neděle 22. dubna 2018

Nyvá žena a suchar Dalibor

Osm let po maturitě se bývalí spolužáci Jirka a Borek potkali na Staroměstském náměstí a zašli spolu na kus řeči na pivo. Borek byl gynekologem a připadal praktickému lékaři Jirkovi tak nějak ustaraný, unavený a bez jiskry v oku. Seděli v té hospůdce dost dlouho, když se Dalibor najednou začal Jiřímu svěřovat se svými intimními problémy: „Víš, Jirko, abych ti řek' pravdu, ta moje Žéňa mi dává opravdu zabrat. Začínám uvažovat o rozvodu, dle tvého vzoru...můžeš mi poradit?“
„Chápu, tvoje žena Ti dává zabrat v tom smyslu, že je panovačná, rozmarná a chladná, totéž co jsem zažil já taky a proto jsem se nakonec chtě-nechtě rozvedl. Když totiž nejsou děti, tak to není vůbec žádnej problém.“
„Ne, tak to u nás není“, řekl váhavě Dalibor, „Žéňa je totiž...“
„Prosím tě, to zní moc sucharsky, proč říkáš své ženě žéňo?“, přerušil ho Jiří.
„Protože se tak jmenuje, je křtěná Eugenie! Ale mně vadí to, že je čím dál častěji taková, jak bych to nazval, taková roztoužená a až děsně nyvá...“
„Jestli tomu správně rozumím, tak tím chceš říct, že je opakem ženy chladné, je to prostě vášnivka. Ale to je přece její plus, to je to, co jsem já u mé ženy neustále postrádal!“

„Ne, Žéňa je asi romantická, ale sama ani neví co chce, furt by se jen mazlila a já na to nemám čas, ani chuť, ani výdrž. Já to řeším tím, že co nejrychleji usnu, nebo dělám, že spím, nebo jí v posteli vyprávím monotonním hlasem něco tak nudného, že usne ona. Přitom ale mám strach, že si třeba někoho najde, třeba nějakýho erotomana a to mě psychicky děsí. Já už vůbec nemám chuť na sex, je to asi tím, že denně, coby gynekolog, vidím, jak se ty ženy odstrojují, koukám do těch ženských tunelů a ztrácím na ně chuť!  Jsem zřejmě obětí svého povolání! No, nevím si s tím rady co bych měl udělat, poraď mi, prosím!  Ty, praktickej doktore, řekni mi něco praktickýho...!“
„Nojo, vono asi všeho moc škodí...“, řekl Jiří, aby něco řekl. Neměl tušení, co se v takovémto případě říká, aby to nevypadalo buransky nebo oplzle.
„Podívej, Jirko, já mám na tebe prosbu. Já tě pozvu některej den k nám na večeři, abys poznal Žéňu osobně a pak mi třeba něco poradíš. Vždycky jsi mi dovedl dobře poradit.“

 Když pak šel Jiří ke Šváchovům na večeři, představoval si, jak asi ta Žéňa vypadá. Bude to patrně bezvýrazná, ale nyvá blondýna, no a Borek to je suchar, tak aspoň kdyby ta Žéňa uměla dobře vařit. Jenže opak byl pravdou, Žéňa byla velice atraktivní, zábavná, sexy bruneta, no a vařit uměla taky. Při večeři mu vyprávěla, jaká věc se v tomhle jejich domě hrůzy nedávno odehrála. Jedna jejich osamělá sousedka, bydlící v bytě pod nimi, byla v noci zavražděna nějakým neznámým pachatelem. Tři dlouhé dny to tady vyšetřovala policie, ale toho vraha doposud nedopadli.
„A zjistilo se aspoň, jaký byl motiv vraždy?“, zeptal se Jiří.
„V bytě se nic neztratilo, žena byla uškrcena, prý to byl nějaký úchylák.“ Žéňa vypadala ještě teď dost vzrušená a dodala: „Já jsem tak ráda, že jste k nám dnes přišel, je totiž středa a Borek chodí každou první a třetí středu v měsíci hrát ping-pong a já abych se tu sama v bytě klepala a asi se zbláznila strachy...“

„Pozor, to jsem ale nevěděl...“, řekl překvapeně Jiří a Borek mu bleskově skočil do řeči: „Jo, promiň, zapomněl jsem ti to říct, že mám dnes vod osmi do deseti ten turnaj, ale já počítám, že jsem pár minut po desáté zpátky doma a Žéňa se aspoň nebude bát, když tady budeš s ní, doufám, že ti to nevadí?“
„Ne, samozřejmě, že nevadí, naopak budu velice rád dělat krásné ženě Žéně bodyguarda!“ Přitom mu ale prolétlo hlavou, jestli to Borek neudělal schválně, aby byl určitou dobu s jeho ženou sám. Když Borek odešel a Žéňa připravila kávu s pečivem na malý konferenční stolek u rohového gauče, kam se přesunuli, bzučelo mu stále v hlavě: „Co se asi teď právě ode mne očekává?“ Žéňa mu začala líčit problémy jejich manželství, při čemž si rozpustila své husté, dlouhé vlasy.

Jiří si byl vědom toho, že tato žena je přesně jeho typ, ale že jí to nesmí dát najevo. Seděla tak blízko vedle něj a byla si zřejmě dobře vědoma svého atraktivního vzhledu v domácích šatech s dekoltem, který při určitém pohybu dovoloval, jakoby nevědomky, ukázat tvary, které měly zůstat zahaleny. Jejich kolena se pod stolkem chvílemi nechtěně dotkla. Jiří věděl, že gentleman se nesmí nechat takto snadno zmanipulovat krásnou Venuší a držel se své, možná zbytečně přísné zásady: Vdaná žena je pro mne tabu! Musel hlídat své pohledy do dekoltu a výhradně se soustředit jenom na to, co mu nyvá Žéňa vypráví. Najednou řekla něco, co ho rázem vytrhlo z jeho úvah: "Jak také jistě víte, Borek je gay a naše manželství je jakási kamufláž a fraška pro naše rodiče, příbuzenstvo a přátele." 

 Jiří byl překvapen: "To tedy nevím, ale teď se mi možná vysvětluje, proč Borek se mnou chtěl stále kamarádit i když já jsem o něj vlastně nikdy moc nestál. Už na obecné, kde jsme spolu seděli v jedné lavici, mi párkrát z ničeho nic začal cumlat ucho, což se mi eklovalo, nechápal jsem proč to dělá a vztekle jsem se ohražoval."
"Je to tak, Jiří, to už byly první známky jeho vrozené homosexuality. Zajímavé je, že se při našem seznámení dovedl tak ovládat, že jsem nic nepoznala a naopak jeho zdrženlivé chování ke mně jsem považovala za charakter, na rozdíl od jiných mužů, jejichž jedinou myšlenkou a cílem všeho snažení byla postel. 
"Žeňo, přiznávám se po pravdě a bez mučení, že se těm mužům, co s vámi chtěli mít sex, vůbec, ale ani trochu,  nedivím..."
"Chcete tím snad říct, že byste také... né, neříkejte to, ale poraďte mi, co bych měla v této situaci udělat, víte my jsme se už o tom několikrát dohadovali, ale Borek mě má prý rád svým způsobem ale bez sexu.  Takže on má přítele a já nemám ani manžela ani přítele..."
"A jak dlouho už to takhle vedete, jestli se smím zeptat?" řekl opatrně Jiří.
"Představte si, že už víc než tři roky, někdy jsem..."
Vtom klika cvakla, dveře letí a Borek vchází do dveří. Jiří pomalu vstal a začal se s nimi loučit: „Přátelé, tak jsme si tady krásně popovídali, děkuji za vaše pohostinství a co se týče vašeho vztahu, nepřísluší mi vám zde cokoliv kázat. Ale oba jste mne požádali o radu, takže: „Máte velké štěstí, že nemáte děti a zde je má rada čistě shakespearovská: „Rozvod či ne-rozvod - to je to, oč tady běží!“
"Děkujeme oba dva za vaši radu, Jiří, a mějte se hezky", řekla Eugenie a z jejích očí jmenovaný vyčetl:  "Brzy zase na shledanou!"

pátek 20. dubna 2018

Francouzská ruleta a Češka

Ještě dnes, když jezdím někdy do Německa, kde jsem žil dlouhý čas, sedmadvacet let, neodolám, abych si nezašel do kasina na takzvanou francouzskou ruletu. U nás v Česku jsou, nevím proč, samé rulety americké, což mě svojí hektikou a nekultivovaností, přímo děsí. Je tu zahuleno jak v udírně a stresový krupiér, který je sám  na vše, jednou rukou rychle shrabuje prohrané žetony, druhou vyplácí výhry a znovu roztáčí kuličku jakoby o závod s časem. Pravým opakem je ruleta francouzská, sem se chodí v gala, jako do opery či na koncert ve společenském šatu. Hraje se u velkého stolu se čtyřmi krupiéry, hráči mají dostatek času na rozmístění svých žetonů na stole, až do chvíle, kdy se ozve: „Rien ne va plus - ukončete sázky!“ Hráč který vyhraje obdrží od krupiéra jím přesně spočítanou výhru a na jeho přání je mu tato vyplacena v požadovaných hodnotách žetonů. Po vyplacení všech výher řekne hlavní krupiér:„Messieurs, faites vos jeux - pánové uzavírejte sázky,“ a kulička se opět rozběhne. Tomu se říká podle mne KULTIVOVANOST...

Psal se rok 1975, bylo mi báječných 44 let a přestože jsem nebyl nikdy pověrčivý, tak pod vlivem rulety jsem začal věřit na různé nadpřirozené úkazy. Začalo to docela nevinně, zdál se mi takový sugestivní sen o čísle 29. Když jsem to vyprávěl v práci, řekla mi jedna kolegyně, že četla ve snáři, že takové číslo se má vsadit do rulety a to prý určitě vyjde. Považoval jsem to za pitomost, ale nakonec v neděli odpoledne jsem se vydal prvně do kasina a vzal jsem si sebou pro jistotu jen 50 Marek. Asi hodinu jsem na nic nevsázel a jen se díval jak to funguje. Pak jsem najednou vsadil 10 DM na tu 29 a vyhrál 350 marek! To mne nabudilo a já přidal na to číslo dalších 10 DM a znovu vyhrál! Tentokrát dvojnásobek 700 DM! Přidal jsem ještě 10 DM do třetice - a prohrál. Spočítal jsem své finance a zjistil, že jsem z původních 50 Marek měl teď 950. To by bylo v českém švindl-kurzu 19.000 Kčs. To bylo radosti na Starém bělidle, ale už jsem na nic nečekal a upaloval domů!

Asi o dva měsíce později jsem jel znovu do kasina, i když se mi žádné číslo nezdálo. Přede mnou se stále motalo jakési dýchavičné autíčko s poznávací značkou MTK-CZ 44. To číslo se mi líbilo, vždyť MT je můj monogram, K je kasino, CZ, že jsem Čech a 44 let mi je, takže to musím vsadit! Ovšem ruleta má jenom 36 čísel, takže to je blbost. Teprve když jsem seděl už asi půl hodiny u rulety a náhle vyšla čtyřka, na kterou jsem neměl vsazeno nic, napadlo mne, že ta čtyřiačtyřicítka asi znamenala, že čtyřka půjde dvakrát po sobě. Vsadil jsem tedy na ni celý stomarkový žeton - a čtyřka se opravdu opakovala! Zabral jsem 3.500 DM. Sám i pan krupiér se podivil, dal jsem mu zato tuzéra 100 DM a koupil jsem si v obchodě s elektronickými lákadly přenosný radio-magnetofon SHARP, který mám dodnes. Načež jsem začal trvalým příkazem (přes Tuzex) zvyšovat důchod mých rodičů, žijících v Praze  z 1.350,- Kčs na 3.350,- Kčs měsíčně. Rovněž můj syn (ze 16 let rozvedeného manželství) nepřišel zkrátka, namísto soudem určených alimentů 450 Kčs, jsem na něj platil 2.450 Kčs. Píši o tom jenom proto, že mi jeden dobrák-komentátor napsal, že jsem zbaběle emigroval a vykašlal jsem se na rodiče i na dítě! Jestli to bylo ode mne zbabělé, že jsem nezůstal v totalitním režimu, když se při ruské okupaci střílelo do lidí v ulicích Prahy, nechť posoudí každý čtenář sám...

Svoji příští návštěvu kasina jsem však odkládal hodně dlouho, nechtěl jsem to pokakané štěstíčko znovu pokoušet.  Mezitím už mi bylo známo, že zkratka MTK neznamená můj monogram a kasino, ale označení tamního kraje mezi řekou Mohanem a pohořím Taunus, tedy: Main-Taunus-Kreis. Až jednou když jsem jel na sraz s neznámou paní Renatou z inzerátu, jsem si všiml, že protijedoucí mercedes má espézetku MTK-CZ 222.
Napadlo mě, že třeba tyto tři dvojky mohou napovídat, že dnes přijdou tři dvojky po sobě! To bylo pro mne dilema: Renáta či ruleta? Pochopitelně, že to vyhrála ta ruleta a já odjel místo na rande do kasina. Cestou ve mně uzrál následující nápad. Musím postupovat takto: nejprve nevsázet nic a čekat až přijde první dvojka, potom na ni vsadit celých 200 marek, které mám u sebe, tím vyhraji sedm tisíc a tu celou výhru vsadím znovu na dvojku a její chevaly - a mám sto dvacet tisíc!

Když jsem vstoupil do herny, zaslechl jsem u jednoho stolu čistou češtinu: „Já už chci jít za Kájou, Evo, deš se mnou?“ Tázaná hezká brunetka zakroutila hlavou: „Né, zatim eště né,  vono mě to tu baví a já si chci eště zahrát“ řekla tázaná pražskou češtinou. Na právě uvolněnou židli jsem se rychle posadil a začal napjatě sledovat hru. Dívka vedle mne sázela velmi opatrně, vždy jen dva 5 DM žetony na hru. Bylo mi jí tak trochu líto, protože vím, že tímto způsobem se prakticky nedá nic vyhrát. Řekl jsem jí tiše: „Počkejte si až přijde dvojka a potom vsaďte naplno!“

Dívka se ke mně otočila s udiveným kukučem v hnědých očích: „Jé, vy jste Čech?“ Začali jsme spolu trochu konverzovat. Bylo jí divné proč stále nic nesázím, a protože ta zatracená dvojka ne a ne přijít, nevydržel jsem to a začal jsem jí předvádět, jak se má ta ruleta hrát. Vysvětlil jsem jí, co to jsou orphelins, cheval, karré a velká či malá série. Nicméně jsme oba i nadále prohrávali, ona ovšem něco pomaleji než já. Ale potom to přišlo: ve chvíli kdy jsem prohrál poslední žetony a hodlal si, navzdory svým zásadám, dojít vyzvednout další peníze do bankomatu, padla nečekaně dvojka! Jediná možnost jak zachránit můj plán, byla obrátit se o pomoc k mé sousedce: „Slečno, Evo, prosím, nezlobte se, ale já právě teď musím vsadit dvě stovky na tu dvojku a už nemám žádné peníze, buďte tak příšerně laskavá a půjčte mi je. Za ty dvě stovky vyhraji sedm tisíc, za které pak vyhraji sto dvacet tisíc, takže na tom vyděláme oba. Vím, že se ta dvojka bude ještě dvakrát opakovat.“ Dívka na mne hleděla útrpným pohledem jako matka na své dementní dítě s vodnatou hlavou: „Jak tohle všechno, pro Boha svatého, můžete vědět?“

„Slečno, všechno vám vysvětlím později, teď nemám čas, abych došel pro peníze do bankomatu, tato příležitost se už nikdy nenaskytne, vše teď závisí na vás!“ řekl jsem zoufale. Dívka zaváhala: „Ale když já mám už jen dvě stovky, všeho všudy!“
„To stačí,“ řekl jsem, „jednu stovku dáte za mne, druhou za sebe, a o tu výhru se rozdělíme na půl. Kdybychom náhodou prohráli, dám vám ty dvě stovky zpět, takže vůbec nic neriskujete!“

„Rien ne va plus!“, oznámil krupiér ukončení sázek a dívka hodila bleskově dvě stovky na stůl a já je přisunul na dvojku. Nastalo třeskutě napjaté očekávání, potom kulička zarachotila a krupiér oznámil:
 „Zweiundzwanzig, schwarz, pair, passe!
„Tak, a padla dvaadvacítka,“ vydechla zklamaně dívka.
„Do p...sakrblé,“ zaklel jsem vztekle skrze zuby, zavčas se ovládnuv, „ta debilní dvaadvacítka mě nenapadla, ale ty tři dvojky to přece byly!“
„Hmm, a přece se točí...“ pokývala hlavou a smutně se usmála.
Zvedl jsem se od stolu a ujistil dívku: „Nebojte se, slečno, nechci utéct, ale dojdu si jenom pro peníze do bankomatu ve vestibulu.“

Zde mne však čekal další trapas, automat mně odmítl vydat peníze s poukazem na vyčerpání denního limitu. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již dnes ráno vybíral čtyři stovky na nákup. Vrátil jsem se k dívce se slovy: „Teď mne určitě budete považovat za nějakého gaunera, ale, je mi vás líto, musíte zde se mnou vydržet až do půlnoci, kdy mi ten automat vydá mé vlastní peníze.“
„Kdybyste byl gauner", řekla dívka mile, "tak byste se sem nevrátil, ale moment, mám nápad: teď je teprve deset, dejme dohromady všechny drobné, co nám zbyly, možná že si budeme moci dát aspoň kafe, aby nám ty dvě hodiny lépe uběhly.“
„U mně je to jednoduché, mám přesně dvě marky dvacet“, řekl jsem.
„A já mám osm padesát“, řekla vítězoslavně ona.
„Tak to je dobrý, to se dnes rozšoupnem!“

Prošli jsme hernou do přilehlé vinárničky "La belle Epoque" a když nám číšník automaticky předložil jídelní a vinný lístek, připadalo mně nemožné a trapné objednat jenom kávu a tak jsem ho požádal o kaviárové a langustové sendviče a červené víno „Chateauneuf-du-Pape“.
„Vy jste se zbláznil, víte co to bude stát?“ zděsila se dívka.
„Slečno, podívejte: my jsme mohli dnes vyhrát sto dvacet tisíc marek, to sice nevyšlo, ale kvůli tomu přece nebudeme truchlit a hladovět. Život je fajn, buďme tak trochu bonviváni. Na zaplacení si bude muset ten vrchní počkat, tak jako my, až do půlnoci, než mi bankomat vydá moje prachy!“
„Na mne jdou mrákoty, to jsem ještě nikdy nezažila, a to prosím ani nevím s kým zde sedím u stolu...“ řekla dívka rezignovaně.
„Promiňte, Evo, že jsem se dosud nepředstavil a dovolte, abych vám zároveň taky vysvětlil tu mojí chiméru o těch třech dvojkách. Navíc bych vám chtěl poděkovat za důvěru i když si o mně asi myslíte, že mne matka, coby kojence, koupávala v moc horké vodě.“

V příštích svou hodinách jsme si s dívkou Evou padli vzájemně natolik do oka, že jsem nelitoval neuskutečněného seznámení s Renátou,  ani té prohry v ruletě.
„Jste moc milý“, řekla mi Eva, „ten večer s vámi je snad vůbec to nejhezčí co jsem zde ve Wiesbadenu prožila, ještě že jsem nešla s Jarkou ke Karlovi. Děkuji moc za tu báječnou večeři a vůbec za všechno..."
"Evi, jste tady v Německu jako turistka nebo jako emigrantka?"
"Jako turistka s protekcí, můj táta je tu delegátem. Bohužel, zítra se vracíme s Jarkou zase domů do klece..."
"A víte o tom, že se zde vlastně nesmíte bavit s českými uprchlíky?"
"To vím, to slyším pořád, jenže já na to kašlu, jsem svobodnou plnoletou občankou a ať si trhnou!"
"Myslíte, že se ještě někdy uvidíme?" zeptal jsem jí, vyzvedl 400 z bankomatu a vrátil jí 200 DM.
"Já bych moc chtěla přijet sem na jaře, dal byste mi vaši adresu?"
"Rád, tady je moje adresa i telefon!" políbil jsem její drobnou ručku a dal jí svou vizitku...
 Když jsme se pak venku loučili, dostal jsem od ní happyendový polibek a slzičku na tvář...

https://youtu.be/GfqriGHnkGg


středa 18. dubna 2018

Cizinec z Texasu měl kladný vliv?

Můj duševní vývoj v dětství byl ovlivňován jednak světovou válkou, jednak rodičovskou výchovou ve smyslu katolického Desatera a jednak dostupnou literaturou, z čehož musím přiznat velkou část tvořila také literatura braková. Detektivky v nichž dominoval vysoce nadaný Leon Clifton či Sherlock Holmes si  konkurovaly s romány kovbojskými ve dvou časopisech Rodokaps čili Romány do kapsy, jakož i jejich dvojčetem zvaným Rozruch.
A tady se musím vehementně zastat právě těch tzv. brakových románů kovbojských, které i přes ubohost děje, měly též kladný vliv na charaktery mládeže. V prostoru všech náleven whisky bylo většinou více olova než vzduchu, ale cizinec v kraji nebyl obávaným migrantem, nýbrž vždy gentlemanem k ženám a fair-play ve sporech a při soubojích. Příkladně takový cizinec z Texasu, říkejme mu třeba Bleskový Calwert, měl vždycky ostře řezané rysy, bronzově snědou tvář ošlehanou větry (nikoliv vlastními), byl vysoký šest stop a dva palce, měl široká ramena, štíhlý pas a nikdy naopak. Jeho colty musely viset zatr...(tři tečky) nízko. To byl pravý hrdina našich klukovských představ, takovým chtěl být každý z nás a to zanechalo i své stopy v našich duších. Byli jsme romantičtí, galantní, čestní a ve většině i pravdomluvní... 

Proto se nemohu smířit s představou, že teď v moderní době, se některé pojmy zcela obrátily naruby, takže pravda a láska se stala nadávkou a podlá anonymita je internetovou nutností. Ve střetech lidí o cokoliv, se projevuje značný deficit čestnosti a fair-play ve vztahu k soupeři. Dnes v mezilidských diskuzích nikomu nevadí, že bojuje křivě a ze zálohy proti čestnému soupeři. On se nestydí, on je pyšným na svoji zbabělost! Jemu není trapno pateticky pronášet téze o nichž i ten poslední pablb ví, že jsou vylhané. Moc mně vadí, když někdo své ženě říká: "Tý vole!" a ve třetí osobě o ní mluví jako "má stará".
Jednou jsem dostal při sledování televize šok, když dva ministři ve vládní lavici si spolu privátně povídali a zapomněli vypnout mikrofon. Každá věta začínala i končila "tý vole" a když je pak na to někdo upozornil, uvedl jeden z nich jako omluvu: "No, kdyby se to stalo třeba doma, tak by to bylo normální, ale tady ve sněmovně je to holt senzace!" Já bych k tomu jen zděšeně podotkl: "Pane ministře, vy snad opravdu takhle mluvíte doma se svojí manželkou???"

Rovněž i běžné termíny jako "starobní důchodce" jsou odporné. Proč nelze říci třeba "senior" nebo "rentiér". A kde zůstala galantnost? Oslovení ženy "Madam" je přežitkem minulého tisíciletí! Život je tak děsně krátký a my si ho sami ničíme nesmyslnou nenávistí,  proč, proboha, nemůžeme žít konečně bez kádrování druhých, bez podezírání a bez nenávisti v tomto našem rodokapsovém, zaškudlaném údolí diamantů,  ale proč tedy říkáme český ráj to na pohled?

Na Divokém západě platilo to nejjednodušší pravidlo, kdo je padouch. Prostě ten, kdo tasil první, nebo ten kdo napadl druhého zezadu, to byl vždy zavrženíhodný křivák. Z těchto takzvaných brakových románů jsme jako kluci do sebe nasávali určitý smysl pro fair-play, pravdu, čestnost a gentlemanství. To právě teď té dnešní generaci strašně chybí, ti nemají před očima žádné kladné vzory, žádného Masaryka, jenom kauzy s podvodníky a korupčními  politiky. Sokolů, trempů a Skautů je minimum, ti už nejsou "in", ale jejich úlohu vychovávat mladé charaktery nikdo nepřevzal, takže se bohužel vžilo všeobecné oslovování  "tý vole!"

Zakončení brakových románů bylo po vzoru pohádek pro malé děti, také šťastné: Dobro vždy zvítězilo nad zlem, kladný hrdina nad padouchem a navíc si vzal tu nejkrásnější ženu a dceru největšího rančera a pak byl happyend. U nás je to všechno naruby, my známe jen problémy. Bohužel je tady fakt, že se ta mlčící, většinová a spokojená část naší populace nebrání a nechává se neustále rozeštvávat tou přiblblou, věčně nespokojenou a radikální menšinou, propagující "blbou náladu" a referendum proti Evropě je dominantou jejich samospasitelných hesel...  
Tito budiči blbé nálady mají sen, že jednoho krásného dne s nenávistným výrazem fotbalových fanatiků ve tváři, budeme řvát v ulicích: "My chceme vystoupit z EU a NATO!"  Jsem vlastně rád, že už jsem jen starým páprdou - a že se tohoto tristního konce, doufám, nedožiji...