středa 18. dubna 2018

Cizinec z Texasu

Můj duševní vývoj v dětství byl ovlivňován jednak světovou válkou, jednak rodičovskou výchovou ve smyslu katolického Desatera a jednak dostupnou literaturou, z čehož musím přiznat velkou část tvořila také literatura braková. Detektivky v nichž dominoval vysoce nadaný Leon Clifton či Sherlock Holmes si  konkurovaly s romány kovbojskými ve dvou časopisech Rodokaps čili Romány do kapsy, jakož i jejich dvojčetem zvaným Rozruch.
A tady se musím vehementně zastat právě těch tzv. brakových románů kovbojských, které i přes ubohost děje, měly též kladný vliv na charaktery mládeže. V nálevně whisky bývalo sice zpravidla  více olova než vzduchu, ale cizinec v kraji nebyl obávaným migrantem, nýbrž vždy gentlemanem k ženám a fair-play ve sporech a při soubojích. Příkladně takový cizinec z Texasu, říkejme mu třeba Bleskový Calwert, měl vždycky ostře řezané rysy, bronzově snědou tvář ošlehanou větry (nikoliv vlastními), byl vysoký šest stop a dva palce, měl široká ramena, štíhlý pas a nikdy naopak. Jeho colty musely viset zatr...(tři tečky) nízko. To byl pravý hrdina našich klukovských představ, takovým chtěl být každý z nás a to zanechalo i své stopy v našich duších. Byli jsme romantičtí, galantní, čestní a po většině i pravdomluvní. .

Proto se nemohu smířit s představou, že teď v moderní době, se některé pojmy zcela obrátili naruby, takže pravda a láska se stala nadávkou a podlá anonymita mazaností. Ve střetech lidí o cokoliv, se projevuje značný deficit čestnosti a fair-play ve vztahu k soupeři. Dnes v mezilidských diskuzích nikomu nevadí, že bojuje křivě a ze zálohy  proti čestnému soupeři. On se nestydí, on je pyšným na svoji zbabělost! Jemu není trapno pateticky pronášet téze o nichž i ten poslední dorfs-trottel ví, že jsou vylhané. Nebo mně vadí těžce, když se vůči starším ženám používá ono oficiální, nevkusné označení "starobní důchodkyně", což neguje naši úctu k ženám-matkám. Kde zůstala galantnost? Život je tak děsně krátký a my si ho sami ničíme nesmyslnou nenávistí,  proč, proboha, nemůžeme žít konečně jednou šťastně a bez podezírání a nevraživosti, v tom našem překrásném, rodokapsovém, zaškudlaném  údolí diamantů, český ráj to na pohled?

Na Divokém západě platilo to nejjednodušší pravidlo, kdo je padouch. Prostě ten, kdo tasil první, nebo ten kdo napadl druhého zezadu, to byl vždy zavrženíhodný křivák a padouch. Z těchto takzvaných brakových románů jsme jako kluci do sebe nasávali určitý smysl pro fair-play, pravdu, čestnost a gentlemanství. To právě teď té dnešní generaci chybí, ti nemají před očima žádné kladné vzory, žádného Masaryka, jenom kauzy s podvodníky a korupčními  politiky. Sokolů, trempů a Skautů je minimum, ti už nejsou "in", ale jejich úlohu vychovávat mladé charaktery nikdo nepřevzal, takže se raději vžilo oslovování  "tý vole!"

Zakončení brakového románu bylo po vzoru pohádek pro malé děti, také šťastné: Dobro vždy zvítězilo nad zlem, kladný hrdina nad padouchem a navíc si vzal tu nejkrásnější ženu a dceru největšího rančera a pak byl happyend. U nás je to všechno naruby, my známe jen problémy. Bohužel je tady fakt, že se ta mlčící, většinová a spokojená část naší populace nebrání a nechává se neustále rozeštvávat tou přiblblou, věčně nespokojenou a radikální menšinou, propagující "blbou náladu" a referendum jako její lék... 
Tito budiči blbé nálady mají sen, že jednoho krásného dne s nenávistným výrazem fotbalových fanatiků ve tváři, budeme řvát v ulicích: "My chceme vystoupit z EU a NATO!"  Jsem vlastně rád, že už jsem jen starým páprdou - a že se tohoto tristního konce, doufám, nedožiji...

Žádné komentáře: