Můj nový oblek (na půlnoční mši)...

Pánský oblek byl pro mne až do 28 let něco jako nedostupný luxus. Na všech školách, kde jsem kdy působil, to jest: mateřská, obecná, měšťanka, gympl i vysoká, jsem vystačil s bundami nebo doma upletenými vestami či svetříky. Dokonce do tanečních kurzů jsem šel, coby osmnáctiletý švihák, oblečený ve starých svatebních šatech mého otce. Máti odstranila pouze odér naftalinu...

Teprve když jsem si, coby osmadvacetiletý mladý muž, dovezl z mé služební cesty do Indie, nádhernou anglickou látku čokoládové barvy, nechal jsem si u firmy "Stejskal a Pošusta" ve Vodičkově ulici, ušít svůj první oblek, takzvaně na míru. Už jenom to vzetí míry byl rituál. Krejčovský mistr mi kladl otázky, kterým jsem občas nerozuměl, zatímco dva jeho učedníci, jeden mě měřil a druhý zapisoval, mě obskakovali jako dobře situovaného pána. Pak mi dal mistr otázku zcela záhadnou: "Na které straně ponošujete?" Zeptal jsem se ho přitrouble: "Myslíte jako aktovku?" Šeptl mi tiše do ucha: "To ne, ale na které straně máte koule?" Musel jsem se zamyslet a pak jsem dodal: "Myslím, že vlevo!"

Asi za týden jsem měl zatelefonovat a zeptat se kdy mám přijít na první zkoušku. To jsem také učinil, jenže se to nějak zadrhlo. Když jsem se představil a zeptal, kdy mohu přijít na zkoušku, ozval se ženský příjemný hlas a zeptal se mne: "Ale, ale, na jakou zkoušku to chcete přijít, kocourku?"... "Madam, já nejsem váš kocourek, ale potřebuji od vás vědět termín zkoušky!"
"Vy jste asi student a máte se dostavit ke zkoušce, řekla bych z matematiky a patrně proto jste si popletl telefonní číslo..."  

"Madam, já už nejsem student a vy nejste v krejčovském salonu Stejskal a Pošusta?"

"To jste uhodl, ti sídlí o patro níže. Máme tu totiž společnou centrálu, tak to asi přeskočilo a to se prostě už tak někdy stává, lituji..."

"Aha, chápu, položíme to tedy a já zavolám znovu, díky za info..."

 Jenže na druhé mé volání se ve sluchátku ozval znovu tentýž sametový hlas: "Víte co, kocourku, to je zřejmě porucha, ale já tam dojdu osobně se zeptat, dejte mi Vaše číslo a já Vás pak zavolám zpět a budu vás informovat." Ta dáma byla neobyčejně ochotná, měla žensky hebký hlas a až na toho "kocourka" mi byla docela sympatická. Řekl jsem jí své jméno i telefon do práce, kde jsem právě seděl a čekal na její zprávu.
Asi tak za pět minut zazvonil můj telefon a od té ochotné ženy jsem se dozvěděl, že na zkoušku mohu přijít zítra ve 14 hodin. Srdečně jsem jí poděkoval a nakonec jsem se jí zeptal, jak to, že mne tak důvěrně oslovila kocourku? Začal jsem uvažovat nahlas: "Tady jsou jenom dvě možnosti, buďto je vaším zvykem oslovovat tak všechny cizí muže, nebo jenom ty, co se vám zdají býti slušní...? 

"Omlouvám se Vám, pane, promiňte, jsem dnes nějak moc na měkko, jsem sentimentální, mám spleen, víte, Vánoce jsou za dveřmi a já zase budu doma sama pod stromečkem, nezlobte se na mne, prosím..." Následoval krátký vzlyk a pak to v telefonu již méně přátelsky cvaklo...

Příští den při zkoušce obleku mi mistr krejčovský jako mimochodem řekl: "Apropos, byla u nás včera, vaše -ehm-  manželka...?" Já nato: "Ne, ne, to ne, to byla jedna moje známá...", řekl jsem, ale zároveň jsem postřehl, že mi to pan krejčí asi nějak nevěří, tak jsem se ho zeptal: "Můžete mi říct, proč si myslíte, že to nebyla ani moje známá, ani manželka?"

 "Víte, já jen, že tu dámu znám od vidění a potkávám ji zde občas v domě, tak proto mi to bylo divné." 

"Ale proč by to nemohla být také moje známá, co je vám na tom tak strašně podivného?"
"Nic mi není divné, pane, mě to opravdu nezajímá, ale když je to vaše známá, tak patrně také víte, že se představuje a vystupuje jako vaše manželka: ona sem přišla s tím, že si tady její manžel nechal šít oblek a zeptala se, kdy má přijít její muž na zkoušku. Mně to bylo opravdu takové zvláštní, protože ona je určitě mnohem starší než vy. Promiňte mi, jestli jsem se vás nebo jí nějak dotkl, nic ve zlém, to není můj zvyk a nic mi do toho není..."
"No, víte, já asi zase vypadám o dost mladší než jsem. Ještě nedávno jsem se musel legitimovat v kině, nechtěli mě tam pustit na film mládeži nepřístupný!" Oba jsme se tomu zasmáli, to víte -  každý holt nějak vypadáme a tím se to celé faux-pas vysvětluje...

Pokračoval jsem však tím, že jsem té mé údajné manželce zatelefonoval a spustil: "Milá kočičko, ani nevím jak se jmenujete, ale díky, za tu pomoc v krejčovském salonu a zároveň ovšem požaduji vaše vysvětlení, proč jste se tam představila jako moje žena? Já jsem totiž nedávno a šťastně rozvedený muž!"
"Jé, kocourku, já jsem zas šťastná, že voláte, chtěla jsem se vás totiž zeptat něco, co je pro mne důležité a co spěchá: Nešel byste se mnou zítra na půlnoční mši ke Svatému kříži? Chodím tam rok co rok sama a i když se v noci bojím chodit ven, je to ale něco skvělého. Ten kněz umí mluvit snad všem lidem do duše!"

"Teda, to je šok, to se mi ještě nikdy nestalo, aby mě neznámá žena pozvala na schůzku v kostele na půlnoční mši! Navíc ani nevím, kde to je? Jsem totiž takový skoro-pohan, ale líbí se mi moc ten váš originální nápad! Děkuji vám za něj, svatá Eliško!"
"Nejsem Eliška a svatá už vůbec ne, ale Helena, a vy jste mi sympatický. Teď, prosím, odpovězte na moji otázku: Přijdete - ANO či NE?"
"Fajn, já říkám ANO, ale jak se poznáme v tom davu, to opravdu nemám ponětí! Známe se jenom po telefonu!" dodal jsem.
"Já tam na vás budu čekat u dveří do kostela mezi 24:00 a 24:10...Pak si všechno vysvětlíme..."
"Ano, souhlas, to je rozumné, i když to zní tajemně a záhadně, ale já tam přijdu určitě, Helen!"
"Miroslave, ten kostel u Sv. Kříže je v ulici Na příkopě proti Myslbeku, tak čau!..."
"Děkuji, já vím, i když jsem tam ještě nikdy nebyl. Helen, to je zvláštní, už dnes se těším na zítřejší púlnoční randez-vous!"
"Já taky, Miroslave, bude to vlastně naše první..."

https://youtu.be/TuyroRHlcBE