Spát, chviličku spát...

Byl červenec roku 1990, v té době jsem žil v západním Německu už 22 let, když mě moje firma vyslala do východní zóny (dříve DDR), do města Chemnitz (dříve Karl-Marx-Stadt a teď zase Chemnitz), jako lektora na týdenní vyškolení tamních programátorů pro námi dodávané počítače. Bylo to již po "velkém třesku", takže mi nehrozilo zatčení od STASI, (STB) pro nedovolené opuštění ČSSR. Zákaznická firma mi sama zajistila ubytování v hotelu velice pochmurného rázu, který už hned na první pohled ve mne vzbudil nelibost, byl totiž nevýhodně umístěn na průsečíku dvou magistrál, ale řekl jsem si, čert to vezmi, já dovedu spát i v bouřce, blescích a nepohodě.

To jsem ještě nevěděl, jaké peklo mě čeká v noci. Přízemní pokojík s oknem na křižovatku a postel, v níž snad už i starej Marx s Engelsem spávali, splnila se má neblahá tušení. Od večera do rána tam stále hustěji přijížděly těžké náklaďáky, tůrovaly motor do kopce, potom zastavily na červenou a pak se zase rozjížděly na plný plyn. Do dvou v noci jsem trpělivě čekal, že ten kravál ustane, leč marně. Potom se k mé radosti intervaly mezi jednotlivými přívaly rachotu prodloužily asi tak na dvouminutové, takže se toto zemětřesení střídavě proměňovalo v noční klid a naopak. 

Byl jsem už tak ospalý, že jsem i v těch klidových intervalech usínal a opět byl buzen. Musel jsem v šest vstávat, abych stihl hygienu, snídani a cestu do zákazníkovy fabriky na druhém konci města. Kurs začínal v osm hodin. Dopoledne to ještě šlo, ale odpoledne na mne padla "těžká mžutka", takže jsem se chodil na WC oplachovat studenou vodou, abych to nějak přestál do konce výuky ve čtyři hodiny. Po skončení prvního dne vyučování jsem věděl, že když se v noci zase nevyspím, padnu tam u tabule na hubu a usnu. To ovšem bude ostuda. Řeklo by se: "Lektor se zřejmě spařil jak špenát a usnul při výuce přímo u tabule..."

Pak mi ale jedna z mých žákyň Frau Grünhof, na mou otázku, kde je tu ten nejlepší a nejdražší hotel ve městě, doporučila na hlavním náměstí, jakýsi tříhvězdičkový Kongress Hotel, blízko u hlavního nádraží. Tak jsem, se tam vydal a nelituji toho. Zjistil jsem, že vlaky jsou oproti náklaďákům jen relativně tichá plížítka.
Nemohl jsem si nevšimnout, že tam také trčí přímo z chodníku obrovská Marxova kebule, jen o něco menší než Stalinův pomník na Letné, prý je tam dodnes a váží víc než 50 tun. Je to takzvaná Sfinx socializmu a za ní je vidět na fádním osmipatrovém baráku od zdola až po střechu megalomanská tabule (žluto-hnědá) s nápisy ve všech možných světových jazycích: Marxovo krédo o proletářích. Díval jsem se do jeho kamenných očí a měl jsem dojem, že si neslyšně opakuje: "Proletáří všech zemí, odpusťte mi..."

Pak jsem navštívil ten doporučený hotel, pan recepční se tvářil, jako by ho braly žaludeční vředy, ale pak pro mne objevil jeden prázdný pokojík, ovšem až od středy a jen do pátku. I tak jsem byl šťasten, dnes je pondělí a holt ještě jednu noc musím vydržet v té mé rachotírně a cestou zpět jsem si koupil kilo vaty do uší. Je pravdou sice, že jsem i s vatou nespal celou noc v jednom zátahu, ale počet přerušení spánku klesl takřka na polovinu. Když jsem se pak ve středu hodlal odstěhovat do nového hotelu, divil se pán v recepci, že jsem přece zde měl být celý týden! "Vážený pane, po týdnu tohoto nočního rachotu v téhle bruchbůdě, by mně odtud vezli rovnou do cvokhauzu, nebo na krchov!", řekl jsem nabroušeně a odešel do hotelu, kde jsem doufal, že budu moci spát, aspoň chviličku spát...

Jinak, občané v DDR, jako programátoři jsou ovšem oproti těm zhýčkaným západním, nesrovnatelně disciplinovanější. Všichni mne respektovali a poslouchali jako hodinky, takže výuka probíhala bez nejmenších problémů a zádrhelů. Každý trpělivě čekal až jim řeknu, co mají udělat a když jsem jim dal úkol něco vyřešit, tak měli nakonec všichni stejný, správný výsledek.

Naopak v západním Německu všichni, jakmile zasedli k počítačům, hned si každý něco zkoušel, nedával pozor, co jim říkám a když jsem jim dal určitý, všem stejný úkol něco vyřešit, tak každému druhému vyšlo něco jiného. Inu, svoboda má taky své mouchy. Ale disiplína je disciplína...

https://youtu.be/Nt1_WwNcgbY