úterý 27. prosince 2016

Řekni mi, táto

Tento článek píši pro svou dceru Brigitu. a tak prosím mé čtenáře o shovívavost. Pokud snad hledají napínavou, či humorně vyfabulovanou četbu s vyvrcholením a překvapivou pointou, aby článek raději přeskočili a pokud možno nenadávali, že to je nudné čtení atd...

Když jsem vzal svoji dceru Brigitu prvně do náruče a ona se na mne podívala těma svýma kulatýma, šmolkově modrýma očičkama, zdálo se mi, že se mě chce zeptat: „Řekni mi táto, jak vypadá čas?“ Zřejmě jsem byl ovlivněn písní, která se tenkrát hodně hrála: Řekni mi mámo...
 https://youtu.be/1QZY81dduq0

Byl jsem své dcerušce otcem i matkou, samozřejmě se střídavými úspěchy, ale byli jsme taková harmonická dvojice, já jsem ji toleroval veškeré dětské prohřešky a vždycky to skončilo jen domluvou, nikdy jsem ji neuhodil a ona mi zas tolerovala poměrně větší počet mých kamarádek, které k nám přicházely a zase odcházely.

 A jak vypadá čas je zřejmé z této foto-koláže, kde jsem udělal časový střih a skok o osmatřicet let, čímž jsem docílil toho, že jsme oba, já i Brigita, stejně staří. Papír snese všechno, realita je ovšem něco jiného. Podoba je tu však je zcela evidentní, obě kulaté, plešaté hlavičky i podobný kukuč, takže naštěstí nemusím našeho tehdejšího pošťáka jakkoliv podezřívat, dceruška je určitě moje!

Později, když Brigit trošku povyrostla, jsme spolu chodili krmit kačenky k řece a jindy zase sbírat houby do lesa. Protože ona nacházela samé prašivky, houby jedovaté, byly totiž barevně hezčí, vymyslel jsem rafinovaný způsob hledání tak, aby našla houby jedlé. Hledal jsem o kousek dál a když jsem spatřil krásného hříbka, zavolal jsem: "Brigitko, pojď mi pomoct hledat, já tady někde cítím vonět hřiba, ale nevidím ho, nechal jsem si doma brýle!" A tak ona nacházela jedlé houby a já jsem je pouze vyčmuchával.

Ovšem nejčastěji a nejraději jsme si chodili zahrát golf na minigolfové hřiště a Brigitka mě občas benevolentně nechávala vyhrát.
A ještě později, když jí bylo dvanáct, jsme šli spolu prvně na dětský karneval a dcerka si usmyslela, že by chtěla jít za vílu máje. Protestoval jsem, že takový kostým na jedno použití stojí moc peněz a ona ve skříni objevila starou bílou noční košili a matčin letní slamák, že by to stačilo jenom různě kytičkami ozdobit. Inu, pustili jsme se do toho, ona nějak připevnila umělé květinky na klobouk a já pomaloval tu košili vodovkami spoustou květů všeho druhu a výsledek byl skvost! Jenom jsem se modlil, aby nezapršelo a celá ta nádhera se nerozmočila jako ten hliněný Golem.

 No, a potom se nám ty roky dlouhými kroky rozběhly závratnou rychlostí, najednou jí bylo čtyřiadvacet a vdávala se a potom v zápětí hned nato v devětadvaceti byla sama matkou holčičky Franky, která taky stárne šíleně rychle. Dnes už je jí sedmnáct let! Já nevím, co to je u těch dětí za fenomén, že tak rychle stárnou? Asi, že se ten čas stále zrychluje, takže můj den už nemá čtyřiadvacet hodin, ale sotva pět-šest, čímž se smrskl i rok na dva měsíce, jeden zimní a jeden letní. Ale ten zimní je vždycky delší!

Nakonec bych chtěl říct, že jsem šťasten, že se mi podařilo z dcery vychovat zdravou, inteligentní a charakterní, půvabnou ženu, která nikdy nefetovala, takřka nekouřila ani neholdovala alkoholu, takže si snad ani moc nefandím, když řeknu, že jsem ji vychoval dobře. A možná právě proto, že se narodila na první jarní den, převzala i moje životní krédo: „Vnímej růže a vyhýbej se bahnu!“

Žádné komentáře: