Slečna Doris v úzkých...

Jednou jsme si se sedmiletou dcerou Brigit vyjeli na výlet a tam v jedné malé osadě jsme objevili kolotoče, houpačky, střelnice a taky cirkusový stan. Samozřejmě si Brigitka vyzkoušela různé atrakce a nakonec chtěla jít do cirkusu, což jsem jí schvaloval víc než houpačky. Dostali jsme ještě dobrá místa v první řadě u manéže. Vedle mne seděli dva mladí lidé a neustále se hlasitě dohadovali, což nás rušilo, jemu se zdál ten program být slabomyslný, takže chtěl odejít. Ona ale chtěla zůstat, těšila se na koňskou drezůru, načež on vstal a zařval vztekle: „Tak, a já jedu domu a jestli nejedeš taky, teď hned se mnou, tak si trhni nohou!“

Dívka řekla tvdohlavě, že nejede, načež on vstal a naštvaně odešel. Pak nastal kýžený klid a my se mohli nerušeně věnovat programu. Asi po deseti minutách jsem zaregistroval, jak sebou dívka cukla, dala si ruku na ústa a vzdychla: „Mein Gott!“ Naše pohledy se střetly a já se zeptal šeptem: „Stalo se Vám něco?“ Dívka si přisedla blíže: „Nic, jenomže mám kabelku s peněženkou u mého přítele v autě a on odjel!“ Abych ji uklidnil, řekl jsem: „Však on se pro Vás vrátí, nebojte se, tak krásnou dívku by už jen tak nenašel...“

Jenže program skončil a mladík se neobjevil a navíc pršelo. Dívka zůstala bezradně stát pod stříškou u vchodu do stanu, zatímco ostatní návštěvníci prchali ke svým autům.

„Jestli chcete, můžete se svézt s námi, minimálně k zastávce autobusů“, nabídl jsem jí galantně. Šla ráda s námi, ale v autě si nesedla vedle mne dopředu, nýbrž dozadu vedle Brigitky v dětské sedačce. Prý aby tam ta holčička nebyla tak sama. To mi začalo vrtat v hlavě a já jsi uvědomil, že Brigitina matka Hana nikdy s ní neseděla vzadu a tahle cizí dívka se dovedla tak vžít do duše dítěte, což bylo neuvěřitelné. V duchu jsem se cítil být zahanben, že ani mne, jako otce, to nikdy nenapadlo takhle uvažovat, aby ta holčička tam nebyla tak sama...

„Můžete mi říct kde bydlíte?“, zeptal jsem se jí.

„V Essenu, Bredeney.“

„To jsme skoro sousedé, my v Essenu, Kettwig, takže to vás odvezeme až domů!“

Cestou jsem připoslouchával, jak se dívka baví s Brigitou, která se jí hned zeptala, jak se jmenuje a tak jsem se dověděl, že Doris. Dovezli jsme ji až před barák, dle její navigace a ona mi moc děkovala, že jsem ji vytáhl z prekérní situace. Řekl jsem jí jen: „Až se udobříte, nebo rozejdete s tím Vaším milým, tak Vás třeba vezmeme sebou zase někam do cirkusu“, a podal jsem jí svou vizitku. 

Ona se zasmála: „Já nejsem nějaký cirkusový fanatik, jak si asi myslíte, ale když se Vaše paní nebude zlobit, tak bych vám třeba někdy zavolala a řekla, jak to s tím mým přítelem dopadlo.“

„Dobře, zavolejte, slečno Doris, budeme se těšit, tak ciao, ciao... a mimochodem moje paní už dávno bydlí jinde." Načež jsme si zamávali o odjeli domů.

„Táto“, řekla mi Brigita cestou domů, „ta je ale hodná ta Doris, já bych jí chtěla mít docela jako kamarádku, i když je o hodně starší...“

„Já taky, Brigitko, i když je o hodně mladší...“

A jakže to dopadlo? Doris se stala kamarádkou nás obou... 

https://youtu.be/e1FSRMfNtLU