středa 20. listopadu 2019

Nenechte si radit...

(Vyňato z rakousko-uherské čítanky, rok:1910)

V létě po silnici šedé, sedlák a syn

osla vede na trh k městu.

"Šťastnou cestu" přeje jezdec,

"oba jdete, proč si někdo nesednete?

Copak vám to rozum nedá?"

Na osla si chlapec sedá,

otec pak jde vedle pěšky...



Dohonil je povoz těžký.

Vozka volá z pravé strany:

"I ty kloučku, nekáraný,

bodejž by tě kopla husa,

mladý jede - starý klusá!"

Synek sleze, prachem břede,

na oslu zas otec jede...



"I toť necitelnost velká!"

ozvala se mladá selka,

na návratu ze svých polí:

"Synka jistě nohy bolí,

odstůně to mladé robě!"

Nato vzal ho otec k sobě...




"Neznabozi!" křičí kmet, 

jenž pásl kozy:

"Máte-li pak srdce v těle?

Vždyť jste zvířat mučitelé!"

Otec i syn na ta slova,

slezli a šli pěšky znova...



neděle 3. listopadu 2019

Já, pozdní TEEN-AGER



 Tyto mé nostalgické črty nemají být nějakým bolestínským povzdechem starce (88) ve smyslu: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí...“, ale spíše hmatáním v paměti a vybavováním si časových souvislostí okolo vzniku těchto starých, místy už zažloutlých fotografií v mém albu.
Teen-ager, jedním slovem nepřeložitelný výraz, který by do češtiny musel znít třeba nácti-nář, čili mladík, jehož věk má koncovku –náct, (teen) tedy třináct až devatenáct. A tady je ta nepřesnost, protože v češtině koncovku –náct má už i jedenáct a dvanáct, ale to nejsou ještě teen-agers. Já jsem byl asi trochu „přibrzděný“, pro mne začínalo takové to pubertální teen-agerské období až od 17 a trvalo tedy jen dva roky!

Coby patnáctiletý, na rozdíl od dnešních mladých, co si stále a při každé příležitosti dělají "selfíčka", jsem se nerad fotil a když na mne křivoklátský bratranec Pepa zamířil aparát, vyhrožoval jsem mu, že ho trefím šutrem, ale on se nezalekl a stejně mne ten paparazzo vyfotil. A udělal dobře, aspoň teď vidím jaký jsem byl hubený žabák. V této době jsme se s Pepou ještě nezajímali o děvčata. Na vojáky jsme si už nehráli, ale zato jsme chodili skoro denně chytat ryby a sbírat houby a vůbec vše co les dal. Bylo těsně po válce a nic nebylo na trhu, takže platilo: co je doma - to se počítá...
Ale ani v šestníácti mě ještě dívky až tak zas moc nezajímaly, více jsem věnoval svou péči Pepovu psovi Borkovi a můj o půl roku starší bratranec to byl, kdo mě naučil chytat i rozlišovat ryby, do té doby jsem za rybu považoval pouze vánočního kapra.

Zatímco já na dívkách obdivoval snad jedině prsa, tak Pepa už byl o stupeň dál. Teprve v sedmnácti se mi začaly zapalovat lýtka a Pepa mě postupně seznamoval se svými kamarádkami, což mělo ihned za následek mé beznadějné zamilování do krásné a neobyčejně vnadné dívky, jménem Jaruška Mourková.
Bylo to však celkem samozřejmé, že tato osmnáctiletá žena byla mnohem méně naivní než já ve svých sedmnácti letech, což jí asi mohlo docela vadit. Aby se ona vůbec dozvěděla, že ji miluji, musel jí to zřejmě Pepa nějak tajně prozradit, protože mi najednou začala dávat najevo své sympatie, což jsem sice kupodivu bystře zaregistroval, ale s naprostou ležérností z důvodu stydlivosti (!) neopětoval. 
Například, když jsme byli hromadně v osmi účastnících v kině a ona byla vylosována zakoupit všech osm vstupenek najednou, předala mi pak před kinem vstupenku vedle sebe a sama seděla na kraji řady, takže vedle ní jsem seděl jenom já! Ani to se mnou nehnulo, ne že bych byl takovým suverénem, ale styděl jsem se jako blbec za své city. A protože jsem byl a ještě asi tak rok zůstal, typicky stydlivým platonikem, tak  i naše přátelství s Jaruškou zůstalo čisté a neposkvrněné...


Na této celkem ne moc zdařilé amatérské fotomontáži, coby osmnáctiletý mladík ještě netuším, že se s touto holčinkou seznámím teprve za 34 let, a že si ji vezmu za ženu. Bude to moje třetí manželka a na rozdíl od obou dvou zpackaných předchozích bude ona jediná „ta pravá“.
Abych ale nemohl být podezírán z pedofilie, bude už ona malá Jituška mezitím vypadat takhle a bude jí 36. Že spolu pak vydržíme až do alelujá, to jsme si sice oba přáli, ale dnes po třiceti čtyřech letech od svatby, je to prakticky jistota, že už to spolu nějak doklepeme. Ale to jsem předběhl čas, zde na papíře je mi ještě 18. 

V devatenácti mne čekala maturita. Tady se tvářím nějak zasněně, protože ještě netuším, že maturitu sice udělám, ale budu mít opravdu „na kahánku“. Předseda maturitní komise, kovaný soudruh Bílek, rozhodl už předem, že propadnu z češtiny, neboť mám nemožný kádrový profil v materiálech, které o mně sepsal můj spolužák Vladimír Šváb, syn později, ve Slánského procesu, pověšeného náměstka ministra vnitra Karla Švába. Jenže soudruh předseda maturitní komise, češtinář Bílek měl smůlu, já jsem byl v češtině jedním z nejlepších ve třídě a ještě jsem si navíc vytáhl otázku o Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha o čemž jsem toho věděl mnohem víc než všichni v  této komisi dohromady. Zbožňoval jsem skladby Jaroslava Ježka, opisoval jsem si akordy na kytaru ze starých klavírních not a chodil opakovaně na staré filmy Voskovce a Wericha. "Peníze nebo život" jsem viděl dokonce sedmkrát!

Ostatní kantoři v maturitní komisi, jak jsem se potom, díky úniku informací z porady dozvěděl, se mne zastali a tak odvrátili mé politicky naplánované propadnutí a nemožnost studia na vysoké škole. Hlavní zásluhu na mém nepropadnutí měla: češtinářka Kubíčková, zvaná„Maruška“, která sice paradoxně byla také komunistkou jako předseda Bílek a tudíž se ho nebála, zeptala se ho přímo, proč by měl Toms propadnout, když obě otázky, to jest básnické ozdoby "pars pro toto" i "totum pro parte" jakož i  historii Osvobozeného divadla V+W,  vše znal perfektně na jedničku. Bílek se začal kroutit a nakonec byl nucen říct ten pravý důvod, že totiž já s tím mým stoprocentně negativním kádrovým materiálem, se nesmím nikdy v životě dostat na vysokou školu...!

To ovšem tu spravedlivou kantorku rozlítilo na plné obrátky a Bílek začal žluknout. Také profesorka matematiky Kopřivová, zvaná "Lambda" u níž jsem byl jedničkář se mě zastala, že já jsem jejím výborným žákem, že nesouhlasí s mým vyloučením z dalšího studia, zvláště když chci jít na techniku, kde čeština vůbec není..!
Nejlépe ovšem to udělala opatrná ruštinářka zvaná "Natáša", když mi už na potítku před ústní zkouškou, vědouc, že mé znalosti v ruštině jsou jenom fragmentární, zašeptala: "Nikdo mimo mne v celé komisi nezná rusky, hlavně mluvte a nezadrhávejte se, já vás nebudu opravovat..." To bylo něco pro mně, já jsem to rozjel, gavaril pa česky s ruskym pšizvůkom. Nakonec jsem to vše rozškrtl recitací básně, tedy původně něco jako říkanka pro děti: "Svíňa pad důbom vjekóvym najélas žaljuděj do sýta...a milá Nataša se musela moc držet, aby nad mojí ruštinou smíchy nevyprskla...

https://youtu.be/eVUerpAQ1aM

pátek 17. května 2019

Můj svět PRAHA 4 - před i po válce...

V Praze Podolí jsem žil od roku 1937, tehdy to byla ještě Praha 15, dnes je to už  Praha 4, takže tím jsme povýšili z periférie města na  hrdou část Prahy! Originální fotografie nemám, ale pro názornost poslouží novější fotky s komentářem. Na těchto snímcích je vidět  ze dvou stran budova podolské sokolovny, kam jsem také chodil, coby žáček a po válce coby dorostenec, cvičit na nářadí až do času Všesokolského sletu v roce 1948, kdy jsme ještě skandovali "Ať žije prezident Beneš!" I když už na prezidentské tribuně seděl ortodoxní bolševik  K.Gottwald.
Zdůrazňuji, že v té době, tedy za války, zde nebyly reklamy na pivo ani ta parkující auta před hlavním vchodem do ulice Podolské, kudy tehdy jezdily tramvaje č. 17 a 21 do Braníka a Hodkoviček a na opačnou stranu do střední Prahy.
U zadního traktu budovy nestála ta "bílá paní", ba ani to zábradlí, ani silnice s kolejemi pro tramvaj, nýbrž zde byla travička zelená, mírně se svažující k Vltavě a schůdky do vody pro plavce.
Za povšimnutí stojí, jak nám za Protektorátu nacisté zabavili naši sokolovnu pro výcvik příslušníků zbraní SS a onen emblém Sokola zakryli bílým prknem s černými blesky SS, (viz můj retušovaný detail), který jsem pracně namaloval, abych čtenářům přiblížil, jak tristně to tehdy vypadalo a jak nám, Pražanům, tenkrát asi bylo.

Druhá věc, která se mne také týkala byla, nedaleko odtud budova Podolské měšťanky, kterou rovněž zabrala německá armáda, takže po 4. třídě obecné školy jsem musel dojíždět tramvají do měšťanky na Vyšehrad. Odtud jsem se pokoušel dostat na gymnázium, což se mi povedlo až na druhý pokus. Ten první byl velice zajímavý v tom, že napřed jsme všichni museli přinést dvě velké fotografie enface i profil hlavy, plus důkaz árijského původu pomocí křestních listů tří generací nazpět. My, vybraní a splňující původ nežidovský, jsme byli na týden internováni někde v Dejvicích (nevím už bohužel kde) v domě, kde nás hlídala Hitlerjugend a ráno budila pochodováním po chodbách s píšťalkami a bubínky. Každý dostal plechovou známku na krk, já měl číslo 91, což bylo podle abecedy, takže odhaduji, že nás tam muselo být nejméně 100.

   Denně jsme vždy dopoledne psali písemné testy z různých předmětů a odpoledne jsme měli tělocvik a závody v lehké atletice. I když jsem měl němčinu za jedna, celkově jsem vybouchl, protože, dle velikosti coby druhý od nejmenších, jsem neměl tak dobré výsledky v závodění. Teprve až příští rok, jsem se dostal přímo do sekundy, ale to už se naštěstí nedělala zkouška v internátu, ale přímo v budově  Gymnazia Truhlářská 22. Na to jediné uvolněné místo po propadlém studentovi, jsem tenkrát ze tří adeptů získal první pořadí, hlavně asi dík mé relativně dobré němčině.
To písmeno na vlajce "V" (viz foto) byl nacistický symbol (Victory = vítězstvi), což se psalo kdekoliv se dalo, na vlaky, tramvaje, autobusy, tanky, atd. Komunisté to tři roky po válce nahradili rudou hvězdou...
Mezi Podolím a Vyšehradem stála už tenkrát Podolská porodnice, kterou ovšem také zabrali Němci a přejmenovali na SS-Lazarett Prag. Takže celkem mohu říct, že za Protektorátu jsme měli v Podolí SS-many za každým rohem. 
A nahoře na kopci (Kavčí hory) kde dnes stojí Česká televize, byla pro nás kluky krásná, bohem zapomenutá krajina s roklí a jezírkem, ve kterém jsme chytali čolky, ale kterou nám bohužel zasypali odpadem z SS-Lazaretu. Většinou to byly krvavé obvazy a sádrové otisky končetin, jakož i jiný nemocniční odpad, vesměs samé nechutnosti...
O kousek dál byla rasovna, čili kafilérie, která v létě děsně páchla, takže se zde nejednalo o nějakou okrasu Podolí a dole pod kopcem byla cementárna, která rovněž nedělala tuto čtvrť atraktivnější. Dnes je na jejím místě krásný plavecký stadion, kam jsem také chodil na brigádu.

Centrem mého studentského bytí, byly Žluté lázně, kde jsme s naší partou kamarádů a kamarádek trávili prakticky všechen volný čas a bylo nám relativně hej! Ovšem Karel Gott měl více štěstí než my, narodil se totiž o 8 let později, viz: "Když jsem já byl tenkrát kluk..."

neděle 17. března 2019

NIHILISMUS kolem nás

 Nihilisté (z latiny nihil = nic) nevěří na nic, nadávají na všechno, popírají mravní hodnoty, odmítají oprávněnost autorit, odpírají občanskou poslušnost a netouží vůbec po tom, aby též u nás někdy vznikla slušná, spořádaně organizovaná společnost. Není divu, že je tím ovlivněna prakticky celá česká populace, protože uvědomme si, že nám je už po dobu 80-ti let vymýván mozek, ať už nacisty či komunisty a v této době opět radikálními živly, které se vylíhly hned ve více stranách...

Já se občas snažím tento nihilistický jev bojkotovat bezbřehým optimismem. Ale nadávání je „in“ a já, který nenadávám, jsem prý podivín. Když někdo nadává na drahotu, tak mu řeknu: „Mne ceny nezajímají. Když mi někdo řekne, že to-a-to stojí tolik-a-tolik, zeptám se: "A to je moc - nebo málo?"
To nekonečné nadávání, kterým si jenom vzájemně otravujeme život, ta havlovsky řečeno: „blbá nálada“, je de facto určitý obranný reflex na to, že se lidé v tomto státě neustále cítí být něčím ohrožováni. Třeba imigrací či nenávistí druhých, nebo kapesními zloději, nemocemi, arogantními řidiči, exekutory, lživou reklamou a tisíci dalšími záludnostmi. Člověk si ale většinou neuvědomuje, že jeho strach je druhá strana téže mince, protože on sám byl vychováván od batolete ke lžím, k třídní nenávisti a kvůli nedostatku zboží i ke krádežím a úplatkům, takže není divu, že přestal vidět tyto přestupky jako zlo, ale naopak je má za jistou chytrost, čili kladnou vlastnost. Kromě toho, že to katolické desatero hříchů je pro něj přežitkem z dávných dob, Bůh dle komoušů přece neexistuje, tak proč si s tím máme hnojnit mozek a navíc žijeme v demokracii kde je svoboda a tudíž dovoleno všechno! A to je ta nejprimitivnější, idiotská "moudrost" voličská...


 A tak dnes všechny věznice nám už praskají ve švech, a to jsou v nich převážně jen ti notoričtí kriminálníci a recidivisti, čili ten ostatní většinový dav různých podvodníčků, je díky mírným zákonům a plným věznicím, na svobodě. Dříve, díky náboženství, že Bůh vidí všecko, jsme byli mravně brzděni, zatímco dnes se takový kriminálník neštítí okrádat staré, nemocné a handicapované lidi, ničit náhrobky na hřbitovech, vykrádat kostely, ničit auta a páchat zvěrstva na zvířatech. A to nemluvím o zločinech na dětech a třeba i na vlastních.  Veškeré soudní kauzy  se v Česku táhnou nekonečné desítky let, vymahatelnost práva je zcela iluzorní pojem a všichni šmejdi postupně ztrácejí veškeré zábrany, takže se obávám, že brzy se budou i vraždy tolerovat jako kavalírský delikt...

 Abych ale nakonec zůstal i zde optimistou tvrdím, že dostat nás z tohoto nihilistického marasmu mohou dlouhodobě jen dobří státníci, jako byl TGM, kterých je bohužel nedostatek. Lid totiž stále ještě potřebuje mít kladné vzory nejen v umění a v módě, ale také hlavně v politice. Dobrý politik si svoji roli nesmí usnadňovat jen bilboardy, koblihami a předvolebními lživými sliby, on by totiž měl být natolik moudrým člověkem, aby chápal, že kromě primitivů, lid obecný nechce být neustále konejšen almužnami, příplatky a vládními milodary, ale že touží po klidném a útulném domově, prostě po šťastném žití ve svobodě...

 On totiž mandát od voličů by se neměl přeceňovat, jako to bylo za Hitlera, toho taky podporovala skoro 100-procentní většina voličů, přestože byl vtěleným zlem a katastrofou celosvětového formátu! Mandát od voličů by měl být jen vedlejším efektem volby vrcholného lídra, ale ne tím jediným a hlavním rozhodujícím faktorem. Sebelepší rétorika není vše, je to jen balast a pozlátko. Měla by být mnohem více zohledněna politikova bezúhonnost a jeho celkový morální profil...
Politik by měl být nejen vzorem moudrosti a čestnosti, ale měl by vědět, že při jakémkoliv závažnějším přestupku, který dokonce třeba ani nespáchal, musí sám od sebe okamžitě odstoupit a teprve potom, dokazovat svoji nevinu, je totiž chybou být přiklížen na své židli! Proto také politická strana má mít zájem, aby takový podezřelý člověk se za ni neschovával, což samozřejmě u hnutí neplatí, tam je jejich vůdce posvátně nepostižitelný. Dávné, staré přísloví říká, že žádný strom až do nebe nevyrostl a tak i Babiš jednou zvadne...Novináři zpravidla nejsou žumpou negativních deviantů, jak si náš pan král myslí a veřejně tvrdí!  Náš svět je nějak naruby, většina z nás už dávno ví, kam vedou levicové experimenty, ale přesto se k nim znovu a znovu lísáme a asi naivně doufáme, že nás nějaký hrdina Jánošík či zeman Babinský, Žižka, nebo Blaničtí rytíři zachrání...

A zde nakonec nutná pilulka optimizmu:
https://youtu.be/wD2A99MnnV8

čtvrtek 7. února 2019

Velký Únor, měsíc karnevalů

Zatímco z domova jsem znal jen Velké Únory, tak v Německu jsou zato Únorové Karnevaly, kdy se neslaví nějaké politické puče, ale lidé se prostě radují ze života. Dělají si srandu z politiků, oblékají si různé róby, hudba vyhrává, tancuje se a zpívá - prostě karneval je Fasching a je jakýmsi důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Všichni se prostě těší též na takovou všeobecně tolerovanou jakousi erotickou rozpustilost. Je statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je v Německu vždycky v listopadu, tedy devět měsíců po karnevalu.

Když jsem pracoval u americké firmy UNIVAC v Essenu, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy, někdy i večer na tanec do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezúčastňoval kolegiálních eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo. Až v roce mého rozvodu se můj názor na karnevaly začal měnit. Tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Suzanne se nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal tak sám se šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.

Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulovr, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi.
„Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně malovat a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce. Myslím jako jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystřihla a přišila na tenhle pulovr, co mám na sobě.

„Marianne, obkreslit prsty, tnení problém, ale já nevím, co to je grabschen?“
„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“
„Nevím, nejsem rodilý Němec a tenhle výraz je asi něco málo používaného...“
„No, tedy používané to je a dosti často. A dělají to chlípní chlapi, když zezadu chytnou ženu za prsa!"
„Aha, tak to je grabschen. To jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečka, „tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“
„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“
„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“
„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulovr a obléknu.“
„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ 
Marianne se uculila, ale mrkla na souhlas a já se měl na co těšit.

Překvapením pro mne bylo to, že ona to pak nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Suzanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných pulovrech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení. Od té doby jsem měl ty karnevaly docela rád... 


neděle 27. ledna 2019

Nervák v kadeřnickém salonu

Ten den měla moje žena termín u kadeřnice Petry v pravé poledne a když si všimla, že jsem "zarostlej jak Ezau", navrhla mi, abych šel s ní a telefonicky se dohodla s Petrou, že tam přijde i s manželem, protože mezi její dvouhodinovou proceduru mytí, barvení, stříhání a česání se snad vejde asi 8 minut k ostříhání "těch pár chlupů", co mám na hlavě. Souhlasil jsem a šli jsme.
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasné nervní časopisy s roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model  "TRUMP"  v hnědém provedení...

Pak si mě vzala slečna Petra na paškál, zatímco má žena seděla v nějakém elektrickém křesle. Mé vlásky, které mi na kolena padaly, proměnily moji vizáž jako když se z motýla stane housenka, nebo obráceně? Řekl jsem ženě, že na ni budu dále čekat v sousední hospodě - jenže k tomu nedošlo. V čekacím zákoutí posadila jedna maminka svoji holčičku naproti mne, aby na ni také čekala. Tož, zželelo se mi té holčičky a začal jsem s ní konverzovat. Měl jsem však hendikep, její matka mne trochu podezíravě sledovala. 

Rafinovaným způsobem jsem od holčičky vyzvěděl, že se jmenuje Veronika, že jí je 6 let a že chodí do první třídy a má samé jedničky i z angličtiny. Pochválil jsem ji a říkal jí, slečno Veroniko, což se jí líbilo a ona mi za to svěřila, že jí maminka někdy říká "Sluníčko", ale když zlobí, tak jí říká "Veruno!" Já jsem ji ovšem tituloval "Princezničko" a začal jí vyprávět mojí pohádkovou směs z Červené Karkulky, Perníkové chaloupky, Smolíčka-Pacholíčka a o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Nakonec jsem ještě přidal na její přání též drama Velice smutná princeznička s rudou hvězdičkou na klopě. Když jsem to popletl
tak Veronička mě vždycky ráda opravila, za což jsem jí byl neskonale vděčný... 

Podařilo se mi ji plně zapojit do děje a když třeba bezradný král, na radu svého právního zástupce Franty Škrholy, nechal vyhlásit v novinách, v rozhlase i v televizi, že se hledá krásný a vysoce inteligentní princ, který by rozesmál smutnou princeznu Veroniku, a že za odměnu dostane ideální půlku království, včetně lesů, vod, silnic a železnic i princeznu Veroniku za ženu, pokud se jí ovšem on bude líbit. Tato akce byla úspěšná, sjelo se tam 1651 princů a dokonce i maharadža z Ešnapůru se svojí ochrankou, 333 bodyguardů, neboli zbrojnošů. První byl tři metry vysoký a každý následující o půl hlavy menší a tak to šlo jako schody do sklepa až do úplného pumprdlíka osmimilimetrového.

Načež začalo výběrové řízení tříděním princů podle barvy vlasů a očí, princezna si totiž přála aby princ měl vlasy černé a oči modré, takže kdo byl blond, zrzavý, či plešatý, byl poslán domů, když měl oči zelené, oranžové nebo krví podlité, byl rovněž vyřazen a poslán domů. Takže zbylo pouze 62 princů. Pak se testovala inteligence, pomocí tří otázek: Za prvé kolik je 3+4? Polovina princů to nevěděla, zatímco princeznička Veronika mi napověděla, že to ví, že je to sedm. Jenže pak přišla druhá otázka mnohem těžší: Jakže se jmenují dny v týdnu pěkně po sobě jdoucí. Na to vyhořelo dalších 48 princů, zatímco Princeznička je dovedla vyjmenovat jako když bičem mrská. A nakonec ta nejtěžší otázka: Co to znamená Happy End? A to věděl už jenom jeden princ, jménem Bajaja a princeznička Veronika, protože oba měli ve škole angličtinu!  "A co to tedy znamená, princezničko?" dělal jsem blba, to mi jde. "Happy je šťastný a end je konec!" řekla hrdě a já žasl... 

A konala se děsně slavná svatba, pilo se, hodovalo, tancovalo, hrála rocková muzika, taky se hrály počítačové hry, ale na jednom místě v podlaze byla papírová zem a já tam šláp' a propad' se až sem! "Na tohle křeslo!"
Pak jsem se ale musel se slečnou Veronikou rozloučit, ťukli jsme si naposledy s Mattoniho šumící, jemně perlivou minerálkou (ročník 2017), protože má nejkrásněji vylepšená manželka už byla taky hotová a právě platila v pokladně - i za mne...

pátek 25. ledna 2019

1000 x LEŽ = PRAVDA

Prastará lidská moudrost nám říká, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Tím se také řídila KSČ i RUDÉ PRÁVO a my jsme dodnes svědky toho, že cirka 17% českých občanů, vzalo za pravdu, do hlav našich lidí denně vtloukanou lež: "Američané jsou vaši úhlavní nepřátelé!"  
Naopak, zde na této fotce vidíme čirou zhmotněnou LEŽ v krystalické podobě. (Oběť Rudolf Slánský tleská svému budoucímu vrahovi (Klementu Gottwaldovi).

Přestože všechna doložitelná historická fakta dokazují pravý opak rudých lží, viděli jsme při průjezdu kolony spojeneckých vojsk, že i po tolika letech od bolševického vymývání mozků, nese tehdy zasetá lež své zasmrádlé plody. Množstvím sice zanedbatelná, ale relativně ještě slyšitelná část našich občanů věří, že ti zlí Američané ohrožují naši svobodu! Viděl jsem na své oči, jak pomatenci mávali heslem  US KILLERS,  GO HOME! 
(Američtí vrazi, jděte domů!)  Zatímco Rusáky by určitě srdečně vítali...?

Tady už zřejmě nejde jen o duševní méněcennost prosťáčků, kteří neví, že po celou historii našeho státu, byli vždycky a bez výjimky Američané našimi spojenci, ale zde se asi jedná o cílenou desinformaci šířenou cizími rozvědkami. Každý myslící občan totiž ví, kdo nás kdy okupoval, že to byli Němci (6 let) a Rusové (21 let) a kdo z našich spojenců nás zradil, že to bylo Rusko, Anglie a Francie.  SSSR dokonce uzavřel pakt o neútočení s Hitlerem! Kdo nám jako krysy ukusoval území, když nám bylo nejhůř, byli to Poláci, Slováci, Maďaři a po válce Rusové, NIKDY VŠAK AMERIČANÉ! 

Nezpochybnitelným faktem stále zůstává, že nás Amerika za minulých sto let už třikrát vytáhla z bryndy. Pomohla TGM prosadit vůbec vznik našeho státu ČSR, osvobodila nejen nás i celou západní Evropu od nacismu a pomohla rozbourat zdi i pohraniční střílny, jakož i přetrhat ostnaté dráty rudého impéria. Amerika, svými skutky DOKÁZALA, že je naším spojencem na nějž je spolehnutí. 

A dnes se znovu ukazuje v plné nahotě, že i sám náš, lidem zvolený prezident, bývalý komunista se raději přiklání k Východu než k Západu, kam naše země bytostně i svoji kulturou patří. Většina socialistů (= vybledlí komunisté) se snaží  zapomenout, že KSČ je na 40 let vygumovala z české politiky. Ani bývalého estébáka se natolik neštítí, že s ním klidně vytvořila vládní koalici, s podporou KSČM. To se jim právě až teď, v roce 2019, začíná bortit. Je to fraška tragikomická, ale asi k ní osudově muselo dojít, aby to i ta jednoduchá, méně bystrá polovina voličů pochopila a postupně přestala tato lži-individua ve volbách podporovat...

SING A SONG

pondělí 24. prosince 2018

Dárek na poslední chvíli...

Vánoce opět přicházejí a lid obecný, ale i naši politici, dělají s oblibou všechno až na poslední chvíli. Přitom je fuk, jestli se jedná třeba o výměnu řidičských průkazů, nebo o odhlasování něčeho v parlamentu. Moje manželka, jsouc patrně tímto fenoménem rovněž  ovlivněna, si vzpomněla až na poslední chvíli, že by si přála dostat od Ježíška notebook. Zcela cílevědomě si v internetu vyhledala a na papírek pro Ježíška napsala model, jaký by se jí nejvíce líbil, přičemž hlavním kriteriem byla barva klávesnice! Chtěla, aby tato byla určitě barvy bílé a žádné jiné...

 
 Když jsem namítl, že 99% všech klávesnic je černých, vysvětlila mi, že to není jenom její bohapustý rozmar, ale nutnost. V kuchyni či v obýváku, kde bude nejčastěji hrát své „piškvorky“, nebude sedět pod lampou, jako já u počítače, ale na libovolných místech, kde třeba není dostatečné světlo. Černá klávesnice je pak pro ni špatně čitelná, a navíc unavuje oči.
Věděl jsem, že to nebude jednoduché takový notebook sehnat, protože jsem chtěl, aby také splňoval i jiná kriteria, která jsou určitě důležitější. Zároveň jsem ale chtěl splnit její přání a tak, když odjela na nákupy, u nichž jsem kocajdank nemusel asistovat, zavolal jsem své kamarádce do nepohody, Haničce Vajdišové, zvané Blond HaVaj, a svěřil se jí s tímto svým předvánočním problémem.

Hana, ochotná jako vždy, nabídla svou pomoc, že zná kšeft, kde mají obrovský výběr všech možných notebooků, a že mě tam odveze svým autem, takže než přijede manželka domů, budu mít dárek pod střechou! A skutečně, než jsem se nadál byli jsme tam. Řekl jsem prodavači po pravdě: „Hledám pro manželku k Ježíšku nějaký dobrý notebook, který má ovšem bílou klaviaturu a dále bych chtěl, aby měl wifi, AVG a multimedia.“
„S bílou klávesnicí tady ovšem nic nemáme“, zakroutil hlavou prodavač, „ale to je přeci děsně nepraktická barva, proč právě na tom tak bazírujete?“
„Já na tom vůbec nebazíruju, manželka si to přeje, tak jí chci holt vyhovět.“
„Moment, já se ještě zeptám ve skladu“, řekl ten dobrák a odběhl. 

Havajanka se culila: „Všiml sis, jak na mne koukal, připadala jsem mu určitě jako retardovaná, že za mě mluvíš a jednáš ty, myslí si totiž, že já jsem tvá manželka.“
„To snad není pravda, Hani“, řehtal jsem se, „vždyť musel vidět, že jsi aspoň o třicet let mladší než já – ale lichotí mi to! Dobrá, zůstaneme v roli až se vrátí.“
Prodavač přišel s Jobovou zvěstí: „Tak bohužel, s bílou klaviaturou není už ani jeden.“
„To je hrozné“, řekla Hanka otráveně, „pojď, drahouši, pojedeme do jiného obchodu, vím kde mají všechny barvy klávesnic!“ Hned za dveřmi jsme oba vyprskli smíchy.

 V příštím obchodě jsem zopakoval na úvod stejnou větu, že hledám pro manželku k Ježíšku nějaký notebook s bílou klaviaturou, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Tato dáma, není moje manželka, to je moje kamarádka, která mi pomáhá vybírat se ženským vkusem.“
Jenže tento mladý prodavač, pod palbou mých otázek, se brzy odporoučel, že v těchto věcech nám může lépe poradit jeho starší kolega, specialista na notebooky a došel pro něj. Já jsem si neuvědomil, že tento starší kolega neslyšel můj úvodní projev, až když jsem zjistil, že on také považuje Hanu za moji ženu, mrkli jsme na sebe a nechali ho při tom.
Zřejmě se mu Havajanka líbila, protože mě zcela ignoroval a bavil se jenom s ní. Vysvětlil jí ochotně, že za malý příplatek, bude-li si to ona přát, provede ihned zde na místě celkovou konfiguraci systému, včetně instalace antivirového programu, takže pak doma už s tím nebude mít vůbec žádnou práci. Já jsem byl dobrý jen k tomu, abych to došel k pokladně zaplatit. Když potom řekl, že na to potřebuje tři hodiny času, nechtěli jsme pochopitelně tak dlouho čekat a dohodli se, že si to vyzvedneme až zítra dopoledne.

Druhý den jsme pro vyzvednutí dárku přijeli ovšem už s manželkou a bez Hanky. Pán se na mou ženu divně díval s otevřenou pusou a na její otázku, proč nenainstaloval antivirový program AVG, nýbrž nějaký jiný, odpověděl dost podrážděně: „Ale já jsem to přece včera, manželce - tady pána, vysvětlil a ona s tím jednoznačně souhlasila.“
Má žena se usmála: „Proti tomu nic nemám, jen to, že manželka - tady pána,  jsem totiž já!"

pondělí 10. prosince 2018

Komplexy méně – i vícecennosti

Přijde madam k psychiatrovi a stěžuje si mu, že má komplex méněcennosti. Lékař ji pečlivě vyšetří, načež řekne: "Vážená dámo, mohu vás uklidnit, žádný komplex méněcennosti nemáte. Vy jste opravdu méněcenná!"
Ale teď vážně: Vědci zjistili, že příčinou tohoto komplexu není vědomí, že jsem v něčem horší než někdo jiný, nýbrž je to pouze můj handycapový pocit, pramenící z toho, že bych se chtěl rovnat ostatním. Čili mně nevadí třeba to, že nedosahuji takových výsledků v hokeji jako Jaromír Jágr, ve zpěvu jako Karel Gott, nebo ve hře na housle jako Paganini, ale vadí mi, že mám pleš, která mne dělá staršího než jsem. Více než 95% všech lidí, tedy vlastně skoro my všichni, trpíme nějakým komplexem. Ze známých lidí to byli ku příkladu Michael Jackson, nebo i Napoleon.
Příčiny vzniku komplexu jsou v podstatě u všech lidí stejné. Dotyčná osoba si v duchu neustále myslí na svoji rozdílnost od ostatních lidí: Jsem moc tlustá, nebo jsem moc hubená, jsem moc malý, koktám, ráčkuji, mám malé poprsí, nebo mám moc velké poprsí, mám malý penis, mám falešné zuby, mám odstálé uši, mám křivé nohy, mám skřehotavý hlas... atd...atd.

Robert Wadlow (viz obr.), nejvyšší člověk na světě, měřil 2,72 m, měl komplex celkem pochopitelný, zaviněný nadměrnou funkcí hypofýzy, řídící tvorbu růstového hormonu. To zavinilo jeho smrt už ve 22 letech.
Ovšem zdrcující většina všech lidí má komplexy kvůli nicotnostem či zcela zanedbatelným maličkostem, které si sama vsugerovává. Já jsem měl tento komplex po dobu asi pěti let, kdy jsem byl nejmenším klukem ve třídě. Říkali mi "prcku" a jeden kantor mne dokonce vytahoval za uši, abych prý vyrostl což mě pekelně štvalo. Teprve až když jsem začal v pubertě rychleji růst a přerostl polovinu třídy, tento komplex sám od sebe zcela zmizel. 
Od té doby vím, že jedině správné je mít své zdravé sebevědomí, být svým nezaměnitelným originálem a dávat si jenom pozor na to, aby se člověk nestal naopak nadřazeným, to by pak bylo něco jako takzvaný komplex více-cennosti, kterým trpí mnozí veřejní činitelé, jako politikové nebo herci a zpěváci.

Je pravděpodobné, že takový komplex více-cennosti dvou partaj-lídrů v jedné kleci, patrně jednou skončí slovy: "SORRY JAKO, měl jsem hlad, milé kuřátko..."
I v minulosti se dají nalézt různé ukázky této choroby lídrů stran. Topolánek po sestavení vlády prohlásil, že jeho kabinet má jenom samé vysoké osobnosti, průměrná výška jeho ministrů je 188 cm! Informace s naprosto nulovým obsahem, národ přece chce mít vládu čestných a inteligentních občanů, ne přiblblých habánů...
https://youtu.be/xg1k9nD9w2A

neděle 18. listopadu 2018

Někdo to rád sexy


Jen jednou v životě se mi podařilo seznámit se s ženou podobnou Evě z Ráje, a to bez jakéhokoliv mého přičinění. Ta Eva měla ovšem na sobě místo fíkového listu plavky, ušité patrně z pánské kravaty. Místem děje byla navigace u Vltavy v blízkosti Mostu inteligence. Ležel jsem tam líně v trávě, díval se pánu bohu do oken a snažil se nachytat trochu bronzu od sluníčka. Po nějaké chvíli mě z bohulibého rozjímání.vyrušila halasná trojice, dvě ženy a muž a k mé nelibosti se rozložili na dece jen asi tři metry ode mne. Jedna z těch dívek byla skutečně sexy a ten muž, jak se zdálo, patřil naštěstí k té druhé, poměrně fádní blondýnce. "Podivná sestava", pomyslel jsem si, "manželka a milenka?" Tuto myšlenku jsem však záhy zavrhl, ten muž nebyl typem Don Juana, ale spíše kuchtíka z hospody  U Bumbrlíčka.
Ta skutečnost, že sexy-brunetka je vlastně lichá, podnítila mé přemítání o pokusu navázat s nimi nějaký kontakt. Koumal jsem jak, ale napadaly mě jenom samé trapné zhůvěřilosti, jako třeba dělat cizince a lámanou češtinou se jich zeptat, kudy bych se dostal na Vyšehrad. To však nápadně připomínalo tu starou anekdotu, jak se cizinec ptal policajta: "Pan policajt, ja chledam é- Vyšurat" a on ho poslal na WC.  Cizinec vrtěl hlavou: "Ja ne WC, já chledam éé- Vys-hrat!" A policajt rozšafně nato: "Nojó, to je tam přece taky!"

Šťastná náhoda pak ale vyřešila všechno za mne a bez trapasu. Po navigaci se jako deus ex machina přikodrcal skútr a na něm můj známý kámoš Vašek: „Čovečé, co tady děláš tak sám, pojeď se mnou, moje Marta a další kámoši ležej vo dva kilometry vejš proti proudu, tam je to vo moc lepší." Načež si všiml té sexy dívky a zvolal: „Jéňo, to je náhoda! Ahoj, Šerry, kde ty se tu bereš? Pojeď taky s náma, bude sranda, je tam celá parta, máme tam kytaru, ty umíš fajn zpívat a tahle atrapa muže," a ukázal bradou směrem ke mně, „válí bezvadně akordy!" A tak Vašek rozhodl, abychom si já i ta Šerry sbalili svá fidlátka a že nás tam odveze na skútru.
Dívka ihned souhlasila a já jen suše poznamenal: „To jsem zvědav, jak se vejdeme všichni tři na ten tvůj skútr?" Oba mne ujistili, že to půjde. Dívka sbalila své věci do tašky, rozloučila se se svými známými a zasedla, tak jak byla, jen v bikinkách, za Vaška. Ten se přesunul až dopředu a já, rovněž jen v plavkách, se svými svršky přes levou ruku, se natěsnal na sotva decimetr zbylého dvojsedla za onu sex-bombu. Věděl jsem ihned, že spadnu na zem dříve než ujedeme pět metrů, a proto jsem se nesměle zeptal: „Slečno  Evo, promiňte, ale já se vás budu muset nějak přidržovat, jinak ulítnu..."

„To je samozřejmé", řekla ona, vzala mou pravou ruku a ovinula si ji kolem svého štíhlého pasu. Potom jsem ucítil, takřka celým povrchem svého těla, tu nádhernou sametovou pleť, a blažený pocit se mi rozléval až do morku kostí. Její sluncem provoněné vlasy ovívaly moje rozpálené tváře a já si přál, aby tato drncavá cesta trvala nekonečně dlouho... Kromě sladkých představ, mi vrtalo v hlavě, proč ta půvabná vidina neprotestovala, když jsem ji oslovil Evo? Vtom, jakoby četla mé myšlenky, mi řekla přes rameno: „Jak to, že znáte mé jméno, Vašek mně přece říká zásadně, nevím proč, Šerry?"
To bude asi intuice", řekl jsem a trnul, aby snad nevycítila i mé další myšlenky. Cesta uběhla strašně rychle a Vaškova parta nás uvítala nadšenými ovacemi a nějakou trampskou písní.

Když jsme se pak s Evou rozložili na její zelené dece, ona v plné své kráse, dozvěděl, jsem se, že ta žena je modelkou na malířské akademii. Vyhrkl jsem spontánně: „Že mě to hned nenapadlo při téhle postavě! Já taky trochu maluju, ale jenom tak pro sebe. Nemám dostatek talentu, na akademii to bohužel nestačí."  Eva se rozhlédla a když zjistila, že nás nikdo neposlouchá, zeptala se nevinně: „A stačila bych vám já? Myslím tedy jako model...?"
"Samozřejmě, byl bych šťastnej, ještě nikdy jsem neměl modelku, éé- myslím jako model!"  Eva si pojednou všimla mých plavek a šeptla: "Nepůjdeme se trochu zchladit do vody? Nemusí každý vidět o čem si spolu povídáme...!"