Střemhlav do trapasu

Jednou dávno, bylo to v sobotu odpoledne v roce 1960, tedy za "totáče" mi zavolal můj kamarád Pepa, zvaný Joe, a chtěl vědět co dělám. Já mu říkám, že momentálně dělám "gaučing" tj. ležím na gauči, nedělaje vůbec nic, ale zato večer mám rande s Jarmilkou. Tu Pepa sice znal a uznával jakožto "choditelnou" dívku, ale přesto se mu to právě dnes nelíbilo: „Miki, to rande okamžitě zruš, já mám úžasnej nápad a čekám tě na sto-pro v osum na Václaváku před Korunou. Jarmilce řekni, že k vám přijela třeba teta ze Zabrdiček, a že musíš, kvúli slíbenýmu dědictví bejt doma s rodiči, prostě - vymysli si něco!“ Nemaje prachy, tak se mi na to rande stejně moc nechtělo, čili udělal jsem zcela chybné rozhodnutí, vymluvil jsem se na příjezd nikoliv tety, ale bratrance z Křivoklátu a šel na sraz s chaotickým Pepou, netuše, že se takto dostanu do trapné situace, nuzáka který se musí vydávat ze něco  co není a co mu nesedí. To by se mi s milou Jaruškou nikdy nestalo, té bych otevřeně řekl, že nemám prachy a nemusel nic předstírat. Jenže Pepovi taková snobárna vždycky seděla.

„Miki, dobře, že jdeš, můj plán má jen jeden háček, kolik peněz máš u sebe?“, vítal mě Pepa.

„No, neblbni, Joe, já myslel, že prachy máš ty, dyk včera byl u vás „den brannosti“, já budu přece brát až v pondělí. Je halt vysoký datum“, řekl jsem mírně podrážděně.

„Tak to jsme v riti, já mám poslední 3 kačky, musel jsem vrátit dluhy. Kolik máš tady u sebe?“

„Já mám posledních 5 korun, víc ani vorla, a co jsi chtěl podniknout?“ 

„Já jsem slyšel, že tady naproti v Carioce jsou nově zavedený telefónky na každým stolu se svítícím číslem a tam si můžeš vybrat komu zatelefonuješ a prej tam choděj samý krásný kusy, tak to by chtělo to vyzkoušet, uznáš?"

Já si pomyslel, že to je blbina a ihned jsem to zamítl: "Ale tam přece musíš něco konzumovat, tak se tam vypravíme až příští tejden, dnes se můžeme tak akorát rozšoupnout tady v kiosku u těch buřtů. Když dáme prachy dohromady, tak to vyjde i na jedno pivo“, řekl jsem, když nám zavoněly opečené knaky pod nosem.

A jak jsme tak baštili ty špekáčky s hořčicí, říká mi Pepa najednou: „Čoveče, za tebou stojí auto na červenou, ňáká amerika a z tý na mně mávají dvě nádherný holky, pozor, ale teď mi ukazujou, že myslej tebe!“

Bral jsem to jako ubohý Pepův fór, ale když jsem se otočil, vidím, že skutečně v tom autě sedí dvě naše kresličky Vlasta a Dáša, stahují okénko a chtějí mi něco říct. Popoběhl jsem k autu a říkám: „Ahoj, holky, co se to děje?“

„Hele, Mirku, pomoz nám, ty znáš přece anglicky a my tomu Holanďanovi nerozumíme a on něco chce a blábolí o hotelu Hubertus, tak nám dělej tlumočníka, jo?“

„Děvčata, to, co on má s vámi za lubem, na to asi nepotřebuje tlumočníka, ale já se ho pro jistotu zeptám.“ Popošel jsem k němu dopředu a zeptal se ho co a jak, že dívky nerozumí.“

„On mi k mému překvapení řekl, že je tady přes víkend sám a chce se bavit, jestli bych jel s nimi na Jíloviště do Hubertusu, že on nás zve a všechno platí.“ Mezitím skočila zelená, ale on čekal dál a já mávl na Pepu a ten už se ho zeptal sám, jestli může jet taky.

Holanďan, pro mne z nepochopitelných důvodů souhlasil, asi proto, že v této situaci by jeho nesouhlas vypadal trapně. A tak jsme vyjeli ve zcela neobvyklé sestavě, totiž, tři muži a dvě ženy, směrem na Jíloviště. Pepa si sedl dopředu vedle Holanďana a já k těm kresličkám dozadu. Vlasta s Dášou mi jen vysvětlily, že šly po ulici a najednou u nich zastavil tenhle Holanďan a něco mektal, čemuž ony vůbec nerozuměly a přitom je zval, jak si domyslely, na projížďku Prahou a tak nasedly k němu do auta. Ale i za volantem dál cosi blábolil o hotelu Hubertus a když mě pak na Václaváku spatřily stát u kiosku z buřtama, byl jsem pro ně něco jako záchranné stéblo pro topícího se neplavce.

"Holky," řekl jsem ironicky, "já doufám, že chápete, co asi má ten dobrák s vámi za lubem". Dívky pokorně přiznaly, že už něco tušily a dostaly strach. Proto byly tak rády, že když pojedu s nimi, tak že se nemůže nic stát. Ovšem, že se ten můj kámoš sem do auta tak nějak vnutil, to nebylo fair, ten Holanďan vypadá jinak docela slušně.

"Ať už to je tak nebo tak, děvčata, víte co to je ten hotel Hubertus v Jílovišti? To je přece ten neluxusnější a nejvyhlášenější hotýlek, výhradně jen pro cizince! My, Češi, tam nemáme vůbec přístup, tam se platí jen devizama a jestli nás tam pustěj, tak to jedině proto, že jsme v doprovodu toho Holanďana - a to je zase to, co mě na tom zajímá nejvíc."

Ve vchodu do hotelu stáli dva livrejovaní strážci a pan De Vries se jim prokázal svým pasem a nás pak vpustili jako jeho doprovod bez kontroly dál. Tam jsme se pak posadili kolem většího stolu a Holamďan začal objenávat jídlo a pití a když mu Joe připomněl, že nám bohužel právě došly cigarety, tak hned objednal čtyři 4 balíčky Chesterfieldek. I když to bylo všechno opulentní, bylo mi to trapné, že jsme takoví český vyžírkové a začal jsem litovat, že jsem se toho zúčastnil. Děvčata byla jak v Říši divů a Pepa si medil. Najednou mi šeptnul do ucha: "Miki, nemáš u sebe aspoň drobný, potřebuju jít na hajzl a nevím, jestli se tam musí dávat mince do dveří."

"Tak to jsi uhod', že nemám ani desetník, ale řekni si panu De Vriesovi a začal jsem se kuckat smíchy. Pepa to riskl a šel na WC, protože musel. A jak se tak dále hodovalo a pilo, ozvala se Dáša, že musí a po ní Vlastička, že taky musí, takže Pepa je suverénně uklidnil: "Nebojte se, holky, nic se tam neplatí!"

Zábava chvílemi vázla, holky mlčely jak při mši a my s Pepou jsme střídavě vyprávěli panu De Vriesovi staré otřepané anekdoty a on se jim zdvořile smál. Začal to být stále větší trapas až konečně jsem dostal spásný nápad a navrhl Holanďanovi, že bychom ho jako na revanš pozvali tady k Pepovi na skleničku něčeho dobrého. Holky se omluvily, že je moc pozdě a že musejí už jít domů. Takže si vystoupily na Národní třídě a my jsme jeli do Pepova bytu na Vinohrady. Ten mi cestou špitnul do ucha: "Miki, to je nervák, já asi doma nemám nic k pití, kromě starýho zbytku Vlašskýho ryzlinku, ale ten je už napůl zkyslej..."

"Nevadí, tak mu aspoň dáme kafe, doufám, že ho máš doma!"

"Doprblé, kafe taky nemám, včera mi došlo!" A já zalapal po dechu...

U Pepy v bytě, kterému on odborně říkal "provozovna" jsme se rozhodli, že nejprve tomu vzácnému hostu nabídneme to zkyslé víno na stříbrném tácu v nóbl číších a pak se uvidí. Při prvním přípitku jsme s Pepou rozjeli rozčíleně vzrušený rozhovor v angličtině, aby host rozuměl: "Probůh, kde jsi tohle víno koupil, vždyť to je zkyslej šmejd!" zvolal jsem zlostně.

"No, to se mi ještě nestalo, to musím reklamovat! Pane De Vries, omlouvám se, to je mi moc trapné a jako s uděláním nemám doma jiný ročník!" omlouval se Pepa.

Pan De Vries na to řekl: "Pánové to se mi už také stalo, měl bych ale takový návrh. V autě mám naštěstí pár lahví kalifornského Chardonnay, že bych pro něco skočil dolů?" 

A tak Holanďan skočil pro víno, které nebylo zkyslé, jen trochu teplejší než má být, ale zato moc dobré, takže jsme s ním vymlaskli dvě lahvičky a mazali karty až do svítání...

https://youtu.be/zVBMX_Q7X9Y