Tante Emma Laden, je v Německu něco jako „terminus technicus“ pro nostalgické, malé krámky, jako byly kdysi. Zdá se, že nejsou ještě docela na vymření, naopak stále přibývají. Lidé si uvědomují, že tyto obchůdky mají něco do sebe, totiž daleko lidštější atmosféru, než ony gigantické, anonymní hangáry různých Mega- Super- Hyper-marketů, kde se člověk cítí být ztracen mezi vozíky a regály s horami zboží. Ono to je v životě tak, že to, co je praktické a ekonomicky výhodné, nemusí ještě být pro kupujícího právě to nejlepší. Ta trocha nostalgie nikoho nezabije...
Když už jsem pak byl větší a chodil do školy, bydleli jsme v Praze Podolí a máti mě občas poslala pro to, co při svém nákupu zapomněla. Paní Pečená měla malý krámek v garáži vilky, kam jsem chodil rád, protože ta dobrá paní mne vždycky chválila, že pomáhám mamince s nákupy, říkala mi „mladý pane“ a vždycky mi něco dala, tak říkajíc od cesty. Nejčastěji jsem dostal „Sisi“, což byla ovocná karamela. Jednou jsem měl koupit margarin „Sana“ a dojel jsem si do krámku na tříkolce. Sanu jsem dal do síťovky a tu pověsil na řidítka. Jenže než jsem dojel domů domlátila se ta krychle margarinu o přední vidlici tak, že se z ní udělala, napolo rozbředlá skoro koule, za což jsem dostal, místo pochvaly, mírně vynadáno.
Jindy zas mě matka poslala do krámku k paní Jochalové. Ta mně utkvěla v paměti tím, že byla moc malá, skoro jako já a na věci ve vyšších regálech nedosáhla, ale věděla si rady. Měla takový dlouhý řeznický nůž a když se jednalo třeba o kostkový cukr v krabici, tak tou špičkou nože tu krabici jakoby trochu napíchla zespodu, povytáhla z regálu a nechala si ji spadnout do náruče. Byl to skoro ekvilibristický kousek. Když se ale jednalo o něco těžkého, jako donést ze sklepa pytel brambor, tak si zavolala na pomoc manžela, pana Jochala tak, že na něj zavolala: „Jochalé pocém!“
Do mlékárny jsem chodil nejradši. Tam to vonělo čerstvým nalévaným mlékem a tvarohem. Paní Hájková se mi líbila, byla podobná české herečce Heleně Bušové. Skončila však chudinka špatně, byla jednou z prvních obětí v pražské revoluci v květnu 1945, když vyběhla před krám, aby rychle stáhla roletu, dostala zásah ručním granátem do břicha. Byla na místě mrtvá.
Za komoušů začaly soukromé krámky postupně mizet a nahrazovaly je prodejny s uměle vytvářenými zprzněnými jmény, po vzoru "Chazrazčot", jako například: „NARPA“, bylo papírnictví, „Chemodroga“ drogerie, „MASNA“ bylo řeznictví, „Hygie“ byl holič, "Čepkodruž" bylo družstvo výrobců čepic, "Mototechna" auto-moto servis atd...
Teprve v emigraci jsem si mohl znovu zajít nakoupit do soukromých obchůdků a pokud to nebylo nevyhnutelně nutné, stranil jsem se obchodním řetězcům. Samozřejmě chápu, že když má někdo početnou rodinu, že vezme auto a jede na veliký nákup. Já jsem toho tenkrát až tak moc nevařil a byli jsme s dcerkou jen dva, tak jsem si mohl dovolit ten luxus nakupovat v malém krámku Tante Emmy. Tam si člověk mohl popovídat o jejím zboží, co by mi doporučila a co bych měl vyzkoušet.
Pomyslel jsem si jen tak pro sebe: "Jó, lidi jsou zde hlavně praktičtí a nějaké mezilidské konvence se tu už dávno nenosí..." Uvědomil jsem si, že jsem sice "doma", ale, že jsem zde něco jako exot.
To jsem ještě ani netušil, že přijde odněkud z hor zbojník Babinský a malé krámky totálně zlikviduje pomocí EET. To je pro maloobchod špatný systém, kterým se ničí to, co je pro nakupujícího krásné i zábavné. Kvůli automatickému odvádění daní státu, do posledního halíře, se děje to, že Elektronická Evidence Tržeb podporuje degeneraci mezilidských vztahů. A to zde nemluvím vůbec o drobných řemeslnících, pro které je EET úplná idiotie...
Je to jako kdybyste místo toho, jít si na koncert nebo do divadla, na fotbal či do hospody, nutili lidi dřepět doma a pustit si televizi. Je to ubohá náhražka, chybí tomu ta krev života a tedy i to hlavní - životní pohoda... Ale vykládejte to indolentům...
https://youtu.be/dLGbQpj0PZI
Žádné komentáře:
Okomentovat