pátek 8. června 2018

Kostky jsou vrženy - ale do kafe!


 O tom by mohla něco vyprávět paní učitelka Pulkrábková, působící na základní škole v Doubravce.  Při zápisu dětí do první třídy v roce 1988 se na jejich školu hlásilo nečekaně moc (55) dětí, takže se pan ředitel a celý učitelský sbor dohodli na tom, že musí nové žactvo rozdělit do dvou tříd "áčko", podle jejich jmen v abecedě A až P  a "béčko" pro jména od R až Ž. Tím se docílí v každé třídě stejného počtu dětí, to jest 27,5 žáků a žákyň (ti poloviční žáci se zaokrouhlí)...
Během vlastního zápisu došlo však k následující náhodné až komické situaci. Jedna maminka přivedla svou dcerušku Aničku jménem Kosková. Učitelka Pulkrábková se zeptala maminky jestli ví, že tu dnes už byla jiná maminka stejného jména s dcerkou Janou, zdali to jsou příbuzné?  Maminka se podivila, že o žádné takové rodince neví. Když ale nahlédla do učitelčina zápisu, řekla hned: "Aha, to je pouhá podoba jmen, my jsme Koskovi a tady vidím, že se jedná o Janičku Kostkovou.
Tím byla tato věc vysvětlena a paní učitelka řekla: "Ano, dobře, že to vím, aby se nám to nepletlo, takže tu máme Annu Koskovou a Janu Kostkovou.
Jenže zákon schválnosti přivedl na scénu další maminku s holčičkou Danou Kotkovou a to už se paní učitelka Pulkrábková málem rozčílila: "Tak teď už jsem z toho paf, Kosková, Kostková a Kotková v jedné třídě a navíc křestní jména Anna, Jana a Dana a všechny tři v "áčku"! To se přece bude šíleně plést, aspoň jednu bychom měli dát do "béčka", ale to nejde, tam jsou jména až od písmene R!

Takže tyto tři dívky si postupně na sebe zvykaly a měly z toho často legraci, že si je, jak učitelé, tak i ostatní lidé pletli. Když jim bylo jedenáct pan učitel zpěvu Slepička zjistil, že jsou všechny tři docela dobré sluchařky a též hlasově nadpůměrně dobré a dostal nápad z nich udělat dívčí trio "AJDA" dle začátečních písmen jejich křestních jmen Anna, Jana a Dana. To poslední písmeno A tam přidal ze svého jména Alois a tím vytvořil název podobný Verdiho opeře "AIDA"  -  a  Kostky jsou vrženy!

 A pak už jenom učitel Slepička dbal na to, aby dívky trénovaly a vylepšovaly intonaci. Rozepisoval pro ně známé písně do tří hlasů, podobně jako kdysi tak zpívaly Allanovy sestry u Karla Vlacha. Později však přišla puberta, milé dívky se různě zamilovávaly, přestávaly tak říkajíc držet pohromadě a když potom ještě později postupně  otěhotňovaly, tak se jejich trio AJDA rozpadlo. Velmi těžce to ovšem nesl jejich  sbormistr Slepička Alois. Tento příběh tedy neskončil happyendem, ale rozpadem tria a dnes jsou tyto tři dívky šestatřicetileté matky, žijící každá v jiné zemi: Jana bydlí na Moravě, Dana v Rakousku a Anna dokonce až v USA.
 Jenom Alois Slepička měl adresy na všechny tři  a dostal nápad pozvat je na sraz po letech do Prahy. Nazval to: Setkání po letech v kavárně Slavia, téma "A kostky byly vrženy - do kafe!" Takže člověk neví, jestli to bylo dobře nebo špatně? Ve kterém případě by tyto tři ženy měly šťastnější život? Jako trio zpěvaček nebo jako matky? Já nevím, ale připouštím, že je docela možné, že tento příběh má přece jen happyend...

https://youtu.be/TQ6LZqidqXY

úterý 5. června 2018

Má žena učitelka

Naštěstí není moje žena Jitka učitelkou národů, ale jen učitelkou mateřské školy. Pracovala sedmnáct let v Česku a devět let v Německu. Za tu dobu zažila spoustu příjemných i dojemných příhod s dětmi bez rozdílu, jednalo-li se o děti české, německé či turecké. Všechny děti, až na nepatrné výjimky, jsou svým způsobem roztomilé a bezprostřední. To špatné se naučí teprve od nás dospělých. A my dospělí zase velmi často, aniž si to uvědomujeme, přejímáme móresy našich politiků. Bohužel...
Manželka toho až tak moc nenamluví, ale najednou si na něco vzpomene a vypráví mi takové zajímavé krátké glosy ze svého oboru a tak jsem se rozhodl, že z toho něco vyberu a sestavím do blogu. Budu ty jednotlivé perličky prosévat na přeskáčku a bez ohledu na chronologii.

Příbor: To přišla za Jitkou maminka malé Pavlínky: „Představte si, paní učitelko, včera k večeři, jsme měli párky a naše Pavlínka si vzpomněla, že chce k jídlu příbor. Já říkám: „Prosím tě, na párek nepotřebuješ příbor! Potřebuju, pani učitelka jí taky párky příborem!“

Divné boty: Jitka už seděla ráno za stolkem když přišel pětiletý Lukáš přes celou místnost, až k ní, usmál se a řekl milým hlasem: „Dobrý den, Frau Toms, tak divné boty, co máte dnes na nohou jsem ještě v životě neviděl!“, a zakroutil hlavou.

Karneval: V karnevalových dnech přicházejí všechny děti i učitelky v nějaké masce. Jednou si moje žena udělala masku kočky. Na hlavě čepičku s ouškama, obličej jsem jí pomaloval sám a oblékla si černý přiléhavý trikot, vzadu s ocáskem. Malý Patrik se jí zeptal: „Frau Toms, co to má být za divné zvíře?“ 
„To nepoznáváš kočku?“ Patrik se hluboce zamyslel: „Hm, kočka a takový prsa?“

Trabant: V koutku se stavebnicemi nastal mezi kluky nějaký hlučný spor. Jitka se tam rozběhla a slyšela jak poměrně velký Kubík křičí na malého Miloška: „Ty si s námi nebudeš hrát, vy máte jenom trabanta a my všichni máme embéčka!“
Milošek na to: „Já za to nemůžu, že jsme na větší auto neměli peníze!“ 
To bylo něco pro moji ženu. Vzala si Kubíka stranou a dlouze mu vysvětlovala, že kdo má dražší auto není ještě zdaleka lepší člověk, než ten, kdo nemá třeba vůbec žádné auto. Nakonec z něj vylezlo, že to slyšel doma a sám se Miloškovi omluvil.

Operace a spleen: Jednou byla Jitka v nemocnici se slepým střevem a nebyla proto pár týdnů ve školce. Rozkřiklo se tam, že je těžce nemocná a děti si začaly povídat, že asi umře. Když se vrátila z nemocnice, byly děti šťastné a citlivý André přišel za ní se slovy: „Frau Toms, můžu se k vám přitulit?“ Jitka byla v první chvíli konsternována, načež si ho ale vzala na klín a on jí objal kolem krku: „Já jsem tak rád, že jste neumřela.“

Džitka: Do školky nastoupila nová ředitelka a ta si, z neznámých důvodů, zvykla říkat Jitce Džitka. Jitka ji to jednou vysvětlila, že se její jméno vyslovuje tak, jak se píše, tedy Jitka, což si ovšem ta dáma, z neznámých důvodů, nezapamatovala a i nadále na ní volala Džitka. 
Až jednou malý Andreas, přestože byl právě zabrán do hry s dětským computerem, to už nemohl poslouchat, když zase od ředitelky zaslechl "Džitka" a řekl ředitelce naštvaně a s důrazem: „Frau Toms se přece jmenuje Jitka a ne Džitka!“ 
Od této chvíle se už ředitelka nikdy nespletla...



Resumé: Správná učitelka mateřských škol by měla být matkou, vychovatelkou i poradkyní. Je to škoda, že tyto ženy jsou v Česku tak drasticky finančně podhodnoceny. Když jsme se po "Velkém třesku" vrátili do republiky a zjistili, že by zde má žena měla plat, který by jí sotva stačil na tramvaj a na obědy, řekl jsem jí: „Jituš, přestože máš ještě nevím kolik let do penze mám lepší řešení. Jsem konzervativní typ a de facto celý život jsem si tajně přál mít manželku, která je doma a v zástěrce mi vaří pochutiny. To se mi však bohužel nikdy v životě nepodařilo realizovat, protože jsem vždycky respektoval přání své ženy, chodit do práce. Teď ale nastala doba, kdy bys už mohla zůstat doma a splnit mé dávné přání. Co ty na to, Jituš?“
„A víš, že bych už docela ráda zůstala doma, jenom prosím tě tu zástěru po mně nechtěj...“

pondělí 4. června 2018

Jak jsem řídil tank T34

Byli kdysi dnové, kdy i praotec Noe se bál (V+W), zatímco já jsem se obával nepřeteržité řady prů*erů, po sobě jdoucích, to jest vojny. Patřil jsem mezi ty první pokusné králíky, co měli absolvovat vojnu při studiu na vysoké škole. Od druhého ročníku jsme měli jednou týdně tzv. vojenskou přípravu po celý den vždy v úterý. To bylo ještě docela fajn, beze zbraní a bez uniformy, ale zato pak v létě 30 dní jsme museli absolvovat praktický výcvik ve vojenském táboře v Mimoni. Byl horký srpen 1952, když to vše začalo, a my vyplašení civilové se dostali do rukou profesionálů, kteří byli politicky instruováni: "Přijdou študáci, co vojnu jinak nepoznají, takže jim dávejte do těla..! 

Sotva za námi zapadla závora vojenského prostoru, proměnili jsme se v trestance koncentračního tábora, kde platila úplně jiná pravidla mezilidského styku než v civilu. Odevzdat své svršky, nafasovat svršky vojenské, včetně bagančat, onucí a ešusů. Nastoupit do naha na tzv. "švancparádu" před doktora a potom si nechat od vojína-holiče ostříhat vlasy, kdo má vlasy krátké do 2 centimetrů, nemusí k holiči. Dohodli jsme se s mým kamarádem Vlastíkem, že se vzájemně ostříháme sami. Dopadlo to zoufale, ale nikomu to nevadilo. Pak přišel vlastní výcvik, pochoďáky, parádemarše, zdravení salutováním, útoky se řvaním "Urááá" na zteč a podobné debility. Byli jsme tankový prapor a tedy museli jsme se mimo střelbu z pušky, samopalu a revolveru, také naučit řídit tank a to vše za třicet dní!

Tanky T34, vyrobené koncem třicátých let v SSSR, byly za těch dvacet let už dost ošobrstané, ale zato sovětské! Na tankodromu, což byla obrovská elipsa rozježděné hrbolaté plochy u lesa, probíhal výcvik. Zde jsem dostal "svůj" tank a nasedl doň, po pravé ruce vedle mne instruktor, četař Tenaten. Musím si dávat pozor, abych neprozradil nějaké vojenské tajemství, za což bych mohl být popotahován! Bylo mi řečeno, že řízení je stejné jako v autě, pouze místo volantu jsou tu dva "rajčáky", to jest, dvě obrovské páky, jak držadla od lopaty, zatáhnutím za levou se vypne pohon levého pásu tanku, čímž se tank začne otáčel doleva a naopak zatažením za pravý rajčák, se bude tank otáčet doprava. Pochopili jste to?

Řekl jsem, že rozumím, nastartoval jsem a motor zařval společně s ním zařval i instruktor: "Né tolik plynu!" Inu, ubral jsem plynu a motor chcípl. Instruktor zařval: "Znova!" Vše se opakovalo. Pedál plynu byl totiž velmi citlivý, zatímco spojka byla tak vysoko, že jsem měl levé koleno až skoro u brady a nešlo to vůbec sešlápnout. Koordinovat pohyb nohou, když na levou nohu musíte tlačit až vám lezou oči z důlků a zároveň pravou nohou velice citlivě udržovat malé množství plynu, to bylo vrcholné umění! Do toho na mne řval instruktor: "Zařaďte rychlost!" Jenže s tou se nedalo vůbec pohnout. Ukazuji mu, že to nejde a on vztekle vzal rychlostní páku do obou rukou a pohnul s ní, já spustil pomalu spojku a tank se kupodivu rozjel.

Pocítil jsem s hrdostí i radost, že jedeme a jelikož všechny tanky na té elipse tankodromu musely jezdit ve smyslu proti ručičkám hodinovým, tedy doleva, věděl jsem, že stačí nechat tank běžet tak jak chce, pouze mírně zatahovat za levý rajčák a je to! Jenže to jsem ještě netušil, že ten levý rajčák nefunguje. Když jsme se přiblížili k lesu, zařval na mě instruktor: "Točte do leva!" A já tahal za ten rajčák jak to šlo, už jsem měl tu levou páku až za uchem - a tank si to sveřepě mašíroval stále rovně jako do lesa. Když jsem dorazil až k prvnímu stromu, zmáčkl jsem spojku a zabrzdil a ten chudáček strom se už prohnul asi o 30 stupnů, ale nepraskl. Instruktor šílel vzteky: "Člověče, vy 'ste zmatkář a blbec současně, copak to nevidíte, že jedete do toho stromu?
"To vidím, jenže ten levej rajčák nefunguje!" řval jsem na něj taky vztekle.
"To neexistuje!" a vyměnili jsme si místa s tím, že mi ukáže, jak ta savjéckaja těchníka funguje!

Pak už jsem se bavil jen já. Instruktor nejprve s tankem vycouval a strom se opět šťastně narovnal. Ale potom když chtěl zatočit doleva, tak ten tank udělal jen hup! na tentýž strom. A instruktor jen zaklel: "Kurva, ten rajčák je pr**li!" Já jsem jen suše dodal: "Vidíte, měl jsem pravdu." Insruktor se zamyslel hlavou a řekl: "Už to mám, budeme jezdit v protisměru a potřebujeme jen ten pravej rajčák, ten levej je zřejmě promaštěnej a proto nefunguje!"
Začal jsem mu drze oponovat: "Tak to není, kdyby byl promaštěnej a tím prokluzoval, tak by logicky tank stále zatáčel do leva, naopak ta spojka je slepená a nedá se vypnout!"  Instruktor naštvaně mlčel a couváním otočil tank do protisměru a předal mi řízení, budem jezdit vpravo! Držel jsem se úplně u pravého okraje, aby nedošlo ke kolizi dvou protijedoucích Golemů-tanků, to by asi byl velký malér.

Najednou nás předjel vojenský gázík s důstojníkem a ukázal Stát! Zastavil jsem a poslouchal v pohodě jak řvoucí kapitán, sprdává mého instruktora, že jedeme v protisměru, a že je to přísně zakázáno, a že on za to ručí svojí hlavou, a tak dále.." Četař se bránil, že levý rajčák nefunguje..." Jenže kapitán mu přikázal okamžitě s tímto defektem odjet do opravny tanků a zatím ho nepoužívat! A tak pro mne skončila výuka jízdy v T34 a do večera jsem měl klid, který, dle soudruha kapitána mám využít ke studiu vojenských řádů.

Brzy na to ovšem přišel další prů*er, "Případ DU-HO", který jsem už vylíčil v jiném článku "Můj vojenský incident", a kvůli němuž jsem ze 30 dnů cvičení strávil po službě tři dny v base...!