čtvrtek 19. března 2020

NEDÁME SE OTRÁVIT! (ani covidem, ani Putinem)


Roky 1950 - 1954  (M+V)

Jako študáci na vysoké škole v beznadějné době padesátých let,  jsme se s kamarádem Vlastíkem stali fanoušky V+W a začali se učit jejich texty písní i dialogy a forbíny nazpaměť. To M je vlastně W na hlavě!  Já k tomu navíc udělal doprovod na kytaru a pracně si musel vyhledával dost náročné Ježkovy akordy ze starých not na klavír. Udělali jsme si takový repertoár asi z dvaceti písní a vystupovali s ním jen tak privátně na různých mejdanech, u táboráků, i ve studentské koleji, kde Vlastík bydlel a vůbec při různých narozeninových příležitostech. 

Jednou jsme byli dokonce pozváni na nějakou soutěž tvořivosti mládeže, abychom tam zazpívali něco z V+W, jako veselou vložku v programu mezi svazáckými soubory. Nejdřív jsme to odmítli s tím, že nemáme modré košile, ale když nám dovolili civil, tak proč ne? Vybrali jsme si právě tuto píseň „Nedáme se otrávit“, ovšem v původní necenzurované podobě, tedy se slokou o Tomáši Masarykovi nakonec. Řekli jsme si, kdyby někdo něco namítal, že budeme dělat blbce, to nám jde, že o žádné cenzuře nic nevíme, vždyť přece nejsme v policejním státě! Uvedli jsme se sami bez konferenciéra:  A tady je Voskovec a Werich a jejich píseň: "Nedáme se otrávit!"
 
Kdo to přišel na ten nápad, že je jen východ a západ? Už do knih napsal jeden mnich, že je též sever a jih. Že není jen hot nebo čehý, že moře má víc než dva břehy, že ať žijem' dnes či za starého Říma, nic nás nesmí otrávit!

Edison už na nohou moh‘ sotva stát, ještě ke všemu mu shořel reostat. Začal znova, nespal, nejed‘, pil jen sodovku, nedal pokoj dokud nevymyslel žárovku!
Ref: Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal otrávit? Byla by to metla ve světě bez světla, jak macarát po tmě žít!

Přes palice natažené kapuce, krucifix v ruce, karabáč po ruce, inkvizitoři hrozně očima koulejí: „Odvoláš svůj blud, Galileo Galilei?“
Ref: Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal otrávit? Zařval jim do očí: „A přece se točí!“, věděl jak je otrávit!“

Tomášovi nevadil paďourů křik, on měl totiž celý život zvláštní zvyk. Nebál se a nekrad‘ a za slabé znal se prát, na pravdu si potrpěl a žvásty neměl rád!
Ref: Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal otrávit? Dneska v tomto státu lid by neměl tátu, jenž ho učil volně žít!
Masaryk se nebál a za pravdu znal se prát!...

Následoval bouřlivý potlesk a konferenciér se snažil rychle ohlásit další svazácký soubor, ale publikum tak řvalo, že ho vůbec nebylo slyšet. Museli jsme se tedy honem vrátit na pódium a do nastalého ticha konferenciér oznámil, že ještě přidáme píseň, "Kat a blázen".
Když jsme dozpívali, takzvaně "z voleje" a chtěli odejít, začalo publikum hlasitě skandovat: „Eš-tě, eš-tě, eš-tě!“ Museli jsme se tedy podruhé vrátit na pódium a do ticha konferenciér ohlásil další číslo programu, svazácký soubor s písní „Rudý traktorista“  a my dva  jsme rychle zmizeli do tmy za pódiem.

DODATEK: Dnes (listopad 2021), Když si tento text znovu pročítám, chtěl bych v něm ještě upřesnit pár bodů. Jsem čistokrevný typ českého seniora, je mi 90 let, prodělal jsem také covid plus infarkt, mám české občanství, ovšem tento stát se ke mně chová jako bych byl nebezpečný, mizerný šmejd, protože jsem v roce 1968 emigroval na západ, abych si zachránil svůj život před smrtí zastřelením ruskými, bolševickými primitivy. Ti nás, jako bratrská armáda přišli okupovat na 24 let. Myslel jsem si původně, že v těch svých samopalech mají jen slepé patrony, ale když se vedle mne vysypala výkladní skříň na Václaváku, kde byl mléčný bar, kam jsem chodil na snídani, pochopil jsem, že to není sranda! Když k tomu přičteme navíc 20 let (1948 až 1968) bolševické ideové okupace, tak to máme už 44 let nesvobody a já osobně k tomu mohu ještě přičíst 6 let nacistické okupace s II.světovou válkou, tak je to suma-sumárum 50 let ztraceného života, čili mi z mých 90 let zbylo jen 40 let, z čehož jsem prožil 27 let svobody v cizině a 13 let jsem byl dítětem v ČSR. 

A proto tedy tento stát, nemohu mít opravdu děsně rád... A ještě jedna drobnost: Za naši emigraci nám tento stát naměřil 18 měsíců na tvrdo, ukradl a nevrátil rodinný domek mé ženy v Přerově a orubal pod minimum naše penzičky. Díky Havlovi jsme nemuseli tu basu odsedět a naštěstí jsme oba dostali penze z Německa, takže ještě žijeme!   
»AHOJ, přátelé!«

A teprve od roku 2022 nám začíná znovu svítat! SVÍTÁ 

sobota 7. března 2020

BEZKOČKA - NIHILISTA

Před dávnými léty byl jakýsi pán jménem Bezkočka v naší kanceláři propagátorem tzv. Nihilismu a rád nám často vysvětloval, proč právě tomuto směru on věří a proč se ho zastává. Vysvětloval  nám co to vlastně je:
Nihilisté (z latiny nihil = nic) nevěří na nic, kritizují všechno, popírají veškeré buržoasní hodnoty, odmítají oprávněnost autorit, odpírají občanskou poslušnost a netouží vůbec po tom, aby též u nás někdy vznikla tak zvaná organizovaná společnost. S komunisty souhlasí do té míry, pokud probíhá diktatura proletariátu.  Jinak tvrdil, že my jsme neustále ohrožováni a vydíráni tím celým zpuchřelým Západem. To mi stačilo abych se s tímto patrně mozkově amputovaným magorem, definitivně přestal o čemkoliv bavit,  tím méně debatovat.
Kolega Janýdt, sedící nejblíže u dveří, tohoto Bezkočku taky neměl rád a když se ho někdo z příchozích ptal, kde sedí soudruh Bezkočka, divil se jako Švejk: "Ééé, soudruh bez čeho?"
Od té doby uplynula dlouhá řada let a v tomto národě je stále ona, havlovsky  řečeno: blbá nálada, na níž, se střídavým úspěchem reaguji svým optimismem...
 
Když někdo nadává na drahotu, tak mu řeknu: „Mě ceny nezajímají." Když mi někdo řekne, že benzín už stojí tolik-a-tolik, zeptám se: "A to je moc, nebo málo? To mi  nevadí,  já totiž tankuji výhradně  jenom  za tři  stovky!"
To nekonečné nadávání, kterým si jen vzájemně otravujeme  život je de facto určitý obranný reflex na to, že se lidé v tomto státě neustále cítí být něčím (?) ohrožováni. Třeba imigrací či uprchlíky, pandemií, nebo kapesními zloději,  arogantními řidiči aut, též  exekutory i reklamou a počasím, a hurikány, a potopou i suchem  a požáry a vlastně vším, co je nám tzv. cizí, jako třeba jižní ovoce! Protože, my jsme přece stále ti nejlepší čeští uvědomělí vlastenci!
Český člověk si, ale většinou neuvědomuje, že jeho strach je druhá strana téže mince, protože on sám byl vychováván od batolete ke lžím a k třídní nenávisti a kvůli nedostatku zboží i ke krádežím a úplatkům, takže není divu, že přestal vidět tyto přestupky jako zlo, ale naopak, on to má za jistou chytrost, čili kladnou zlodějnu. (Co je doma, to se počítá.) Kromě toho, že to katolické desatero hříchů je pro něj přežitkem z dávných dob, Bůh dle komoušů přece vůbec neexistuje, tak proč si s tím máme hnojnit mozek a navíc žijeme v demokracii, kde je svoboda a tudíž je zde dovoleno všechno! Bravo, to je ta nejprimitivnější, idiotská blbost lidská. A když někdo řekne, že k volbám vůbec nepůjde, tak tím vlastně říká, že volí ty všechny odporné šmejdy, kteří si z politiky udělali svůj kafe-mlejnek na miliony, nebo i na miliardy...

Dříve, dík náboženství, že Bůh vidí všecko,  jsme byli trochu brzděni, zatímco v socializmu  se pak takový zhovadilý kriminálník neštítil  okrádat i nemohoucí lidi,  na  hřbitovech ničil náhrobky, vykrádal  kostely i  auta  a mimo to páchal zvěrstva  i  na  zvířatech.  A  to radši vůbec nemluvím o  těch hnusných zločinech na dětech. Soudní kauzy se v Česku někdy táhnou až do nekonečna.  (tak okolo 10 až 20 let).

Fakt č.1:   »Vymahatelnost  práva  v Česku  je naprosto  iluzorním pojmem« 
Šmejdi  postupně,  ztrácejí  své zbytkové  zábrany v chování  a  tak je  teoreticky možné, že se i vraždy budou tolerovat, jako by šlo o  kavalírský delikt...  

Abych ale nakonec zůstal i zde optimistou tvrdím, že dostat nás z tohoto marasmu nihilistického, mohou dlouhodobě jen ti skvělí státníci,  jako byl  náš  1. prezident T.G.Masaryk, Václav Havel a jako je i dnes Petr Fiala, a další výjimky,  kterých je bohužel zatím kritický nedostatek. 
Nejlepší příležitost jak rozpoznat charakter politika je třeba taková záležitost, jaké
jsme  byli  svědky  před pár dny,   při  nezdařeném  pokusu  parlamentní  opozice vyjádřit nedůvěru vládě  a  shodit  ji  v době  předsednické  funkce v EU!  Zde se skutečně  jednalo o vše,  na  základě podlých lží  a  každý  volič  měl  možnost srovnávat si  slabomyslné, lživé až  debilní projevy opozičníků s projevy ministrů. Zatímco ministři zůstali po celých  22 hodin  věcnými a šlušnými řečníky, pravým
opakem byly lži  a  nadávky opozičníků,  kteří  mluvili vzteklými  hlasy sprostých dlaždičů. Myslím si, že tento rozdíl v projevech musel zaznamenat každý poslanec i posluchač i  když to opozice nikdy nepřizná... 

Naši  lidé už zažili moc zlých časů a nechtějí  být  jen tupým nemyslícím  davem, ale  platným  a  suverenním  národem ve středu Evropy,  kde jsme  byli  už v roce 1937 a chceme  opět jednou být:  Mít svoje místo v Evropě  a  mít svoji  šťastnou vlast!  Ke štěstí  nám nikdy nebude stačit ruská zemljanka ani  zdarma!
My nejsme,  pane Oligarcho, žebráci  před fortnou milosrdných, ale  na rozdíl od Vás jsme moderní lidé, kteří chtějí žít v západním světě a sice bez šmejdů, bez blbců a bez oligarchů!

Fakt č.2: Volba prezidenta by měla být opět neveřejná, aby se nestalo, že tato hlava státu bude do nejvyšších funkcí jmenovat zásadně jen ty své nejmilejší  partaj-tavárišče!
Politik by měl být nejen vzorem moudrosti a čestnosti, ale měl by vědět, že při dokázaném přestupku, (pokud to není  jen spor mezi vládou a opozicí) by měl  on sám od sebe okamžitě odstoupit a teprve potom, dokazovat svoji nevinu. Proto každá politická strana musí mít zájem, aby takový politik se za ni neschovával, což bohužel u hnutí neplatí, tam je oligarcha nepostižitelný,  jako každý diktátor.
 
Fakt č.3: Novináři zpravidla nejsou žumpou negativních deviantů, jak si náš pan král myslí a veřejně tvrdí!  Náš svět je ale nějak naruby, většina z nás to už dávno ví, kam vedou levicové experimenty, (Rusko, Čína, sev.Korea, Kuba) ale přesto se k nim znovu a znovu lísáme a asi naivně doufáme, že nás nějací ruští bohatýři s banditou v čele, zachrání a vysvobodí na dlouho slibované věčně-věčné časy...!

NÁVRAT  K  OPTIMISMU:

Gene Kelly je zamilován a zpívá si i tančí v dešti!
https://youtu.be/D1ZYhVpdXbQ

čtvrtek 13. února 2020

Dvě strany téže mince a EXPLOZE!

Dvě dávné přítelkyně Julča a Doris se scházely na kus řeči vždy první pondělí v měsíci v kavárně "Mocca". Obě byly volné, starší stříbrno-vlasá Julča byla vdova a mladší brunetka Doris byla rozvedená. 
"Tak co, Doris, pověz, jak se ti daří v tom novém zaměstnání jako koncipientka u advokáta? To ti teda závidím, máš osmihodinovou práci a pak volno jenom sama pro sebe..." 
"Ach ne, Julčo, tak to není, je to z deště pod okap, já tam zřejmě nevydržím, tenhle šéf je ke mně den ze dne drzejší! A ty jeho nechutné, ale rádoby vtipné narážky na mé poprsí! Víš já bych chtěla být šéficí sama sobě, přesně tak jako ty, Julčo. Přísahám a nekecám, hned bych si to s tebou hopsla!"  
Hloubavější Julča mluvila zdrženlivě: "To je totiž tak, Doris, já bych byla taky pro, všema deseti, ale nejradši bych ti to všechno prodala. Celou firmu, včetně zařízení kanceláře a přilehlého bytu a sama bych si našla jenom malý pěkný byteček, něco jako máš ty na Vinohradech a začala bych žít!" To ovšem znamená velkou finanční zátěž pro tebe, kterou bys mi sice mohla postupně splácet. Riziko je ovšem v tom, že jsi v tomhle oboru nezkušená a kdybys s mou Seznamkou zkrachovala, tak bych já zůstala bez peněz. Rozuměj, takhle mám jakž-takž určitou jistotu v tom firemním kapitálu, chápeš mě?"

"To chápu, Julčo, ale podívej, to vlastně problémem není, já jsem s pomocí mé právničky z mého ex-muže vymámila slušný kapitál! On zavinil rozvod, měl těhotnou milenku a jako ředitel firmy, měl i dost peněz, takže musel solit...
 Nechtěla jsem po něm, jak víš, ani byt, ani auto, ani garáž, jenom prachy, takže můj dnešní byt bych ti přenechala jen tak, byt za byt, a tvoji firmu a kancelář bych ti zaplatila hotově! Co ty na to? No, řekni, není to ideální výměna? Plácneme si?"
A tak se dvě kamarádky nakonec dohodly na této neobvyklé "přehazovačce" a Julča, když viděla ten balík peněz v hotovosti, řekla: "Tak to já ještě počkám s tím novým zaměstnáním a vezmu si konečně krásnou dovolenou na ostrově Ischia, ale ten první týden tě budu ještě zdarma zaučovat do tvého nového džobu!"
Po týdnu zapracovávání se Julie zeptala: "Řekni mi Doris, nezačínáš toho našeho vekslu litovat?"
"To tedy ne, naopak začíná mě ta práce s klienty bavit. Jediné, co mě štve je ten soused Jan Amos Winkler. Ten blbec hraje na piano do jedné v noci a když jsem mu to druhý den vyčetla, tak byl na mně ještě drzej jako dlaždič!"
"Jó,jó,jó on skládá nějaké muzikály, taky jsem ho někdy v noci slyšela hrát, ale mně to nevadilo, já spím tvrdě jako poleno." 
"To mě tedy vadí, on mlátí do piana jak hluchej do vrat! Kdyby to bylo aspoň něco známého, a kdyby to bylo přes den, tak nic neřeknu, ale takhle jsem se musela už ozvat a zabouchat na zeď. To ho ovšem rozzuřilo k nepříčetnosti, takže mě teď nenávidí! Julčo, prosím tě, věř mi to, právě dneska mám za sebou takovou tu předlouhou  "ZLOU NOC!"   https://youtu.be/ecsduK5ju6w )

„Doris, že by takovej inteligent nevěděl, že máš právo na noční klid? To zas nemůžu pochopit já!".  
„Tenhle profesor je sprostej! Víš co mi řekl? Že jsem kuplířka, která za prachy dělá lidi nešťastné, a že má firma by měla být zákonem zakázána. Na mou námitku, že moji klienti hledají přátelství a lásku a já jsem jim v tom hledání nápomocna, mi řekl, že to je blbost, protože žádná láska neexistuje! Je to jenom primitivům vsugerovávaná oblbovačka! Láska je ve skutečnosti těžká duševní choroba z nadprodukce hormonů!"
„Máš pravdu, Doris, ten člověk asi není normální", kroutila hlavou Julča, „a já blbec, jsem si myslela, že se s ním dá docela mluvit..." 

Načež, po tomto rozhovoru Julie odjela na dovolenou a Doris musela dál plavat sama. Jednou, když se vracela z kina večer domů, uslyšela už na schodišti dunivé akordy linoucí se z profesorova bytu. Hladina adrenalinu v krvi jí okamžitě prudce stoupla a ona začala jako pominutá bušit pěstmi na jeho dveře: „Hej, Pane Winklere, je už půl jedenácté, zanechte toho třískání do kláves, nebo zavolám policii!" Klavír utichl, ale dveře se neotevřely...

Šla tedy do svého bytu v naději, že bude pro dnešek klid. Sotva však za sebou zavřela dveře ozval se pronikavě zvonek... Když otevřela, stál proti ní nebezpečně rozkročený profesor Winkler: „Vážená dámo, já si vyprošuji, abyste nebouchala na mé dveře, na zdi, na zábradlí a bůhví na co všechno. Mezi inteligenty se totiž dá jednat jinak, pokud to nevíte, existuje také takzvaný kompromis, na kterém se svářené strany mohou dohodnout když chtějí, ale vy se asi ráda hádáte. Konečně, co se může očekávat od citově vyhaslé ženy, která sama neví jestli chce být ještě k mání? Jedině ví, že zavolá na pomoc policii..." řekl Winkler a ťukal si na čelo.

„Zadržte příval slov", vyštěkla mu do řeči Doris, „pojďte dál, ať se nehádáme mezi dveřmi, to dělají alkoholici a domovnice. Já jsem vždycky ochotna se dohodnout na kompromisu, ale vy jste ten, kdo se dohodnout nechce! Vy mne napadáte, že jsem citově vyhaslá a sám se chováte jako mechem obrostlý, studený, balvan!"

„Paní, Ernestová, já vám řeknu v čem je Váš problém, vy zaprvé nemáte vůbec smysl pro hudbu a romantiku a proto vám můj klavír tak strašně vadí a zadruhé, vy máte zřejmě finanční problémy s tou vaší pochybnou firmou, a tak si vyléváte vztek na mně - tak je to a to přesně podle skutečností!"
„To je vrchol drzosti a výmyslů, co vy víte o mých financích!", vypěnila Doris.
„Pošťačka mi cosi naznačila stran různých upomínek  a chytrému napověz", ušklíbl se ironicky.
„Pane profesore Winklere, při vašem vzdělání, neodvádějte pozornost od našeho problému na něco jiného! Jediný můj problém jste vy, protože nedodržujete noční klid v domě a dnes mně právě došla má svatá trpělivost! Ostatní si vyřídíte s policií, já se s vámi už handrkovat nebudu!"
„Má to snad být ultimátum?"
„Ano, ultimátum! Ovšem je tu ještě druhá možnost řešení, že vy budete napříště dodržovat noční klid, já budu moci spát, dáme si pac a pusu na usmířenou a bude po problému!"  Doris naznačila vzdušný polibek.
„Prosím vás, že zrovna vy takhle mluvíte, víte vy vůbec co to je polibek?"
„Ne, ale tuším, že mne poučíte", řekla jedovatě.
„Polibek není nic jiného než splynutí dvou sliznic a to přece nemůže absolutně vůbec nic vyřešit!  Dobrou noc!"
Profesor se prkenně uklonil, načež se otočil na podpatku a odešel do svého bytu.

O dva dny později se domem rozlehla silná detonace, dům se zachvěl jak při zemětřesení a než mohla Doris zjistit, co se to vlastně stalo, zazvonil u jejích dveří zaprášený, ušmudlaný a krvácející soused, profesor Winkler: „Paní Ernestová, proboha vás prosím, řekněte mi co mám dělat, mně vybouch‘, představte si, celej můj byt mi najednou, z ničeho nic, vybouch!  Chtěl jsem si jen uvařit kávu!" 
„Pojďte dál, tady se posaďte, já se jdu podívat co se děje". Podala mu čistý ručník," tady to si zatím přiložte na tu ránu na čele, hned jsem zpátky!" Byt byl skutečně jak po vybombardování. Odněkud tekla voda na podlahu a okno v kuchyni bylo vyražené. Doris ihned uzavřela kohout od plynu i hlavní uzávěr vody, vypnula proud a vrátila se do svého bytu. Načež začala telefonovat jako mistr světa na všechny možné strany: na hasiče, na plynaře na instalatéry a na konec i na policii.

„Zavoláte mi taky doktora, drahá paní, vždyť já jsem si jenom chtěl uvařit kafe a v tom bác!", řekl profesor skoro plačtivě, "podívejte se jak děsně krvácím", a ukázal jí ručník od krve. "Když vidím krev -  je mi vždycky zle!"
„Moment, doktora zatím volat nemusíme, ukažte, já se na to podívám sama, mám kurz první pomoci. Vidím, že to je jen škrábnutí, tak to hned vydesinfikujeme a bude to", rozhodla suverénně Doris..
„Co jenom budu teď dělat", hořekoval profesor, „byt mám na padrť a krvácím..."
„To nic, profesore, piáno je celé a než se ten váš byt dá zase dohromady, můžete tady u mne bydlet, lidi si přece musí pomáhat, ne?  I když  jsou si třeba protivní..."
„Paní Doris, vy jste na mne tak hodná, že to nemohu ani pochopit... Vy si víte rady snad úplně se vším a já vám za to strašně moc děkuji a slibuji, že už vás nikdy neurazím. Byl jsem k vám nemožnej a hrubej, ale teď jsem rád, že jsme se oba poznali, naše obě strany téže mince, jací jsme ve skutečnosti a že, kdybyste souhlasila, tak bych si vás nejraději vzal za ženu!"
Doris se rozesmála: „Mám dojem, profesore, že jsem asi ten váš úraz na hlavě podcenila, máte asi teplotu a možná, nedej bože, otřes mozku...?"
"Říkáte otřes mozku, proč - jak to?", lekl se.
"To je jen má nadsázka, v životě bych od vás nečekala, že byste si mě chtěl vzít!"
"Vím, zní to divně, ale je to pravda, už od začátku jsem si vás chtěl vzít, moc jste se mi líbila... a líbíte se mi stále, takže  -  a zanotoval si  stařičký šlágr z půlstoletí starého čsl. filmu: "Tož promiňte prosím, já zaslepen byl, že na Vás si myslel  a Vás si do srdce vryl...!"

Rekonstrukce profesorova bytu včetně vymalování trvala šest dní, jakož i bydlení profesora v bytě u Doris. Hrany jejich dvou povah se obrušovaly a jejich duše si postupně na sebe zvykaly. Cirka o půl roku později se Doris Ernestová stala paní Winklerovou... a co vím, to manželství je překvapivě (už několik let)  šťastné...!

pátek 31. ledna 2020

Žloutenka a platonici

* Moto: Pandemie není sice sranda, ale nesmí se zvrhnout v buzeraci lidí. *

Stalo se to už v roce 1951, že jsem dostal od mé, o sedm let mladší sestry Blanky, takzvanou infekční žloutenku (hepatitis epidemica). Blanka byla totiž jakýmsi "bacilonosičem" a od malička nosila domů všechny možné nákazy dětských chorob a já to vždycky od ní chytil. Tím jsem prodělal spalničky, plané neštovice, příušnice a ve dvaceti letech i tuto, poměrně nepříjemnou, epidemickou infekční žloutenku. 
 Sestře bylo čtrnáct let, když k nám přišel pan doktor, ona tvrdila, že má jenom anginu, protože jí bolí v krku, a že ona jako zpěvačka tím často trpí. Jenže pan doktor okamžitě konstatoval hepatitis a řekl mi, že tato epidemická choroba má inkubační dobu 4 týdny, takže abych si to hlídal a kontroloval si jednak bělmo oční, jestli nežloutne a moč, jestli nemá barvu černého piva..?
Přesně na den v sobotu za čtyři týdny, jsem objevil nejprve žluté bělmo, potom hned černou moč. Na pondělí ráno mi doktor objednal "Infekční" taxi a sestra Blanka mi vzkázala po matce, abych si sebou určitě vzal kytaru, že  v téhle nemocnici je to děsná otrava a ona by si chtěla zase trochu se mnou zazpívat. Jenže já byl právě ve stresu, studoval jsem na technice, teď byl květen a já věděl, že v červnu musím dělat 5 zkoušek a pobyt v nemocnici trvá  pět týdnů a pak ještě dva týdny doléčení v Karlových Varech! Bylo mi jasné, že se to nedá stihnout, ale doufal jsem, že mi škola dá aspoň 2 termíny na pozdější dobu, což se ovšem nestalo, termíny navíc dostávali jen tzv. "dělnické kádry" a my "tzv. buržousti" jsme neměli nárok na nic, ba ani na stipendium. Takže jsem po prázdninách musel dělat všech pět semestrových zkoušek v 10 dnech!... 

Taxikář se moc divil, že si do nemocnice beru kytaru! Když jsme pak vjížděli  do nemocniční brány, překvapilo nás oba, že na jednom z balkonů mi nadšeně mávají pomocí polštářů na uvítanou, tři krásné pacientky a volají: "Vítej, mezi nás, kytaristo!"
To způsobilo takový rozruch, že jsem si připadal být slavným jako Paganini. Dokonce i na příjmu pacientů na mě čekala delegace chlapů a hned si mě zamlouvali, abych prý přišel na jejich pokoj, protože tam mají jednu postel volnou a nechtějí tam dostat nějakého otravného páprdu, ale radši mladého kytaristu!  Vyšetřujícímu lékaři to bylo jedno a tak jsem se šťastně dostal do té party na osmi-lůžkovém pokoji...
Sotva jsem přišel na jejich pokoj, říkali mi chlapi: "Člověče, ty máš ale štěstí, dnes bere krev ta nejkrásnější sestra Eliška a ta to umí nejlíp ze všech. Brzy nato vstoupila do dveří opravdu hezká sestřička, jenže když mě uviděla, začala se rozčilovat: "To nejde tahle postel je už od včera zadaná a tento pan kytarista přijde na jiný pokoj!"
Chlapi ji obstoupili ze všech stran a žadonili: "Sestři, my jsme tady taková parta, která si fajn rozumí a tenhle kytarista sem dobře zapadne, nechceme sem dostat nějakého páprdu-mrzouta!"
Ozval sem se taky: "Sestřičko Eliško, jestli nemáte nic proti mně, tak mě tu nechte a toho páprdu dejte tam co máte volno, sem by se nehodil, prosím vás snažně..."
"Já proti vám přece nic nemám, ale slíbila jsem včera jedné mamince, která má dcerušku na ženském patře tady nad tímto pokojem, že dnes sem přijede její synáček, aby si mohly obě děti povídat z balkonu na balkon..."
Skočil jsem jí do řeči: "To je výborný, sestři, ten maminčin synáček jsem totiž já, je vidět, že moje máti vypadá podstatně mladší než ve skutečnosti je!"
Eliška zrudla, bylo jí to trapné a řekla jen: "Dobrá!" Chlapi zajásali a ona mi začala rychle odebírat krev. Jenže byla natolik nervózní, že se nemohla trefit do žíly a tak se podařilo té krásné Elišce rozpíchat mi obě ruce tak, jak by to nedokázala ani notorická začátečnice.

A pak si moje chytrá sestra vyjednala s vrchním lékařem obou infekčních oddělení, že se můžeme spolu stýkat a bavit ale jen na neutrálním území, to jest na schodištní přestávce mezi prvním a druhým patrem, kde probíhala pomyslná demarkační čára mezi muži a ženami. Místo tedy hovorů z balkonu na balkon, kde se muselo kvůli větru křičet nahlas, jsme se scházeli s Blankou na schodišti, kde mi ona předávala nemocniční zkušenosti.
To se ale rychle rozkřiklo, s Blankou přišla vždycky některá z jejích tří spolu-pacientek na pokoji, to jest: blondýna Marula (24), nebo rusalka Hana (19), či brunetka Luďka (16). To byla pro mně pastva pro oči, líbily se mi všechny tři, ale mé city patřily Elišce (23), se kterou jsem se vídal v denním styku a vždy když měla službu jsem jí pomáhal s vozíkem na odběr krve jezdit po chodbách k jednotlivým pacientům...
Jednou přišly s mojí sestrou Blankou všechny tři současně a navrhly, že by to bylo velice originální, kdybychom s vedením nemocnice dohodli udělat na sobotní odpoledne takovou estrádu pro pacienty. Já, že bych to mohl režírovat a hrát na kytaru, Marula by si připravila recitaci básní, Hana by byla ochotná s Luďkou nastudovat a zahrát nějakou příhodu o papouškovi a Blanka, jako jediná profesionálka, by to měla zachraňovat svým sytým zpěvem (zpívala s Kühnovým dětským sborem i v Národním Divadle).
Ocenil jsem to jako geniální nápad a ihned jsem se pustil do přípravy jakéhosi libreta pro asi dvouhodinový program. Samozřejmě, že vše bylo závislé na vedení nemocnice, aby s tím souhlasila a poskytla prostor pro, nevím ještě jak početné, publikum.
Měl jsem na to málo času, Blanka už totiž byla ohrožena odjezdem na doléčení do Karlových Varů. Dalším z nápadů těchto dívek byla zvláštní pošta, to jest posílání psaníček na níti z balkonu na balkon. První psaníčko jsem dostal od Luděnky. Poslala mi v obálce pozdrav s pramínkem vlasů a s růžovou mašličkou. To byla úplná senzace, chlapi na mém pokoji to viděli a nelenili to zesměšnit a publikovat. Do obálky od pramínku vlasů mi v mé nepřítomnosti nastříhali svoje hnusné chlupy a  když přišla Eliška, vyprávěli ji o mém dopise, co mám ve stolku, načež mě popichovali, abych to ukázal také Elišce. Já nic netušíc jsem ji to chtěl ukázat - a pak přišlo velice trapné zklamání. Eliška se zachovala jako dáma, řekla mi, že mám přijít na ošetřovnu a tam mi pak domlouvala, abych si z toho nejapného vtipu kolegů na pokoji nic nedělal, oni jsou prostě hrubí a hloupí. Ujistil jsem ji, že i já to tak také vidím, ale Luďka, by se to neměla dozvědět, asi by ji to ranilo. Také jsem vycítil, že na mně Eliška trochu žárlí a že je škoda, že při infekční žloutence platí přísný zákaz líbání...

 Druhé psaníčko jsem dostal překvapivě od Maruly. Byla to její moderní báseň, které jsem celkem nerozuměl, ale bylo vidět, že Marula je nadaná básnířka.  Růžová  obálka s pouhým   nápisem: 
"Vám, pane MT..." nenechala na pochybách nikoho, komu toto vyznání patří, ale to všechno ostatní jsem já prostě vůbec nepochopil, byl to pro mě rébus, posuďte sami:
"V šílených vírech nekonečných závratí, zahořklých popelem věčných soumraků, vtom vešel jste Vy, muž dokonalý, jakoby z oblaků. A do toho hudba sfér, na napjatých nervech, hrající krvavé sonety jen bledých přízraků pár...atd-atd..." Chtěl jsem ji poděkovat na schodišti, ale přišla tam s Hankou a tak jsem se nemohl vyptávat na obsah její básně, ale začal jsem nadávat na moji postel, ze které mě už brní hlava jako škopek...!Na našem pokoji neměl nikdo polštář pod hlavu, ale jen takové jakési šikmé klíny, tvrdé jako matrace. 
Hanička se tomu hlasitě rozesmála, říkala, že jí maminka musela donést z domova její zamilovaný květovaný polštářek, aby zde vůbec mohla usnout...
A tentýž den, o něco později odpoledne jsem pak z mého "Záhořova lože" zpozoroval, že se jakoby za zábradlím našeho balkonu, z oblohy snáší na niti krásný, červený, květovaný polštář od Haničky! To byla další senzace pro mé kolegy na pokoji... "Ten blbec dostává nejen milostný dopisy, nebo pramínky vlasů, ale teď zas smyslný polštáře!" Chlapi měli na mne už trochu vztek, ale když jsem s nimi mazal karty, tak je to přešlo. Také jsem musel s nimi chodit na záchod kouřit i když jsem byl dosud absolutní nekuřák. Dávali mi cigarety (Partyzánky), a já musel jít kouřit s nimi, abych to prý nemohl nikomu vykecal.  Kouření, totiž, bylo přísně zakázáno v celé budově...
Do nadcházející soboty a po posvěcení našeho úmyslu vedením, nám bylo umožněno uspořádat zábavnou estrádu pro pacienty, kteří měli zájem a dostavili se v hojném počtu...
Zábava se vydařila, lidi se pobavili a těch pár remcalů, co nás ignorovali, nám nevadilo. O několik dní později se stejně celý náš spolek rozpadl, jelikož hlavní účinkující, Blanka, Hana a Marula odjely do Karlových Varů na doléčení. Při loučení s Hankou jsem jí chtěl vrátit její polštář, ale ona mi řekla, ať si ho vezmu domů a až se vrátí z Varů, pak se už nějak domluvíme. Já jsem byl po dalším týdnu, na vlastní žádost, propuštěn předčasně domů, aby mi nepropadly všechny termíny zkoušek ve škole, což se stejně stalo a já musel skládat 3 zkoušky v září a zbývající 2 v říjnu, na tzv. třetí a tedy poslední termín...!
Hanka i Marula mi psaly dopisy z Varů a Luďka dokonce přijela z Berouna za Blankou k nám domů na návštěvu, ale bavila se víc se mnou než s ní, což bylo podivné i mé matce. Je pravdou, že  to všecko byly jen krásné vztahy, ale vztahy které, dík žloutence, se musely platonicky dodržovat...

S milou sestřičkou Eliškou jsme se v civilu asi 3-4-krát sešli, ovšem když najednou dostala nápad abych s ní odjel na Moravu, že by mě ráda představila svým rodičům, tak jsem se s ní urychleně rozešel. Řekl jsem jí: "Mé důvody, Eliško, jsou takové: je mi teprve 20 let, mám nedokončené vzdělání, takže v tomto dohledném čase zatím vůbec nepomýšlím na svatbu. Ty jsi krásná žena, máš božskou povahu, přesto však si myslím, že by to byl příliš nerozvážný krok  do života." Tak mi Eliška, ač nerada, dala za pravdu a jeden opatrný polibek na rozloučenou... 

https://youtu.be/ZEqnvUmAkTQ    (Je libo zpět na  MOST inteligence?)

úterý 18. června 2019

Maturita i Vysoká v totalitě: 1950

ANEB:  jak jsem měl štěstí v neštěstí !

Předsedou naší maturitní komise byl jmenován jakýsi češtinář a krvelačný soudruh z jiné školy "Karel Bílek." Jeho podpis na mém vysvědčení mám ještě schovaný. Tento dobrák, aniž by mě někdy viděl či znal, se už předem rozhodl, že propadnu z češtiny, prý  mám zcela úděsný kádrový materiál!  V kádrovém posudku  od mého spolužáka, mimo jiné, prý stojí, že nenávidím SSSR a vůbec všechno ruské!!! Také ruské filmy nenávidím, takže mám asi určitě buržoazní původ a jak on zjistil, mám navíc také bílkovinu v moči. Takže, tuto slátaninu napsal můj spolužák Vláďa Šváb, syn náměstka ministra vnitra Karla Švába!  (Popraveného v procesu se Slánským)...
Jenže i češtinář Bílek měl smůlu, já jsem byl v češtině jedním z jedničkářů ve třídě a navíc jsem si šťastně vytáhl otázku o Osvobozeném divadle, o čemž jsem toho věděl mnohem víc než bylo v osnovách a než znali účastníci této komise! Já jsem totiž zbožňoval skladby Jaroslava Ježka, opisoval jsem si akordy na kytaru z klavírních not a znal  filmy V+W:  Pudr a benzin,  Peníze nebo život  a  Hej rup! 
Při ústní zkoušce jsem měl o čem mluvit a básnické ozdoby v druhé otázce jsem zmiňoval nejen obsahově, ale i překladem jejich latinských názvů, jako ku př:  Pars pro toto, nebo Totum pro parte, nebo Oxymoron, Metafora, Hyperbola a další...

Ostatní kantoři v maturitní komisi, jak jsem se potom, díky úniku informací z porady dozvěděl, se mne zastávali a tak odvrátili mé politicky naplánované zaříznutí a nemožnost studia na vysoké škole. Hlavní zásluhu na mém ne-propadnutí měla: češtinářka Kubíčková, zvaná „Maruška" která sice paradoxně byla také komunistkou jako Bílek, ale tudíž se ho nebála! Optala se ho přímo, proč by měl Toms propadnout, když obě otázky, to jest básnické ozdoby "pars pro toto" i "totum pro parte" jakož i  historii  Osvobozeného divadla V+W,  znal perfektně  na  jedničku???
Bílek se začal kroutit a nakonec byl nucen říci ten pravý důvod totiž, že já s tím mým stoprocentně negativním kádrovým posudkem, se nesmím nikdy v životě dostat na vysokou školu!  To ovšem Marušku zcela rozlítilo a seřvala Bílka přede všemi, takže po hodině chabého odporu musel bolševik Bílek, chtě-nechtě, ustoupit a napsat konečné rozhodnutí aspoň takto: M. Toms sice prospěl, ale je napomínán ku větší péči v jazyce českém!

Navíc naše profesorka matematiky Kopřivová, zvaná "Lambda" u níž jsem byl chvalitebný,  se mě zastala, že já jsem jejím velmi dobrým žákem a že nesouhlasí s mým vyloučením z dalšího studia, zvláště když chci jít na techniku, kde vůbec žádná čeština není..! 
Nejlépe ovšem to udělala opatrná ruštinářka zvaná "Natáša", když mi už na potítku, před ústní zkouškou, znajíce, že mé znalosti v ruštině jsou jenom fragmentární, zašeptala: "Nikdo mimo mne, v celé komisi nezná ruštinu, hlavně mluvte a nezadrhávejte se, já vás nebudu opravovat..!" 

To bylo něco pro mne, já jsem to rozjel, gavaril pa čésky s růskim pšizvůkom! Nakonec jsem to vše rozškrtl recitací básně, tedy původně něco jako říkanku pro děti: "Svíňja pad důbom vjekóvym najédlas žaljůděj da sýta, až da atvála...Milá Nataša se musela držet, aby nad mojí ruštinou nevyprskla smíchy. Výsledkem bylo to, že jsem  tím  Bílkem  byl  napomínán  ke větší péči v jazyce  českém, ale jenom
se souhlasem komise, aby se vlk nažral!... Ale přesto, má možnost studií na ČVUT  byla stejně ohrožena, i když jsem tzv. »prospěl« !
Takže musím dodat, že v pohovoru na Vysoké škole jsem měl opět propadnout na základě Švábova neomylného posudku, jenže tentokrát mne zachránily takzvané "kvóty" od ministra školství, určující, že: celkový počet vybraných studentů  ČVUT  musí být v tomto roce 500 !
Bylo to tak pře-utajené, že i výběrová komise, dříve než měla tuto kvótu v ruce, měla už moji přihlášku mezi vyřazenými studenty. Neboli tady to museli  vyřešit tak, že z 28 už vyřazených prašivek vzali ty menší šmejdy zpět, mezi nimiž jsem se nacházel i já!  Tedy díky tomu, že můj otec nebyl ani fabrikant, ani buržoust, ani kulak, tak jsem se já dostal na ČVUT!  Po 4 letech studií jsem dostal pracovní umístěnku na strojního inženýra za stejný plat, jako měl i málo bystrý, pomocný dělník:   1.020 Kčs /brutto. 

Pozorný čtenář by se mohl divit, jak jsem získal ony informace od posudkové komise na ČVUT?  Ano, hned to vysvětlím: V posudkové komisi seděli opravdu "věrní" soudruzi, ale jelikož jsme byli ročníkem, kde bylo zavedeno jako novinka dělat vojnu při studiu, tj. 1 den v týdnu (úterý) mít vojnu teoretickou, jako jiné předměty. V létě pak byl prázdninový srpen praktického výcviku ve stanovém táboře  a  v zimě týden v Krkonoších, byl  zas vojenský lyžařský výcvik.

Zde jsme byli jednotlivě vyzkoušeni z lyžaření a já, (lyžař od 7 let), jsem se dostal  do pořadí 1. výborný lyžař,  pořadí 2. slabší lyžař,  pořadí 3.  začátečník. 
Načež byl zorganizován závod rozvědkových trojek a aby všechny trojice byly zhruba stejně silné, po stránce lyžování, byly v každé trojici lyžaři (1+2+3)  takže  já, č.1 byl velitel trojky a měl slabšího lyžaře Simína č.2 a začátečníka Beneše č.3.
Na vyznačené trase závodu, jako okruhu se sjezdy i stoupáními, bylo úkolem i snahou být v co nejkratší době zpět na startovně-cílové rovince.
 
Když byly všechny trojice v jedno-minutových intervalech odstartovávány, já jako zodpovědný velitel trojice jsem hned na začátku těm dvěma svým, řekl: "Chlapi, po rovině pojedete za mnou ve stopě mých lyží , což je rychlejší, než ve volném sněhu a já vás pak při sjezdu pustím dopředu, abych mohl sbírat odpadlé závodníky. Pokud dojde někomu dech, tak mi řekne a já rozhodnu, co bude dál,  Howgh!
Když jsme potom dojeli až k celkem prudkému stoupání, lyžař číslo 3 Beneš mi skoro v slzách svěřil, že musí odstoupit, že už nemůže a že na ten kopec určitě nevyleze! Řekl jsem mu: "Podívej se, zuj si ty lyže, nech si jen hole a myslíš si, že by ses takhle nahoru nevyhrabal?" "To asi jo!" Rozjasnily se mu oči: "Ale co udělám s těma lyžema?"  "To bude můj problém", řekl jsem mu: "podívej se!"
Hodil jsem si obě jeho lyže přes rameno, obě své hole přes druhé rameno a tzv. "stromečkem" hurá do kopce.  Když jsem se nahoře otočil, byl už ten Beneš asi v polovině kopce a tvářil se šťastně. Vrátil jsem mu jeho lyže, počkali jsme ještě na toho dvojkaře Simína  a do cíle jsme doběhli dle času jako druzí!  Máme medaili!
 A  k tomu stříbrnou medaili!  Tu zlatou měla trojice našeho instruktora!

Večer na pokoji v chatě, za mnou přišel trochu ostýchavě vojín Beneš: "Já ti musím ještě jednou poděkovat, soudruhu, víš já ti chci za to, žes mi tak pomohl, říct něco, co nevíš: Jak ses dostal na ČVUT?  Byl jsem tenkrát, před třema rokama v tý přijímací komisi a tebe jsme ihned podle směrnic vyřadili, ale potom zase, dle jinejch směrnic, že se přihlásilo málo zájemců - přijali!  Díky ti moc, já jsem se v tobě zmejlil, Míro,  je to jen mezi náma,  ale: Seš fajn kluk!"
            
Když z nuzáka náhle se stane boháč...

pátek 17. května 2019

Můj svět PRAHA 4 - před i po válce...

V Praze Podolí jsem žil od roku 1937, tehdy to byla ještě Praha 15, dnes je to už  Praha 4, takže tím jsme povýšili z periférie města na  hrdou část Prahy! Originální fotografie nemám, ale pro názornost poslouží novější fotky s komentářem. Na těchto snímcích je vidět  ze dvou stran budova podolské sokolovny, kam jsem také chodil, coby žáček a po válce coby dorostenec, cvičit na nářadí až do času Všesokolského sletu v roce 1948, kdy jsme ještě skandovali "Ať žije prezident Beneš!" I když už na prezidentské tribuně seděl ortodoxní bolševik  K.Gottwald.
Zdůrazňuji, že v té době, tedy za války, zde nebyly reklamy na pivo ani ta parkující auta před hlavním vchodem do ulice Podolské, kudy tehdy jezdily tramvaje č. 17 a 21 do Braníka a Hodkoviček a na opačnou stranu do střední Prahy.
U zadního traktu budovy nestála ta "bílá paní", ba ani to zábradlí, ani silnice s kolejemi pro tramvaj, nýbrž zde byla travička zelená, mírně se svažující k Vltavě a schůdky do vody pro plavce.
Za povšimnutí stojí, jak nám za Protektorátu nacisté zabavili naši sokolovnu pro výcvik příslušníků zbraní SS a onen emblém Sokola zakryli bílým prknem s černými blesky SS, (viz můj retušovaný detail), který jsem pracně namaloval, abych čtenářům přiblížil, jak tristně to tehdy vypadalo a jak nám, Pražanům, tenkrát asi bylo.

Druhá věc, která se mne také týkala byla, nedaleko odtud budova Podolské měšťanky, kterou rovněž zabrala německá armáda, takže po 4. třídě obecné školy jsem musel dojíždět tramvají do měšťanky na Vyšehrad. Odtud jsem se pokoušel dostat na gymnázium, což se mi povedlo až na druhý pokus. Ten první byl velice zajímavý v tom, že napřed jsme všichni museli přinést dvě velké fotografie enface i profil hlavy, plus důkaz árijského původu pomocí křestních listů tří generací nazpět. My, vybraní a splňující původ nežidovský, jsme byli na týden internováni někde v Dejvicích (nevím už bohužel kde) v domě, kde nás hlídala Hitlerjugend a ráno budila pochodováním po chodbách s píšťalkami a bubínky. Každý dostal plechovou známku na krk, já měl číslo 91, což bylo podle abecedy, takže odhaduji, že nás tam muselo být nejméně 100.

   Denně jsme vždy dopoledne psali písemné testy z různých předmětů a odpoledne jsme měli tělocvik a závody v lehké atletice. I když jsem měl němčinu za jedna, celkově jsem vybouchl, protože, dle velikosti coby druhý od nejmenších, jsem neměl tak dobré výsledky v závodění. Teprve až příští rok, jsem se dostal přímo do sekundy, ale to už se naštěstí nedělala zkouška v internátu, ale přímo v budově  Gymnazia Truhlářská 22. Na to jediné uvolněné místo po propadlém studentovi, jsem tenkrát ze tří adeptů získal první pořadí, hlavně asi dík mé relativně dobré němčině.
To písmeno na vlajce "V" (viz foto) byl nacistický symbol (Victory = vítězstvi), což se psalo kdekoliv se dalo, na vlaky, tramvaje, autobusy, tanky, atd. Komunisté to tři roky po válce nahradili rudou hvězdou...
Mezi Podolím a Vyšehradem stála už tenkrát Podolská porodnice, kterou ovšem také zabrali Němci a přejmenovali na SS-Lazarett Prag. Takže celkem mohu říct, že za Protektorátu jsme měli v Podolí SS-many za každým rohem. 
A nahoře na kopci (Kavčí hory) kde dnes stojí Česká televize, byla pro nás kluky krásná, bohem zapomenutá krajina s roklí a jezírkem, ve kterém jsme chytali čolky, ale kterou nám bohužel zasypali odpadem z SS-Lazaretu. Většinou to byly krvavé obvazy a sádrové otisky končetin, jakož i jiný nemocniční odpad, vesměs samé nechutnosti...
O kousek dál byla rasovna, čili kafilérie, která v létě děsně páchla, takže se zde nejednalo o nějakou okrasu Podolí a dole pod kopcem byla cementárna, která rovněž nedělala tuto čtvrť atraktivnější. Dnes je na jejím místě krásný plavecký stadion, kam jsem také chodil na brigádu.

Centrem mého studentského bytí, byly Žluté lázně, kde jsme s naší partou kamarádů a kamarádek trávili prakticky všechen volný čas a bylo nám relativně hej! Ovšem Karel Gott měl více štěstí než my, narodil se totiž o 8 let později, viz: "Když jsem já byl tenkrát kluk..."

čtvrtek 7. února 2019

Únor, karnevaly a grabschen...

Zatímco z domova jsem znal jen Velké Únory, tak v Německu jsou zato Únorové Karnevaly, kdy se neslaví nějaké politické puče, ale lidé se prostě radují ze života. Dělají si srandu z politiků, oblékají si různé róby, hudba vyhrává, tancuje se a zpívá - prostě karneval je Fasching a je jakýmsi důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Všichni se prostě těší též na takovou všeobecně tolerovanou jakousi erotickou rozpustilost. Je statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je v Německu vždycky v listopadu, tedy devět měsíců po karnevalu. No, řekněte, není tohle fajn?

Když jsem pracoval u americké firmy UNIVAC v Essenu, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy, někdy i večer do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezúčastňoval kolegiálních eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo. Říkal jsem si: Ten německý druh humoru v únoru je pro mne šaškárna, ale dobrovolná, ano, v Česku je to sice taky šaškárna, ale nadiktovaně bolševická. Až v roce mého rozvodu se můj názor na karnevaly začal měnit. Tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Suzanne se nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal tak sám se šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.

Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulovr, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi.
„Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně malovat a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce. Myslím jako jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystřihla a přišila na tenhle pulovr, co mám na sobě.

„Marianne, obkreslit prsty, to není problém, to dokážou i děti, ale já nevím, co to je grabschen?“
„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“
„Nevím, nejsem rodilý Němec a tenhle výraz je asi něco málo používaného...“
„No, tedy používané to je a poměrně dost často. A dělají to chlípní chlapi, když zezadu chytnou ženu za prsa!"
„Aha, tak to je grabschen. To jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečka, "tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“
„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“
„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“
„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulovr a obléknu.“
„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ 
Marianne se uculila, ale mrkla na souhlas a já se měl na co těšit.

Překvapením pro mne bylo to, že ona to potom nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Suzanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných pulovrech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení, což ovšem nelze chápat jako grabschen, nýbrž jako mistrovu kontrolu zakřivení povrchu. Od té doby jsem měl ty karnevaly docela rád... 


neděle 27. ledna 2019

Debata u holiče se slečnou (6 let)

Ten den měla moje žena termín u kadeřnice Petry v pravé poledne a když si všimla, že jsem "zarostlej jak Ezau", navrhla mi, abych šel s ní a telefonicky se dohodla s Petrou, že tam přijde i s manželem, protože mezi její dvouhodinovou proceduru mytí, barvení, stříhání a česání se snad vejde asi 8 minut k ostříhání těch patnácti vlásků, co mám na hlavě. Musel jsem ji opravit, že těch vlásků mám 16 ! Jinak jsem souhlasil - jako vždy a šli jsme.
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasně nervní časopisy se všemi roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model  "TRUMP"  v hnědém provedení...

Pak si mě vzala slečna Petra na paškál, zatímco má žena seděla v nějakém elektrickém křesle. Mé vlásky, které mi na kolena padaly, proměnily moji vizáž jako když se z motýla stane housenka, nebo obráceně? Řekl jsem ženě, že na ni budu dále čekat v sousední hospodě - jenže k tomu nedošlo. V čekacím zákoutí posadila jedna maminka svoji holčičku naproti mne, aby na ni také čekala. Tož, zželelo se mi té holčičky a začal jsem s ní konverzovat. Měl jsem však hendikep, její matka mne trochu podezíravě sledovala. 

Rafinovaným způsobem jsem od holčičky vyzvěděl, že se jmenuje Veronika, že jí je 6 let a že chodí do první třídy a má samé jedničky i z angličtiny. Pochválil jsem ji a říkal jí, slečno Veroniko, což se jí líbilo a ona mi za to svěřila, že jí maminka někdy říká "Sluníčko", ale když zlobí, tak jí říká "Veruno!" Já jsem ji ovšem tituloval "Princezničko" a začal jí vyprávět mojí pohádkovou směs z Červené Karkulky, Perníkové chaloupky, Smolíčka-Pacholíčka a o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Nakonec jsem ještě přidal na její přání též drama Velice smutná princeznička s rudou hvězdičkou na klopě. Když jsem to popletl
tak Veronička mě vždycky ráda opravila, za což jsem jí byl neskonale vděčný... 

Podařilo se mi ji plně zapojit do děje a když třeba bezradný král, na radu svého právního zástupce Franty Škrholy, nechal vyhlásit v novinách, v rozhlase i v televizi, že se hledá krásný a vysoce inteligentní princ, který by rozesmál smutnou princeznu Veroniku, a že za odměnu dostane ideální půlku království, včetně lesů, vod, silnic a železnic i princeznu Veroniku za ženu, pokud se jí ovšem on bude líbit. Tato akce byla úspěšná, sjelo se tam 1651 princů a dokonce i maharadža z Ešnapůru se svojí ochrankou, 333 bodyguardů, neboli zbrojnošů. První byl tři metry vysoký a každý následující o půl hlavy menší a tak to šlo jako schody do sklepa až do úplného pumprdlíka osmimilimetrového.

Načež začalo výběrové řízení tříděním princů podle barvy vlasů a očí, princezna si totiž přála aby princ měl vlasy černé a oči modré, takže kdo byl blond, zrzavý, či plešatý, byl poslán domů, když měl oči zelené, oranžové nebo krví podlité, byl rovněž vyřazen a poslán domů. Takže zbylo pouze 62 princů. Pak se testovala inteligence, pomocí tří otázek: Za prvé kolik je 3+4? Polovina princů to nevěděla, zatímco princeznička Veronika mi napověděla, že to ví, že je to sedm. Jenže pak přišla druhá otázka mnohem těžší: Jakže se jmenují dny v týdnu pěkně po sobě jdoucí. Na to vyhořelo dalších 48 princů, zatímco Princeznička je dovedla vyjmenovat jako když bičem mrská. A nakonec ta nejtěžší otázka: Co to znamená Happy End? A to věděl už jenom jeden princ, jménem Bajaja a princeznička Veronika, protože oba měli ve škole angličtinu!  "A co to tedy znamená, princezničko?" dělal jsem blba, to mi jde. "Happy je šťastný a end je konec!" řekla hrdě a já žasl... 

A konala se děsně slavná svatba, pilo se, hodovalo, tancovalo, hrála rocková muzika, taky se hrály počítačové hry, ale na jednom místě v podlaze byla papírová zem a já tam šláp' a propad' se až sem! "Na tohle křeslo!"
Pak jsem se ale musel se slečnou Veronikou rozloučit, ťukli jsme si naposledy s Mattoniho šumící, jemně perlivou minerálkou (ročník 2017), protože má nejkrásněji vylepšená manželka už byla taky hotová a právě platila v pokladně - i za mne...

pátek 25. ledna 2019

1000 x LEŽ = PRAVDA

Prastará lidská moudrost nám říká, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Tím se také řídila KSČ i RUDÉ PRÁVO a my jsme dodnes svědky toho, že cirka 17% českých občanů, vzalo za pravdu, do hlav našich lidí denně vtloukanou lež: "Američané jsou vaši úhlavní nepřátelé!"  
Naopak, zde na této fotce vidíme čirou zhmotněnou LEŽ v krystalické podobě. (Oběť Rudolf Slánský tleská svému budoucímu vrahovi (Klementu Gottwaldovi).

Přestože všechna doložitelná historická fakta dokazují pravý opak rudých lží, viděli jsme při průjezdu kolony spojeneckých vojsk, že i po tolika letech od bolševického vymývání mozků, nese tehdy zasetá lež své zasmrádlé plody. Množstvím sice zanedbatelná, ale relativně ještě slyšitelná část našich občanů věří, že ti zlí Američané ohrožují naši svobodu! Viděl jsem na své oči, jak pomatenci mávali heslem  US KILLERS,  GO HOME! 
(Američtí vrazi, jděte domů!)  Zatímco Rusáky by určitě srdečně vítali...?

Tady už zřejmě nejde jen o duševní méněcennost prosťáčků, kteří neví, že po celou historii našeho státu, byli vždycky a bez výjimky Američané našimi spojenci, ale zde se asi jedná o cílenou desinformaci šířenou cizími rozvědkami. Každý myslící občan totiž ví, kdo nás kdy okupoval, že to byli Němci (6 let) a Rusové (21 let) a kdo z našich spojenců nás zradil, že to bylo Rusko, Anglie a Francie.  SSSR dokonce uzavřel pakt o neútočení s Hitlerem! Kdo nám jako krysy ukusoval území, když nám bylo nejhůř, byli to Poláci, Slováci, Maďaři a po válce Rusové, NIKDY VŠAK AMERIČANÉ! 

Nezpochybnitelným faktem stále zůstává, že nás Amerika za minulých sto let už třikrát vytáhla z bryndy. Pomohla TGM prosadit vůbec vznik našeho státu ČSR, osvobodila nejen nás i celou západní Evropu od nacismu a pomohla rozbourat zdi i pohraniční střílny, jakož i přetrhat ostnaté dráty rudého impéria. Amerika, svými skutky DOKÁZALA, že je naším spojencem na nějž je spolehnutí. 

A dnes se znovu ukazuje v plné nahotě, že i sám náš, lidem zvolený prezident, bývalý komunista se raději přiklání k Východu než k Západu, kam naše země bytostně i svoji kulturou patří. Většina socialistů (= vybledlí komunisté) se snaží  zapomenout, že KSČ je na 40 let vygumovala z české politiky. Ani bývalého estébáka se natolik neštítí, že s ním klidně vytvořila vládní koalici, s podporou KSČM. To se jim právě až teď, v roce 2019, začíná bortit. Je to fraška tragikomická, ale asi k ní osudově muselo dojít, aby to i ta jednoduchá, méně bystrá polovina voličů pochopila a postupně přestala tato lži-individua ve volbách podporovat...

SING A SONG

pondělí 24. prosince 2018

Ježíšek na poslední chvíli...

Vánoce opět přicházejí a lid obecný, ale i naši politici, dělají s oblibou všechno až na poslední chvíli. Přitom je fuk, jestli se jedná třeba o výměnu řidičských průkazů, nebo o odhlasování něčeho v parlamentu. Moje manželka, jsouc patrně tímto fenoménem rovněž  ovlivněna, si vzpomněla až na poslední chvíli, že by si přála dostat od Ježíška notebook. Zcela cílevědomě si v internetu vyhledala a na papírek pro Ježíška napsala model, jaký by se jí nejvíce líbil, přičemž hlavním kriteriem byla barva klávesnice! Chtěla, aby tato byla určitě barvy bílé a žádné jiné...

 
 Když jsem namítl, že 99% všech klávesnic je černých, vysvětlila mi, že to není jenom její bohapustý rozmar, ale nutnost. V kuchyni či v obýváku, kde bude nejčastěji hrát své „piškvorky“, nebude sedět pod lampou, jako já u počítače, ale na libovolných místech, kde třeba není dostatečné světlo. Černá klávesnice je pak pro ni špatně čitelná a navíc unavuje oči a vůbec je celkově ošklivá...
Věděl jsem, že to nebude jednoduché takový notebook sehnat, protože jsem chtěl, aby také splňoval i jiná kriteria, která jsou určitě důležitější. Zároveň jsem ale chtěl splnit její přání a tak, když odjela na nákupy, u nichž jsem kocajdank nemusel asistovat, zavolal jsem své kamarádce do nepohody, Haničce Vajdišové, zvané Blond HaVaj, a svěřil se jí s tímto svým předvánočním problémem.

Hana, ochotná jako vždy, nabídla svou pomoc, že zná kšeft, kde mají obrovský výběr všech možných notebooků, a že mě tam odveze svým autem, takže než přijede manželka domů, budu mít dárek pod střechou! A skutečně, než jsem se nadál, byli jsme tam. Řekl jsem prodavači po pravdě: „Hledám pro manželku k Ježíšku nějaký dobrý notebook, který má ovšem bílou klaviaturu a dále bych chtěl, aby měl wifi, AVG a multimedia.“
„S bílou klávesnicí tady bohužel nic nemáme“, zakroutil hlavou prodavač, „ale to je přeci děsně nepraktická barva, proč právě na tom tak bazírujete?“
„Já na tom vůbec nebazíruju, manželka si to přeje, tak jí chci holt vyhovět.“
„Moment, já se ještě zeptám ve skladu“, řekl ten dobrák a odběhl. 

Havajanka se culila: „Všiml sis, jak na mne koukal, připadala jsem mu určitě jako retardovaná, že za mě mluvíš a jednáš ty, myslí si totiž, že já jsem tvá manželka.“
„To snad není pravda, Hani“, řehtal jsem se, „vždyť musel vidět, že jsi aspoň o třicet let mladší než já – ale lichotí mi to! Dobrá, zůstaneme v roli až se vrátí.“
Prodavač přišel s Jobovou zvěstí: „Tak bohužel, s bílou klaviaturou není už ani jeden.“
„To je hrozné“, řekla Hanka otráveně, „pojď, drahouši, pojedeme do jiného obchodu, vím kde mají všechny barvy klávesnic!“ Hned za dveřmi jsme oba vyprskli smíchy. Asi si myslí, že jsme blbci!

V příštím obchodě jsem zopakoval na úvod stejnou větu, že hledám pro manželku k Ježíšku nějaký notebook s bílou klaviaturou, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Tato dáma, není moje manželka, to je moje kamarádka, která mi pomáhá vybírat se ženským vkusem.“
Jenže tento mladý prodavač, pod palbou mých otázek, se brzy odporoučel, že v těchto věcech nám může lépe poradit jeho starší kolega,  specialista na  notebooky a  došel pro něj.  Já jsem si ovšem neuvědomil, že tento starší kolega neslyšel můj úvodní projev, až když jsem zjistil, že on také považuje Hanu za moji ženu, mrkli jsme na sebe a nechali ho při tom...
Zřejmě se mu Havajanka líbila, protože mě zcela ignoroval a bavil se jenom s ní. Vysvětlil jí ochotně, že za malý příplatek, bude-li si to ona přát, provede ihned zde na místě celkovou konfiguraci systému, včetně instalace antivirového programu, takže pak doma už s tím nebude mít vůbec žádnou práci. Já jsem byl dobrý jen k tomu, abych to došel k pokladně zaplatit. Když potom řekl, že na to potřebuje tři hodiny času, nechtěli jsme pochopitelně tak dlouho čekat a dohodli se, že si to vyzvedneme až zítra dopoledne.

Druhý den jsme pro vyzvednutí dárku jsem přijel ovšem už s mojí pravou manželkou a bez Hanky. Pán se na mou ženu divně díval s otevřenou pusou a na její otázku, proč nenainstaloval antivirový program AVG, nýbrž nějaký jiný, odpověděl podrážděně: „Ale já jsem to včera, podrobně manželce - tady pána, vysvětlil a ona s tím jednoznačně souhlasila.“
Má žena se usmála: „Nemám nic proti tomu. pouze to, že: manželka - tady pána,  jsem totiž já!"