čtvrtek 7. února 2019

Velký Únor, měsíc karnevalů

Zatímco z domova jsem znal jen Velké Únory, tak v Německu jsou zato Únorové Karnevaly, kdy se neslaví nějaké politické puče, ale lidé se prostě radují ze života. Dělají si srandu z politiků, oblékají si různé róby, hudba vyhrává, tancuje se a zpívá - prostě karneval je Fasching a je jakýmsi důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Všichni se prostě těší též na takovou všeobecně tolerovanou jakousi erotickou rozpustilost. Je statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je v Německu vždycky v listopadu, tedy devět měsíců po karnevalu.

Když jsem pracoval u americké firmy UNIVAC v Essenu, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy, někdy i večer na tanec do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezúčastňoval kolegiálních eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo. Až v roce mého rozvodu se můj názor na karnevaly začal měnit. Tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Suzanne se nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal tak sám se šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.

Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulovr, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi.
„Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně malovat a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce. Myslím jako jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystřihla a přišila na tenhle pulovr, co mám na sobě.

„Marianne, obkreslit prsty, tnení problém, ale já nevím, co to je grabschen?“
„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“
„Nevím, nejsem rodilý Němec a tenhle výraz je asi něco málo používaného...“
„No, tedy používané to je a dosti často. A dělají to chlípní chlapi, když zezadu chytnou ženu za prsa!"
„Aha, tak to je grabschen. To jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečka, „tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“
„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“
„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“
„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulovr a obléknu.“
„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ 
Marianne se uculila, ale mrkla na souhlas a já se měl na co těšit.

Překvapením pro mne bylo to, že ona to pak nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Suzanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných pulovrech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení. Od té doby jsem měl ty karnevaly docela rád... 


neděle 27. ledna 2019

Nervák v kadeřnickém salonu

Ten den měla moje žena termín u kadeřnice Petry v pravé poledne a když si všimla, že jsem "zarostlej jak Ezau", navrhla mi, abych šel s ní a telefonicky se dohodla s Petrou, že tam přijde i s manželem, protože mezi její dvouhodinovou proceduru mytí, barvení, stříhání a česání se snad vejde asi 8 minut k ostříhání "těch pár chlupů", co mám na hlavě. Souhlasil jsem a šli jsme.
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasné nervní časopisy s roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model  "TRUMP"  v hnědém provedení...

Pak si mě vzala slečna Petra na paškál, zatímco má žena seděla v nějakém elektrickém křesle. Mé vlásky, které mi na kolena padaly, proměnily moji vizáž jako když se z motýla stane housenka, nebo obráceně? Řekl jsem ženě, že na ni budu dále čekat v sousední hospodě. Jenže k tomu nedošlo. V čekacím zákoutí posadila jedna maminka svoji holčičku naproti mne, aby na ni také čekala. Tož, zželelo se mi té holčičky a začal jsem s ní konverzovat. Měl jsem však hendikep, její matka mne trochu podezíravě sledovala. 

Rafinovaným způsobem jsem od holčičky vyzvěděl, že se jmenuje Veronika, že jí je 6 let a že chodí do první třídy a má samé jedničky i z angličtiny. Pochválil jsem ji a říkal jí, slečno Veroniko, což se jí líbilo a ona mi za to svěřila, že jí maminka někdy říká "Sluníčko", ale když zlobí, tak jí říká "Veruno!" Já jsem ji ovšem tituloval "Princezničko" a začal jí vyprávět mojí pohádkovou směs z Červené Karkulky, Perníkové chaloupky, Smolíčka-Pacholíčka a o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Nakonec jsem ještě přidal na její přání též drama Velice smutná princeznička s rudou hvězdičkou na klopě. Když jsem to popletl
tak Veronička mě vždycky ráda opravila, za což jsem jí byl neskonale vděčný... 

Podařilo se mi ji plně zapojit do děje a když třeba bezradný král, na radu svého právního zástupce Franty Škrholy, nechal vyhlásit v novinách, v rozhlase i v televizi, že se hledá krásný a vysoce inteligentní princ, který by rozesmál smutnou princeznu Veroniku, a že za odměnu dostane ideální půlku království, včetně lesů, vod, silnic a železnic i princeznu Veroniku za ženu, pokud se jí ovšem on bude líbit. Tato akce byla úspěšná, sjelo se tam 1651 princů a dokonce i maharadža z Ešnapůru se svojí ochrankou, 333 bodyguardů, neboli zbrojnošů. První byl tři metry vysoký a každý následující o půl hlavy menší a tak to šlo jako schody do sklepa až do úplného pumprdlíka osmimilimetrového.

Načež začalo výběrové řízení tříděním princů podle barvy vlasů a očí, princezna si totiž přála aby princ měl vlasy černé a oči modré, takže kdo byl blond, zrzavý, či plešatý, byl poslán domů, když měl oči zelené, oranžové nebo krví podlité, byl rovněž vyřazen a poslán domů. Takže zbylo pouze 62 princů. Pak se testovala inteligence, pomocí tří otázek: Za prvé kolik je 3+4? Polovina princů to nevěděla, zatímco princeznička Veronika mi napověděla, že to ví, že je to sedm. Jenže pak přišla druhá otázka mnohem těžší: Jakže se jmenují dny v týdnu pěkně po sobě jdoucí. Na to vyhořelo dalších 48 princů, zatímco Princeznička je dovedla vyjmenovat jako když bičem mrská. A nakonec ta nejtěžší otázka: Co to znamená Happy End? A to věděl už jenom jeden princ, jménem Bajaja a princeznička Veronika, protože oba měli ve škole angličtinu!  "A co to tedy znamená, princezničko?" dělal jsem blba, to mi jde. "Happy je šťastný a end je konec!" řekla hrdě a já žasl... 

A konala se děsně slavná svatba, pilo se, hodovalo, tancovalo, hrála rocková muzika, taky se hrály počítačové hry, ale na jednom místě v podlaze byla papírová zem a já tam šláp' a propad' se až sem! "Na tohle křeslo!"
Pak jsem se ale musel se slečnou Veronikou rozloučit, ťukli jsme si naposledy s Mattoniho šumící, jemně perlivou minerálkou (ročník 2017), protože má nejkrásněji vylepšená manželka už byla taky hotová a právě platila v pokladně - i za mne...

úterý 22. ledna 2019

Vzpomínka na šťastnou ruletu

Ještě dnes, když jezdím někdy do Německa, kde jsem žil dlouhý čas, sedmadvacet let, neodolám, abych si nezašel do kasina na takzvanou francouzskou ruletu. U nás jsou, já nevím proč, samé rulety americké, co mě svojí hektikou a nekultivovaností, přímo děsí. Vzduch jako v udírně a stresový krupiér, který je sám  na vše, jednou rukou rychle shrabuje prohrané žetony, druhou vyplácí výhry a znovu roztáčí kuličku jako o závod s časem... Opakem je ruleta francouzská, sem se chodí v gala, jako do opery či na koncert ve společenském šatu. Hraje se u velkého stolu se čtyřmi krupiéry, hráči mají dostatek času na rozmístění svých žetonů na stole, až do chvíle, kdy se ozve: „Rien ne va plus - ukončete sázky!“ Hráč který vyhraje obdrží od krupiéra jím přesně spočítanou výhru a na jeho přání je mu tato vyplacena v požadovaných hodnotách žetonů. Po vyplacení všech výher řekne hlavní krupiér:„Messieurs, faites vos jeux - pánové uzavírejte sázky,“ a kulička se opět rozběhne.

Psal se rok 1975, bylo mi báječných 44 let a přestože jsem nebyl nikdy pověrčivý, tak pod vlivem rulety jsem začal věřit na různé nadpřirozené úkazy. Začalo to docela nevinně, zdál se mi takový sugestivní sen o čísle 29. Když jsem to vyprávěl v práci, řekla mi jedna kolegyně, že četla ve snáři, že takové číslo se má vsadit do rulety a to prý určitě vyjde. Považoval jsem to za pitomost, ale nakonec v neděli odpoledne jsem se vydal prvně do kasina a vzal jsem si sebou pro jistotu jen 50 Marek. Asi hodinu jsem na nic nevsázel a jen se díval jak to funguje. Pak jsem najednou vsadil 10 DM na tu 29 a vyhrál 350 marek! To mne nabudilo a já přidal na to číslo dalších 10 DM a znovu vyhrál! Tentokrát dvojnásobek 700 DM! Přidal jsem ještě 10 DM do třetice - a prohrál. Spočítal jsem své finance a zjistil, že jsem z původních 50 Marek měl teď 950. To by bylo v českém švindl-kurzu 19.000 Kčs. To bylo radosti na Starém bělidle, ale už jsem na nic nečekal a upaloval domů!

Asi o dva měsíce později jsem jel znovu do kasina, i když se mi žádné číslo nezdálo. Přede mnou se stále motalo jakési dýchavičné autíčko s poznávací značkou MTK-CZ 44. To číslo se mi líbilo, vždyť MT je můj monogram, K je kasino, CZ, že jsem Čech a 44 let mi je, takže to musím vsadit! Ovšem ruleta má jenom 36 čísel, takže to je blbost. Teprve když jsem seděl už asi půl hodiny u rulety a náhle vyšla čtyřka, na kterou jsem neměl nic vsazeno, napadlo mne, že ta čtyřiačtyřicítka asi znamenala, že čtyřka půjde dvakrát po sobě. Vsadil jsem tedy na ni celý stomarkový žeton - a čtyřka se opravdu opakovala! Zabral jsem 3.500 DM. Sám i pan krupiér se podivil, dal jsem mu zato tuzéra 100 DM a koupil jsem si v obchodě s elektronickými lákadly přenosný radio-magnetofon SHARP, který mám dodnes. Načež jsem začal trvalým příkazem (přes Tuzex) zvyšovat důchod mých rodičů z 1.350,- Kčs na 3.350,- Kčs měsíčně. Rovněž můj syn (z 16 let rozvedeného manželství) nepřišel zkrátka, namísto soudem určených alimentů 450 Kčs, jsem na něj platil 2.450 Kčs. Píši o tom jenom proto, že mi jeden dobrák-komentátor napsal, že jsem zbaběle emigroval a vykašlal jsem se na rodiče i na dítě! Jestli to bylo ode mne zbabělé, že jsem nezůstal v totalitním režimu, nechť posoudí sám čtenář...

Svoji příští návštěvu kasina jsem však odkládal hodně dlouho, nechtěl jsem to pokakané štěstíčko znovu pokoušet.  Mezitím už mi bylo známo, že zkratka MTK neznamená můj monogram a kasino, ale označení tamního kraje mezi řekou Mohanem a pohořím Taunus, tedy: Main-Taunus-Kreis. Až jednou když jsem jel na sraz s nějakou paní Renatou, jsem si všiml, že protijedoucí mercedes má espézetku MTK-CZ 222.
Napadlo mě, že třeba tyto tři dvojky mohou napovídat, že dnes přijdou tři dvojky po sobě! To bylo pro mne dilema: Renáta či ruleta? Pochopitelně, že to vyhrála ta ruleta a já odjel místo na rande do kasina. Cestou ve mně uzrál následující nápad. Musím postupovat takto: nejprve nevsázet nic a čekat až přijde první dvojka, potom na ni vsadit celých 200 marek, které mám u sebe, tím vyhraji sedm tisíc a tu celou výhru vsadím znovu na dvojku a její chevaly - a mám sto dvacet tisíc!

Když jsem vstoupil do herny, zaslechl jsem u jednoho stolu čistou češtinu: „Já už chci jít za Kájou, Evo, deš se mnou?“ Tázaná hezká brunetka zakroutila hlavou: „Né, zatim eště né,  vono mě to tu baví a já si chci eště zahrát“ řekla tázaná pražskou češtinou. Na právě uvolněnou židli jsem se rychle posadil a začal napjatě sledovat hru. Dívka vedle mne sázela velmi opatrně, vždy jen dva 5 DM žetony na hru. Bylo mi jí tak trochu líto, protože vím, že tímto způsobem se prakticky nedá nic vyhrát. Řekl jsem jí tiše: „Počkejte si až přijde dvojka a potom vsaďte naplno!“

Dívka se ke mně otočila s udiveným kukučem v hnědých očích: „Jé, vy jste Čech?“ Začali jsme spolu trochu konverzovat. Bylo jí divné proč stále nic nesázím, a protože ta zatracená dvojka ne a ne přijít, nevydržel jsem to a začal jsem jí předvádět, jak se má ta ruleta hrát. Vysvětlil jsem jí, co to jsou orphelins, cheval, karré a velká či malá série. Nicméně jsme oba i nadále prohrávali, ona ovšem něco pomaleji než já. Ale potom to přišlo: ve chvíli kdy jsem prohrál poslední žetony a hodlal si, navzdory svým zásadám, dojít vyzvednout další peníze do bankomatu, padla nečekaně dvojka! Jediná možnost jak zachránit můj plán, byla obrátit se o pomoc k mé sousedce: „Slečno, Evo, prosím, nezlobte se, ale já právě teď musím vsadit dvě stovky na dvojku a už nemám žádné peníze, buďte tak příšerně laskavá a půjčte mi je. Za ty dvě stovky vyhraji sedm tisíc, za které pak vyhraji sto dvacet tisíc, takže na tom vyděláme oba. Vím, že se ta dvojka bude ještě dvakrát opakovat.“ Dívka na mne hleděla útrpným pohledem jako matka na své dementní dítě s vodnatou hlavou: „Jak tohle všechno, pro Boha svatého, můžete vědět?“

„Slečno, všechno vám vysvětlím později, teď nemám čas, abych došel pro peníze do bankomatu, tato příležitost se už nikdy nenaskytne, vše teď závisí na vás!“ řekl jsem zoufale. Dívka zaváhala: „Ale když já mám už jen dvě stovky, všeho všudy!“
„To stačí,“ řekl jsem, „jednu stovku dáte za mne, druhou za sebe, a o tu výhru se rozdělíme na půl. Kdybychom náhodou prohráli, dám vám ty dvě stovky zpět, takže vůbec nic neriskujete!“

„Rien ne va plus!“, oznámil krupiér ukončení sázek a dívka hodila bleskově dvě stovky na stůl a já je přisunul na dvojku. Nastalo třeskutě napjaté očekávání, potom kulička zarachotila a krupiér oznámil:
 „Zweiundzwanzig, schwarz, pair, passe!
„Tak, a padla dvaadvacítka,“ vydechla zklamaně dívka.
„Do p...sakrblé,“ zaklel jsem vztekle skrze zuby, zavčas se ovládnuv, „ta debilní dvaadvacítka mě nenapadla, ale tři dvojky to přece byly!“
„Hmm, a přece se točí...“ pokývala hlavou a smutně se usmála.
Zvedl jsem se od stolu a ujistil dívku: „Nebojte se, slečno, nechci utéct, ale dojdu si jenom pro peníze do bankomatu ve vestibulu.“

Zde mne však čekal další trapas, automat mně odmítl vydat peníze s poukazem na vyčerpání denního limitu. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již dnes ráno vybíral čtyři stovky na nákup. Vrátil jsem se k dívce se slovy: „Teď mne určitě budete považovat za nějakého gaunera, ale, je mi vás líto, musíte zde se mnou vydržet až do půlnoci, kdy mi ten automat vydá mé vlastní peníze.“
„Kdybyste byl gauner", řekla dívka mile, "tak byste se sem nevrátil, ale moment, mám nápad: teď je teprve deset, dejme dohromady všechny drobné, co nám zbyly, možná že si budeme moci dát aspoň kafe, aby nám ty dvě hodiny lépe uběhly.“
„U mně je to jednoduché, mám přesně dvě marky dvacet“, řekl jsem.
„A já mám osm padesát“, řekla vítězoslavně ona.
„Tak to je dobrý, to se dnes rozšoupnem!“

Prošli jsme hernou do přilehlé vinárničky "La belle Epoque" a když nám číšník automaticky předložil jídelní a vinný lístek, připadalo mně nemožné a trapné objednat jenom kávu a tak jsem ho požádal o kaviárové a langustové sendviče a červené víno „Chateauneuf-du-Pape“.
„Vy jste se zbláznil, víte co to bude stát?“ zděsila se dívka.
„Slečno, podívejte: my jsme mohli dnes vyhrát sto dvacet tisíc marek, to sice nevyšlo, ale kvůli tomu přece nebudeme truchlit a hladovět. Život je fajn, buďme tak trochu bonviváni. Na zaplacení si bude muset ten vrchní počkat, tak jako my, až do půlnoci, než mi bankomat vydá prachy!“
„Na mne jdou mrákoty, to jsem ještě nikdy nezažila, a to prosím ani nevím s kým zde sedím u stolu...“ řekla dívka rezignovaně.
„Promiňte, Evo, že jsem se dosud nepředstavil a dovolte, abych vám zároveň taky vysvětlil tu mojí chiméru o těch třech dvojkách. Navíc bych vám chtěl poděkovat za důvěru i když si o mně asi myslíte, že mne matka, coby kojence, koupávala v moc horké vodě.“

V příštích svou hodinách jsme si s dívkou Evou padli vzájemně natolik do oka, že jsem nelitoval neuskutečněného seznámení s Renátou,  ani té prohry v ruletě.
„Jste moc milý“, řekla mi Eva, „ten večer s vámi je snad vůbec to nejhezčí co jsem zde ve Wiesbadenu prožila, ještě že jsem nešla s Jarkou ke Karlovi. Děkuji moc za tu báječnou večeři a vůbec za všechno..."
"Evi, jste tady v Německu jako turistka nebo jako emigrantka?"
"Jako turistka s protekcí, můj táta je tu delegátem. Bohužel, zítra se vracíme s Jarkou zase domů do klece..."
"A víte o tom, že se zde vlastně nesmíte bavit s českými uprchlíky?"
"To vím, to slyším pořád, jenže já na to kašlu, jsem svobodnou plnoletou občankou a ať si trhnou!"
"Myslíte, že se ještě někdy uvidíme?" zeptal jsem jí, vyzvedl 400 z bankomatu a vrátil jí 200 DM.
"Já bych moc chtěla přijet sem na jaře, dal byste mi vaši adresu?"
"Rád, tady je moje adresa i telefon!" políbil jsem její drobnou ručku a dal jí svou vizitku...
 Když jsme se pak venku loučili,  dostal jsem od ní happyendový polibek a slzičku na tvář...

https://youtu.be/GfqriGHnkGg

pondělí 24. prosince 2018

Dárek na poslední chvíli...

Vánoce opět přicházejí a lid obecný, ale i naši politici, dělají s oblibou všechno až na poslední chvíli. Přitom je fuk, jestli se jedná třeba o výměnu řidičských průkazů, nebo o odhlasování něčeho v parlamentu. Moje manželka, jsouc patrně tímto fenoménem rovněž  ovlivněna, si vzpomněla až na poslední chvíli, že by si přála dostat od Ježíška notebook. Zcela cílevědomě si v internetu vyhledala a na papírek pro Ježíška napsala model, jaký by se jí nejvíce líbil, přičemž hlavním kriteriem byla barva klávesnice! Chtěla, aby tato byla určitě barvy bílé a žádné jiné...

 
 Když jsem namítl, že 99% všech klávesnic je černých, vysvětlila mi, že to není jenom její bohapustý rozmar, ale nutnost. V kuchyni či v obýváku, kde bude nejčastěji hrát své „piškvorky“, nebude sedět pod lampou, jako já u počítače, ale na libovolných místech, kde třeba není dostatečné světlo. Černá klávesnice je pak pro ni špatně čitelná, a navíc unavuje oči.
Věděl jsem, že to nebude jednoduché takový notebook sehnat, protože jsem chtěl, aby také splňoval i jiná kriteria, která jsou určitě důležitější. Zároveň jsem ale chtěl splnit její přání a tak, když odjela na nákupy, u nichž jsem kocajdank nemusel asistovat, zavolal jsem své kamarádce do nepohody, Haničce Vajdišové, zvané Blond HaVaj, a svěřil se jí s tímto svým předvánočním problémem.

Hana, ochotná jako vždy, nabídla svou pomoc, že zná kšeft, kde mají obrovský výběr všech možných notebooků, a že mě tam odveze svým autem, takže než přijede manželka domů, budu mít dárek pod střechou! A skutečně, než jsem se nadál byli jsme tam. Řekl jsem prodavači po pravdě: „Hledám pro manželku k Ježíšku nějaký dobrý notebook, který má ovšem bílou klaviaturu a dále bych chtěl, aby měl wifi, AVG a multimedia.“
„S bílou klávesnicí tady ovšem nic nemáme“, zakroutil hlavou prodavač, „ale to je přeci děsně nepraktická barva, proč právě na tom tak bazírujete?“
„Já na tom vůbec nebazíruju, manželka si to přeje, tak jí chci holt vyhovět.“
„Moment, já se ještě zeptám ve skladu“, řekl ten dobrák a odběhl. 

Havajanka se culila: „Všiml sis, jak na mne koukal, připadala jsem mu určitě jako retardovaná, že za mě mluvíš a jednáš ty, myslí si totiž, že já jsem tvá manželka.“
„To snad není pravda, Hani“, řehtal jsem se, „vždyť musel vidět, že jsi aspoň o třicet let mladší než já – ale lichotí mi to! Dobrá, zůstaneme v roli až se vrátí.“
Prodavač přišel s Jobovou zvěstí: „Tak bohužel, s bílou klaviaturou není už ani jeden.“
„To je hrozné“, řekla Hanka otráveně, „pojď, drahouši, pojedeme do jiného obchodu, vím kde mají všechny barvy klávesnic!“ Hned za dveřmi jsme oba vyprskli smíchy.

 V příštím obchodě jsem zopakoval na úvod stejnou větu, že hledám pro manželku k Ježíšku nějaký notebook s bílou klaviaturou, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Tato dáma, není moje manželka, to je moje kamarádka, která mi pomáhá vybírat se ženským vkusem.“
Jenže tento mladý prodavač, pod palbou mých otázek, se brzy odporoučel, že v těchto věcech nám může lépe poradit jeho starší kolega, specialista na notebooky a došel pro něj. Já jsem si neuvědomil, že tento starší kolega neslyšel můj úvodní projev, až když jsem zjistil, že on také považuje Hanu za moji ženu, mrkli jsme na sebe a nechali ho při tom.
Zřejmě se mu Havajanka líbila, protože mě zcela ignoroval a bavil se jenom s ní. Vysvětlil jí ochotně, že za malý příplatek, bude-li si to ona přát, provede ihned zde na místě celkovou konfiguraci systému, včetně instalace antivirového programu, takže pak doma už s tím nebude mít vůbec žádnou práci. Já jsem byl dobrý jen k tomu, abych to došel k pokladně zaplatit. Když potom řekl, že na to potřebuje tři hodiny času, nechtěli jsme pochopitelně tak dlouho čekat a dohodli se, že si to vyzvedneme až zítra dopoledne.

Druhý den jsme pro vyzvednutí dárku přijeli ovšem už s manželkou a bez Hanky. Pán se na mou ženu divně díval s otevřenou pusou a na její otázku, proč nenainstaloval antivirový program AVG, nýbrž nějaký jiný, odpověděl dost podrážděně: „Ale já jsem to přece včera, manželce - tady pána, vysvětlil a ona s tím jednoznačně souhlasila.“
Má žena se usmála: „Proti tomu nic nemám, jen to, že manželka - tady pána,  jsem totiž já!"

pondělí 10. prosince 2018

Komplexy méně – i vícecennosti

Přijde madam k psychiatrovi a stěžuje si mu, že má komplex méněcennosti. Lékař ji pečlivě vyšetří, načež řekne: "Vážená dámo, mohu vás uklidnit, žádný komplex méněcennosti nemáte. Vy jste opravdu méněcenná!"
Ale teď vážně: Vědci zjistili, že příčinou tohoto komplexu není vědomí, že jsem v něčem horší než někdo jiný, nýbrž je to pouze můj handycapový pocit, pramenící z toho, že bych se chtěl rovnat ostatním. Čili mně nevadí třeba to, že nedosahuji takových výsledků v hokeji jako Jaromír Jágr, ve zpěvu jako Karel Gott, nebo ve hře na housle jako Paganini, ale vadí mi, že mám pleš, která mne dělá staršího než jsem. Více než 95% všech lidí, tedy vlastně skoro my všichni, trpíme nějakým komplexem. Ze známých lidí to byli ku příkladu Michael Jackson, nebo i Napoleon.
Příčiny vzniku komplexu jsou v podstatě u všech lidí stejné. Dotyčná osoba si v duchu neustále myslí na svoji rozdílnost od ostatních lidí: Jsem moc tlustá, nebo jsem moc hubená, jsem moc malý, koktám, ráčkuji, mám malé poprsí, nebo mám moc velké poprsí, mám malý penis, mám falešné zuby, mám odstálé uši, mám křivé nohy, mám skřehotavý hlas... atd.

Robert Wadlow (viz obr.), nejvyšší člověk na světě, měřil 2,72 m, měl komplex celkem pochopitelný, způsobený nadměrnou funkcí hypofýzy, která ovládá tvorbu růstového hormonu, což vedlo k jeho smrti za mlada už ve 22 letech.
Ovšem zdrcující většina všech lidí má komplexy kvůli nicotnostem či zcela zanedbatelným maličkostem. Já jsem měl tento komplex po dobu asi pěti let, kdy jsem byl nejmenším klukem ve třídě. Říkali mi "prcku" a jeden kantor mne dokonce vytahoval za uši, abych prý vyrostl, to mě pekelně štvalo. Teprve až když jsem začal v pubertě rychleji růst a přerostl polovinu třídy, komplex sám od sebe zmizel. 
Od té doby vím, že jedině správné je mít své zdravé sebevědomí, být svým nezaměnitelným originálem a dávat si jenom pozor na to, aby se člověk nestal naopak nadřazeným, to by pak bylo něco jako komplex více-cennosti, kterým trpí mnozí vládní a veřejní činitelé. 

Je pravděpodobné, že takový komplex více-cennosti dvou partaj-lídrů v jedné kleci, patrně jednou skončí slovy: "SORRY JAKO, měl jsem hlad, milé kuřátko..."
I v minulosti se dají nalézt různé ukázky této choroby lídrů stran. Topolánek po sestavení vlády prohlásil, že jeho kabinet má jenom samé vysoké osobnosti, průměrná výška jeho ministrů je 188 cm! Informace s naprosto nulovým obsahem, národ přece chce mít vládu čestných a inteligentních občanů, ne přiblblých habánů...
https://youtu.be/xg1k9nD9w2A

pátek 7. prosince 2018

ADVENT chladný, ta dáma nikoliv...

Byl právě takový chladný, zamrzlý a hojně zasněžený Advent, když Janova skoro třináctiletá dcera odjela se svou kamarádkou a jejími rodiči na lyže do hor, do švýcarského Davosu. Jan se nemohl uvolnit z práce a zůstal tedy najednou doma sám, což byl pro něj dosti nezvyklý pocit. Nebyl to přímo strach ze samoty, ale nebyla to taková pohoda, jako v každodenním normálu. Napadaly ho černé myšlenky, aby se tam dceři něco nestalo a zároveň to sám sobě vyvracel, že to je pitomost, ale přesto na něj doma všechno padalo. Tu uviděl na koberci v jejím pokojíčku sponu do vlasů, tady zase našel v koupelně její neuklizenou blůzku, a tak se mu několikrát denně vracel ten nepříjemný pocit všelijakých, nesmyslných, obav.
Tento večer Jan právě trochu poklimbával u "napínavé" televizní detektivky, takže i sám Herkule Poirot se divil, jak může někdo spát při jeho strhující detektivce? Vtom Jana vzbudil zvonek u dveří. Dezorientován, nevěda v první chvíli co se děje, pohlédl na hodiny a viděl, že je devět a nějaká ta minuta. Znovu ho zaplavil ten divný, nepříjemný pocit a hlavou mu projela dnešní zpráva v novinách o takzvané bandě Baader-Meinhof, která řádila v Německu děsným způsobem a měla na svědomí mnoho lidských životů.
Byla to komunistická teroristická organizace fanatiků, kteří si sami říkali, že jsou anti-imperialistickou frakcí Rudé armády. Prostě zmagorovatělí bolševičtí vrazi toho nejhrubšího zrna...

Když byli třeba na útěku před policií, přepadli a povraždili pokojné občany jen proto, aby se schovali v jejich bytě. Jan dostal opravdový strach, nenapadal ho nikdo, kdo by ho mohl v tuto dobu navštívit? 
Zvonek se opět ozval a on tiše došel až ke dveřím a opatrně odsunul víčko kukátka. To, co spatřil ho uklidnilo, ale nic neobjasnilo. Stála tam jakási jemu naprosto cizí, neznámá, ale pohledná, zasněžená dívka. V ruce držela něco jako knihu, že by to byla zbožná Svědkyně Jehovova, provozující podomní prodej svatých knih?
Pootevřel dveře a ta neznámá promluvila tichým, altovým, sametovým hlasem: „Dobrý večer, moc se vám omlouvám, že přicházím tak pozdě, ale mám poruchu na autě, musela jsem ho nechat opravit u zdejší pumpy Shell, což mě zdrželo skoro dvě hodiny a výsledek je ten, že to stejně bude hotovo až zítra dopoledne, promiňte...“
„Slečno, to vám rád věřím, jenže vůbec nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vy mě snad znáte?“, snažil se Jan pochopit smysl její návštěvy.
„Ano, vy jste zajisté Herr Nebesky, a já jsem to napsala Dagmaře, že dnes přijedu, na ty její narozeniny, ona to ví, zeptejte se jí, já jsem Adrien,  její kolegyně v práci Adrien Baumann...“
„Slečno Adrien, to je pro mne překvapení, Dagmar se ještě ten den hned po Mikuláši, kdy jsme se po krachu rozešli, odstěhovala ke svým rodičům do Frankfurtu a nic mi o vás neřekla, ale pojďte dál, ať zde nestojíme takhle mezi dveřmi.“ Načež ji zbavil nalepeného sněhu na kabátě i na baťůžku a čepičce, rozvěsil jí mokré věci v koupelně na sušáku, nabídl jí kávu a croissanty se šunkou a ona mu zatím vylíčila své trampoty s autem. 
Prý to začalo z ničeho nic škytat a všelijak poskakovat, načež to zhaslo a chcíplo docela. Měla ale štěstí v neštěstí, stála na dohled od benzinové pumpy. Došla tam a moc hodný pan opravář její auto odtáhl do dílny a začal tam něco kutit, což trvalo dost dlouho a nakonec jí řekl, že si musí někde opatřit nějaké náhradní kdovíco, ale zítra dopoledne to bude hotové. Zeptala jsem se ho na cestu k vaší adrese, co jsem měla od Dagmar, a on mi řekl, že vás zná, a že je to jenom pět minut chůze. A tak mě tady máte, ale já nechápu proč mi to proboha ta chaotická Dagmara neřekla, že už zde nebydlí?“
„A vy s ní pracujete v jedné kanceláři?“, divil se Jan.
„Ano, jenže ona není v práci, má ještě i tento týden dovolenou. A proč se aspoň ta husa neozvala na můj dopis, abych sem nejela zbytečně?
„To vám, Adrien, nezodpovím, vím jen to, že náš vztah skončil s Mikulášem.  Byla jste tam taky na tom mikulášském večírku vaší firmy?“
„Ano, tam jsme spolu mluvily a ona mne pozvala na tento víkend 9.prosince na své narozeniny, sem k vám do této pustiny. Říkala, že jste společenský typ, a že budete jistě rád...“
„Hmm, tak to vidíte, pár dní od Mikuláše a všechno je jinak, ovšem to, že budu rád, to uhodla. Víte, ona nemá řidičák a tak jsem ji tam na ten večírek odvezl v osm hodin večer s tím, že mi brnkne domů, v kolik mám zas pro ni přijet a když nebude volat, tak to znamená, že mohu jít spát, ona se tam ještě zdrží a vezme si taxíka. Čekal jsem do dvou hodin a ona přijela ve dvě, ale odpoledne příštího dne, to se mi kupodivu až tak moc nelíbilo.“
„A mně to bylo hned nápadné, že se nějak moc dobře baví celý večer s Detlefem!“
„Ano, ona mi to řekla, že se do sebe zamilovali s jakýmsi Detlefem, a tak jsme náš vztah, po půlročním trvání, bez dlouhých procedur a ke spokojenosti obou stran, ukončili.“
„Hmm, k tomu není co dodat“, poznamenala suše Adrien.
„Ale obraťme list, Adrien, je půl jedenácté, co říkáte tomu, že bychom šli trochu spát. Máte tři možnosti si vybrat komnatu, pojďte, provedu vás bytem. Jednak tedy, je možnost spát zde v obýváku na tomhle gauči, za druhé vám ukážu lůžko mé dcery, v jejím pokojíčku. Ona je právě někde v Davosu, takže ho nepotřebuje, a last but not least, je možnost čistě teoretická, spát se mnou v ložnici, což si vám netroufám navrhnout, rozhodněte sama...“

„To je tedy těžká volba, ale šalamounsky řečeno, toto rozhodnutí dle protokolu patří vždycky hostiteli. Host pak má dvě možnosti, buď nabízené přijmout, nebo si vyhledat jiný hotel."
"Bravo, souhlas! Tak já vám nabízím spát se mnou ve vší počestnosti v ložnici - a co vy na to, Adrien?"
"Óh, kde bych teď v této pozdní na noc chvíli, v mrazu, sněhu a nepohodě našla něco jiného?", zvolala pateticky Adrien.
"Díky nebesům, že tak intenzivně chumelí", řekl Jan, obraceje oči do stropu, načež se oba se na sebe zkoumavě podívali a on jí políbil ruku. 
"Ano, stali jsme se oba hříčkou počasí a náhodných okolností, za to přeci nikdo z nás nemůže", dodala Adrien nejprve vážně, ale pak se tomu oba rozesmáli - a při té příležitosti...

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

neděle 18. listopadu 2018

Někdo to rád sexy


Jen jednou v životě se mi podařilo seznámit se s ženou podobnou Evě z Ráje, a to bez jakéhokoliv mého přičinění. Ta Eva měla ovšem na sobě místo fíkového listu plavky, ušité patrně z pánské kravaty. Místem děje byla navigace u Vltavy v blízkosti Mostu inteligence. Ležel jsem tam líně v trávě, díval se pánu bohu do oken a snažil se nachytat trochu bronzu od sluníčka. Po nějaké chvíli mě z bohulibého rozjímání.vyrušila halasná trojice, dvě ženy a muž a k mé nelibosti se rozložili na dece jen asi tři metry ode mne. Jedna z těch dívek byla skutečně sexy a ten muž, jak se zdálo, patřil naštěstí k té druhé, poměrně fádní blondýnce. "Podivná sestava", pomyslel jsem si, "manželka a milenka?" Tuto myšlenku jsem však záhy zavrhl, ten muž nebyl typem Don Juana, ale spíše kuchtíka z hospody  U Bumbrlíčka.
Ta skutečnost, že sexy-brunetka je vlastně lichá, podnítila mé přemítání o pokusu navázat s nimi nějaký kontakt. Koumal jsem jak, ale napadaly mě jenom samé trapné zhůvěřilosti, jako třeba dělat cizince a lámanou češtinou se jich zeptat, kudy bych se dostal na Vyšehrad. To však nápadně připomínalo tu starou anekdotu, jak se cizinec ptal policajta: "Pan policajt, ja chledam é- Vyšurat" a on ho poslal na WC.  Cizinec vrtěl hlavou: "Ja ne WC, já chledam éé- Vys-hrat!" A policajt rozšafně nato: "Nojó, to je tam přece taky!"

Šťastná náhoda pak ale vyřešila všechno za mne a bez trapasu. Po navigaci se jako deus ex machina přikodrcal skútr a na něm můj známý kámoš Vašek: „Čovečé, co tady děláš tak sám, pojeď se mnou, moje Marta a další kámoši ležej vo dva kilometry vejš proti proudu, tam je to vo moc lepší." Načež si všiml té sexy dívky a zvolal: „Jéňo, to je náhoda! Ahoj, Šerry, kde ty se tu bereš? Pojeď taky s náma, bude sranda, je tam celá parta, máme tam kytaru, ty umíš fajn zpívat a tahle atrapa muže," a ukázal bradou směrem ke mně, „válí bezvadně akordy!" A tak Vašek rozhodl, abychom si já i ta Šerry sbalili svá fidlátka a že nás tam odveze na skútru.
Dívka ihned souhlasila a já jen suše poznamenal: „To jsem zvědav, jak se vejdeme všichni tři na ten tvůj skútr?" Oba mne ujistili, že to půjde. Dívka sbalila své věci do tašky, rozloučila se se svými známými a zasedla, tak jak byla, jen v bikinkách, za Vaška. Ten se přesunul až dopředu a já, rovněž jen v plavkách, se svými svršky přes levou ruku, se natěsnal na sotva decimetr zbylého dvojsedla za onu sex-bombu. Věděl jsem ihned, že spadnu na zem dříve než ujedeme pět metrů, a proto jsem se nesměle zeptal: „Slečno  Evo, promiňte, ale já se vás budu muset nějak přidržovat, jinak ulítnu..."

„To je samozřejmé", řekla ona, vzala mou pravou ruku a ovinula si ji kolem svého štíhlého pasu. Potom jsem ucítil, takřka celým povrchem svého těla, tu nádhernou sametovou pleť, a blažený pocit se mi rozléval až do morku kostí. Její sluncem provoněné vlasy ovívaly moje rozpálené tváře a já si přál, aby tato drncavá cesta trvala nekonečně dlouho... Kromě sladkých představ, mi vrtalo v hlavě, proč ta půvabná vidina neprotestovala, když jsem ji oslovil Evo? Vtom, jakoby četla mé myšlenky, mi řekla přes rameno: „Jak to, že znáte mé jméno, Vašek mně přece říká zásadně, nevím proč, Šerry?"
To bude asi intuice", řekl jsem a trnul, aby snad nevycítila i mé další myšlenky. Cesta uběhla strašně rychle a Vaškova parta nás uvítala nadšenými ovacemi a nějakou trampskou písní.

Když jsme se pak s Evou rozložili na její zelené dece, ona v plné své kráse, dozvěděl, jsem se, že ta žena je modelkou na malířské akademii. Vyhrkl jsem spontánně: „Že mě to hned nenapadlo při téhle postavě! Já taky trochu maluju, ale jenom tak pro sebe. Nemám dostatek talentu, na akademii to bohužel nestačí."  Eva se rozhlédla a když zjistila, že nás nikdo neposlouchá, zeptala se nevinně: „A stačila bych vám já? Myslím tedy jako model...?"
"Samozřejmě, byl bych šťastnej, ještě nikdy jsem neměl modelku, éé- myslím jako model!"  Eva si pojednou všimla mých plavek a šeptla: "Nepůjdeme se trochu zchladit do vody? Nemusí každý vidět o čem si spolu povídáme...!"

neděle 11. listopadu 2018

Proč se lidi až chorobně nenávidí?

Když mi nějaký grázl vypáčí dveře od auta, aby mi mohl ukrást z palubní přihrádky dvě audiokazety a pytlík cucavých bonbónů, čímž mi způsobí škodu za vícero tisíc, popadne mě vztek a chtěl bych ho s chutí nakopat do dolních zad. To je nenávist omluvitelná, vzniklá momentálně vůči naprosto konkrétnímu odpornému zloději.
Když ale někdo někoho nenávidí z principu, aniž by ho znal, jen proto, že dotyčný je třeba Pražák, nebo je jiné rasy, jiné národnosti, jiného náboženství, jiného pohlaví, nebo je fandou jiného klubu či partaje, nebo je prostě jen příslušníkem jiné generace, pak se jedná o nenávist chorobnou, patologickou. Takováto nenávist, cíleně vypěstovaná v nás za 40 let komunismu pod heslem „třídní nenávist“, přežívá v nás bohužel dodnes a dědí se z jedné generace na druhou. Tato nenávist je vždycky podložena strachem z kohosi, aneb z čehosi, co nás, čistokrevné Čechy, neustále ohrožuje (!).

Třetinu svého života jsem prožil v Německu a měl jsem tedy možnost poznat mentalitu německou. Zdrcující většina Čechů nemá ráda Němce a když se jich ptám proč, tak z jejich odpovědí vyplývá skoro vždycky totéž: nacizmus. Ale nacizmus je vlastně jen jiná mutace nám všem dobře známého socializmu, jenže švihnutého slovem národní. Protože Němci jsou osmkrát větší národ, než my, nedá se shrnout jejich mentalita do jednoho pytle, ale dá se rozdělit do tří hlavních, naprosto odlišných druhů: západo-německá, jiho-německá (bavorská) a východo-německá (prušácká).


 Já jsem nejlépe poznal tu západoněmeckou, která je mi sympatická a která je vyloženě, karnevalově pohodová. Ten nepopsatelný pocit bezstarostnosti, který teprve v posledních dvou letech začal mizet, tak jako v celé západní Evropě, pod vlivem novodobého stěhování národů, je jak pevně doufám záležitostí přechodnou, dočasnou. Ta západoněmecká všeobecně dobrá nálada  je opravdu záviděníhodná. Většina Čechů ovšem poznala, pod pojmem "Němec", bohužel jen naše příhraniční sousedy, a někdejší soudruhy Němce východní. Jejich, z historie notoricky známou výbojnou prušáckou mentalitu, zasmrádlou komunizmem, jsme si pak povýšili na mentalitu všech Němců. Proto si já s některými Čechy v tomto smyslu nerozumím.
Kolikrát si lámu hlavu nad tím, proč my nejsme stejně pohodoví jako západní Evropané, a jak by se to dalo změnit, abychom se neustále nepodezírali ze všemožných špatností, abychom se přestali kádrovat, abychom považovali druhé za slušné lidi a zapomněli na pravidlo: "Koho neznám, to je šmejd nebo grázl!" Vždyť přece ta zdrcující většina našich lidí nejsou padouši, ale slušní lidé a přece si nedáme kazit radost ze života kvůli té nesnášelivé menšině. Vím, že to znamená určité riziko, ale i to je lepší nežli vést zpackaný ustrašený život. Já jsem na svoji důvěru v dobro lidí po návratu do vlasti doplatil, mimo jiné tím, že jsem "půjčil" jedné osobě 16.000 Kč a teď teprv vidím, že to bylo na věčné časy. Ale nelituji toho, vzal to ďas! Věřím na dobro v lidech...


Místo toho, abychom se měli rádi a milovali se, protože život máme jenom jeden, tak se často rozčilujeme nad mizérií života. Ale dominujícím faktorem kvality života není jen počet peněz na útratu a naše zdraví, ale i žití beze strachu z pocitu ohrožení od zlodějů, vrahů a nejrůznějších padouchů. My si držíme kapsy a kabelky v hromadné dopravě, my se už bojíme vyjít v noci na ulici a podvědomě se za tmy vyhýbáme parkům a temným zákoutím. Naše děti jsou ohrožovány dokonce i za bílého dne různými dealery a devianty. My se bojíme někde jen tak zaparkovat auto, aby nám nebylo ukradeno, my si musíme všechno stále hlídat a zamykat na deset západů, zkrátka, my jsme si už zvykli na to, že s námi jako neviditelný stín všude chodí v patách podvědomý strýček STRACH!

A přitom naše krásná země má to výjimečné štěstí oproti jiným zemím, že nám zde prakticky nehrozí přírodní katastrofy jako zemětřesení, hurikány, sopky či tsunami. Naše vichřice a zátopy jsou proti tomu jen chabou hříčkou přírody. Nám nehrozí války a prozatím ještě ani teroristé. Jen relativně málo nás ohrožují nakažlivé choroby a epidemie, tak co nám kazí pohodu a radost ze života? Z čeho tedy máme konkrétně strach? Víme to vůbec?
Ano, my máme v první řadě strach sami ze sebe, tedy z lidí. Proto se snažíme mimo jiné, třeba utíkat do anonymity.
Jenže tato lživá anonymita, až do nedávných dob považovaná za charakterovou vadu, je dnes noblesní internetovou nutností. Ovšem tato je dvojího druhu: neškodná a zlá až sadistická. Ta druhá chce lidem škodit a těží ze skutečnosti, že anonym je soudně nepolapitelný. Kolem nás se pohybují dnes a denně anonymní zloději, podvodníci, násilníci, vrazi, pedofilové, devianti, dealeři drog, hackeři, agresivní bulvár atd. Opravdovým problémem této naší české země je obtížná až často nulová vymahatelnost práva, ale to všechno je právě důsledek našeho latentního strachu, který nám našeptává: "Mlč, radši drž hubu, mohlo by to být horší a neangažuj se...!"

Jak se dostat z tohoto srabu? Myslím si, že je třeba hledat a svým hlasem podporovat charakterově stabilní lidi, ne demagogy, křiklouny a slibovače. Pamatovat si, že ten kdo jednou zradil naši důvěru, zradí ji zas. Stručně řečeno: Na místo umanutých partajníků, zvolit více  Masaryků. Věřím, že jen tak, můžeme překonat občanskou ustrašenost, podezíravost a věčné kádrování. To by asi bylo to pravé řešení, pane budoucí prezidente!

úterý 23. října 2018

Aleš a Julia jsou ve při...

Když se můj kolega v práci Aleš Makovička vrátil z dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se snoubenkou Julií byli. 
Typicky špatné amatérské fotky, úplně všechny byly zaměřeny na ně samé a okolí bylo potlačeno do pozadí, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo na Čukotce nebo v jakémkoliv jiném městě. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně si své nápadné krásy vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, stojícího na vysokém schodišti s uříznutou hlavou, překonal všechna moje očekávání, takže jsem to neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje dívka je skutečně půvabná, třeba s tím rudým švýcarským praporem rostoucím přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“

„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva a tak. Byla by to celkem super dovolená, až na to, že Julie byla příliš často hamižná...“
„Jak to myslíš hamižná?“, nechápal jsem.
„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel kde se nedá spát, nebo že je hrozný počasí, nebo... jako kdybych za to moh‘!“
„Já tedy nevím, Aleši, a ty si myslíš, že to bude po svatbě lepší?“


„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď teď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvé, nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takový krávovině!“
„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“
„Ano, krásná je, to jo, ale na nervy mi umí zahrát jako Beethoven na okarinu...“


Vtom zabzučel Alešův telefon: „Hele, to je Julie", řekl Aleš, "poslechni si její sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“ a zapnul mikrofon.
„Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Soni na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ 

Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej slabomyslnej idiot Turandot.
„To mě ale moc mrzí, Aleši, víš, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle. Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš, jako dříve", vzlykla si Julie. "A mimochodem, Turandot je krásná princezna!"


„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, jen a jen proto, že se to čirou náhodou hodí nějaké tvé kolegyni?", zeptal se podrážděně Aleš.
„Jenže, ty sis nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si spolu hezký večer? Považuješ to snad za romantickou zbytečnost?", řekla kousavě.
„Právě se dívám na kalendář a vidím, že dnes má svátek Julius, tedy muž, zatímco ty jsi, dle nepřehlédnutelných znaků žena Julie a máš svátek, počkej... ano, až 10. prosince, přesně jako moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně svátek zítra, kdy žádný fotbal není a chtěl jsem ti to právě navrhnout, abychom to spolu oslavili, ale tys mě bohužel předběhla", zachraňoval hrozící spor Aleš.


„Ne, já mám svátek odjakživa dnes, 12.dubna", trvala na svém Julie. „Je to tradice podle mé babičky, protože dřív se jména v kalendáři psala v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv Julius, jako se to píše teď, ale svátek Julia a má babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"
„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."
„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem logicky mít svátek už 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"


„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „a řekni, jak chceš tento idiotskej problém vyřešit?" 
„Jakej idiotskej problém? Kdo je tady idiot? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já zase nechci oslavovat tvůj svátek! Je ti to už konečně jasný?", zavzlykala Julie.
„Ty už seš jako ta tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš.
„Jsem já snad u tebe nějaká hovadina? A co seš ty, ty inteligente? Drahý nóbl oblek bez obsahu a k tomu fotbalovej debil!"
„Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil sluchátkem o stůl...


„Kamaráde“, řekl jsem Alešovi, „tak teď jste mi oba názorně předvedli, jak se máte rádi!“ a ironicky jsem se ušklíbl.
„Vono to jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“
„Co to je, proboha, to čepobití?“, divil jsem se.
„Husitská tradice a naše něžné usmiřování...“

pátek 28. září 2018

Kamarádi kují pikle v kavárně...

 Můj kamarád Franta je ještě starší než já a takových lidí už je málo. Vážím si jeho názorů a tak jsem se ho nedávno zeptal:  "Kdy už konečně jednou lidi pochopí, že bychom měli pouze jednorázově oddělit zrno od plev, tyto nepustit do státních funkcí, ať se živí jinak, protože tenhle plácek je náš domov, ne jejich. Nemá smysl ani logiku se všichni vzájemně nenávidět, rozšlapávat si bábovičky a neustále se kádrovat, strašit, okrádat a podezírat jeden druhého, nebo ho přímo ničit. Mnohem smysluplnější je přece mít se rádi, zpívat a tančit, smát se a ne furt jenom muset kout pikle v kavárně tak jako třeba my dva!  A vůbec, proč nekujeme pikle třeba v hospodě?"

Franta mě překvapil svým vysvětlením: "Protože v hospodách se scházejí dělníci, rolníci a pracující inteligence!" To mě, přiznávám, dosud nikdy nenapadlo. A Franta na to: "To jsou všechno výdobytky komunistické výchovy třídní nenávisti která trvala vlastně tři generace. Kdyby totiž ta zvrácená výchova lidí trvala jen jednu generaci, stačila by se tato nákaza v příštích dvou generacích samočistícím obranným pudem těla vyléčit, jako je tomu třeba u moru, malárie či lepry. Jenže čtyřicet let totáče se může tímto samočinným způsobem vyléčit až minimálně za 40 let! Nebuď proto netrpělivým, podívej se na Rusko, co tam mají říkat!"
"Franto, chlape, neblbni mi hlavu, copak se tohle dá vydržet? Já jsem chtěl od tebe nějakou naději a ty takhle? Já se ptám: Kdy tato noční můra skončí? Ve třech nejvyšších funkcích tohoto státu sedí tři bývalí komunisté a vládu tiše podporují současní komunisté. To je ten smutný fakt!"

"Jó, kamaráde", řekl mi na to Franta, "ty's tady žil »jenom« 20 let a potom 27 let jsi žil ve svobodném světě, kde se ti vrátilo svobodné myšlení, jaké tady lidi nemají a 40 let totality v jednom kuse, to je smrtelná dávka pro každého jedince!" Vžij se do myslí zdejších lidí, převážná většina si myslí, že v demokracii si každý člověk může dělat co chce a když je mazanej, tak ho žádnej soud nevodsoudí. Navíc naši lidé si zvykli, že všechno nepříjemné za ně udělá stát a nebo nějaký vůdce, který tady zjedná pořádek. A tak ho všichni volí jako vzteklí a moudré státníky tady nepotřebujeme!"

"Franto, já jsem se sem navíc vrátil s Kainovým znamením emigranta, který zradil svou vlast, když jí bylo nejhůře, zatímco oni, hrdinové, zde zůstali a moudrý stát se jim odměnil normalizací. To, že jsem se vrátil z emigrace domů, bylo také špatně, zřejmě jsem na tom prohnilém západě zkrachoval a proto jsem přijel domů za lepším! Evidentní slabomyslnost. Ve skutečnosti jsem ani zkrachovat nemohl, nepodnikal jsem, byl jsem námezdním pracovníkem, ale po dvaceti letech, když konečně rudí šli od válu, by snad každý normální člověk žijící léta v zahraničí, pocítil touhu po domově. Dalším mým důvodem byla moje ovdovělá a nemocná matka, která mě potřebovala. Třetím důvodem bylo to, že jsem byl už ve věku 60 let a i když jsem měl smlouvu s firmou do 65 let, mohl jsem odejít dříve a ještě dostat odstupné, dnes se tomu říká "zlatý padák", jehož výši (teď už to vím) nesmím, kvůli závistivcům uvádět, ti by mě snad ukamenovali.

A takových příkladů bych mohl vyjmenovat stovky, to by bylo na román. Jenom snad ještě příklad, dezinformací, jak se to dnes a denně dělá, jeden za všechny. V jednom blogu jsem napsal, že jsem se kdysi pohádal s matkou, kvůli tomu, že jsem večer přišel pozdě domů a jak jsem rozsvítil v předsíni, tak to cvaknutí vypínače ji vzbudilo a ona chudák pak nemohla usnout. Co z této malé nicotnosti udělal zlomyslný kádrující bolševík, cituji: "Toms neemigroval z politických důvodů, ale kvůli své despotické matce!" 
Já přece nemám co tajit, nic nezákonného jsem v životě neuděl, pouze to, že jsem, dle komunistů, zrádně emigroval a dostal za to v nepřítomnosti 18 měsíců basy na tvrdo. A to mi pak, o léta později, "hodný" Husák prominul. Nic nezastírám, nic nezapírám a přesto jsem se tady na blogu v  Lidovkách dostal do mlátičky českých amatérských kádrováků."

"Míro, je ovšem taky pravdou, že jsi na druhou stranu získal daleko větší řadu přátel, jak skutečných, tak virtuálních, což je solí v očích závistivců, které bych spočítal na prstech jedné ruky a kteří jsou nuceni se pod ochranou anonymity trvale skrývat. Tímto způsobem si vybíjejí svůj vztek na celý svět a na své zpackané životy..."

My však nepřestáváme doufat v lepší časy, ty přijdou určitě, ale my už tady nebudem...