Naštěstí pro ně byli náhle přerušeni ve při a v dohadování, vstupem tři elegantních, nikoliv již nejmladších dam s dotazem, jsou-li zde správně na srazu osmé bé reálného gymnázia.
„Milé dámy," řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů chlapeckého gymnázia, nemůžete bohužel být našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste už na první pohled výrazně mladší než my."
Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech se zeptala: „Patřili do vaší třídy také Weber, Švarc a Bučinský?" Franta zapomněl na svá bolavá záda a řekl: „Samozřejmě, že patřili! Fajn kluci to jsou, vy je znáte?"
"Ano, pak jsme zde správně! Doufáme, vážení pánové, že nás nevyhodíte", ozvala se ode dveří peroxydově plavá boubelka s balkonovitě vyklenutým hrudníkem: "My tři jsme jejich ženy, lépe řečeno: jejich vdovy!" Bělovlasá pípla: „Já jsem Kamila Weberová, tohleto lila je Zuzana Švarcová a to nejlepší je Zlatovláska Anita Bučinská."
Při večeři spadla jedna oliva Anně do dekoltu a ochotný Kája jí pomohl tu mršku vylovit. Franta si zas ukápl trochu vína, naštěstí bílého, na kalhoty, čímž vznikl podivný vlhký flek na exponovaném místě. Pozorná Kamila mu hned začala svým kapesníčkem tu skvrnu čistit a vysoušet.
Ani Zuzana nechtěla zůstat pozadu a požádala Honzu, zda by jí pomohl vylovit řasu z pravého oka. Ten se měl pochopitelně ihned k činu, čímž se nepřímo vyjádřily nové vzájemné sympatie a jenom oboustrannou zdrženlivostí nedošlo ke splynutí rtů...
V půl dvanácté rozjařené dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Všechny tři bydlely v jednom panelovém domě. Pánové se galantně nabídli doprovodit je domů, tedy až kamsi do horoucího Zapadákova, sídliště v Hájích. Při odchodu z restaurace chtěl Honza zaplatiit všechno dohromady, že si to pak muži mezi sebou vyrovnají. Franta okamžitě protestoval, že bude nejlepší, když si každý jednotlivec zaplatí rovnou za sebe a Karel ho doplnil vysvětlením: "Chápejte dámy, gentlemani sice nevymřeli, jenom bohužel trochu zchudli."
Už cestou v metru bylo všem jasné, že o přízeň lady Kamily se nebezpečně ‚futýruje‘ slaměný vdovec Franta. Boubelatou Anitu suverénně okouzloval starý mládenec Karel a na Honzu vyšla ta nejhezčí plnoštíhlá Zuzana. Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž poradili.
„Hele, kluci", světák Karel se zatvářil proutnicky, „jestli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový."
„Já jsem pro", kývnul Franta, „manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Honzo, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatej, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?"
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky", mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála kanasta, nebo člověče nezlob se..."
„Mluvíš jako intelektuál", přerušil ho Karel, „to jest člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než je sex!"
Nakonec se dohodlo, že půjdou do bytu k Zuzaně na skleničku něčeho dobrého. Tam pod vlivem vína a Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se Honzovi hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, správně, držte se Karla, je to prachař! Kromě té své nemalé penze, tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je fakt něco jako tiskárna na peníze! Doslovně, jak my jazykoví puristé říkáme: Švajcký rito! "
Rozhodl se tedy přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se Honzovi hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, správně, držte se Karla, je to prachař! Kromě té své nemalé penze, tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je fakt něco jako tiskárna na peníze! Doslovně, jak my jazykoví puristé říkáme: Švajcký rito! "
„Dámy, tohle mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere čtyřicet korun za hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 40 x 10 = 8000 Kč za den, za rok krát 365 to už hodí skoro tři miliony, a za deset let... pchá" a mávl rukou.
„To je blbec!" vypěnil vztekle Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk! A co opravy, a co krádeže kol!" Tentokrát se rozesmála i Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky.
„Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce modrou krev?"
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte na zámku v Mělníku."
„No, a vidíte, tady Franta, ten brzy dostane od anglické královny řád zlatých podvazků!"
„Ten Honza je zas nametenej, že neví co pindá", kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Franto, sám ses mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, on dokonce exportuje ty své králíky až do Anglie. Jeho firma Ferry Rabbits International Limited je dodává jako specialitu přímo pro Buckinghamský palác!"
"To je krásná ukázka toho", kontroval Franta, „co udělá jeden tlučhuba z faktu, že moji rodičové měli kdysi králíkárnu se čtyřmi angoráky! Sám se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se všech možnejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majland a jeden jeho obraz dokonce visí v Louvru hned vedle Mony Lízy."
"Pánové, vidím, že jste skutečně gentlemani a že jste až tak zas moc nezchudli, jak jste prve tvrdili", rozesmála se od srdce Zuzana.
Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -é- zvedne ruku."
„Já", hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauči dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domu." Franta se ihned hlásil: „To beru okamžitě, bydlim moc daleko, až v Li-libni!"
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon", pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas!", zaburácel Karel, „žbožňuju spaní na kanapi!"
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi ospalý?"
„Já vůbec spát nemusím", řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což v přepočtu odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům!
„Ale my s Kájou už dem do hajan", řekla netrpělivě Anita a přimkla se ke své oběti.
„Tak dobře", kývla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde společná snídaně u mně, souhlasíte?" „Ano, takže, dobrou noc", ozval se Franta a zamířil s Kamilou ke dveřím.
„Éště m-moment, pánové", Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, a-éé- teďka nevím co jsem to chtěl říct..." „Určitě nějakou pitomost", doplnil ho pohotově Honza.
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své kordy -é totiž proudy a prohlásíme, že tento večírek byl neobly-čejně, díky dámám, vydařenej. Přesně tak, jak by to udělali ty tři, nebo štyři, já teď nevim, mu-mušketýři..."
Na WC Aramis-Karel spustil: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muset štydět, a že štatečně obhájíte čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i... " a třikrát bouchl pěstí na vanu.
„T-to je toho," huhňal Franta „t-to já jsem jednou dokonce..."
„Pánové", přerušil je Honza, „odmítám takto licitovat. Gentlemani si užívají a mlčí!"
„Nóó, dyk to je právě to, co chci říct", Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísa-hejme si, že budeme absolutně pravdom-mluvný!"
„Ano, to je gentlemen agreement - tak přísaháme!" zvolali pateticky a zkřížili své proudy.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy na sebe významně mrkaly a jen stěží zadržovaly deroucí se smích.
Příští den dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedozelena vyspalých osob ke slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo dáváte cukru?"
„Já, jako vždy, prosím, jen jednu kostku", řekl Honza tiše.
„Já prosím jen o půlku kostky", špitl Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes výjimečně mám chuť na docela hořkou mocca.
