Já si myslím, že pokud se někdo opravdu pomýlil a do té strany vlezl jako slušný člověk, tak z ní musel zase brzy po vystřízlivění vystoupit. Když to ale neudělal a nyní se chce navíc ucházet o post prezidenta ČR, tak to pro mne nikdy nebyl a není slušný člověk a já ho nemohu v životě volit za nejvyšší hlavu tohoto státu.
Málokdo měl takovou šanci jako já, udělat kariéru vstupem do partaje. Když jsem se totiž vrátil jako nestraník ze služební cesty do Egypta (viz článek „S blbcem do Egypta“), kde jsem měl úspěch s návrhem technologického projektu na výrobu jízdních kol za sto milionů paritních korun, došlo k přemlouvání mne ke vstupu do KSČ.
„Soudruhu inženýre, hned po tvém návratu z Egypta, když jsme se dozvěděli od čsl. obchodního zástupce v Káhiře, že také tvojí zásluhou byl zachráněn již téměř ztracený obchod za mnoho miliónů a egyptská strana tedy neodstoupila od obchodu, jak původně chtěla, tak nám bylo jasné, že jsme tam vyslali dva správné kolegy. Jak víš, soudruh Jeníček byl odměněn povýšením na technického náměstka ředitele, poněvadž to měl jako stranický úkol, který splnil. Soudruh Jeníček však sám na našem výboru přiznal, že z 80% to byla tvoje práce, jelikož on nezná anglicky a navíc není projektantem. Vyslovil ale přání abychom zvážili odměnu také pro tebe, jinak by mu toto jeho povýšení připadalo nespravedlivé. Shledali jsme to od něj, tak nějak, soudružsky čestné a proto ti nabízíme urychlený vstup do naší strany bez obvyklé čekací lhůty dvou roků jako kandidát. Naše strana potřebuje mít ve svých řadách schopné pracovníky jako jsi ty. Co tomu říkáš?“
Odpověděl jsem těm soudruhům zhruba toto: „Podle mne existují pouze tři důvody, proč lidi vstupují do KSČ, jestli je těch důvodů víc, pak mne, prosím, opravte.
Zaprvé, hodně lidí vstoupilo do vaší strany z prospěchu, chtěli udělat rychlou kariéru, šli za vyšším platem, za lepší prací, prostě za lepším korytem. A to si myslím, že by se vám určitě nelíbilo, kdybych tak učinil i já...“
„Ne, to by nebylo správné, to nechceme,“ zamručeli všichni tři.
„Zadruhé, hodně lidí vstoupilo do vaší strany ze strachu, aby neztratili svůj teplý flíček, nebo, aby se děti dostaly na školu a tak podobně. Já z vás, soudruzi, ale strach nemám, já si těch mých ubohých patnáct stovek vydělám všude...“
„No, soudruhu, to né, to přece my nestojíme vo nějaký ustrašený límečkáře, my máme zájem jen vo lidi nebojácný a hlavně uvědomělý.“
„K tomu uvědomění se právě dostanu, zatřetí. Do vaší strany vstoupili mnozí, takzvaně uvědomělí slušní lidé, z čistě ideologických důvodů, nikoliv z prospěchu.“
„Tak, to je správný a takový soudruhy my potřebujeme!“ Hromadně zajásali.
„Jenže já, mám ideologicky jinou představu, takže vstoupit nemohu...“
Následovala chvilka trapného ticha, načež soudruh mluvčí zakončil tuto schůzku slovy: „No, tak jsme si to vysvětlili a můžeme poděkovat soudruhu inženýrovi za jeho otevřená slova a kdyby si to třeba někdy rozmyslel, tak se k tomu zase vrátíme, čest práci.“
Věděl jsem, že jsem si dovolil moc a tak jsem urychleně dal výpověď a šel si shánět nové místo zase za patnáct stovek, ale do jiné firmy. Můj nejlepší kamarád Vlastík nevydržel a protože rád sborově zpíval, je ho vidět na tomto záznamu (1978), čímž mě prvně v životě zklamal. Podruhé mě zarmoutil, když 14.2.2015 zemřel...
https://youtu.be/9ejHtv62w6k
https://youtu.be/9ejHtv62w6k
