neděle 17. dubna 2016

Emigrant a jeho trauma

 Všichni političtí emigranti, se kterými jsem se já kdy setkal, a bylo jich několik desítek, měli jedno společné, takové hororové sny, trvající až několik let, po odchodu z vlasti. Vysvětluji si tento fenomén tak, že všichni byli motivováni zhruba stejnými událostmi a zážitky, na jejichž základě se rozhodli pro takovéto osudové řešení. To se ale naopak netýká emigrantů ekonomických, kterých byla sotva desetina, ale na základě kterých jsme všichni dodnes označováni skalními komunisty, za zrádnou emigraci. Musím se tady konečně jednou zastat všech slušných 300 tisíc lidí, prchajících před totalitou z ČSSR 1968 a vysvětlit těm, co to nezažili na vlastní kůži, že to byla politická emigrace, která s dnešní vybíravou migrací, nemá vůbec nic společného. 
Každý emigrant byl totiž, za své rozhodnutí odejít z vlasti, potrestán několikanásobně.

1) Totalitním bolševickým režimem byl odsouzen jako zločinec do basy na 18 měsíců nepodmíněně za to, že vlastně nic nespáchal. Nedovolené opuštění republiky by v žádném z civilizovaných států na celém světě, nebylo vůbec trestným činem, ba ani přečinem.

2) Sám emigrant ani netušil, že bude trestán svým vlastním podprahovým vědomím, projevujícím se v hororových snech o tom, že je zase v ČSSR, policie zde po něm pase a on neví, jak se má dostat zpět do země kam emigroval. Člověk, který nikdy nebyl v konfliktu se zákony se najednou stal fiktivním zločincem. Vzbouzí se strachem propocený a s tlukoucím srdcem, ale šťasten, že to byl jen zlý sen. Tento stav trval u mne s přestávkami aspoň tři roky.

3) Třetí trest, se kterým ovšem musel každý emigrant apriorně počítat, byla ztráta domova i rodiny a vůbec toho všeho, co pro něj domov a rodina znamenaly.

Rozhodnout se emigrovat, nebyla vůbec procházka růžovou zahradou, jak by si někdo dnes, vinou lživých desinformacím bolševiků, mohl představit, ale byla to tvrdá řehole, bylo to rozhodnutí buď a nebo (!)  Buď chci žít svůj celý zbytek života v tom zasmrádlém totalitním režimu, nebo naopak se chci rozletět do svobodného světa a žít tam třeba mizerně a možná i spát pod mostem, ale svobodně! Čili otázka lepšího trhu zboží, lepších platů a lepších aut, pro mne neznamenala onu motivaci k odchodu, ale vědomí, že tam za tím Jordánem, si konečně budu moci dělat, číst i říkat to, co chci a ne jenom to, co mi bolševická vrchnost dovolí.

Věděl jsem a bylo mi vždy jasné, že za to vše má vlast nemůže, ale její totalitní režim a nikdy jsem na ni proto nezanevřel. Naopak jsem se snažil všem německým kolegům v práci i různým osobním přátelům přiblížit, kdo jsme. Mnozí znali Čechy pouze jako bodré krojované venkovany, juchající někde na návsi a ještě tak Karla Gotta! Vysvětloval jsem jim, že my Čechoslováci nejsme primitivním národem, že jsme z těch větví slezli dokonce dříve než Germáni, a že za první masarykovské republiky jsme měli daleko vyšší blahobyt i průmysl než hitlerovské Německo. Řekl jsem jim, ať se ptají svých otců, kteří jako vojáci v roce 1939 okupovali ČSR, jaký to byl pro ně doslova ráj na zemi, dostat se do Česka, nikde se tak dobře neměli jako u nás! Ti vám to potvrdí!

A přesto jsem po deseti letech pobytu v Německu přijal i německé státní občanství, s podmínkou, že si zachovám zároveň i občanství české. Proč mám obě občanství? Protože jsem sice hrdým Čechem, ale Německo se ke mně, jako k emigrantovi, zachovalo vždycky solidně, přátelsky a fair, což o své vlasti, bohužel, říci nemohu. Zde jsem byl jen šikanován, podezírán, odsuzován a nakonec okraden o rodinný domek a tím de facto ukřivděn...



Žádné komentáře: