Když jsem pracoval v Tesle v roce 1962, bylo to v době kdy Gagarin lítal kolem zeměkoule,
proslavil se nechtěně, ale stejně slavně i kolega Janýd, ovšem v jiném oboru. Vytvořil totiž kulinářský majstrštyk, který nazval koněnky. Po vzoru smažených
vepřových placiček, zvaných vepřenky, se rozhodl usmažit něco
na ten způsob, jenže z koňského salámu a tedy koněnky.
Janýd byl znám jako veký
piva-pitel, který si celou pracovní dobu uměle zvyšoval žízeň
pomocí ostrých poživatin, jako olomoucké syrečky, romadur,
plísňový sýr, nebo čabajka. Se svou stále se zvyšující žízní
se přímo mazlil, říkal mi: „Tomas, to bude žízeň! Ve tři
jdu přímo do lékárny,
při čemž „Lékárna“ bylo krycí
označení pro hospodu, kde točili Plzeň.
Brzy na to Janýd v práci
vybalil z novin kus koňského salámu a hrdě prohlásil, že
si k obědu usmaží takzvané koněnky a to tak, že salám
nakrájený na kolečka, patřičně opepřený a dochucený cibulí
a česnekem, opeče v kastrůlku, za tím účelem z domova
přineseném. Ve výklenku chodby hned vedle záchoda, kde stál všemi na vaření kávy používaný vařič, začal Janýd se svým uměleckým
vařením...
Libá vůně se bleskurychle
linula celou chodbou podél všech kanceláří na našem třetím
patře, takže netrvalo dlouho a různí divící se zvědavci
přicházeli po čichu až do Janýdovy kuchyně. Ten každému
s jistou hrdostí v hlase vysvětloval, co to tu tak krásně
voní, leč všem odmítal jakoukoliv ochutnávku, že to není ještě
hotové a pak zase, že je to moc horké, a že se to musí to dát
napřed vychladit za okno.
Takže, přinesl žhavý
kastrůlek a dal si ho v naší kanceláři za okno na římsu.
Říkali jsme mu: „Ať dá bacha, aby mu to nesjelo dolů na ulici,
ze třetího patra by to byla morda dostat to na kebuli!“ Janýd se
tím nenechal nijak deprimovat a tvrdil, že to spadnout nemůže,
římsa má jen nepatrný sklon a je aspoň 50 cm široká. Když si pak přišel pro tuto svou krmi za oknem, zjistil, že
kastrůlek s koněnkami zmizel!
„Tedy pánové, to je ale
blbej vtip, kam jste schovali mý koněnky? Přiznejte se!“ Díval
se na mne, jako na nejvíc podezřelého. „No dovol, Janýd, jestli
snad podezíráš mne, tak to by mě moc mrzelo.“ Když všichni
unisono tvrdili, že to nevzali, vyskočila kreslička Alenka: „Tak
to určitě spadlo dolů, já se tam jdu podívat!“ Janýd ale jen
kroutil hlavou a opakoval: „To je blbost, někdo si to musel
schovat do stolu a koněnky mezitím vystydnou!“ Musel jsem mu ukázat všechny šuplíky u mého stolu, aby mi uvěřil, že v tom nejedu.
Pak se najednou přiřítila Alenka
a vítězoslavně držela v ruce značně elipticky šišatý
Janýdův kastrůlek s odprýsknutým emailem a pochopitelně bez koněnek.
Janýd se zděsil, zblednul a vytřeštil oči: „Proboha, vždyť to mohlo někoho
zabít!“
„To
teda jo!“, přitakala Alenka, „spadlo to metr před jednu starší
paní, koněnky se rozletěly po chodníku a ta paní mi řekla, že
tu schválně čekala, až si někdo pro to příjde a chtěla mě
ihned odtáhnout na policii. Jenže já jsem ji řekla, že to není
můj kastrůlek, ale jednoho pána, který v tom smažil
koněnky. Pak mě pustila a řekla mi, ať jí tedy okamžitě přivedu toho pána.“
„No
nazdar, Janýdku, teď tě policie obžaluje: Šílený Janýd
chtěl rafinovaně bestiálním způsobem zabít důchodkyni Žofii Barvínkovou“,
zavtipkoval si kolega Břicháček. „A
budeš muset dokazovat, že to není tvoje nenáviděná tchýně!“ Když
jsem viděl nazelenalého Janýda, jak je otřesen, řekl jsem mu:
„Pojď jdeme za tou bábou a vysvětlíme jí to nějak lidsky, aby
z toho nedělala vědu“, což se nám, tedy hlavně díky mému
nervy drásajícímu proslovu o kolegově zlém osudu sirotka,
povedlo. Líčil jsem jí dramaticky, jak jeden jeho zlý strýc ho zmlátil hákem na rolety, za to, že jim z hladu snědl šišky pro husy. Podařilo se mi tu Barvínkovou obměkčit a po delší debatě i přesvědčit, aby policií nezavolala...!
A
tak se Janýdovo koněnky proslavily v celé Tesle, přestože
je vůbec nikdo, nikdy, ba ani sám vynálezce, Janýd vlastně - neochutnal...!!!