Já, coby teen-ager

 Tyto mé nostalgické črty nemají být nějakým bolestínským povzdechem starce  ve smyslu: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí...“, ale spíše hmatáním v paměti a vybavováním si časových souvislostí okolo vzniku těchto starých, místy už zažloutlých fotografií v mém albu.

Teen-ager, jedním slovem nepřeložitelný výraz, který by do češtiny musel znít třeba nácti-nář, čili mladík, jehož věk má koncovku –náct, (teen) tedy třináct až devatenáct. A tady je ta nepřesnost, protože v češtině koncovku –náct má už i jedenáct a dvanáct, ale to nejsou ještě teen-agers. Já jsem byl asi trochu „přibrzděný“, pro mne začínalo takové to pubertální teen-agerské období až od 17 a trvalo tedy jen dva roky!

Coby patnáctiletý, na rozdíl od dnešních mladých, co si stále a při každé příležitosti dělají "selfíčka", jsem se nerad fotil a když na mne křivoklátský bratranec Pepa zamířil aparát, vyhrožoval jsem mu, že ho trefím šutrem, ale on se nezalekl a stejně mne ten paparazzo vyfotil. A udělal dobře, aspoň teď vidím jaký jsem byl hubený žabák. V této době jsme se s Pepou ještě nezajímali o děvčata. Na vojáky jsme si už nehráli, ale zato jsme chodili skoro denně chytat ryby a sbírat houby a vůbec vše co les dal. Bylo těsně po válce a nic nebylo na trhu, takže platilo: co je doma - to se počítá...
Ale ani v šestnácti mě ještě dívky až tak zas moc nezajímaly, více jsem věnoval svou péči Pepovu psovi Borkovi a můj o půl roku starší bratranec to byl, kdo mě naučil chytat i rozlišovat ryby, do té doby jsem za rybu považoval pouze vánočního kapra.

Zatímco já na dívkách obdivoval snad jedině prsa, tak Pepa už byl o stupeň dál. Teprve v sedmnácti se mi začaly zapalovat lýtka a Pepa mě postupně seznamoval se svými kamarádkami, což mělo ihned za následek mé beznadějné zamilování do krásné a neobyčejně vnadné dívky, jménem Jaruška Mourková.
Bylo to však celkem samozřejmé, že tato osmnáctiletá žena byla mnohem méně naivní než já ve svých sedmnácti letech, což jí asi mohlo docela vadit. Aby se ona vůbec dozvěděla, že ji miluji, musel jí to zřejmě Pepa nějak tajně prozradit, protože mi najednou začala dávat najevo své sympatie, což jsem sice kupodivu bystře zaregistroval, ale s předstíranou ležérností z důvodu stydlivosti (!) neopětoval. 

Například, když jsme byli hromadně v osmi účastnících v kině a ona byla vylosována zakoupit všech osm vstupenek najednou, předala mi pak před kinem vstupenku vedle sebe a sama seděla na kraji řady, takže vedle ní jsem seděl jenom já! Ani to se mnou nehnulo, ne že bych byl takovým suverénem, ale styděl jsem se jako blbec za své city. A protože jsem byl a ještě asi tak rok zůstal, typicky stydlivým platonikem, tak  i naše přátelství s Jaruškou zůstalo čisté a neposkvrněné...

«---Na této jakž-takž zdařilé amatérské fotomontáži, 1949 já osmnáctiletý mladík ještě netuším, že se s touto holčinkou seznámím teprve za 34 let, a že si ji vezmu za ženu. Bude to moje třetí manželka a na rozdíl od obou dvou zpackaných předchozích manželství, bude  ONA jediná „ta pravá“. (Na té fotomontáži z dvou starých fotek je Jituška asi tak 2-letý capart, žijící na Moravě v Přerově a já v Praze. Museli jsme se tedy oba dva stát za 20 let emigranty v Německu a tam se zcela náhodně seznámit a o 2 roky později se šťastně vzít...
Naše manželství je ideální i dnes po 34 letech!  (*161 )

The man I love