal jsem se.

"Ano, já to myslím moc vážně", řekla slzící Linda, "Herr Toms, prosím vás, nechte si mně adoptovat! Táta mě furt bije, skoro pokaždé když přijde k nám domu na návštěvu!"

"No, víš, papá, já bych byla taky ráda, spaly bysme s Lindou v mým pokoji..." ozvala se Brigita.

"Děvčata, uvažujte, teď jako dospělé ženy. To přece nejde. To je tak: zaprvé, s adopcí by museli souhlasit oba rodiče Lindy, o čemž velice pochybuji.  A zadruhé, by mi soud Lindu nesvěřil, to bych musel být ženatý a mít vlastní úplnou rodinu. Na to jsou celkem přísné paragrafy."

Zdálo se, že to dívky pochopily, ale netušil jsem, že si z toho vzaly jako resumé nový úkol, zařídit to tak, abych se já oženil s Lindinou matkou. Pak by bylo rázem po všech Lindiných problémech a bydlet by se mohlo u nás!

Když se příště na toto téma obě dívky znovu radily, Brigita začala pochybovat: "Ty, Lindo, já se bojím, že by papá nesouhlasil, brunety se mu sice líbí víc než blondýny, ale on se už vůbec nechce ženit."  Linda byla mazanější: "Koukni, to by se dalo nějak zaonačit, přesně jako ve filmu, co jsem viděla. Oni dva by se někde sešli sami bez nás a bylo by to v noci. Aby to bylo hodně romantický, byla by tam hudba jako k tanci, takže by u nich začaly působit hormony, aby se začali při tanci líbat. A pak už to není problém, aby byla i svatba...

Doma pak řekla Linda své mamince sladkým hlasem: „Mami, tady ve vlasech u pěšinky je vidět, že máš ve skutečnosti hnědý vlasy. Proč si je furt odbarvuješ, když ti to takhle vůbec nesluší?“

„Prosím tě, jak jsi na to přišla, každému se to takhle líbí mnohem víc“, oponovala matka. "Kdo ti tohle nakukal?"

„No, třeba táta od Brigity říkal, že tmavé vlasy by ti slušely líp!“

„To nechápu, vždyť mě skoro vůbec nezná. Když se potkáme třeba v Edece, tak kromě pozdravu ani nepípne. A že by ho zajímaly moje vlasy, to je naprostej nesmysl!“

"No, víš, ukázala jsem mu tu tvoji fotku, víš, tu jak jsi byla nemocná v posteli, ještě s tmavými vlasy a moc ses mu líbila!"

"Cože, ty jsi mu ukazovala moji fotku v posteli?  Dítě, jsi ještě k zachránění? Jak jsi na takovou pitomost přišla? To snad není pravda, jak já teď před ním vypadám, že mě nabízíš, jako na perským trhu! To se tomu pánovi musí ihned vysvětlit!" a jala se vytáčet telefon: "Haló, je to Herr Toms? Tady je Nicol Johansen.  Guten Tag..."

"A už to jede!" pomyslela si spokojená Linda, "teď ještě, aby se projevily ty hormony..."

Během našeho telefonátu bylo dohodnuto, že pozítří večer přijdou paní Nicol a Linda k nám, na tzv. improvizovaný matematicko-seznamovací večírek. Paní Nicol poslechla svou dceru a nechala si obarvit vlasy na svoji původní barvu. Brigita ještě honem donesla něco sladkého ke kafi od cukráře a jinak se grilovaly steaky na balkoně, popíjelo se Limo i víno Chateauneuf-du-Pape a zobalo se kešu a k tomu hrála v pozadí z magneťáku má favoritní hudba od Gershwina, Cole Portera a Duke Ellingtona.  Nakonec byl Brigitou koupený dortík a káva.

Dívčí "Tajný plán XYZ" byl úspěšný čtyřnásobně. Nikdo z nás o něm nechtěl mluvit, ale každý z jiného důvodu: Linda byla ráda, že se to takhle rozjíždí a nerada by to byla zakřikla, Brigita byla ráda, že se na ni nezlobím, že to zpunktovala a já jsem byl rád, protože jsem o jakékoliv svatbě nechtěl mluvit.

 Frau  Nicol byla spokojená, protože o plánu obou dívek neměla tušení...

Nakonec to skončilo správným happyendem: Obě dívky Brigita i Linda, po mých matematických kurzech zvládly matiku do konce roku na dvojku a my s paní Nikol jsme se tak nějak docela skamarádili... 

Pokrač.: Linda a Brigit zlobí

https://youtu.be/pY9rHa75UHs