sobota 14. července 2018

Virgo intacta (panenství)

Paní Vyhnálková, sousedka zubaře Jana Raka, přišla tentokrát bez dcery k němu do zubní ordinace, když už končil: „Pane doktor, nezlobte se, že vás takhle večer votravuju, ale chtěla jsem se vás jenom něco zeptat. Měl byste chvilinku času?" 
„Samozřejmě, nebolí zoubek, paní Vyhnálková, pojďte, posaďte se!", řekl uctivě zubař. 
Paní Vyhnálková se zhluboka nadechla a spustila: „To ne, ale ta naše nezdárná holka Adéla, je jí teprve patnáct a už je asi v jiným stavu, ta můra! Já vím, že tohle není váš vobor, ale jste taky doktor, i když jen zubní, tak si myslím, že byste mi moh' nějak poradit."

„To pochybuji, paní Vyhnálková, proč s ní raději nejdete rovnou ke gynekologovi?", podivil se zubař, "to víte, děvče je to nádherné!"
„Dyk já sem s ní už byla u doktorky, hned když poprvý nedostala měsíčky a já si myslela, že buhví co, ale doktorka mi potvrdila, že je „virgo intacta", víte co to znamená...?"
„Ano, to je neporušené panenství", řekl, aby vypadal v jejích očích jako expert, „takže v čem je tady problém, paní Vyhnálková?"
„Jo, problém je ten, že teď už nedostala měsíčky podruhý a když jsem s ní doma sama udělala zkoušku s takovým tím papírkem, tak to ukázalo, že je přece těhotná! Hned dostala pár facek, aby se přiznala s kým to má a vona furt brečí a přisahá mi, při smrti naší babičky Antonie, že vůbec nic s nikym neměla! Ale to přece není vůbec možný, že jo, pane doktor!"
„Ano, to máte sice pravdu, virgo intacta se sice s těhotenstvím logicky vylučuje, ale abychom té vaší dcerce nekřivdili, zeptám se příležitostně ještě mého kolegy gynekologa, jestli se už někdy v životě nesetkal s podobným případem."
Zubař pak ze zvědavosti hned příští den zavolal svého bývalého spolužáka z gymnázia, gynekologa Miloše Pacovského do jeho ordinace a zeptal se ho, může-li ho tam ještě dnes navštívit.
„Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím", zašprýmoval si Miloš.

V čekárně vzbudil příchod Jana Raka pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně tříhrbý, i když si sedl až do koutku k oknu. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na něho konsternovaně zírat. 
„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?", zeptal se Jan hlasem, jako by se omlouval.
„Poslední jste vy, pane", řekla kyprá bělovlasá bábrlinka a dodala, „takže já jsem před vámi teď předposlední."
„Pane, upozorňuji vás", vložila se do debaty kysličníková blondýna, „že toto zde je oddělení gynekologie."
„Ano, děkuji vám, já vím", přitakal rychle Jan.
„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo", doplnila černovlasá Esmeralda.
„Ano, děkuji, já vím", opakoval.

Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká zrzka se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Zubař to nevydržel, aby se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, čekání je nudné, řekněte to nahlas, prosím."
„Ne, to nejde", řekla ta rusá a znovu vyprskla.
„Ale jo, já to řeknu", odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej..."
To Janovi vnuklo myšlenku, tuto možnost rozehrát a začal ochotně líčit své přeoperování téměř do detailu a všechny ženy mu pozorně naslouchaly. Teprve když si chámovody spletl s Eustachovou trubicí, pochopila ta nejbystřejší zrzka, že si z nich utahuje: „Ten pán nás tahá za nos!", a znovu se rozchichotala.

Do toho se otevřely dveře ordinace a MUDr. Pacovský, když spatřil Jana, řekl omluvně: „Promiňte dámy, tady můj kolega doktor Urbánek mi přinesl nějaké podklady" a vzal Jana přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního", zeptal se Miloš. Jan mu v kostce vylíčil případ Adély a chtěl vědět, jak dalece to je pravděpodobné.
„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše bych řekl, že ta dívenka lže, ale znám jeden skutečný případ, kdy šestnáctiletá panna také otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta nevinná dívka se tak tímto způsobem dostala do jiného stavu se svým vlastním otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu." 
„Takže přece by to mohlo být, byť i jen teoreticky, ale možné", řekl zamyšleně Jan, načež poděkoval Milošovi a vrátil se do své ordinace.

Večer si pak pozval obě dvě, matku i dceru, k sobě na pohovor. Nabídl jim kávu a sušenky a začal svůj plaidoyer ve prospěch Adély, která byla očividně zakřiknutá: „Chtěl bych vyjít z toho předpokladu, Adélko, že mluvíte pravdu, a že jste dosud, jak tvrdíte panna. Nejprve bych se chtěl zeptat vás obou, jestli u vás někdy nastala situace, že jste se z nějakého, třeba šetrnostního důvodu, obě koupaly v téže vaně vody?"
Paní Vyhnálková se podivila: „No, nevim proč se ptáte, my jsme sice chudá rodina, ale čistotný sme. Tak moc s vodou nešetříme, víte - jó, akorát tenkrát na mý narozeniny, to zrovna jako naschvál netekla teplá voda a já jsem ji musela vohřejvat na sporáku, tak to jsem se vykoupala až po Ádě."
„Né, mami, já jsem se koupala až po tobě, když jsem přišla ze Sokola", řekla Adélka.
„No, to je snad jedno, né?", vyhrkla Vyhnálková.
„Tak docela jedno to není, paní Vyhnálková, kdy jste měla narozeniny?"
„Druhýho července, to bylo zrovna takový vedro." 
„To by časově souhlasilo, teď máme konec srpna", zauvažoval Dan a pokračoval, „od mého kolegy gynekologa jsem se dozvěděl, že takový případ on sám jednou řešil, totiž, že se dcera vykoupala s matkou, která měla krátce před tím sex se svým mužem, takže dcera otěhotněla nevědomky spermiemi svého otce! Jak vidíte i takové neobyčejné náhody se mohou stát..."
„Jenže v naší rodině to není možný", ozvala se Adélka a kroutila hlavou, „vždyť náš táta je už od května zavřenej v base!"
Načež paní Vyhnálková uraženě vstala, mávla odmítavě rukou a řekla: „No, právě, to je ta blbost, to tady nevyřešíme, pojď Adélko,  deme dom...!"

sobota 23. června 2018

Komplex méněcennosti

Přijde madam k psychiatrovi a stěžuje si mu, že má komplex méněcennosti. Lékař ji pečlivě vyšetří, načež řekne: "Vážená dámo, mohu vás uklidnit, žádný komplex méněcennosti nemáte. Vy jste opravdu méněcenná!"
Ale teď vážně: Vědci zjistili, že příčinou tohoto komplexu není vědomí, že jsem v něčem horší než někdo jiný, nýbrž je to pouze můj handycapový pocit, pramenící z toho, že bych se chtěl rovnat ostatním. Čili mně nevadí třeba to, že nedosahuji takových výsledků v hokeji jako Jaromír Jágr, ve zpěvu jako Karel Gott, nebo ve hře na housle jako Paganini, ale vadí mi, že mám pleš, která mne dělá staršího než jsem. Více než 95% všech lidí, tedy vlastně skoro my všichni, trpíme nějakým komplexem. Ze známých lidí to byli ku příkladu Michael Jackson, nebo Napoleon.
Příčiny vzniku komplexu jsou v podstatě u všech lidí stejné. Dotyčná osoba si v duchu neustále myslí na svoji rozdílnost od ostatních lidí: Jsem moc tlustá, nebo jsem moc hubená, jsem moc malý, koktám, ráčkuji, mám malé poprsí, nebo mám moc velké poprsí, mám malý penis, mám falešné zuby, mám odstálé uši, mám křivé nohy, mám skřehotavý hlas... atd.

Robert Wadlow (viz obr.), nejvyšší člověk na světě, měřil 2,72 m, měl komplex celkem pochopitelný, způsobený nadměrnou funkcí hypofýzy, která ovládá tvorbu růstového hormonu, což vedlo k jeho smrti za mlada už ve 22 letech.
Ovšem zdrcující většina všech lidí má komplexy kvůli nicotnostem či zcela zanedbatelným maličkostem. Já jsem měl tento komplex po dobu asi pěti let, kdy jsem byl nejmenším klukem ve třídě. Říkali mi "prcku" a jeden kantor mne dokonce vytahoval za uši, abych prý vyrostl, to mě pekelně štvalo. Teprve až když jsem začal v pubertě rychleji růst a přerostl polovinu třídy, komplex sám od sebe zmizel. 
Od té doby vím, že jedině správné je mít své zdravé sebevědomí, být svým nezaměnitelným originálem a dávat si jenom pozor na to, aby se člověk nestal naopak nadřazeným, to by pak bylo něco jako komplex více-cennosti, kterým trpí mnozí vládní a veřejní činitelé. 

Je pravděpodobné, že takový komplex více-cennosti dvou partaj-lídrů v jedné kleci, patrně brzy skončí slovy: "SORRY JAKO, měl jsem hlad..."
I v minulosti se dají nalézt různé ukázky této choroby lídrů stran. Topolánek po sestavení vlády prohlásil, že jeho kabinet má jenom samé vysoké osobnosti, průměrná výška jeho ministrů je 188 cm! Informace s naprosto nulovým obsahem, národ přece chce mít vládu čestných a inteligentních občanů, ne přiblblých habánů...
https://youtu.be/xg1k9nD9w2A

pátek 8. června 2018

Kostky jsou vrženy - do kafe!


 O tom by mohla něco vyprávět paní učitelka Pulkrábková, působící na základní škole v Doubravce.  Při zápisu dětí do první třídy v roce 1988 se na jejich školu hlásilo nečekaně moc (55) dětí, takže se pan ředitel a celý učitelský sbor dohodli na tom, že musí nové žactvo rozdělit do dvou tříd "áčko", podle jejich jmen v abecedě A až P  a "béčko" pro jména od R až Ž. Tím se docílí v každé třídě stejného počtu dětí, to jest 27,5 žáků a žákyň (ti poloviční žáci se zaokrouhlí)...
Během vlastního zápisu došlo však k následující náhodné až komické situaci. Jedna maminka přivedla svou dcerušku Aničku jménem Kosková. Učitelka Pulkrábková se zeptala maminky jestli ví, že tu dnes už byla jiná maminka stejného jména s dcerkou Janou, zdali to jsou příbuzné?  Maminka se podivila, že o žádné takové rodince neví. Když ale nahlédla do učitelčina zápisu, řekla hned: "Aha, to je pouhá podoba jmen, my jsme Koskovi a tady vidím, že se jedná o Janičku Kostkovou.
Tím byla tato věc vysvětlena a paní učitelka řekla: "Ano, dobře, že to vím, aby se nám to nepletlo, takže tu máme Annu Koskovou a Janu Kostkovou.
Jenže zákon schválnosti přivedl na scénu další maminku s holčičkou Danou Kotkovou a to už se paní učitelka Pulkrábková málem rozčílila: "Tak teď už jsem z toho paf, Kosková, Kostková a Kotková v jedné třídě a navíc křestní jména Anna, Jana a Dana a všechny tři v "áčku"! To se přece bude šíleně plést, aspoň jednu bychom měli dát do "béčka", ale to nejde, tam jsou jména až od písmene R!

Takže tyto tři dívky si postupně na sebe zvykaly a měly z toho často legraci, že si je, jak učitelé, tak i ostatní lidé pletli. Když jim bylo jedenáct pan učitel zpěvu Slepička zjistil, že jsou všechny tři docela dobré sluchařky a též hlasově nadpůměrně dobré a dostal nápad z nich udělat dívčí trio "AJDA" dle začátečních písmen jejich křestních jmen Anna, Jana a Dana. To poslední písmeno A tam přidal ze svého jména Alois a tím vytvořil název podobný Verdiho opeře "AIDA"  -  a  Kostky jsou vrženy!

 A pak už jenom učitel Slepička dbal na to, aby dívky trénovaly a vylepšovaly intonaci. Rozepisoval pro ně známé písně do tří hlasů, podobně jako kdysi tak zpívaly Allanovy sestry u Karla Vlacha. Později však přišla puberta, milé dívky se různě zamilovávaly, přestávaly tak říkajíc držet pohromadě a když potom ještě později postupně  otěhotňovaly, tak se jejich trio AJDA rozpadlo. Velmi těžce to ovšem nesl jejich  sbormistr Slepička Alois. Tento příběh tedy neskončil happyendem, ale rozpadem tria a dnes jsou tyto tři dívky šestatřicetileté matky, žijící každá v jiné zemi: Jana bydlí na Moravě, Dana v Rakousku a Anna dokonce až v USA.
 Jenom Alois Slepička měl adresy na všechny tři  a dostal nápad pozvat je na sraz po letech do Prahy. Nazval to: Setkání po letech v kavárně Slavia, téma "A kostky byly vrženy - do kafe!" Takže člověk neví, jestli to bylo dobře nebo špatně? Ve kterém případě by tyto tři ženy měly šťastnější život? Jako trio zpěvaček nebo jako matky? Já nevím, ale připouštím, že je docela možné, že tento příběh má přece jen happyend...

https://youtu.be/TQ6LZqidqXY

úterý 5. června 2018

Má žena učitelka

Naštěstí není moje žena Jitka učitelkou národů, ale jen učitelkou mateřské školy. Pracovala sedmnáct let v Česku a devět let v Německu. Za tu dobu zažila spoustu příjemných i dojemných příhod s dětmi bez rozdílu, jednalo-li se o děti české, německé či turecké. Všechny děti, až na nepatrné výjimky, jsou svým způsobem roztomilé a bezprostřední. To špatné se naučí teprve od nás dospělých. A my dospělí zase velmi často, aniž si to uvědomujeme, přejímáme móresy našich politiků. Bohužel...
Manželka toho až tak moc nenamluví, ale najednou si na něco vzpomene a vypráví mi takové zajímavé krátké glosy ze svého oboru a tak jsem se rozhodl, že z toho něco vyberu a sestavím do blogu. Budu ty jednotlivé perličky prosévat na přeskáčku a bez ohledu na chronologii.

Příbor: To přišla za Jitkou maminka malé Pavlínky: „Představte si, paní učitelko, včera k večeři, jsme měli párky a naše Pavlínka si vzpomněla, že chce k jídlu příbor. Já říkám: „Prosím tě, na párek nepotřebuješ příbor! Potřebuju, pani učitelka jí taky párky příborem!“

Divné boty: Jitka už seděla ráno za stolkem když přišel pětiletý Lukáš přes celou místnost, až k ní, usmál se a řekl milým hlasem: „Dobrý den, Frau Toms, tak divné boty, co máte dnes na nohou jsem ještě v životě neviděl!“, a zakroutil hlavou.

Karneval: V karnevalových dnech přicházejí všechny děti i učitelky v nějaké masce. Jednou si moje žena udělala masku kočky. Na hlavě čepičku s ouškama, obličej jsem jí pomaloval sám a oblékla si černý přiléhavý trikot, vzadu s ocáskem. Malý Patrik se jí zeptal: „Frau Toms, co to má být za divné zvíře?“ 
„To nepoznáváš kočku?“ Patrik se hluboce zamyslel: „Hm, kočka a takový prsa?“

Trabant: V koutku se stavebnicemi nastal mezi kluky nějaký hlučný spor. Jitka se tam rozběhla a slyšela jak poměrně velký Kubík křičí na malého Miloška: „Ty si s námi nebudeš hrát, vy máte jenom trabanta a my všichni máme embéčka!“
Milošek na to: „Já za to nemůžu, že jsme na větší auto neměli peníze!“ 
To bylo něco pro moji ženu. Vzala si Kubíka stranou a dlouze mu vysvětlovala, že kdo má dražší auto není ještě zdaleka lepší člověk, než ten, kdo nemá třeba vůbec žádné auto. Nakonec z něj vylezlo, že to slyšel doma a sám se Miloškovi omluvil.

Operace a spleen: Jednou byla Jitka v nemocnici se slepým střevem a nebyla proto pár týdnů ve školce. Rozkřiklo se tam, že je těžce nemocná a děti si začaly povídat, že asi umře. Když se vrátila z nemocnice, byly děti šťastné a citlivý André přišel za ní se slovy: „Frau Toms, můžu se k vám přitulit?“ Jitka byla v první chvíli konsternována, načež si ho ale vzala na klín a on jí objal kolem krku: „Já jsem tak rád, že jste neumřela.“

Džitka: Do školky nastoupila nová ředitelka a ta si, z neznámých důvodů, zvykla říkat Jitce Džitka. Jitka ji to jednou vysvětlila, že se její jméno vyslovuje tak, jak se píše, tedy Jitka, což si ovšem ta dáma, z neznámých důvodů, nezapamatovala a i nadále na ní volala Džitka. 
Až jednou malý Andreas, přestože byl právě zabrán do hry s dětským computerem, to už nemohl poslouchat, když zase od ředitelky zaslechl "Džitka" a řekl ředitelce naštvaně a s důrazem: „Frau Toms se přece jmenuje Jitka a ne Džitka!“ 
Od této chvíle se už ředitelka nikdy nespletla...



Resumé: Správná učitelka mateřských škol by měla být matkou, vychovatelkou i poradkyní. Je to škoda, že tyto ženy jsou v Česku tak drasticky finančně podhodnoceny. Když jsme se po "Velkém třesku" vrátili do republiky a zjistili, že by zde má žena měla plat, který by jí sotva stačil na tramvaj a na obědy, řekl jsem jí: „Jituš, přestože máš ještě nevím kolik let do penze mám lepší řešení. Jsem konzervativní typ a de facto celý život jsem si tajně přál mít manželku, která je doma a v zástěrce mi vaří pochutiny. To se mi však bohužel nikdy nepodařilo realizovat, protože jsem vždycky respektoval přání své ženy, chodit do práce. Teď ale nastala doba, kdy bys už mohla zůstat doma a splnit mé dávné přání. Co ty na to, Jituš?“
„A víš, že bych už docela ráda zůstala doma, jenom tu zástěru po mně nechtěj...“

pondělí 4. června 2018

Jak jsem řídil tank T34

Byli kdysi dnové, kdy i praotec Noe se bál (V+W), zatímco já jsem se obával nepřeteržité řady prů*erů, po sobě jdoucích, to jest vojny. Patřil jsem mezi ty první pokusné králíky, co měli absolvovat vojnu při studiu na vysoké škole. Od druhého ročníku jsme měli jednou týdně tzv. vojenskou přípravu po celý den vždy v úterý. To bylo ještě docela fajn, beze zbraní a bez uniformy, ale zato pak v létě 30 dní jsme museli absolvovat praktický výcvik ve vojenském táboře v Mimoni. Byl horký srpen 1952, když to vše začalo, a my vyplašení civilové se dostali do rukou profesionálů, kteří byli politicky instruováni: "Přijdou študáci, co vojnu jinak nepoznají, takže jim dávejte do těla..! 

Sotva za námi zapadla závora vojenského prostoru, proměnili jsme se v trestance koncentračního tábora, kde platila úplně jiná pravidla mezilidského styku než v civilu. Odevzdat své svršky, nafasovat svršky vojenské, včetně bagančat, onucí a ešusů. Nastoupit do naha na tzv. "švancparádu" před doktora a potom si nechat od vojína-holiče ostříhat vlasy, kdo má vlasy krátké do 2 centimetrů, nemusí k holiči. Dohodli jsme se s mým kamarádem Vlastíkem, že se vzájemně ostříháme sami. Dopadlo to zoufale, ale nikomu to nevadilo. Pak přišel vlastní výcvik, pochoďáky, parádemarše, zdravení salutováním, útoky se řvaním "Urááá" na zteč a podobné debility. Byli jsme tankový prapor a tedy museli jsme se mimo střelbu z pušky, samopalu a revolveru, také naučit řídit tank a to vše za třicet dní!

Tanky T34, vyrobené koncem třicátých let v SSSR, byly za těch dvacet let už dost ošobrstané, ale zato sovětské! Na tankodromu, což byla obrovská elipsa rozježděné hrbolaté plochy u lesa, probíhal výcvik. Zde jsem dostal "svůj" tank a nasedl doň, po pravé ruce vedle mne instruktor, četař Tenaten. Musím si dávat pozor, abych neprozradil nějaké vojenské tajemství, za což bych mohl být popotahován! Bylo mi řečeno, že řízení je stejné jako v autě, pouze místo volantu jsou tu dva "rajčáky", to jest, dvě obrovské páky, jak držadla od lopaty, zatáhnutím za levou se vypne pohon levého pásu tanku, čímž se tank začne otáčel doleva a naopak zatažením za pravý rajčák, se bude tank otáčet doprava. Pochopili jste to?

Řekl jsem, že rozumím, nastartoval jsem a motor zařval společně s ním zařval i instruktor: "Né tolik plynu!" Inu, ubral jsem plynu a motor chcípl. Instruktor zařval: "Znova!" Vše se opakovalo. Pedál plynu byl totiž velmi citlivý, zatímco spojka byla tak vysoko, že jsem měl levé koleno až skoro u brady a nešlo to vůbec sešlápnout. Koordinovat pohyb nohou, když na levou musíte tlačit až vám lezou oči z důlků a zároveň pravou nohou velice citlivě udržovat malé množství plynu, to bylo vrcholné umění! Do toho na mne řval instruktor: "Zařaďte rychlost!" Jenže s tou se nedalo vůbec pohnout. Ukazuji mu, že to nejde a on vztekle vzal rychlostní páku do obou rukou a pohnul s ní, já spustil pomalu spojku a tank se kupodivu rozjel.

Pocítil jsem s hrdostí i radost, že jedeme a jelikož všechny tanky na té elipse tankodromu musely jezdit ve smyslu proti ručičkám hodinovým, tedy doleva, věděl jsem, že stačí nechat tank běžet tak jak chce, pouze mírně zatahovat za levý rajčák a je to! Jenže to jsem ještě netušil, že ten levý rajčák nefunguje. Když jsme se přiblížili k lesu, zařval na mě instruktor: "Točte do leva!" A já tahal za ten rajčák jak to šlo, už jsem měl tu levou páku až za uchem - a tank si to sveřepě mašíroval stále rovně jako do lesa. Když jsem dorazil až k prvnímu stromu, zmáčkl jsem spojku a zabrzdil a ten chudáček strom se už prohnul asi o 30 stupnů, ale nepraskl. Instruktor šílel vzteky: "Člověče, vy 'ste zmatkář a blbec současně, copak to nevidíte, že jedete do toho stromu?
"To vidím, jenže ten levej rajčák nefunguje!" řval jsem na něj taky vztekle.
"To neexistuje!" a vyměnili jsme si místa s tím, že mi ukáže, jak ta savjéckaja těchníka funguje!

Pak už jsem se bavil jen já. Instruktor nejprve s tankem vycouval a strom se opět šťastně narovnal. Ale potom když chtěl zatočit doleva, tak ten tank udělal jen hup! na tentýž strom. A instruktor jen zaklel: "Kurva, ten rajčák je pr**li!" Já jsem jen suše dodal: "Vidíte, měl jsem pravdu." Insruktor se zamyslel hlavou a řekl: "Už to mám, budeme jezdit v protisměru a potřebujeme jen ten pravej rajčák, ten levej je zřejmě promaštěnej a proto nefunguje!"
Začal jsem mu drze oponovat: "Tak to není, kdyby byl promaštěnej a tím prokluzoval, tak by logicky tank stále zatáčel do leva, naopak ta spojka je slepená a nedá se vypnout!"  Instruktor naštvaně mlčel a couváním otočil tank do protisměru a předal mi řízení, budem jezdit vpravo! Držel jsem se úplně u pravého okraje, aby nedošlo ke kolizi dvou protijedoucích Golemů-tanků, to by asi byl velký malér.

Najednou nás předjel vojenský gázík s důstojníkem a ukázal Stát! Zastavil jsem a poslouchal v pohodě jak řvoucí kapitán, sprdává mého instruktora, že jedeme v protisměru, a že je to přísně zakázáno, a že on za to ručí svojí hlavou, a tak dále.." Četař se bránil, že levý rajčák nefunguje..." Jenže kapitán mu přikázal okamžitě s tímto defektem odjet do opravny tanků a zatím ho nepoužívat! A tak pro mne skončila výuka jízdy v T34 a do večera jsem měl klid, který, dle soudruha kapitána mám využít ke studiu vojenských řádů.

Brzy na to ovšem přišel další prů*er, "Případ DU-HO", který jsem už vylíčil v jiném článku "Můj vojenský incident", a kvůli němuž jsem ze 30 dnů cvičení strávil po službě tři dny v base...!


pátek 25. května 2018

KSČ k moci se deroucí

Jak se KSČ drala k moci jsem prvně zažil po vítězném únoru 1948 kdy se všichni komunisté chtěli markantním způsobem odlišit od ostatních občanů pomocí odznaku jejich posvátné partaje. V opojení své hrdosti na to, že uvrhli náš stát do totality a područí SSSR, jakož i v představě, že to bude "na věčné časy" si vetkli do klop nápadně velký KSČ-odznak zvící lívance, jemuž se začalo potajmu říkat "placka", tudíž partaji "Plackárna". To jsem ještě netušil, že charakteristickými znaky všech totalitních hnutí jsou: jeden vůdce, fanatičtí partajníci a z nich se rekrutující ozbrojená milice, proti vlastnímu lidu, jakož i  partajní oslovování »soudruzi« a partajní pozdrav »Čest práci!«...
Jeden čas jsem byl též zaměstnán v typické socialistické fabrice, kde se soudruhovalo a čest-prácovalo o-sto-šest. Já jsem tam byl veden, z důvodu mizerného kádrového posudku, jako určitý kverulant a bohém, takže jsem byl do jisté míry svobodnější než partajní lokajové, ovšem za to, můj plat byl zafixován na 1200 - 1500 Kčs, také na věčné časy.
Jednou jsem se jen tak pro zajímavost zeptal osmnáctiletého instalatéra, co nám přišel odvzdušnit těleso ústředního topení do kanceláře, kolik asi tak dělá jeho plat. "Nic moc" řekl mi, "vosumnáct stovek!" To se mi moc líbilo a tak jsem ho potěšil: "Chlapče, buď rád za ty dary, podívej se, já jsem strojní inženýr, mám deset let praxe, jsem dvakrát tak starej jako ty –  a mám 1.450 Kčs brutto."

Dnes se opět soudruzi derou k moci mermo-mocí a dělají to mazaně a daří se jim to. Nedopouští se těch samých chyb jako tenkrát, poučili se z krizového vývoje a připočteme-li k tomu všeobecnou ztrátu paměti u našich nekomunistů, je to úděsné! Oni dobře ví, že by se Marx, Lenin i Gottwald obraceli v hrobě, kdyby se dověděli, že se komunisté radši spojí s velkokapitálem, miliardářem a oligarchou, jen aby se dostali do výtahu k státní moci. Jak to? Proč to dělají? Už tenkrát partaj pochopila, že není dobré nosit „placku" veřejně, ale soudruzi měli jakoby splynout s ostatními. Dokonce i na schůze se svolávali skrytě fabrickým rozhlasem pomocí smluvené znělky, třeba „Zpívej Ostravo sláva!" Jakmile se takto zakódovaná hudba ozvala, všichni soudruzi se nikoliv naráz, ale postupně a "nenápadně" zvedli od svých stolů a prken a odešli. My jsme to jen suše komentovali: "Áha, plackárenští se scházejí! Co nás to asi zase čeká za výhodu?" Ale pozor, i dnes to budou dělat skrytě, neřeknou veřejně jako Gottwald, že kapitalista ti prodá i ten provaz na kterém ho chceš oběsit, naopak budou mít jen minimalistické požadavky k dobru věci, příkladně neposílat naše vojáky umírat někam do ciziny. Ve skutečnosti se jim ale jedná o pomoc Kremlu, kdyby zase chtěl anektovat třeba pobaltské státy, tak jako kdysi, nebo jako nedávno Krym...

Ale teď zase něco veselejšího:
Ku příkladu, jedním z nejčastějších hlášení v závodním rozhlase bylo: „Soudruh Půlpytel, má zavolat linku 456, soudruh Půlpytel 456!" Nejdřív jsme se tomu jenom zasmáli, ale když se už třeba po desáte za den ozvalo: „Soudruh Půlpytel volat 328!", začalo nám to jít na nervy a někdo se ozval: „Znáte někdo toho blbýho Půlpytle, kdo to vlastně je?" Zjistili jsme, že ho nikdo nezná a zvědavost začala stoupat. Až kreslička Alenka najednou vykřikla: „Já jsem taky zvědavá jak vypadá ten soudruh Půlpytel a jestli je z plackárny, jdu to vypátrat!"
Někam se vytratila a za půl hodinky se vrátila s rozjařenými lícemi: „Tak už jsem ho konečně viděla, ale dalo mi to práci, on totiž pořád něco roznáší po různých soudruzích v celé fabrice, dělá něco jako vnitřní dúvěrnou poštu, takže je všude a přitom nikde!"
„No, a jak vypadá, řekni Alí", ptali jsme se jí sborem.
„Tedy, já bych ho nechtěla nějak urazit, to né", upejpala se a trochu zčervenala.
„Notak, Alí, nenapínej nás a popiš toho Půlpytle, my to chceme taky vědět jak vypadá!" 
„Víte, když on totiž vypadá, chi-chi, jako kdyby to byla pravda!"

A zaburácel hlasitý smích... Prostě, prachy tenkrát nebyly, ale sranda byla a já "bohém-proletář" jsem si občas přivydělával hrou na kytaru v souboru Aragon, za 80 Kčs/večer, aby bylo na chlebíček...

sobota 5. května 2018

Tenkrát v Essenu (můj memoir)

Seděl jsem sám ve své oblíbené české hospodě "Goldene Stadt" v Essenu nad talířem segedínského guláše a tak trochu si meditoval o svém životě. Bylo mi čtyřicetpět let, byl jsem nedávno rozvedený a bydlel se svou šestiletou dcerkou Brigitou v třípokojovém bytě na předměstí Essenu v Kettwigu. Má žena, ex-manželka, se již na etapy, tedy nenápadně kvůli dceři, stěhovala ke svému milenci do Düsseldorfu a právě dnes mi řekla: "Neseď pořád doma, seznam se taky někde s někým, dřív než se úplně odstěhuju, dokud ti mohu aspoň jednou týdně pohlídat Brigitu."

Uprostřed rozjímání jsem byl náhle vyrušen přáním "Guten Apetit!" Zvedl jsem hlavu a viděl, že se ob jeden stůl ode mne posadily dvě dámy. Jinak byl v tuto dobu celý lokál ještě poloprázdný. 
Ta, co mě oslovila byla ke mně obrácena čelem, ta druhá zády. Pokynul jsem jí hlavou a poděkoval. Připadlo mi to při nejmenším neobvyklé, na takovouto vzdálenost přes jeden prázdný stůl přát neznámému hostu dobrou chuť. To probudilo moji zvědavost a začal jsem je nenápadně pozorovat. Žena sedící ke mně zády se ani neohlédla, takže kromě jejích tmavohnědých vlasů s mahagonovým leskem, jsem neviděl nic. Druhá, asi tak v mých letech, měla na hlavě zvláštní klobouk jako francouzský baret.
„Jak jste si pochutnal“, ozvala se opět dáma tentokrát už bez baretu, sotvaže jsem odložil příbor, „můžete nám to, prosím, doporučit?“
Teď jsem se už nemohl zachovat jako hrouda a musel jsem něco prohodit. „Ano, je to velice chutně připraveno, ale přirozeně neznám vaše gusto.“ Dáma na to, že přímo zbožňuje maďarskou kuchyni a já zjistil, že se proti své vůli začínám zaplétat do nechtěné diskuse, navíc vykřikované na dálku. Chtěl jsem z toho nějak uniknout, ale zároveň jsem byl zvědav, jak asi vypadá ta druhá dáma, která se za tu celou dobu ani jednou nepootočila.

Moje zvědavost zvítězila. Zvedl jsem se a šel si k výčepu pro cigarety, i když jsem jich měl u sebe dost, a při té příležitosti si prohlédl onu druhou ženu zepředu. Byla nápadně hezká, i ty brýle jí slušely, ale velice mladá, vypadala na dceru té první. Když jsem se vracel ke svému stolu s balíčkem cigaret v ruce, obrátila se na mne opět ta starší, tentokrát však s přímočarým návrhem, nechci-li si k nim přisednout.
„Mami, prosím tě, víš co si ten pán o nás pomyslí!“ okřikla tiše dívka svoji matku. To se mi líbilo a rozesmál jsem se: „Naopak, slečno, ten pán si velice rád přisedne ke dvěma tak atraktivním dámám“, zalichotil jsem jim.

Představili jsme se a začali se zcela nekonvenčně a srdečně bavit, jako staří známí. Matka Else hned spustila, že má ráda Čechy, nedávno byly spolu s dcerou Doris v Praze, kde byly také na koncertu Karla Gotta. V oslovování jsme se shodli na křestních jménech, ale ponechali si vykání. Načež jsem se od ní dozvěděl, že tato temperamentní matka chodí se svou dcerou takhle společně, nejméně jednou týdně na večeři, často navštěvují koncerty, divadla a kina a jezdí spolu, jednou či dvakrát do roka, na dovolenou do teplých krajů.
Doris k tomu dodala, že její matka sice není vdovou, jak si možná myslím, ale protože s tátou nic není, je něco jako domácí pecivál, podnikají ony dvě různé eskapády, tak jako by to byly dvě stejně staré kamarádky. Byla to zajímavá dvojice, Doris byla zřejmě jedináčkem a působila na mne tak trochu domýšlivým dojmem, což jsem si vysvětlil jako logický nezájem mladé dívky o starého strejdu, kterého ale, s ohledem na matčin zájem, byla ochotna pro tento večer tolerovat. Uvědomil jsem si zároveň, že takto uvolněně a otevřeně by se neznámí lidé v Česku nikdy nebavili.

V družné zábavě, ubíhal čas tak rychle, že než jsme se nadáli bylo jedenáct a matka s dcerou se začaly zvedat k odchodu. Nabídl jsem se, že je odvezu domů autem, což odmítly s tím, že bydlí jen kousek za rohem, ale několikrát zdůraznily, že sem přijdou opět příští pátek na večeři. Paní Else se mne mimochodem zeptala, jestli přijdu také a významně se usmála. Samozřejmě, že jsem přislíbil.

Sotva za nimi zapadly dveře, přišel ke mně můj známý český číšník Pepa Falta: „Čovečé, tý se drž, vole, to je eště furt pěkná kočka a prachatá, vole! Ta céra je sice kus, ale jináč je to buchta, ta je pro tebe moc mladá, vole!“ U něj byly vesměs všechny ženy buď "kočky", nebo "buchty" a titul "vole" používal nevědomky snad namísto všech křestních jmen. „Ty sem choděj’ dycky v úterý večer a dnes je sice pátek, vole, ale eště nikdy sem neviděl, že by si pozvaly cizího chlapa ke stolu, to seš teda borec, vole!“

Když jsem příští pátek vstoupil do restaurace "Goldene Stadt", byl jsem již ve dveřích halasně vítán oběma ženami, které na mne mávaly a ukazovaly mi, abych si k nim přisedl. Líbila se mi ta jejich bezprostřednost, se kterou mne vítaly jako starého známého. Hned na začátku se ale ukázalo, že se nevyhneme zmínce o mém rozvodu, protože jsem nechtěl lhát, když se mě Else rafinovaně zeptala formou žertovné výtky: „To, ale není vůbec hezké nechávat manželku samotnou doma a chodit se bavit po večerech do různých pochybných lokálů, právě tak jako my dvě.“
„Křivdíte mi, Else, to jsem nikdy nedělal, jenže teď už nejsem ženatý, pokud jste tohle chtěla slyšet, ale problém mám s tím, že mi moje ex-manželka, prozatím jednou týdně v pátek hlídá naši šestiletou Brigitku, abych mohl taky někam vypadnout z domova. Ovšem to je jen dočasné řešení, než se docela odstěhuje ke svému milému. Pak budu taky domácím peciválem, podobně jako váš ctěný manžel", rozesmál jsem se, když jsem uviděl jejich překvapené pohledy. "Ale, nebudeme si kazit večer věcmi  nepříjemnými jako je rozvod, navrhuji dát si především dobrou večeři, mám totiž hlad jako herec.“ Obě se mnou souhlasily.

Po večeři přišla Doris s nečekaným návrhem: „Co kdybychom změnili lokál a zajeli si někam kde hraje dobrá taneční hudba, třeba do Westside-Clubu!“ Já ani Else jsme neměli sice tušení, kde to je, ani co to je, ale proti tomu, zatančit si opět po letech, jsme nic nenamítali. Nasedli jsme do mého auta a Doris mě navigovala k místu určení. Již ve vchodu se však Else zasekla a zhrozila, když uslyšela divokou hudbu pralesa deroucí se zevnitř, basy z boxů stlačovaly hrudník a temný sál, byl ozářen rudými bengály a oslepujícími blesky. Else řekla rezolutně: „Tedy sem mne nikdo nedostane! Jestli chcete, tak tam jděte sami, ale já jdu definitivně domů.“

K tomu jsem se připojil i já, patřím ke stejné generaci, nesnášející kraválové diskotéky a proto jsem navrhl, že je radši odvezu domů. Dáma přece nemůže jít sama temnou nocí bez doprovodu. Když jsem zastavil před jejich domem, překvapila nás oba, až dosud zamlklá Doris, strohým oznámením: „Takže, mami, dobrou noc, my se tam ještě vrátíme si trochu zatančit.“ Matka se očividně zarazila, načež pravila: „Tak dobrou noc“ a odkráčela vznešeně, ale uraženě do domu.

Zůstal jsem sedět poněkud konsternován za volantem a dumal, jak bych té dívce šetrně vysvětlil, že se mi tam také nechce. Doris patrně vytušila mé myšlenky a řekla smířlivým hlasem: „Teď tady přece nemůžeme zůstat sedět v autě před barákem. Prosím, prosím moc, udělejte mi to k vůli a pojeďme tam.“ Neodolal jsem.

Cestou zpět do Westside-Clubu jsem si celkem logicky vydedukoval, že mě Doris zřejmě potřebuje jako doprovod, neboť sama do nočního baru nemůže. Když jsme vstoupili do té "jámy lvové" a usedli k malému kulatému stolku, navrhl jsem jí, že může jít tančit s kým se jí zachce, a že já zde budu figurovat v roli jakéhosi "garde-strýčka" a potom ji zase, nejpozději o půlnoci, dovezu v pořádku domů, aby se maminka nenaštvala ještě jednou. Mé logické dedukce však vzaly za své, když mi Doris odpověděla: „Ale já nechci přece s nikým jiným tančit, než s vámi! Smím prosit?“ A vzala mne za ruku a táhla k potemnělému parketu.

Od tohoto okamžiku jsem se nepostačil divit. Jen jsem si v duchu opakoval: „To snad není pravda, ta dnešní mládež je úplně jiná.“ Na štěstí pro mne, právě přešla ta divoce kvičivá hudba do staršího slowfoxu. Hodlal jsem zaujmout klasickou pozici tanečníka, jenže ona mi položila obě ruce na ramena a s absolutní samozřejmostí mě políbila na ústa. Načež mi navrhla tykání způsobem, který se nedal odmítnout. Když jsme se pak vrátili z parketu ke stolu, čekalo mne další překvapení. Emancipovaná dívka spustila stavidla své výmluvnosti.
„Chtěla bych ti říct nejprve to, že jsem se do tebe zamilovala. Vím, že to zní strašně naivně, ale je to pravda. Pokud bys ty měl o mne zájem, mohli bychom spolu chodit.“
„Nezdá se ti, Doris, že jsi ke mně moc mladá a nebo já k tobě moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je jednadvacet let a měla jsem už čtyři milence, ale žádný nebyl tak charakterní jako ty, a právě proto se mi líbíš.
„Co můžeš, proboha, vědět o mém charakteru?“ opáčil jsem chabě.

„Vím to, cítím to. Kdybys tušil, jak jsem se celý týden těšila na dnešní pátek, jak jsem trnula, když jsi nešel a jak jsem byla happy, když ses objevil.“ Její otevřenost mě konsternovala. Dostal jsem se tak do nevšední situace, kdy jsem byl bez přípravy dobýván mladou krásnou dívkou: „Víš, Doris, já jsem si myslel, že o mne má zájem spíše tvoje matka, zatímco ty, že mne jenom kvůli matce, víceméně trpně snášíš.“ A ona nato: "Vadí ti, že jsem ji předběhla, líbí se ti víc než já?“, tázala se jak malá.
„To se přece takhle nedá říct, to víš, že se mi líbíš, máš hezkou tvář a plné rty, máš krásné pěstěné ruce, míry odhaduji 90-60-90, ale pozor - nosíš příliš dlouhé sukně, takže nevím, jestli je to móda, nebo vada nohou?“
Teď jsem čekal zlostnou reakci na své provokativně hloupé a povrchní hodnocení, ale Doris mě opět šokovala: „To nevím, ale posuď sám, prosím“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.

„Doris, prosím tě, spusť tu sukni, už ti to věřím, ale nezlob se a neurážej se, my dva spolu prostě nemůžeme chodit, nebo se dokonce vzít, jsem o třiadvacet let starší, mohl bych být tvým otcem, ty jsi jedináček, maminka na tebe pere, žehlí, vaří ti a ty sama nemáš žádné povinnosti, co si vyděláš utratíš za módu, chápeš, že by tě to se mnou rychle omrzelo? A to nepočítám komplikaci s mojí dcerou. Víš, já mám takovou představu ženy, která je něco přes třicet, taky rozvedená, ale s alkoholikem, co ji občas i zmlátil, která by šla z pekla do něčeho lepšího, ale ty bys šla ze svého naprosto bezstarostného života do nějakých otravných povinností. Jinak, jako žena, se mi moc líbíš, jsi půvabná a sexy, ale bohužel cítím, že by to nebylo nic trvalého." 

„Dobrá,“ řekla Doris, „dejme si čas na rozmyšlenou, ale důvod věkový u mně nehraje roli. Můj poslední přítel byl dokonce o tři roky starší než ty a rozešli jsme se proto, že mi lhal. Zapřel mi, že je ženatý a má dítě, zatímco ty jsi na sebe všechno vyklopil. Musíme si to oba ještě zvážit, ale neboj nebudu tě nějak uhánět, chápej, že mám taky svoji hrdost. Nic se neděje, zatím jsme kamarádi", zajíkla se a nenápadně si utřela slzičku. „Amen“, dodal jsem s úsměvem a shodli jsme se na odročení této debaty na potom. Ovšem osud to určil jinak, takže k našemu zasnoubení přece jen došlo...

neděle 22. dubna 2018

Nyvá žena a suchar Dalibor

Osm let po maturitě se bývalí spolužáci Jirka a Borek potkali na Staroměstském náměstí a zašli spolu na kus řeči na pivo. Borek byl gynekologem a připadal praktickému lékaři Jirkovi tak nějak ustaraný, unavený a bez jiskry v oku. Seděli v té hospůdce dost dlouho, když Dalibor se najednou začal Jiřímu svěřovat se svými intimními problémy: „Víš, Jirko, abych ti řek' pravdu, ta moje Žéňa mi dává opravdu zabrat. Začínám uvažovat o rozvodu, dle tvého vzoru...“
„Chápu, tvoje žena Ti dává zabrat v tom smyslu, že je panovačná, rozmarná a chladná, totéž co jsem zažil já taky a proto jsem se nakonec chtě-nechtě rozvedl. Když totiž nejsou děti, tak to není vůbec žádnej problém.“
„Ne, tak to u nás není“, řekl váhavě Dalibor, „Žéňa je totiž...“
„Prosím tě, to zní moc sucharsky, proč říkáš své ženě žéňo?“, přerušil ho Jiří.
„Protože se tak jmenuje, je křtěná Eugenie! Ale mně vadí to, že je čím dál častěji taková, jak bych to nazval, taková roztoužená, děsně nyvá...“
„Jestli tomu správně rozumím, tak tím chceš říct, že je opakem ženy chladné, je to prostě vášnivka. Ale to je přece její plus, to je to, co jsem já u mé ženy stále postrádal!“

„Ne, Žéňa je asi romantická, ale sama ani neví co chce, furt by se jen mazlila a já na to nemám čas, ani chuť, ani výdrž. Já to řeším tím, že co nejrychleji usnu, nebo dělám, že spím, nebo jí v posteli vyprávím monotonním hlasem něco tak nudného, že usne ona. Přitom ale mám strach, že si třeba někoho najde, třeba nějakýho erotomana a to mě psychicky děsí. Já už vůbec nemám chuť na sex, je to asi tím, že denně, coby gynekolog, vidím, jak se ty ženy svlékají, koukám do těch ženských tunelů a ztrácím na ně chuť!  Jsem zřejmě obětí svého povolání! No, nevím si s tím rady co bych měl udělat, poraď mi.  Praktickej doktore, řekni mi něco praktickýho...!“
„Nojo, vono asi všeho moc škodí...“, řekl Jiří, aby něco řekl. Neměl tušení, co se v takovémto případě říká, aby to nevypadalo buransky nebo oplzle.
„Podívej, Jirko, já mám na tebe prosbu. Já tě pozvu některej den k nám na večeři, abys poznal Žéňu osobně a pak mi třeba něco poradíš. Vždycky jsi mi dovedl dobře poradit.“

 Když pak šel Jiří ke Šváchovům na večeři, představoval si, jak asi ta Žéňa vypadá. Bude to patrně bezvýrazná, ale nyvá blondýna, no a Borek to je suchar, tak aspoň kdyby ta Žéňa uměla dobře vařit. Jenže opak byl pravdou, Žéňa byla velice atraktivní, zábavná, sexy bruneta, ale vařit uměla taky. Při večeři mu vyprávěla, jaká věc se v tomhle jejich domě hrůzy nedávno odehrála. Jedna jejich osamělá sousedka, bydlící v bytě pod nimi, byla v noci zavražděna nějakým neznámým pachatelem. Tři dlouhé dny to tady vyšetřovala policie, ale toho vraha doposud nedopadli.
„A zjistilo se aspoň, jaký byl motiv vraždy?“, zeptal se Jiří.
„V bytě se nic neztratilo, žena byla uškrcena, prý to byl nějaký úchylák.“ Žéňa vypadala ještě teď dost vzrušená a dodala: „Já jsem tak ráda, že jste k nám dnes přišel, je totiž středa a Borek chodí každou první a třetí středu v měsíci hrát ping-pong a já abych se tu sama v bytě zbláznila strachy...“

„Pozor, to jsem ale nevěděl...“, řekl překvapeně Jiří a Borek mu bleskově skočil do řeči: „Jo, promiň, zapomněl jsem ti to říct, že mám dnes vod osmi do deseti ten turnaj, ale já počítám, že jsem pár minut po desáté zpátky doma a Žéňa se aspoň nebude bát, když tady budeš s ní, doufám, že ti to nevadí?“
„Ne, samozřejmě, že nevadí, naopak budu velice rád dělat krásné ženě Žéně bodyguarda!“ Přitom mu ale prolétlo hlavou, jestli to Borek neudělal schválně, aby byl určitou dobu s jeho ženou sám. Když Borek odešel a Žéňa připravila kávu s pečivem na malý konferenční stolek u rohového gauče, kam se přesunuli, bzučelo mu stále v hlavě: „Co se asi teď právě ode mne očekává?“ Žéňa mu začala líčit problémy jejich manželství, při čemž si rozpustila své husté, dlouhé vlasy.

Jiří si byl vědom toho, že tato žena je přesně jeho typ, ale že to nesmí dát najevo. Seděla tak blízko vedle něj a byla si zřejmě dobře vědoma svého atraktivního vzhledu v domácích šatech s dekoltem, který při určitém pohybu dovoloval, jakoby nevědomky, ukázat tvary, které měly zůstat zahaleny. Jejich kolena se pod stolkem chvílemi nechtěně dotkla. Jiří věděl, že gentleman se nesmí nechat takto snadno zmanipulovat krásnou Venuší a držel se své, možná zbytečně přísné zásady: Vdaná žena je pro mne tabu! Musel hlídat své pohledy do dekoltu a výhradně se soustředit jenom na to, co mu nyvá Žéňa vypráví. Najednou řekla něco, co ho rázem vytrhlo z jeho úvah: "Jak také jistě víte, Borek je gay a naše manželství je jakási kamufláž a fraška pro naše rodiče, příbuzenstvo a přátele." 

 Jiří byl překvapen: "To tedy nevím, ale teď se mi možná vysvětluje, proč Borek se mnou chtěl stále kamarádit i když já jsem o něj vlastně nikdy moc nestál. Už na obecné, kde jsme spolu seděli v jedné lavici, mi párkrát z ničeho nic začal cumlat ucho, což se mi eklovalo a vztekle jsem se ohrazoval."
"Je to tak, Jiří, to už byly první známky jeho vrozené homosexuality. Zajímavé je, že se při našem seznámení dovedl tak ovládat, že jsem nic nepoznala a naopak jeho zdrženlivé chování ke mně jsem považovala za charakter, na rozdíl od jiných mužů, jejichž jediným cílem snažení byla postel. 
"Žeňo, přiznávám bez mučení, že se těm mužům, co s vámi chtěli mít sex, vůbec, ale ani trochu,  nedivím..."
"Chcete tím snad říct, že byste také... né, neříkejte to, ale poraďte mi, co bych měla v této situaci udělat, víte my jsme se už o tom několikrát dohadovali, ale Borek mě má prý rád svým způsobem ale bez sexu.  Takže on má přítele a já nemám ani manžela ani přítele..."
"A jak dlouho už to takhle vedete, jestli se smím zeptat?" řekl opatrně Jiří.
"Představte si, že už víc než dva roky, já jsem..."
Vtom klika cvakla, dveře letí a Borek vchází do dveří. Jiří pomalu vstal a začal se s nimi loučit: „Přátelé, tak jsme si tady krásně popovídali, děkuji za vaše pohostinství a co se týče vašeho vztahu, nepřísluší mi vám zde cokoliv kázat. Ale oba jste mne požádali o radu, takže: „Máte velké štěstí, že nemáte děti a zde je má rada čistě shakespearovská: „Rozvod či ne-rozvod - to je to, oč tady běží!“
"Děkujeme oba dva za vaši radu, Jiří, a mějte se hezky", řekla Eugenie a z jejích očí jmenovaný vyčetl:  "Brzy na shledanou!"

sobota 21. dubna 2018

Mé tři skvělé tchyně

Přemýšlivý čtenář si řekne co jsem to za podivína? Všeobecně panuje názor, že tchyně je něco jako zlá satorie. Už samo to slovo tchyně nezní nikterak libozvučně a já se ptám, proč asi tomu tak je? Jsem potřetí ženatý, takže je logické, že jsem také měl tři tchyně, ale je podivné, že všechny mě měly docela rády. Zatím, co mnozí ženáči lamentují nad zlým osudem, že mají tchyni, já jsem byl vždycky s veškerými mými tchyněmi plně spokojen. Navíc se říká o zesnulých jen dobré a to také klidně dodržuji...

Má první tchyně Nella, byla velice temperamentní, poloviční Italka, byla přímo sexy a mně na ní imponovalo to, že si se mnou někdy trošičku zaflirtovala. Ku příkladu, když se mi chlubila v přiléhavém tričku, jak je štíhlá, a že právě shodila tři celé kilogramy! Podíval jsem se na ni překvapeně svým odborným pohledem gentlemana, abych tu štíhlost ohodnotil, a ona jen suše poznamenala: „Já myslím v pase a ty mi koukáš na prsa!“
I moje manželka, čili její dcera často říkávala: "S tou mojí mámou někam jít, je votrava, všichni chlapi se motají jenom kolem ní, jako komáři kolem lampy a mne, o dvacet let mladší dcery, si sotva všimnou!“ Jednou, když jsme se s Nellou  trochu pohádali, uznala později svoji vinu, omluvila se mi a dala ni překvapivý polibek na ústa...

Druhá tchyně Jiřina, byla taková typická „mamča“, která na rozdíl od své dcery, mé druhé ženy, výborně vařila, pekla i smažila a kdykoliv jsme k nim přijeli na Vysočinu na návštěvu, rozmazlovala mě svými dobrotami. Byla prostě fajn! Zažil jsem také ještě i jejich babičku, tedy tchyninu tchyni, která mi jednou důvěrně svěřila: „Jiřina, ta dovede moc dobře vařit, ale svoji vlastní dceru to nenaučila. Řekla bych jí to, ale hovno je mi po tom!“ Musel jsem s ní chtě-nechtě jenom tiše v duchu souhlasit. Moje druhá žena byla skutečně kuchařským antitalentem...

A v neposlední řadě, to už bylo v Německu, tchyně číslo tři, Maruška, ta byla z nich nejlepší! Maruška přímo sršela nečekanými samorostlými moudrostmi, třeba, když po hlubokém zamyšlení řekla větu, která by se mohla vytesat do žuly: “Takže, já mám dvě dcery, ale to jsem si nikdy nepomyslela, že se jedna provdá za dříče z Valašska a druhá za estéta z Prahy", což jsem byl já!
Jindy zase mi ukazovala od pana doktora prášky na žlučník, kde bylo napsáno třikrát denně, a že prý už je bere celý týden, ale vůbec jí nepomáhají. Divil jsem se, že v té krabičce chybějí pouze tři tabletky, což mi vysvětlila, že si to „přeordinovala“ na jeden prášek za dva dny a radši si denně vaří lipový čaj, ten je zdravější než nějaká nesmyslná chemie.
Jednou mě překvapila svým nápadem, když se nečekaně zeptala, kdy asi tak půjdu do kasina na ruletu. Už jsem se lekl, že mi chce držet kázání, abych takovému hazardu nepodléhal, ale ona se mě jenom pokorně zeptala, jestli bych ji nevzal někdy sebou, že tam ještě nikdy nebyla, a že by ji to strašně moc zajímalo. Že sice ráda vsází do Sazky, ale ještě nikdy nic v životě nevyhrála.

Tu radost jsem jí tedy udělal a vzal ji sebou. Netušil jsem, že se budu já sám tak dobře bavit. Ona vůbec nerozuměla, co to je plein, cheval nebo carré, jí to bylo buřt, ale soustředěně dávala své žetony na osobní šťastná čísla jako ve sportce, takže vůbec nepostřehla, když vyhrála. Až když jí krupiér hrabičkami přisunoval vyhrané žetony, zeptala se mě: „Co mi to sem ten chlap strká?“ 
„Maruš, to je přece tvoje výhra a vrať mu jeden žeton jako tuzéra." 
„A kolik jsem mu to vlastně dala a kolik jsem vyhrála?“ zeptala se mě duchem nepřítomně.
„Maruško, právě jsi mu dala tuzéra 2 €uro, což je asi 50 Korun a vyhrála jsi na sedmnáctku 70 €uro, tj. asi 1800 Kč." To byla pro ní doslova nepředstavitelná bomba! "Tolik?"
Rázem se probrala ze své nirvány a zavelela: „Ať nám tedy dají hnedka ty peníze a jde se domů!“ Přemluvil jsem ji, abychom tam ještě chvíli zůstali, že bych si chtěl taky zahrát a ona řekla, že tedy na mně počká, ale sama už hrát nebude. Vtom jí krupiér znovu přisunoval další žetony a ona s vytřeštěnýma očima na mě hleděla: „Jak to, vždyť jsem na žádný číslo nic nevsadila?“
„Maruš, ty jsi přece nechala ten svůj žeton na té sedmnáctce ležet a ona se teď opakovala!“
„No to je šílený a to beru zase 1800 Kč?“
„Ano, a nezapomeň mu dát zase toho tuzéra.“
„A není to moc dát mu 50 korun? A když tam nechám ten žeton ležet, tak vyhraju znovu?“
„Maruš, pokud ovšem přijde znovu sedmnáctka... ale jak vidím přišla dvojka, takže už nic.“

Během další hodinky se mi také začalo dařit a když jsem měl zpět to, co jsem prosázel a navíc 300 €uro, souhlasil jsem s odchodem, ale nikoliv domů, nýbrž do pokladny vyměnit žetony za peníze a následně jsem ji odvedl do přilehlé francouzské restaurace „La belle epoque“.
To byl zase zážitek! Maruška se nepostačila divit, ale já taky. Objednali jsme si jako předkrm, pečené mušle sv. Jakuba, žádnou polévku, grilované jehněčí kotletky se smetanovými nočkami a žampiony, jako dezert sýr Faisselle s malinami a sorbet. K pití Pommard La Croix Blanche. 

A pak začal kabaret: "Maruš a číšníci." Když donesli ubrousky a příbory z každé strany talíře tři dle velikosti, podle toho co k čemu patřilo, začala být Maruš velice nervózní, třásly se jí ruce a aby se uklidnila, vytáhla si cigaretu. V tu ránu za ní třeskl číšníkův zapalovač a Maruška nadskočila na židli. Jakmile oklepala popel do popelníku, objevil se opět číšník a popelník odnesl, aby ho vyčistil, což ji ještě více nervovalo: "Jak to, že mi odnesl popelník?" Pak nám donesli malou chuťovku zdarma, coby pozornost šéfa kuchyně, a to už se Maruš rozčílila, co nám to zase nesou, vždyť jsme to neobjednali?
Načež přišel předkrm a jeden číšník kroužil stále kolem ní, jednou zprava, odebral jí nůž, jednou zleva odebral jí vidličku a odnesl to. Maruš se divila proč jí sebral tu vidličku? Pak se ale vrátil, odebral jí všechny příbory a donesl novou sadu tří vidliček a tří nožů.
Já jsem teprve teď pochopil, že Maruš si vzala jinou vidličku k jinému noži na tu chuťovku, takže to toho pingla docela vyvedlo z konceptu, nevycházelo mu to do páru. 

Nakonec jsme se ale dobře najedli a ještě nám zbylo na vylepšení Marušiny penze 250 €uro, to je přes 6000 korun, takže když jsem se jí zeptal jak se jí to tam v tom v kasinu líbilo, řekla: "Nejvíc se mi líbila ta výhra a za druhý taky to, že mi tam všichni říkali madam."
Proto prosím: „Lidi, mějte rádi tchyně, vždyť to jsou nejen bývalé, ale i současné, půvabné ženy, o které se zcela urřitě kdysi futýrovala spousta dříve narozených gentlemanů...

středa 18. dubna 2018

Cizinec z Texasu

Můj duševní vývoj v dětství byl ovlivňován jednak světovou válkou, jednak rodičovskou výchovou ve smyslu katolického Desatera a jednak dostupnou literaturou, z čehož musím přiznat velkou část tvořila také literatura braková. Detektivky v nichž dominoval vysoce nadaný Leon Clifton či Sherlock Holmes si  konkurovaly s romány kovbojskými ve dvou časopisech Rodokaps čili Romány do kapsy, jakož i jejich dvojčetem zvaným Rozruch.
A tady se musím vehementně zastat právě těch tzv. brakových románů kovbojských, které i přes ubohost děje, měly též kladný vliv na charaktery mládeže. V nálevně whisky bývalo sice zpravidla  více olova než vzduchu, ale cizinec v kraji nebyl obávaným migrantem, nýbrž vždy gentlemanem k ženám a fair-play ve sporech a při soubojích. Příkladně takový cizinec z Texasu, říkejme mu třeba Bleskový Calwert, měl vždycky ostře řezané rysy, bronzově snědou tvář ošlehanou větry (nikoliv vlastními), byl vysoký šest stop a dva palce, měl široká ramena, štíhlý pas a nikdy naopak. Jeho colty musely viset zatr...(tři tečky) nízko. To byl pravý hrdina našich klukovských představ, takovým chtěl být každý z nás a to zanechalo i své stopy v našich duších. Byli jsme romantičtí, galantní, čestní a po většině i pravdomluvní. .

Proto se nemohu smířit s představou, že teď v moderní době, se některé pojmy zcela obrátili naruby, takže pravda a láska se stala nadávkou a podlá anonymita mazaností. Ve střetech lidí o cokoliv, se projevuje značný deficit čestnosti a fair-play ve vztahu k soupeři. Dnes v mezilidských diskuzích nikomu nevadí, že bojuje křivě a ze zálohy  proti čestnému soupeři. On se nestydí, on je pyšným na svoji zbabělost! Jemu není trapno pateticky pronášet téze o nichž i ten poslední dorfs-trottel ví, že jsou vylhané. Nebo mně vadí těžce, když se vůči starším ženám používá ono oficiální, nevkusné označení "starobní důchodkyně", což neguje naši úctu k ženám-matkám. Kde zůstala galantnost? Život je tak děsně krátký a my si ho sami ničíme nesmyslnou nenávistí,  proč, proboha, nemůžeme žít konečně jednou šťastně a bez podezírání a nevraživosti, v tom našem překrásném, rodokapsovém, zaškudlaném  údolí diamantů, český ráj to na pohled?

Na Divokém západě platilo to nejjednodušší pravidlo, kdo je padouch. Prostě ten, kdo tasil první, nebo ten kdo napadl druhého zezadu, to byl vždy zavrženíhodný křivák a padouch. Z těchto takzvaných brakových románů jsme jako kluci do sebe nasávali určitý smysl pro fair-play, pravdu, čestnost a gentlemanství. To právě teď té dnešní generaci chybí, ti nemají před očima žádné kladné vzory, žádného Masaryka, jenom kauzy s podvodníky a korupčními  politiky. Sokolů, trempů a Skautů je minimum, ti už nejsou "in", ale jejich úlohu vychovávat mladé charaktery nikdo nepřevzal, takže se raději vžilo oslovování  "tý vole!"

Zakončení brakového románu bylo po vzoru pohádek pro malé děti, také šťastné: Dobro vždy zvítězilo nad zlem, kladný hrdina nad padouchem a navíc si vzal tu nejkrásnější ženu a dceru největšího rančera a pak byl happyend. U nás je to všechno naruby, my známe jen problémy. Bohužel je tady fakt, že se ta mlčící, většinová a spokojená část naší populace nebrání a nechává se neustále rozeštvávat tou přiblblou, věčně nespokojenou a radikální menšinou, propagující "blbou náladu" a referendum jako její lék... 
Tito budiči blbé nálady mají sen, že jednoho krásného dne s nenávistným výrazem fotbalových fanatiků ve tváři, budeme řvát v ulicích: "My chceme vystoupit z EU a NATO!"  Jsem vlastně rád, že už jsem jen starým páprdou - a že se tohoto tristního konce, doufám, nedožiji...