Každý emigrant byl totiž, za své rozhodnutí odejít z vlasti, potrestán několikanásobně.
1) Totalitním bolševickým režimem byl odsouzen jako zločinec do basy na 18 měsíců nepodmíněně za to, že vlastně nic nespáchal. Nedovolené opuštění republiky by v žádném z civilizovaných států na celém světě, nebylo vůbec trestným činem, ba ani přečinem.
2) Sám emigrant ani netušil, že bude trestán svým vlastním podprahovým vědomím, projevujícím se v hororových snech o tom, že je zase v ČSSR, policie zde po něm pase a on neví, jak se má dostat zpět do země kam emigroval. Člověk, který nikdy nebyl v konfliktu se zákony se najednou stal fiktivním zločincem. Vzbouzí se strachem propocený a s tlukoucím srdcem, ale šťasten, že to byl jen zlý sen. Tento stav trval u mne s přestávkami aspoň tři roky.
3) Třetí trest, se kterým ovšem musel každý emigrant apriorně počítat, byla ztráta domova i rodiny a vůbec toho všeho, co pro něj domov a rodina znamenaly.
Rozhodnout se emigrovat, nebyla vůbec procházka růžovou zahradou, jak by si někdo dnes, vinou lživých desinformacím bolševiků, mohl představit, ale byla to tvrdá řehole, bylo to rozhodnutí buď a nebo (!) Buď chci žít svůj celý zbytek života v tom zasmrádlém totalitním režimu, nebo naopak se chci rozletět do svobodného světa a žít tam třeba mizerně a možná i spát pod mostem, ale svobodně! Čili otázka lepšího trhu zboží, lepších platů a lepších aut, pro mne neznamenala onu motivaci k odchodu, ale vědomí, že tam za tím Jordánem, si konečně budu moci dělat, číst i říkat to, co chci a ne jenom to, co mi bolševická vrchnost dovolí.
Věděl jsem a bylo mi vždy jasné, že za to vše má vlast nemůže, ale její totalitní režim a nikdy jsem na ni proto nezanevřel. Naopak jsem se snažil všem německým kolegům v práci i různým osobním přátelům přiblížit, kdo jsme. Mnozí znali Čechy pouze jako bodré krojované venkovany, juchající někde na návsi a ještě tak Karla Gotta! Vysvětloval jsem jim, že my Čechoslováci nejsme primitivním národem, že jsme z těch větví slezli dokonce dříve než Germáni, a že za první masarykovské republiky jsme měli daleko vyšší blahobyt i průmysl než hitlerovské Německo. Řekl jsem jim, ať se ptají svých otců, kteří jako vojáci v roce 1939 okupovali ČSR, jaký to byl pro ně doslova ráj na zemi, dostat se do Česka, nikde se tak dobře neměli jako u nás! Ti vám to potvrdí!
A přesto jsem po deseti letech pobytu v Německu přijal i německé státní občanství, s podmínkou, že si zachovám zároveň i občanství české. Proč mám obě občanství? Protože jsem sice hrdým Čechem, ale Německo se ke mně, jako k emigrantovi, zachovalo vždycky solidně, přátelsky a fair, což o své vlasti, bohužel, říci nemohu. Zde jsem byl šikanován, podezírán, kádrován a odsuzován i ukřivděn a rovněž okraden o rodinný domek...
