Seděl jsem sám ve své oblíbené české hospodě "Goldene Stadt" v Essenu nad talířem segedínského guláše a tak trochu si meditoval o svém životě. Venku krásně chumelilo a to mě vždy naladí tak nějak na měkko. Bylo mi čtyřicetpět let, byl jsem nedávno rozvedený a bydlel se svou šestiletou dcerkou Brigitou v třípokojovém bytě na předměstí Essenu v Kettwigu. Má žena, ex-manželka, se již na etapy, tedy nenápadně kvůli dceři, stěhovala ke svému milenci do Düsseldorfu a právě dnes mi řekla: "Neseď pořád doma, seznam se rychle
někde s někým, dřív než se úplně odstěhuju, dokud ti můžu aspoň jednou týdně pohlídat Brigitu. Jinak mám vůči mým rodičům špatný svědomí, píšou mi furt, jestli máš jinou nebo ne?"
Uprostřed hlubokého rozjímání jsem byl náhle vyrušen přáním "Guten Apetit!" Zvedl jsem hlavu a viděl, že se ob jeden stůl ode mne posadily dvě dámy. Jinak byl ještě v tuto dobu celý lokál téměř liduprázdný.
Ta, co mě oslovila byla ke mně obrácena čelem, ta druhá zády. Pokynul jsem jí hlavou a poděkoval. Připadlo mi to při nejmenším neobvyklé, na takovouto vzdálenost přes jeden prázdný stůl přát neznámému hostu dobrou chuť. To probudilo moji zvědavost a začal jsem je nenápadně pozorovat. Žena sedící ke mně zády se ani neohlédla, takže kromě jejích tmavohnědých vlasů s mahagonovým leskem, jsem neviděl nic. Druhá, asi tak v mých letech, měla na hlavě zvláštní klobouk jako francouzský baret.
„Jak jste si pochutnal“, ozvala se opět dáma tentokrát už bez baretu, sotvaže jsem odložil příbor, „můžete nám to, prosím, doporučit?“
Teď jsem se už nemohl zachovat jako hrouda a musel jsem něco prohodit. „Ano, je to velice chutně připraveno, ale přirozeně neznám vaše gusto.“ Dáma na to, že přímo zbožňuje maďarskou kuchyni a já zjistil, že se proti své vůli začínám zaplétat do nechtěné diskuse, navíc vykřikované na dálku. Chtěl jsem z toho nějak uniknout, ale zároveň jsem byl zvědav, jak asi vypadá ta druhá dáma, která se za tu celou dobu ani jednou nepootočila.
Moje zvědavost zvítězila. Zvedl jsem se a šel si k výčepu pro cigarety, i když jsem jich měl u sebe dost, a při té příležitosti si prohlédl onu druhou ženu zepředu. Byla nápadně hezká, i ty brýle jí slušely, ale velice mladá, vypadala na dceru té první. Když jsem se vracel ke svému stolu s balíčkem cigaret v ruce, obrátila se na mne opět ta starší, tentokrát však s přímočarým návrhem, nechci-li si k nim přisednout.
„Mami, prosím tě, víš co si ten pán o nás pomyslí!“ okřikla tiše dívka svoji matku. To se mi líbilo a rozesmál jsem se: „Naopak, slečno, ten pán si velice rád přisedne ke dvěma tak atraktivním dámám“, zalichotil jsem jim a můj spleen rázem zmizel.
Představili jsme se a začali se zcela nekonvenčně a srdečně bavit, jako staří známí. Matka Else hned spustila, že má ráda Čechy, nedávno byly spolu s dcerou Doris v Praze, kde byly také na koncertu Karla Gotta. V oslovování jsme se shodli na křestních jménech, ale ponechali si vykání. Načež jsem se od Doris dozvěděl, že její temperamentní matka chodí s ní jako se svou kamarádkou takhle společně, nejméně jednou týdně na večeři, často navštěvují koncerty, divadla a kina a jezdí spolu, jednou či dvakrát do roka, na dovolenou do teplých krajů.
Doris k tomu dodala, že její matka sice není vdovou, jak si možná myslím, ale protože s tátou nic není, je něco jako domácí pecivál, podnikají ony dvě různé eskapády, tak jako by to byly dvě stejně staré přítelkyně. Byla to zajímavá dvojice, Doris byla zřejmě jedináčkem a působila na mne tak trochu domýšlivým dojmem, což jsem si vysvětlil jako logický nezájem mladé dívky o starého strejdu, kterého ale, s ohledem na matčin zájem, byla ochotna pro tento večer tolerovat.
Uvědomil jsem si zároveň, že takto uvolněně a otevřeně by se spolu neznámí lidé v Česku zcela určitě nebavili. Zároveň mně napadlo, že shánět seznámení pomocí inzerátů je debilita, viz můj pokus o rande, který skončil asi tříměsíčním fiaskem...viz rande
v F-dur. A zde se povedlo seznámení během náhody a několika vteřin - seznámení ideálně lidské...
V družné zábavě, ubíhal čas tak rychle, že než jsme se nadáli bylo jedenáct a matka s dcerou se začaly zvedat k odchodu. Nabídl jsem se, že je odvezu domů autem, což odmítly s tím, že bydlí jen kousek za rohem, ale několikrát zdůraznily, že sem přijdou opět příští pátek na večeři. Paní Else se mne zeptala, jestli přijdu také a významně se usmála. Samozřejmě, že jsem přislíbil.
Sotva za nimi zapadly dveře, přišel ke mně můj známý český číšník Pepa Falta: „Čovečé, tý se drž, vole, to je eště furt pěkná kočka a prachatá, vole! Ta céra je sice kus, ale jináč je to buchta, ta je pro tebe moc mladá, vole!“ U něj byly vesměs zcela všechny ženy buď "kočky", nebo "buchty" a titul "vole" používal nevědomky snad namísto všech křestních jmen. „Ty sem choděj’ dycky v úterý večer a dnes je sice pátek, vole, ale eště nikdy sem neviděl, že by si pozvaly cizího chlapa ke stolu, to seš teda skutečně borec, tý vole!“
Když jsem příští pátek vstoupil do restaurace "Goldene Stadt", byl jsem již ve dveřích halasně vítán oběma ženami, které na mne mávaly a ukazovaly mi, abych si k nim přisedl. Líbila se mi ta jejich bezprostřednost, se kterou mne vítaly jako starého známého. Hned na začátku se ale ukázalo, že se nevyhneme zmínce o mém rozvodu, protože jsem nechtěl lhát, když se mě Else rafinovaně zeptala formou žertovné výtky: „To, ale není vůbec hezké nechávat manželku samotnou doma a chodit se bavit po večerech do různých pochybných lokálů, právě tak, jako to děláme my dvě.“
„Křivdíte mi, Else, to jsem nikdy nedělal, jenže teď už nejsem ženatý, pokud jste tohle chtěla slyšet, ale problém mám s tím, že mi moje ex-manželka, prozatím jednou týdně v pátek hlídá naši šestiletou Brigitku, abych mohl taky někam vypadnout z domova. Ovšem to je jen dočasné řešení, než se docela odstěhuje ke svému milému. Pak budu taky domácím peciválem, podobně jako váš ctěný manžel", rozesmál jsem se a když jsem uviděl jejich překvapené pohledy dodal jsem: "Ale, nebudeme si kazit večer věcmi nepříjemnými jako je rozvod, navrhuji dát si především dobrou večeři, mám totiž hlad jako herec.“ Obě se mnou souhlasily.
Po večeři přišla Doris s nečekaným návrhem: „Co kdybychom změnili lokál a zajeli si někam kde hraje dobrá taneční hudba, třeba do Westside-Clubu!“ Já ani Else jsme neměli sice tušení, kde to je, ani co to je, ale proti tomu, zatančit si opět po letech, jsme nic nenamítali. Nasedli jsme do mého auta a Doris mě navigovala k místu určení. Již ve vchodu se však Else zasekla a zhrozila, když uslyšela divokou hudbu pralesa deroucí se zevnitř, basy z boxů stlačovaly hrudník a temný sál, byl ozářen rudými bengály a oslepujícími blesky. Else řekla rezolutně: „Tedy sem mne nikdo nedostane! Jestli chcete, tak tam jděte sami, ale já jdu definitivně domů.“
K tomu jsem se připojil i já, patřím ke stejné generaci, nesnášející kraválové diskotéky a proto jsem navrhl, že je radši odvezu domů. Dáma přece nemůže jít sama temnou nocí bez doprovodu. Když jsem zastavil před jejich domem, překvapila nás oba, až dosud zamlklá Doris, strohým oznámením: „Takže, mami, dobrou noc, my se tam ještě vrátíme si trochu zatančit.“ Matka se očividně zarazila, načež pravila: „Tak dobrou noc“ a odkráčela vznešeně, ale uraženě do domu.
Zůstal jsem sedět poněkud konsternován za volantem a dumal, jak bych té dívce šetrně vysvětlil, že se mi tam také nechce. Doris patrně vytušila mé myšlenky a řekla smířlivým hlasem: „Teď tady přece nemůžeme zůstat sedět v autě před barákem. Prosím, prosím moc, udělejte mi to k vůli a pojeďme tam.“ Neodolal jsem.
Cestou zpět do Westside-Clubu jsem si celkem logicky vydedukoval, že mě Doris zřejmě potřebuje jako doprovod, neboť sama do nočního baru nemůže. Když jsme vstoupili do té "jámy lvové" a usedli k malému kulatému stolku, navrhl jsem jí, že může jít tančit s kým se jí zachce, a že já zde budu figurovat v roli jakéhosi "garde-strýčka" a potom ji zase, nejpozději o půlnoci, dovezu v pořádku domů, aby se maminka nenaštvala ještě jednou. Mé logické dedukce však vzaly za své, když mi Doris odpověděla: „Ale já nechci přece s nikým jiným tančit, než s vámi! Smím prosit?“ A vzala mne za ruku a táhla k potemnělému parketu.
Od tohoto okamžiku jsem se nepostačil divit. Jen jsem si v duchu opakoval: „To snad není pravda, ta dnešní mládež je úplně jiná.“ Na štěstí pro mne, právě přešla ta divoce kvičivá hudba do staršího slowfoxu. Hodlal jsem zaujmout klasickou pozici tanečníka, jenže ona mi položila obě ruce na ramena a s absolutní samozřejmostí mě políbila na ústa. Načež mi navrhla tykání způsobem, který se nedal odmítnout. Když jsme se pak vrátili z parketu ke stolu, čekalo mne další překvapení. Emancipovaná dívka spustila stavidla své výmluvnosti.
„Chtěla bych ti říct nejprve to, že jsem se do tebe zamilovala. Vím, že to zní strašně naivně, ale je to pravda. Pokud bys ty měl o mne zájem, mohli bychom spolu chodit.“
„Nezdá se ti, Doris, že jsi ke mně moc mladá a nebo já k tobě moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je jednadvacet let a měla jsem už čtyři milence, ale žádný nebyl tak charakterní jako ty, a právě proto se mi líbíš.
„Co můžeš, proboha, vědět o mém charakteru?“ opáčil jsem chabě.
„Vím to, cítím to. Kdybys tušil, jak jsem se celý týden těšila na dnešní pátek, jak jsem trnula, když jsi nešel a jak jsem byla happy, když ses objevil.“ Její otevřenost mě konsternovala. Dostal jsem se tak do nevšední situace, kdy jsem byl bez přípravy dobýván mladou krásnou dívkou: „Víš, Doris, já jsem si myslel, že o mne má zájem spíše tvoje matka, zatímco ty, že mne jenom kvůli matce, víceméně trpně snášíš.“ A ona nato: "Vadí ti, že jsem ji předběhla, líbí se ti víc než já?“, tázala se jak malá.
„To se přece takhle nedá říct, to víš, že se mi líbíš, máš hezkou tvář a plné rty, máš krásné pěstěné ruce, míry odhaduji 90-60-90, ale pozor - nosíš příliš dlouhé sukně, takže nevím, jestli je to móda, nebo vada nohou?“
Teď jsem čekal zlostnou reakci na své provokativně hloupé a povrchní hodnocení, ale Doris mě opět šokovala: „To nevím, ale posuď sám, prosím“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Doris, prosím tě, spusť tu sukni, už ti to věřím, ale nezlob se a neurážej se, my dva spolu prostě nemůžeme chodit, nebo se dokonce vzít, jsem o třiadvacet let starší, mohl bych být tvým otcem, ty jsi jedináček, maminka na tebe pere, žehlí, vaří ti a ty sama nemáš žádné povinnosti, co si vyděláš utratíš za módu, chápeš, že by tě to se mnou rychle omrzelo? A to nepočítám komplikaci s mojí dcerou. Víš, já mám takovou představu ženy, která je něco přes třicet, taky rozvedená, ale s alkoholikem, co ji občas i zmlátil, která by šla z pekla do něčeho lepšího, ale ty bys se mnou šla ze svého naprosto bezstarostného života do nějakých otravných povinností. Jinak, jako žena, se mi moc líbíš, jsi půvabná a sexy, ale bohužel cítím, že by to nebylo nic trvalého."
„Dobrá,“ řekla Doris, „dejme si čas na rozmyšlenou, ale důvod věkový u mně nehraje roli. Můj poslední přítel byl dokonce o tři roky starší než ty a rozešli jsme se proto, že mi lhal. Zapřel mi, že je ženatý a má dítě, zatímco ty jsi na sebe všechno vyklopil. Musíme si to oba ještě zvážit, ale neboj nebudu tě nějak uhánět, chápej, že mám taky svoji hrdost. Nic se neděje, Miro, zatím jsme kamarádi", zajíkla se a nenápadně si utřela slzičku. „Amen“, dodal jsem s úsměvem a shodli jsme se na odročení této debaty na potom. Ovšem osud to určil jinak, takže k našemu zasnoubení sice došlo...ALE...
Jedna slza na tvé tváři
Zpět do
ESSEN
