neděle 27. září 2020

NEDÁME SE OTRÁVIT...(ani novičokem) !


K tomuto článku jsem si vypůjčil titulek z písně V+W. Komunističtí cenzoři měli tenkrát z textu této písně těžké dilema, vždyť Voskovec a Werich byli komunisty uznávaní levicoví umělci, ale tímto textem se od té jediné správné leninské cesty víceméně podezřele vzdálili. Jaká hrůza! Zmínili se v jisté sloce o našem prvním prezidentu TGM! Kovaní soudruzi rudli vzteky, zatímco slabší soudružky hrůzou takřka omdlévaly: "Představe si tu hrůzu TGM!"

Myslím, že tato píseň má tak silný text, který nám má dodnes i po těch více než 70 letech, stále co říci, a že je škoda, aby upadla do naprostého zapomenutí. Dnes totiž, v roce 2020, je atmosféra v našem státě opět tristní, ale řekněme si, že i na vzdory tomu, že nám hrozí vláda slovenského oligarchy na věčné časy, navíc s podporou socanů a komunistů, tak přesto říkáme: "Nedáme se otrávit!"

Jako študáci na vysoké v beznadějné době padesátých let,  jsme se s kamarádem Vlastíkem stali fanoušky V+W a začali se učit jejich texty písní i dialogy a forbíny nazpaměť. Já k tomu navíc udělal doprovod na kytaru a pracně si musel vyhledával dost náročné Ježkovy akordy ze starých not na klavír. Udělali jsme si takový repertoár asi z dvaceti písní a vystupovali s ním jen tak privátně na různých mejdanech, u táboráků, ve studentské koleji, kde Vlastík bydlel a vůbec při různých příležitostech. 

Jednou jsme byli dokonce pozváni na nějakou soutěž tvořivosti mládeže, abychom tam zazpívali něco z V+W, jako veselou vložku v programu mezi svazáckými soubory. Nejdřív jsme to odmítli s tím, že nemáme modré košile, ale když nám dovolili civil, tak proč ne? Vybrali jsme si právě tuto píseň „Nedáme se otrávit“, ovšem v původní necenzurované podobě, tedy se slokou o Tomáši Masarykovi nakonec. Řekli jsme si, kdyby někdo něco namítal, že budeme dělat blbce, to nám jde, že o žádné cenzuře nic nevíme, vždyť přece nejsme v policejním státě! Uvedli jsme se sami bez konferenciéra slovy: A tady je Voskovec a Werich a jejich píseň: "Nedáme se otrávit!" 

Kdo to přišel na ten nápad, že je jen východ a západ? Už do knih napsal jeden mnich, že je též sever a jih. Že není jen hot nebo čehý, že moře má víc než dva břehy, že ať žijem' dnes či za starého Říma, nic nás nesmí otrávit!

Edison už na nohou moh‘ sotva stát, ještě ke všemu mu shořel reostat. Začal znova, nespal, nejed‘, pil jen sodovku, nedal pokoj dokud nevymyslel žárovku!
Rf: Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal otrávit? Byla by to metla ve světě bez světla, jak macarát po tmě žít!

Přes palice natažené kapuce, krucifix v ruce, karabáč po ruce, inkvizitoři hrozně očima koulejí: „Odvoláš svůj blud, Galileo Galilei?“
Rf: Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal otrávit? Zařval jim do očí: „A přece se točí!“, věděl jak je otrávit!“

Tomášovi nevadil paďourů křik, on měl totiž celý život zvláštní zvyk. Nebál se a nekrad‘ a za slabé znal se prát, na pravdu si potrpěl a žvásty neměl rád!
Rf: Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal otrávit? Dneska v tomto státu lid by neměl tátu, jenž ho učil volně žít. Masaryk se nebál a za pravdu znal se prát!...

Následoval bouřlivý potlesk a konferenciér se snažil rychle ohlásit další svazácký soubor, ale publikum tak řvalo, že ho vůbec nebylo slyšet. Museli jsme se tedy honem vrátit na pódium a do nastalého ticha konferenciér oznámil, že ještě přidáme píseň, "Tmavomodrý svět".
Když jsme dozpívali, takzvaně "z voleje" a chtěli odejít, začalo publikum hlasitě skandovat: „Eš-tě, eš-tě, eš-tě!“
Museli jsme se podruhé vrátit na pódium a do ticha konferenciér ohlásil další číslo programu, svazácký soubor s písní „Rudý traktorista“ a my dva jsme rychle zmizeli do tmy za pódiem.
Toto naše památné vystoupení bylo zároveň naším největším úspěchem na oficiální scéně v Praze a zároveň také velice špatnou, zdrcující kritikou v našich kádrových posudcích...

SVÍTÁ                                                                    TMAVOMODRÝ SVĚT

úterý 31. března 2020

EPIDEMIE: Žloutenka a platonici

* MOTTO: Epidemie není sice sranda, ale nesmí se zvrhnout v politikaření a buzeraci. *

Stalo se to dávno, už v roce 1951 v minulém století, že jsem dostal od mé sestry Blanušky infekční žloutenku tzv. Hepatitis epidemica. Blanka byla totiž jakýmsi "bacilentrégrem" a od malička nosila domů všechny možné nákazy dětských chorob a já chudák to vždycky od ní chytil. Tím jsem prodělal spalničky, plané neštovice, příušnice a ve dvaceti letech i tu nemožnou epidemickou infekční žloutenku. 
 Sestře bylo čtrnáct let, když k nám přišel pan doktor, ona tvrdila, že má jenom anginu, protože jí bolí v krku, a že ona jako zpěvačka tím dost trpí. Jenže pan doktor okamžitě konstatoval Hepatitis a řekl mi, že tato epidemická choroba má inkubační dobu 4 týdny, takže abych si to hlídal a kontroloval si jednak bělmo oční, jestli nežloutne a moč, jestli nemá barvu černého piva..?
Přesně na den v sobotu za čtyři týdny, jsem objevil nejprve žluté bělmo, potom hned černou moč. Na pondělí ráno mi doktor objednal "Infekční" taxi a sestra Blanka mi vzkázala po matce, abych si sebou určitě vzal kytaru, že  v téhle nemocnici je to děsná otrava a ona by si chtěla zase trochu se mnou zazpívat. Jenže já byl právě ve stresu, studoval jsem na technice, teď byl květen a já věděl, že v červnu musím dělat zkoušky a pobyt v nemocnici trvá  pět týdnů a pak ještě dva týdny doléčení v Karlových Varech! Bylo mi jasné, že se to nedá stihnout, ale doufal jsem, že mi škola dá aspoň 2 termíny na pozdější dobu, což se ovšem nestalo, termíny navíc dostávali jen tzv. "dělnické kádry" a my "buržousti" jsme neměli nárok na nic, ba ani na stipendium. Takže jsem po prázdninách musel dělat všech pět semestrových zkoušek v 10 dnech!... 

Taxikář se moc divil, že si do nemocnice beru kytaru! Když jsme pak vjížděli  do nemocniční brány, překvapilo nás oba, že na jednom z balkonů mi nadšeně mávají pomocí polštářů na uvítanou, tři krásné pacientky a volají: "Vítej, mezi nás, kytaristo!"
To způsobilo takový rozruch, že jsem si připadal být slavným jak Paganini. Dokonce i na příjmu pacientů na mě čekala delegace chlapů a hned si mě zamlouvali, abych prý přišel na jejich pokoj, protože tam mají jednu postel volnou a nechtějí tam dostat nějakého otravného páprdu, ale radši mladého kytaristu!  Vyšetřujícímu lékaři to bylo jedno a tak jsem se šťastně dostal do této party na 8-mi-lůžkovém pokoji...


Sotva jsem přišel na jejich pokoj, říkali mi chlapi: "Člověče, ty máš ale štěstí, dnes bere krev ta nejkrásnější sestra Eliška a ta to umí nejlíp ze všech. Brzy nato vstoupila do dveří opravdu hezká sestřička, jenže když mě uviděla, začala se rozčilovat: "To nejde tahle postel je už od včera zadaná, ten pan kytarista přijde na jiný pokoj!"
Chlapi ji obstoupili ze všech stran a žadonili: "Sestři, my jsme tady taková parta, která si fajn rozumí a tenhle kytarista sem dobře zapadne, nechceme sem dostat nějakého páprdu-mrzouta!"
Ozval sem se taky: "Sestřičko Eliško, jestli nemáte nic proti mně, tak mě tu nechte a toho páprdu dejte tam co máte volno, sem by se skutečně nehodil, prosím vás snažně..."
"Já proti vám přece nic nemám, ale slíbila jsem včera jedné mamince, která má dcerušku na ženském patře tady nad tímto pokojem, že dnes sem přijede její synáček, aby si mohly obě děti povídat z balkonu na balkon..."
Skočil jsem jí do řeči: "To je výborný, sestři, ten maminčin synáček jsem totiž já, je vidět, že moje máti vypadá podstatně mladší než ve skutečnosti je!"
Eliška zrudla, bylo jí to trapné a řekla jen: "Dobrá!" Chlapi zajásali a ona mi začala rychle odebírat krev. Jenže byla natolik nervózní, že se nemohla trefit do žíly a tak se podařilo té krásné Elišce rozpíchat mi obě ruce tak, jak by to nedokázala ani notorická začátečnice.

A pak si moje chytrá sestra vyjednala s vrchním lékařem obou infekčních oddělení, že se můžeme spolu stýkat a bavit na neutrálním území, to jest na schodištní přestávce mezi prvním a druhým patrem, kde probíhala pomyslná demarkační čára mezi muži a ženami. Místo tedy hovorů z balkonu na balkon, kde se muselo kvůli větru křičet nahlas, jsme se scházeli s Blankou na schodišti, kde mi předávala nemocniční zkušenosti.
To se ale rychle rozkřiklo, s Blankou přišla vždycky některá z jejích tří spolu-pacientek na pokoji, to jest: blondýna Marula (24), nebo rusalka Hana (19), či brunetka Luďka (16). To byla pro mně pastva pro oči, líbily se mi všechny tři, ale mé city patřily Elišce (23), se kterou jsem se vídal v denním styku a vždy když měla službu jsem jí pomáhal s vozíkem na odběr krve jezdit po chodbách k jednotlivých pacientům...
Jednou přišly s mojí sestrou Blankou všechny tři současně a navrhly, že by to bylo velice originální, kdybychom s vedením nemocnice dohodli udělat na sobotní odpoledne takovou estrádu pro pacienty. Já, že bych to mohl režírovat a hrát na kytaru, Marula by si připravila recitaci básní, Hana by byla ochotná s Luďkou nastudovat a zahrát nějakou příhodu o papouškovi a Blanka, jako jediná profesionálka, by to měla zachraňovat svým sytým zpěvem (zpívala s Kühnovým dětským sborem i v Národním Divadle).
Ocenil jsem to jako geniální nápad a ihned jsem se pustil do přípravy jakéhosi libreta pro asi dvouhodinový program. Samozřejmě, že vše bylo závislé na vedení nemocnice, aby s tím souhlasila a poskytla prostor pro, nevím ještě jak početné, publikum.
Měl jsem na to málo času, Blanka už totiž byla ohrožena odjezdem na doléčení do Karlových Varů. Dalším z nápadů těchto dívek byla zvláštní pošta, to jest posílání psaníček na níti z balkonu na balkon. První psaníčko jsem dostal od Luděnky. Poslala mi v obálce pozdrav s pramínkem vlasů a růžovou mašličkou. To byla úplná senzace, chlapi na mém pokoji to viděli a nelenili to zesměšnit a publikovat. Do obálky od pramínku vlasů mi v mé nepřítomnosti nastříhali svoje hnusné chlupy a když přišla Eliška, vyprávěli ji o mém dopise, co mám ve stolku, načež mě popichovali, abych to ukázal také Elišce. Já nic netušíc jsem ji to chtěl ukázat - a pak přišlo velice trapné zklamání. Eliška se zachovala jako dáma, řekla mi, že mám přijít na ošetřovnu a tam mi pak domlouvala, abych si z toho nejapného vtipu kolegů na pokoji nic nedělal, oni jsou prostě hrubí a hloupí. Ujistil jsem ji, že i já to tak také vidím, ale Luďka, by se to neměla dozvědět, asi by ji to ranilo. Také jsem vycítil, že na mně Eliška trochu žárlí a že je škoda, že při infekční žloutence platí přísný zákaz líbání...

 
Druhé psaníčko jsem dostal překvapivě od Maruly. Byla to její moderní báseň, které jsem celkem nerozuměl, ale bylo vidět, že Marula je jistě nadaná básnířka. Obálka s nápisem "Vám, pane MT..." nenechala na pochybách nikoho, komu toto vyznání patří, ale to všechno ostatní jsem já prostě vůbec nepochopil, byl to pro mě rébus, posuďte sami:
"V šílených vírech nekonečných závratí, zahořklých popelem věčných soumraků, vešel jste
Vy, muž dokonalý, jako z oblaků. A do toho hudba sfér, na napjatých nervech, hrající krvavé sonety a bledých přízraků pár...atd-atd..." Chtěl jsem ji poděkovat na schodišti, ale přišla tam s Hankou a tak jsem se nemohl vyptávat na obsah její básně, ale začal jsem nadávat na moji postel, ze které mě už brní hlava jako škopek...!

Na našem pokoji neměl nikdo polštář pod hlavu, ale jen takové šikmé klíny, stejné jako matrace i co se tvrdosti týče. Hanička se tomu hlasitě rozesmála, říkala, že jí maminka musela donést z domova její zamilovaný květovaný polštářek, aby vůbec mohla usnout...
A týž den, něco později odpoledne jsem pak z mého "Záhořova lože" zpozoroval, že se jakoby za zábradlím našeho balkonu, z oblohy snáší na niti krásný, červený, květovaný polštář od Haničky! To byla další senzace pro mé kolegy na pokoji... "Ten blbec dostává nejen milostný dopisy, nebo pramínky vlasů, ale teď zas smyslný polštáře!" Chlapi měli na mne už trochu vztek, ale když jsem s nimi mazal karty, tak je to přešlo. Také jsem musel s nimi chodit na záchod kouřit i když jsem byl dosud absolutní nekuřák. Dávali mi cigarety (Partyzánky), a jít kouřit s nimi jsem povinně musel, abych to prý  nikomu nevykecal. Kouření, totiž, bylo přísně zakázáno v celé budově...
Do nadcházející soboty a po posvěcení našeho úmyslu vedením, nám bylo umožněno uspořádat zábavnou estrádu pro pacienty, kteří měli zájem a dostavili se v hojném počtu...
Zábava se vydařila, lidi se pobavili a těch pár remcalů, co nás ignorovali, nám nevadilo. O několik dní později se stejně celý náš spolek rozpadl, hlavní účinkující, Blanka, Hana a Marula odjely do Karlových Varů na doléčení. Při loučení s Hankou jsem jí chtěl vrátit její polštář, ale ona mi řekla, ať si ho vezmu domů a až se vrátí z Varů, tak se už nějak domluvíme. Já jsem byl po dalším týdnu, na vlastní žádost, propuštěn předčasně domů, aby mi nepropadly všechny termíny zkoušek ve škole, což se stejně stalo...
Hanka i Marula mi psaly dopisy z Varů a Luďka dokonce přijela z Berouna za Blankou k nám domů na návštěvu, ale bavila se víc se mnou než s ní, což bylo podivné i mé matce. Je
pravdou, že to vše byly krásné, ale platonické vztahy které, dík žloutence, se daly dodržet...

S milou Eliškou jsme se v civilu asi 3-krát sešli, ovšem když najednou dostala nápad abych s ní odjel na Moravu, že by mě ráda představila svým rodičům, tak jsem se s ní urychleně rozešel. Řekl jsem jí: "Mé důvody jsou takové: je mi teprve 20 let, mám nedokončené vzdělání, takže v dohledném čase zatím vůbec nepomýšlím na svatbu. Ty jsi krásná žena, máš krásnou povahu, přesto však si myslím, že by to byl příliš riskantní krok do života."  Tož milá Eliška mi, ač nerada, dala za pravdu a následoval jen polibek na rozloučenou... 

https://youtu.be/ZEqnvUmAkTQ                      (Je libo zpět na  MOST inteligence?)

neděle 8. března 2020

S.O.S. Státem Odepsaní Senioři


Vážení, vy tam nahoře!  Dovedete si vůbec představit, co to znamená pro lidi starší 65 let, že jsou tou NEJOHROŽENĚJŠÍ skupinou OBČANŮ. To je lež a nesmyslný blábol! Víte, že zde žijí dokonce také 70- až 100-letí lidé, kteří každý den z medií slyší tyto vaše idiotské vyhrůžky x-krát denně! Kromě toho, faktem je, že toto tvrzení je lživé!
Máme snad páchat sebevraždy? To je totiž horší než netaktnost, to je nehoráznost vlády!  To už nespravíte žádnými koblihami, či almužnami, ba ani rouškovným! Pane premiére, uvědomte si už konečně, že neplatí Vaše představa: Co penzista to BLBEC, který se zajímá jenom o peníze, tak jako Vy!  Ano je mezi námi hodně lidí typu "Čehona", ale ti jsou rozptýleni i mezi vámi, papaláši, tzv. DOČASNĚ  MOCNÍ... 
Pamatujte si jednu poučku našich otců, dědů a pradědů: Žádný strom na světě ještě nikdy nevyrostl do nebe a vy také jednou zakrníte a Vaše sláva zhasne! 
A proto je dnes na místě upozornění: "Poutníče, zvěstuj těm papalášům Lakedaimonským, že my staří se nevyžíváme ani v ekonomice, ani v miliardách, ani v bilionech, či dotacích a úplatcích... My máme rádi život, zábavu, srandu a útulno, my máme rádi lidi dobré vůle z celého světa, ne jenom ty, které nám vy,  pane  prezidente Zemane,  vyberete a přikážete milovat! (Rusy a Číňany)
A pamatujte si pane  premiére této vlády: »O tří-miliónových pokutách pro občany sníte vy,  my máme jiné sny,  na příklad o inteligentní vládě!«  My nejsme nedochůdčata, nám nemusíte denně opakovat, jak si máme mýt ruce, atd, atd, atd, atd.

V následující písni V+W se čtenář dozví, jak vznikli malí Čecháčci a proč se jim vlastně říkávalo slušně Čehonové, (méně slušně: »Při-zdi-čůralové«)  Rakousko-Uherská hymna totiž začínala slovy:
Čeho  nabyl občan pilný... a to zní stejně jako:  Čehona byl občan pilný



úterý 18. června 2019

Má maturita v rudém závoji 1950


 V devatenácti letech mne čekala maturita. Tady se tvářím nějak zasněně, protože ještě netuším, jestli maturitu udělám, ale politicky budu mít opravdu „na kahánku“. Předseda maturitní komise, kovaný soudruh Karel Bílek, se rozhodl už předem, že propadnu z češtiny, neboť mám nemožný kádrový profil v materiálech, které o mně sepsal můj spolužák Vladimír Šváb, syn později, ve Slánského procesu, pověšeného náměstka ministra vnitra Karla Švába. Jenže soudruh češtinář Bílek měl smůlu, já jsem byl v češtině jedním z nejlepších ve třídě a ještě jsem si navíc vytáhl otázku o Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha o čemž jsem toho věděl mnohem víc než všichni v této komisi dohromady. Zbožňoval jsem skladby Jaroslava Ježka, opisoval jsem si akordy na kytaru ze starých klavírních not a chodil opakovaně na filmy Voskovce a Wericha. Například film "Peníze nebo život" jsem viděl sedmkrát! Při ústní zkoušce jsem měl o čem mluvit a i básnické ozdoby jsem ovládal perfektně...
.
Ostatní kantoři v maturitní komisi, jak jsem se potom, díky úniku informací z porady dozvěděl, se mne zastali a tak odvrátili mé politicky naplánované propadnutí a nemožnost studia na vysoké škole. Hlavní zásluhu na mém nepropadnutí měla: češtinářka Kubíčková, zvaná „Maruška" která sice paradoxně byla také komunistkou jako předseda Bílek a tudíž se ho nebála, zeptala se ho přímo, proč by měl Toms propadnout, když obě otázky, to jest básnické ozdoby "pars pro toto" i "totum pro parte" jakož i  historii Osvobozeného divadla V+W,  vše znal perfektně na jedničku. Bílek se začal kroutit a nakonec byl nucen říct ten pravý důvod, že totiž já s tím mým stoprocentně negativním kádrovým posudkem, se nesmím nikdy v životě dostat na vysokou školu! To ovšem Marušku zcela rozlítilo a seřvala Bílka přede všemi tak, že po hodině svého chabého odporu musel bolševik Bílek, chtě-nechtě, ustoupit...

Navíc profesorka matematiky Kopřivová, zvaná "Lambda" u níž jsem byl jedničkář se mě zastala, že já jsem jejím výborným žákem a že nesouhlasí s mým vyloučením z dalšího studia, zvláště když chci jít na techniku, kde čeština není..! Nejlépe ovšem to udělala opatrná ruštinářka zvaná "Natáša", když mi už na potítku před ústní zkouškou, vědouc, že mé znalosti v ruštině jsou jenom fragmentární, zašeptala: "Nikdo mimo mne v celé komisi nezná rusky, hlavně mluvte a nezadrhávejte se, já vás nebudu opravovat..." To bylo něco pro mně, já jsem to rozjel, gavaril pa česky s ruskym pšizvůkom. Nakonec jsem to vše rozškrtl recitací básně, tedy původně něco jako říkanka pro děti: "Svíňja pad důbom vjekóvym najédlas žaljuděj do sýta, i do odvála...Milá Nataša se musela moc držet, aby nad mojí ruštinou smíchy nevyprskla...
Výsledek byl ten, že jsem sice byl soudruhem Bílkem napomínán k větší péči v jazyce českém, ale to jen tak, aby se vlk nažral a má možnost studovat na ČVUT byla zachráněna. Ovšem musím dodat, že v pohovoru na Vysoké škole jsem měl opět propadnout a zachránily mě jen takzvané "kvóty" z ministerstva."
V roce 1950 bylo ministrem školství, Rudým Dědou, naplánováno, že bude přijato celkem 500 nových studentů. Bylo to tak pře-tajné, že i výběrová komise, dřív než měla tuto kvótu po ruce, měla už moji přihlášku mezi vyřazenými studenty. čili i zde to fungovalo tak, jako při maturitě na základě Švábova zdrcujícího posudku mé šmejdské osoby. Když pak komise zjistila, že se tento rok přihlásilo jen 507 studentů, byli nuceni z hromádky vyřazených "šmejdů" vzít ty menší "šmejdy" zpět, což jsem byl i já, díky tomu, že můj otec nebyl ani fabrikant, ani buržoust, ba ani kulak! A tak jsem se dostal na ČVUT a po čtyřech letech studií jsem dostal pracovní umístěnku na strojního inženýra za plat málo šikovného, pomocného dělníka 1.020,– Kčs/měs...

https://youtu.be/eVUerpAQ1aM

pátek 17. května 2019

Můj svět PRAHA 4 - před i po válce...

V Praze Podolí jsem žil od roku 1937, tehdy to byla ještě Praha 15, dnes je to už  Praha 4, takže tím jsme povýšili z periférie města na  hrdou část Prahy! Originální fotografie nemám, ale pro názornost poslouží novější fotky s komentářem. Na těchto snímcích je vidět  ze dvou stran budova podolské sokolovny, kam jsem také chodil, coby žáček a po válce coby dorostenec, cvičit na nářadí až do času Všesokolského sletu v roce 1948, kdy jsme ještě skandovali "Ať žije prezident Beneš!" I když už na prezidentské tribuně seděl ortodoxní bolševik  K.Gottwald.
Zdůrazňuji, že v té době, tedy za války, zde nebyly reklamy na pivo ani ta parkující auta před hlavním vchodem do ulice Podolské, kudy tehdy jezdily tramvaje č. 17 a 21 do Braníka a Hodkoviček a na opačnou stranu do střední Prahy.
U zadního traktu budovy nestála ta "bílá paní", ba ani to zábradlí, ani silnice s kolejemi pro tramvaj, nýbrž zde byla travička zelená, mírně se svažující k Vltavě a schůdky do vody pro plavce.
Za povšimnutí stojí, jak nám za Protektorátu nacisté zabavili naši sokolovnu pro výcvik příslušníků zbraní SS a onen emblém Sokola zakryli bílým prknem s černými blesky SS, (viz můj retušovaný detail), který jsem pracně namaloval, abych čtenářům přiblížil, jak tristně to tehdy vypadalo a jak nám, Pražanům, tenkrát asi bylo.

Druhá věc, která se mne také týkala byla, nedaleko odtud budova Podolské měšťanky, kterou rovněž zabrala německá armáda, takže po 4. třídě obecné školy jsem musel dojíždět tramvají do měšťanky na Vyšehrad. Odtud jsem se pokoušel dostat na gymnázium, což se mi povedlo až na druhý pokus. Ten první byl velice zajímavý v tom, že napřed jsme všichni museli přinést dvě velké fotografie enface i profil hlavy, plus důkaz árijského původu pomocí křestních listů tří generací nazpět. My, vybraní a splňující původ nežidovský, jsme byli na týden internováni někde v Dejvicích (nevím už bohužel kde) v domě, kde nás hlídala Hitlerjugend a ráno budila pochodováním po chodbách s píšťalkami a bubínky. Každý dostal plechovou známku na krk, já měl číslo 91, což bylo podle abecedy, takže odhaduji, že nás tam muselo být nejméně 100.

   Denně jsme vždy dopoledne psali písemné testy z různých předmětů a odpoledne jsme měli tělocvik a závody v lehké atletice. I když jsem měl němčinu za jedna, celkově jsem vybouchl, protože, dle velikosti coby druhý od nejmenších, jsem neměl tak dobré výsledky v závodění. Teprve až příští rok, jsem se dostal přímo do sekundy, ale to už se naštěstí nedělala zkouška v internátu, ale přímo v budově  Gymnazia Truhlářská 22. Na to jediné uvolněné místo po propadlém studentovi, jsem tenkrát ze tří adeptů získal první pořadí, hlavně asi dík mé relativně dobré němčině.
To písmeno na vlajce "V" (viz foto) byl nacistický symbol (Victory = vítězstvi), což se psalo kdekoliv se dalo, na vlaky, tramvaje, autobusy, tanky, atd. Komunisté to tři roky po válce nahradili rudou hvězdou...
Mezi Podolím a Vyšehradem stála už tenkrát Podolská porodnice, kterou ovšem také zabrali Němci a přejmenovali na SS-Lazarett Prag. Takže celkem mohu říct, že za Protektorátu jsme měli v Podolí SS-many za každým rohem. 
A nahoře na kopci (Kavčí hory) kde dnes stojí Česká televize, byla pro nás kluky krásná, bohem zapomenutá krajina s roklí a jezírkem, ve kterém jsme chytali čolky, ale kterou nám bohužel zasypali odpadem z SS-Lazaretu. Většinou to byly krvavé obvazy a sádrové otisky končetin, jakož i jiný nemocniční odpad, vesměs samé nechutnosti...
O kousek dál byla rasovna, čili kafilérie, která v létě děsně páchla, takže se zde nejednalo o nějakou okrasu Podolí a dole pod kopcem byla cementárna, která rovněž nedělala tuto čtvrť atraktivnější. Dnes je na jejím místě krásný plavecký stadion, kam jsem také chodil na brigádu.

Centrem mého studentského bytí, byly Žluté lázně, kde jsme s naší partou kamarádů a kamarádek trávili prakticky všechen volný čas a bylo nám relativně hej! Ovšem Karel Gott měl více štěstí než my, narodil se totiž o 8 let později, viz: "Když jsem já byl tenkrát kluk..."

neděle 17. března 2019

NIHILISMUS je všude kolem nás

 Nihilisté (z latiny nihil = nic) nevěří na nic, nadávají na všechno, popírají mravní hodnoty, odmítají oprávněnost autorit, odpírají občanskou poslušnost a netouží vůbec po tom, aby též u nás někdy vznikla slušná, spořádaně organizovaná společnost. Není divu, že je tím ovlivněna prakticky celá česká populace, protože uvědomme si, že nám je už po dobu 80-ti let vymýván mozek, ať už nacisty či komunisty a v této době opět radikálními živly, které se vylíhly hned ve více stranách...

Já se občas snažím tento nihilistický jev bojkotovat bezbřehým optimismem. Ale nadávání je „in“ a já, který nenadávám, jsem prý podivín. Když někdo nadává na drahotu, tak mu řeknu: „Mne ceny nezajímají. Když mi někdo řekne, že to-a-to stojí tolik-a-tolik, zeptám se: "A to je moc - nebo málo?"
To nekonečné nadávání, kterým si jenom vzájemně otravujeme život, ta havlovsky řečeno: „blbá nálada“, je de facto určitý obranný reflex na to, že se lidé v tomto státě neustále cítí být něčím ohrožováni. Třeba imigrací či nenávistí druhých, nebo kapesními zloději, nemocemi, arogantními řidiči, exekutory, lživou reklamou a tisíci dalšími záludnostmi. Člověk si ale většinou neuvědomuje, že jeho strach je druhá strana téže mince, protože on sám byl vychováván od batolete ke lžím, k třídní nenávisti a kvůli nedostatku zboží i ke krádežím a úplatkům, takže není divu, že přestal vidět tyto přestupky jako zlo, ale naopak je má za jistou chytrost, čili kladnou vlastnost. Kromě toho, že to katolické desatero hříchů je pro něj přežitkem z dávných dob, Bůh dle komoušů přece neexistuje, tak proč si s tím máme hnojnit mozek a navíc žijeme v demokracii kde je svoboda a tudíž dovoleno všechno! A to je ta nejprimitivnější, idiotská "moudrost" voličská...


 A tak dnes všechny věznice nám už praskají ve švech, a to jsou v nich převážně jen ti notoričtí kriminálníci a recidivisti, čili ten ostatní většinový dav různých podvodníčků, je díky mírným zákonům a plným věznicím, na svobodě. Dříve, díky náboženství, že Bůh vidí všecko, jsme byli mravně brzděni, zatímco dnes se takový kriminálník neštítí okrádat staré, nemocné a handicapované lidi, ničit náhrobky na hřbitovech, vykrádat kostely, ničit auta a páchat zvěrstva na zvířatech. A to nemluvím o zločinech na dětech a třeba i na vlastních.  Veškeré soudní kauzy  se v Česku táhnou nekonečné desítky let, vymahatelnost práva je zcela iluzorní pojem a všichni šmejdi postupně ztrácejí veškeré zábrany, takže se obávám, že brzy se budou i vraždy tolerovat jako kavalírský delikt...

 Abych ale nakonec zůstal i zde optimistou tvrdím, že dostat nás z tohoto nihilistického marasmu mohou dlouhodobě jen dobří státníci, jako byl TGM, kterých je bohužel nedostatek. Lid totiž stále ještě potřebuje mít kladné vzory nejen v umění a v módě, ale také hlavně v politice. Dobrý politik si svoji roli nesmí usnadňovat jen bilboardy, koblihami a předvolebními lživými sliby, on by totiž měl být natolik moudrým člověkem, aby chápal, že kromě primitivů, lid obecný nechce být neustále konejšen almužnami, příplatky a vládními milodary, ale že touží po klidném a útulném domově, prostě po šťastném žití ve svobodě...

 On totiž mandát od voličů by se neměl přeceňovat, jako to bylo za Hitlera, toho taky podporovala skoro 100-procentní většina voličů, přestože byl vtěleným zlem a katastrofou celosvětového formátu! Mandát od voličů by měl být jen vedlejším efektem volby vrcholného lídra, ale ne tím jediným a hlavním rozhodujícím faktorem. Sebelepší rétorika není vše, je to jen balast a pozlátko. Měla by být mnohem více zohledněna politikova bezúhonnost a jeho celkový morální profil  a nejen to, co blábolí
na veřejnosti a do medií...
Politik by měl být nejen vzorem moudrosti a čestnosti, ale měl by vědět, že při jakémkoliv závažnějším přestupku, který dokonce třeba ani nespáchal, musí sám od sebe okamžitě odstoupit a teprve potom, dokazovat svoji nevinu, je totiž chybou být přiklížen na své židli! Proto také politická strana má mít zájem, aby takový podezřelý člověk se za ni neschovával, což samozřejmě u hnutí neplatí, tam je jejich vůdce posvátně nepostižitelný, čili diktátor. Dávné, staré přísloví říká, že žádný strom až do nebe nevyrostl a tak i Babiš jednou zvadne...
Novináři zpravidla nejsou žumpou negativních deviantů, jak si náš pan král myslí a veřejně tvrdí!  Náš svět je nějak naruby, většina z nás už dávno ví, kam vedou levicové experimenty, ale přesto se k nim znovu a znovu lísáme a asi naivně doufáme, že nás nějaký hrdina Jánošík či zeman Babinský, Žižka, nebo Blaničtí rytíři zachrání a vysvobodí na věčné časy v blahobytu...

A zde nakonec nutná pilulka optimizmu:
https://youtu.be/wD2A99MnnV8

čtvrtek 7. února 2019

Únor, karnevaly a grabschen...

Zatímco z domova jsem znal jen Velké Únory, tak v Německu jsou zato Únorové Karnevaly, kdy se neslaví nějaké politické puče, ale lidé se prostě radují ze života. Dělají si srandu z politiků, oblékají si různé róby, hudba vyhrává, tancuje se a zpívá - prostě karneval je Fasching a je jakýmsi důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Všichni se prostě těší též na takovou všeobecně tolerovanou jakousi erotickou rozpustilost. Je statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je v Německu vždycky v listopadu, tedy devět měsíců po karnevalu. No, řekněte, není tohle fajn?

Když jsem pracoval u americké firmy UNIVAC v Essenu, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy, někdy i večer do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezúčastňoval kolegiálních eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo. Říkal jsem si: Ten německý druh humoru v únoru je pro mne šaškárna, ale dobrovolná, ano, v Česku je to sice taky šaškárna, ale nadiktovaně bolševická. Až v roce mého rozvodu se můj názor na karnevaly začal měnit. Tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Suzanne se nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal tak sám se šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.

Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulovr, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi.
„Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně malovat a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce. Myslím jako jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystřihla a přišila na tenhle pulovr, co mám na sobě.

„Marianne, obkreslit prsty, to není problém, to dokážou i děti, ale já nevím, co to je grabschen?“
„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“
„Nevím, nejsem rodilý Němec a tenhle výraz je asi něco málo používaného...“
„No, tedy používané to je a poměrně dost často. A dělají to chlípní chlapi, když zezadu chytnou ženu za prsa!"
„Aha, tak to je grabschen. To jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečka, "tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“
„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“
„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“
„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulovr a obléknu.“
„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ 
Marianne se uculila, ale mrkla na souhlas a já se měl na co těšit.

Překvapením pro mne bylo to, že ona to potom nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Suzanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných pulovrech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení, což ovšem nelze chápat jako grabschen, nýbrž jako mistrovu kontrolu zakřivení povrchu. Od té doby jsem měl ty karnevaly docela rád... 


neděle 27. ledna 2019

Debata u holiče se 6-letou slečnou

Ten den měla moje žena termín u kadeřnice Petry v pravé poledne a když si všimla, že jsem "zarostlej jak Ezau", navrhla mi, abych šel s ní a telefonicky se dohodla s Petrou, že tam přijde i s manželem, protože mezi její dvouhodinovou proceduru mytí, barvení, stříhání a česání se snad vejde asi 8 minut k ostříhání "těch pár chlupů", co mám na hlavě. Souhlasil jsem a šli jsme.
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasné nervní časopisy s roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model  "TRUMP"  v hnědém provedení...

Pak si mě vzala slečna Petra na paškál, zatímco má žena seděla v nějakém elektrickém křesle. Mé vlásky, které mi na kolena padaly, proměnily moji vizáž jako když se z motýla stane housenka, nebo obráceně? Řekl jsem ženě, že na ni budu dále čekat v sousední hospodě - jenže k tomu nedošlo. V čekacím zákoutí posadila jedna maminka svoji holčičku naproti mne, aby na ni také čekala. Tož, zželelo se mi té holčičky a začal jsem s ní konverzovat. Měl jsem však hendikep, její matka mne trochu podezíravě sledovala. 

Rafinovaným způsobem jsem od holčičky vyzvěděl, že se jmenuje Veronika, že jí je 6 let a že chodí do první třídy a má samé jedničky i z angličtiny. Pochválil jsem ji a říkal jí, slečno Veroniko, což se jí líbilo a ona mi za to svěřila, že jí maminka někdy říká "Sluníčko", ale když zlobí, tak jí říká "Veruno!" Já jsem ji ovšem tituloval "Princezničko" a začal jí vyprávět mojí pohádkovou směs z Červené Karkulky, Perníkové chaloupky, Smolíčka-Pacholíčka a o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Nakonec jsem ještě přidal na její přání též drama Velice smutná princeznička s rudou hvězdičkou na klopě. Když jsem to popletl
tak Veronička mě vždycky ráda opravila, za což jsem jí byl neskonale vděčný... 

Podařilo se mi ji plně zapojit do děje a když třeba bezradný král, na radu svého právního zástupce Franty Škrholy, nechal vyhlásit v novinách, v rozhlase i v televizi, že se hledá krásný a vysoce inteligentní princ, který by rozesmál smutnou princeznu Veroniku, a že za odměnu dostane ideální půlku království, včetně lesů, vod, silnic a železnic i princeznu Veroniku za ženu, pokud se jí ovšem on bude líbit. Tato akce byla úspěšná, sjelo se tam 1651 princů a dokonce i maharadža z Ešnapůru se svojí ochrankou, 333 bodyguardů, neboli zbrojnošů. První byl tři metry vysoký a každý následující o půl hlavy menší a tak to šlo jako schody do sklepa až do úplného pumprdlíka osmimilimetrového.

Načež začalo výběrové řízení tříděním princů podle barvy vlasů a očí, princezna si totiž přála aby princ měl vlasy černé a oči modré, takže kdo byl blond, zrzavý, či plešatý, byl poslán domů, když měl oči zelené, oranžové nebo krví podlité, byl rovněž vyřazen a poslán domů. Takže zbylo pouze 62 princů. Pak se testovala inteligence, pomocí tří otázek: Za prvé kolik je 3+4? Polovina princů to nevěděla, zatímco princeznička Veronika mi napověděla, že to ví, že je to sedm. Jenže pak přišla druhá otázka mnohem těžší: Jakže se jmenují dny v týdnu pěkně po sobě jdoucí. Na to vyhořelo dalších 48 princů, zatímco Princeznička je dovedla vyjmenovat jako když bičem mrská. A nakonec ta nejtěžší otázka: Co to znamená Happy End? A to věděl už jenom jeden princ, jménem Bajaja a princeznička Veronika, protože oba měli ve škole angličtinu!  "A co to tedy znamená, princezničko?" dělal jsem blba, to mi jde. "Happy je šťastný a end je konec!" řekla hrdě a já žasl... 

A konala se děsně slavná svatba, pilo se, hodovalo, tancovalo, hrála rocková muzika, taky se hrály počítačové hry, ale na jednom místě v podlaze byla papírová zem a já tam šláp' a propad' se až sem! "Na tohle křeslo!"
Pak jsem se ale musel se slečnou Veronikou rozloučit, ťukli jsme si naposledy s Mattoniho šumící, jemně perlivou minerálkou (ročník 2017), protože má nejkrásněji vylepšená manželka už byla taky hotová a právě platila v pokladně - i za mne...

pátek 25. ledna 2019

1000 x LEŽ = PRAVDA

Prastará lidská moudrost nám říká, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Tím se také řídila KSČ i RUDÉ PRÁVO a my jsme dodnes svědky toho, že cirka 17% českých občanů, vzalo za pravdu, do hlav našich lidí denně vtloukanou lež: "Američané jsou vaši úhlavní nepřátelé!"  
Naopak, zde na této fotce vidíme čirou zhmotněnou LEŽ v krystalické podobě. (Oběť Rudolf Slánský tleská svému budoucímu vrahovi (Klementu Gottwaldovi).

Přestože všechna doložitelná historická fakta dokazují pravý opak rudých lží, viděli jsme při průjezdu kolony spojeneckých vojsk, že i po tolika letech od bolševického vymývání mozků, nese tehdy zasetá lež své zasmrádlé plody. Množstvím sice zanedbatelná, ale relativně ještě slyšitelná část našich občanů věří, že ti zlí Američané ohrožují naši svobodu! Viděl jsem na své oči, jak pomatenci mávali heslem  US KILLERS,  GO HOME! 
(Američtí vrazi, jděte domů!)  Zatímco Rusáky by určitě srdečně vítali...?

Tady už zřejmě nejde jen o duševní méněcennost prosťáčků, kteří neví, že po celou historii našeho státu, byli vždycky a bez výjimky Američané našimi spojenci, ale zde se asi jedná o cílenou desinformaci šířenou cizími rozvědkami. Každý myslící občan totiž ví, kdo nás kdy okupoval, že to byli Němci (6 let) a Rusové (21 let) a kdo z našich spojenců nás zradil, že to bylo Rusko, Anglie a Francie.  SSSR dokonce uzavřel pakt o neútočení s Hitlerem! Kdo nám jako krysy ukusoval území, když nám bylo nejhůř, byli to Poláci, Slováci, Maďaři a po válce Rusové, NIKDY VŠAK AMERIČANÉ! 

Nezpochybnitelným faktem stále zůstává, že nás Amerika za minulých sto let už třikrát vytáhla z bryndy. Pomohla TGM prosadit vůbec vznik našeho státu ČSR, osvobodila nejen nás i celou západní Evropu od nacismu a pomohla rozbourat zdi i pohraniční střílny, jakož i přetrhat ostnaté dráty rudého impéria. Amerika, svými skutky DOKÁZALA, že je naším spojencem na nějž je spolehnutí. 

A dnes se znovu ukazuje v plné nahotě, že i sám náš, lidem zvolený prezident, bývalý komunista se raději přiklání k Východu než k Západu, kam naše země bytostně i svoji kulturou patří. Většina socialistů (= vybledlí komunisté) se snaží  zapomenout, že KSČ je na 40 let vygumovala z české politiky. Ani bývalého estébáka se natolik neštítí, že s ním klidně vytvořila vládní koalici, s podporou KSČM. To se jim právě až teď, v roce 2019, začíná bortit. Je to fraška tragikomická, ale asi k ní osudově muselo dojít, aby to i ta jednoduchá, méně bystrá polovina voličů pochopila a postupně přestala tato lži-individua ve volbách podporovat...

SING A SONG

pondělí 24. prosince 2018

Ježíšek na poslední chvíli...

Vánoce opět přicházejí a lid obecný, ale i naši politici, dělají s oblibou všechno až na poslední chvíli. Přitom je fuk, jestli se jedná třeba o výměnu řidičských průkazů, nebo o odhlasování něčeho v parlamentu. Moje manželka, jsouc patrně tímto fenoménem rovněž  ovlivněna, si vzpomněla až na poslední chvíli, že by si přála dostat od Ježíška notebook. Zcela cílevědomě si v internetu vyhledala a na papírek pro Ježíška napsala model, jaký by se jí nejvíce líbil, přičemž hlavním kriteriem byla barva klávesnice! Chtěla, aby tato byla určitě barvy bílé a žádné jiné...

 
 Když jsem namítl, že 99% všech klávesnic je černých, vysvětlila mi, že to není jenom její bohapustý rozmar, ale nutnost. V kuchyni či v obýváku, kde bude nejčastěji hrát své „piškvorky“, nebude sedět pod lampou, jako já u počítače, ale na libovolných místech, kde třeba není dostatečné světlo. Černá klávesnice je pak pro ni špatně čitelná a navíc unavuje oči a vůbec je celkově ošklivá...
Věděl jsem, že to nebude jednoduché takový notebook sehnat, protože jsem chtěl, aby také splňoval i jiná kriteria, která jsou určitě důležitější. Zároveň jsem ale chtěl splnit její přání a tak, když odjela na nákupy, u nichž jsem kocajdank nemusel asistovat, zavolal jsem své kamarádce do nepohody, Haničce Vajdišové, zvané Blond HaVaj, a svěřil se jí s tímto svým předvánočním problémem.

Hana, ochotná jako vždy, nabídla svou pomoc, že zná kšeft, kde mají obrovský výběr všech možných notebooků, a že mě tam odveze svým autem, takže než přijede manželka domů, budu mít dárek pod střechou! A skutečně, než jsem se nadál, byli jsme tam. Řekl jsem prodavači po pravdě: „Hledám pro manželku k Ježíšku nějaký dobrý notebook, který má ovšem bílou klaviaturu a dále bych chtěl, aby měl wifi, AVG a multimedia.“
„S bílou klávesnicí tady bohužel nic nemáme“, zakroutil hlavou prodavač, „ale to je přeci děsně nepraktická barva, proč právě na tom tak bazírujete?“
„Já na tom vůbec nebazíruju, manželka si to přeje, tak jí chci holt vyhovět.“
„Moment, já se ještě zeptám ve skladu“, řekl ten dobrák a odběhl. 

Havajanka se culila: „Všiml sis, jak na mne koukal, připadala jsem mu určitě jako retardovaná, že za mě mluvíš a jednáš ty, myslí si totiž, že já jsem tvá manželka.“
„To snad není pravda, Hani“, řehtal jsem se, „vždyť musel vidět, že jsi aspoň o třicet let mladší než já – ale lichotí mi to! Dobrá, zůstaneme v roli až se vrátí.“
Prodavač přišel s Jobovou zvěstí: „Tak bohužel, s bílou klaviaturou není už ani jeden.“
„To je hrozné“, řekla Hanka otráveně, „pojď, drahouši, pojedeme do jiného obchodu, vím kde mají všechny barvy klávesnic!“ Hned za dveřmi jsme oba vyprskli smíchy. Asi si myslí, že jsme blbci!

 V příštím obchodě jsem zopakoval na úvod stejnou větu, že hledám pro manželku k Ježíšku nějaký notebook s bílou klaviaturou, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Tato dáma, není moje manželka, to je moje kamarádka, která mi pomáhá vybírat se ženským vkusem.“
Jenže tento mladý prodavač, pod palbou mých otázek, se brzy odporoučel, že v těchto věcech nám může lépe poradit jeho starší kolega,  specialista na  notebooky a  došel pro něj.  Já jsem si ovšem neuvědomil, že tento starší kolega neslyšel můj úvodní projev, až když jsem zjistil, že on také považuje Hanu za moji ženu, mrkli jsme na sebe a nechali ho při tom...
Zřejmě se mu Havajanka líbila, protože mě zcela ignoroval a bavil se jenom s ní. Vysvětlil jí ochotně, že za malý příplatek, bude-li si to ona přát, provede ihned zde na místě celkovou konfiguraci systému, včetně instalace antivirového programu, takže pak doma už s tím nebude mít vůbec žádnou práci. Já jsem byl dobrý jen k tomu, abych to došel k pokladně zaplatit. Když potom řekl, že na to potřebuje tři hodiny času, nechtěli jsme pochopitelně tak dlouho čekat a dohodli se, že si to vyzvedneme až zítra dopoledne.

Druhý den jsme pro vyzvednutí dárku jsem přijel ovšem už s mojí pravou manželkou a bez Hanky. Pán se na mou ženu divně díval s otevřenou pusou a na její otázku, proč nenainstaloval antivirový program AVG, nýbrž nějaký jiný, odpověděl dost podrážděně: „Ale já jsem to přece včera, manželce - tady pána, vysvětlil a ona s tím jednoznačně souhlasila.“
Má žena se usmála: „Proti tomu nic nemám, jen to, že manželka - tady pána,  jsem totiž já!"