neděle 17. září 2017

Proč se lidi až chorobně nenávidí?

Když mi nějaký grázl vypáčí dveře od auta, aby mi mohl ukrást z palubní přihrádky dvě audiokazety a pytlík cucavých bonbónů, čímž mi způsobí škodu za vícero tisíc, popadne mě vztek a chtěl bych ho s chutí nakopat do dolních zad. To je nenávist omluvitelná, vzniklá momentálně vůči naprosto konkrétnímu odpornému zloději.
Když ale někdo někoho nenávidí z principu, aniž by ho znal, jen proto, že dotyčný je třeba Pražák, nebo je jiné rasy, jiné národnosti, jiného náboženství, jiného pohlaví, nebo je fandou jiného klubu či partaje, nebo je prostě jen příslušníkem jiné generace, pak se jedná o nenávist chorobnou, patologickou. Takováto nenávist, cíleně vypěstovaná v nás za 40 let komunismu pod heslem „třídní nenávist“, přežívá v nás bohužel dodnes a dědí se z jedné generace na druhou. Tato nenávist je vždycky podložena strachem z kohosi, aneb z čehosi, co nás, čistokrevné Čechy, neustále ohrožuje (!).

Třetinu svého života jsem prožil v Německu a měl jsem tedy možnost poznat mentalitu německou. Zdrcující většina Čechů nemá ráda Němce a když se jich ptám proč, tak z jejich odpovědí vyplývá skoro vždycky totéž: nacizmus. Ale nacizmus je vlastně jen jiná mutace nám všem dobře známého socializmu, jenže švihnutého slovem národní. Protože Němci jsou osmkrát větší národ, než my, nedá se shrnout jejich mentalita do jednoho pytle, ale dá se rozdělit do tří hlavních, naprosto odlišných druhů: západo-německá, jiho-německá (bavorská) a východo-německá (prušácká).

Já jsem nejlépe poznal tu západoněmeckou, která je mi sympatická a která je vyloženě pohodová. Ten nepopsatelný pocit bezstarostnosti, který teprve v posledních dvou letech začal mizet, tak jako v celé západní Evropě, pod vlivem novodobého stěhování národů, je jak pevně doufám záležitostí přechodnou, dočasnou. Ta německá všeobecně dobrá nálada třeba o karnevalech a jiných slavnostech je opravdu záviděníhodná. Většina Čechů ovšem poznala, pod pojmem "Němec", bohužel jen naše příhraniční sousedy, a někdejší soudruhy Němce východní. Jejich, z historie notoricky známou výbojnou prušáckou mentalitu, zasmrádlou komunizmem, jsme si pak povýšili na mentalitu všech Němců. To je to, proč si já s některými Čechy v tomto smyslu nerozumím.

Kolikrát si lámu hlavu nad tím, proč my nejsme stejně pohodoví jako západní Evropané, a jak by se to dalo změnit, abychom se neustále nepodezírali ze všemožných špatností, abychom se přestali kádrovat, abychom považovali druhé za slušné lidi a zapomněli na pravidlo: "Koho neznám, to je šmejd nebo grázl!" Vždyť přece ta zdrcující většina našich lidí nejsou padouši, ale slušní lidé a přece si nedáme kazit radost ze života kvůli té nesnášelivé menšině. Vím, že to znamená určité riziko, ale i to je lepší nežli vést zpackaný ustrašený život. Já jsem na svoji důvěru v dobro lidí po návratu do vlasti doplatil, mimo jiné tím, že jsem "půjčil" jedné osobě 16.000 Kč a teď teprv vidím, že to bylo na věčné časy. Ale nelituji toho, vzal to ďas! Věřím na dobro v lidech...


Místo toho, abychom se měli rádi a život, který máme jenom jeden, si co možná užívali, tak se často rozčilujeme nad mizérií života. Ale dominujícím faktorem kvality života není jen počet peněz na útratu a naše zdraví, ale i žití beze strachu z pocitu ohrožení od zlodějů, vrahů a nejrůznějších padouchů. My si držíme kapsy a kabelky v hromadné dopravě, my se už bojíme vyjít v noci na ulici a podvědomě se za tmy vyhýbáme parkům a temným zákoutím. Naše děti jsou ohrožovány dokonce i za bílého dne různými dealery a devianty. My se bojíme někde jen tak zaparkovat auto, aby nám nebylo ukradeno, my si musíme všechno stále hlídat a zamykat na deset západů, zkrátka, my jsme si už zvykli na to, že s námi jako neviditelný stín všude chodí v patách podvědomý strýček STRACH!

A přitom naše krásná země má to výjimečné štěstí oproti jiným zemím, že nám zde prakticky nehrozí přírodní katastrofy jako zemětřesení, hurikány, sopky či tsunami. Naše vichřice a zátopy jsou proti tomu jen chabou hříčkou přírody. Nám nehrozí války a prozatím ještě ani teroristé. Jen relativně málo nás ohrožují nakažlivé choroby a epidemie, tak co nám kazí pohodu a radost ze života? Z čeho tedy máme konkrétně strach? Víme to vůbec?
Ano, my máme v první řadě strach sami ze sebe, tedy z lidí. Proto se snažíme mimo jiné, třeba utíkat do anonymity. Jenže anonymita, až do nedávných dob považovaná za charakterovou vadu, je dnes noblesní internetovou nutností. Ovšem tato je dvojího druhu: neškodná a zlá až sadistická. Ta druhá chce lidem škodit a těží ze skutečnosti, že anonym je soudně nepolapitelný. Kolem nás se pohybují dnes a denně anonymní zloději, podvodníci, násilníci, vrazi, pedofilové, devianti, dealeři drog, hackeři, agresivní bulvár atd. Opravdovým problémem této naší české země je obtížná až často nulová vymahatelnost práva, ale to všechno je právě důsledek našeho latentního strachu, který nám našeptává: "Mlč, radši drž hubu, mohlo by to být horší a neangažuj se...!"

Jak se dostat z tohoto srabu? Myslím si, že je třeba hledat a svým hlasem podporovat charakterově stabilní lidi, ne demagogy, křiklouny a slibovače. Pamatovat si, že ten kdo jednou zradil naši důvěru, zradí ji zas. Stručně řečeno: Na místo umanutých partajníků, zvolit více  Masaryků. Věřím, že jen tak, můžeme překonat občanskou ustrašenost, podezíravost a věčné kádrování. To by asi bylo to pravé řešení, pane budoucí prezidente!

2 komentáře:

NULI řekl(a)...

Mám večerní čtenářskou chvilku, tak si přečtu pár Tvých článků. Začínám u politiky a konstatuji, že mi vzájemná nepřízeň až nenávist mezi spoluobčany (a já to znám hlavně mezi sousedy na vesnici) hodně vadí. Snažím se tomuto trendu nepodléhat.

Mirek Toms řekl(a)...

Tady je, NULI, vžitá mnohaletá tradice "Nevěřme nikomu na světě širém..." Tady si skoro každý myslí o lidech, které nezná, že to jsou hajzlové a podle toho s nimi tak jedná a ten druhý si totéž myslí o něm. Jak si pak mají rozumět. Já jsem se tam na západě předělal za 25 let na jejich mentalitu a považuji každého, koho neznám apriorně za slušného člověka a teprve když mě zklame, tak ho zařadím mezi ty hajzly. Je to ovšem riziko, člověk se často spálí, ale přesto je to pozitivní přístup k mezilidské komunikaci. A člověk má větší radost ze života...