středa 25. října 2017

Dvojník imbecil

„Můj milý mužíčku", uvítala mě po příchodu z práce má žena Hana v negližé, "představ si, ta šílená náhoda, že já jsem objevila, že máš dvojníka! Tedy, jestli podobou, to nevím, ale jménem určitě!"
"Pak asi máš na mysli jmenovce, nikoliv dvojníka. To je totiž tak, že pravý dvojník vůbec neexistuje, jenom ve filmu a tam ho hraje tentýž herec, coby dvojroli. Dokonce i jednovaječná dvojčata nejsou stoprocentně identická, ale je to oblíbená finta v románech a filmech, viz: Dvojník ze Sonory."

Pust mě ke slovu, abych ti to mohla konečně říct, co jsem dnes zažila. Prostě, já jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty, protože nemám co na sebe..."
"No, jak koukám tak to souhlasí, ale doufám, žes nebyla takhle na lehko i v tom krámě!"
"To néé, ale nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala. Ovšem, stala se mi taková zajímavá zajímavost. Když už jsem byla na odchodu, tak ještě v tom obchoďáku najednou slyším z jejich rozhlasu výzvu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se ihned dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí. Představ si - jméno, příjmení i titul, všechno souhlasilo!"

„Neříkej, mé jméno skutečně není ani trochu tuctové jako Josef Novák", podivil jsem se. 
„To jsem si taky říkala, když jsem to uslyšela. Byla jsem děsně zvědavá, jak jen ten tvůj dvojník-jmenovec asi vypadá, a tak jsem neodolala a šla jsem se tam na něj podívat."
„Hmm, no a jak vypadal, byl mi aspoň trochu podobný, nebo byl naopak fešák, jak se patří, či snad vypadal jako buran?"
„Nijak nevypadal! Ten přitroublej imbecil se ani po třetí výzvě nedostavil a já tam čekala jako blbec aspoň půl hodiny marně!", vyprskla Hana a a ťukala si na čelo.

Změnil jsem toto nudné téma: „Hani, čert ho vem, to není tak důležitě, ale řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?"
„To víš, že mám, dokonce několik, pro každej případ," ujistila mě žena.
„Potřeboval bych aspoň jednu nebo dvě, právě dnes jsem totiž vydal poslední čtyři a nové vizitky budu hotové asi až za týden." 
Načež následovalo Hanino hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik: „To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!", rozhodla se Hana. 
„Ty moje blbinko, nebuď labuť, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš naše lidi, ne? Ti jsou přece většinou nenechaví! Ha, ha, ha...", zasmál jsem se ironicky.
„Jak se můžeš tak zlomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku, prostě moc věcí..."

„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, „díky kterým mně dnes zavolali z toho obchoďáku do práce. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními hosty a dojet pro tuto tvoji peněženku. Prosím, tady je!", řekl jsem dramaticky a vhodil ji Haně do klína.
„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!", zajásala překvapeně.
„Jakýpak méďo? Prve jsi mě nazvala: přitroublým imbecilem!"
„Odvolávám to - a už nikdy nic takového neprovedu", přísahala Hana.

Jenže jsem měl smůlu, hned příštího dne si přibouchla v kufru auta klíček od zapalování, takže jsem byl nucen jí dovézt z domova její klíček rezervní...


Žádné komentáře: