čtvrtek 5. ledna 2017

Ruleta, pověry a Eva

Ještě dnes, když jezdím někdy do Německa, kde jsem žil dlouhý čas, sedmadvacet let, neodolám, abych si nezašel do kasina na takzvanou francouzskou ruletu. U nás jsou, já nevím proč, samé rulety americké, co svojí hektikou a kultivovaností, přímo děsí. Vzduch jako v udírně a stresový krupiér, který je na to vše sám, jednou rukou rychle shrabuje prohrané žetony, druhou vyplácí výhry a roztáčí kuličku jako o závod s prchajícím časem...

Pravým opakem je ruleta francouzská, tam se chodí v gala, jako na koncert, ve společenském úboru a zde panuje decentní atmosféra. Hraje se u velkého stolu se čtyřmi krupiéry, hráči mají dostatek času na rozmístění svých žetonů na stole, až do chvíle, kdy se ozve: „Rien ne va plus - ukončete sázky!“ Po vyplacení výher řekne hlavní krupiér: „Messieurs, faites vos jeux - pánové uzavírejte sázky,“ a kulička se opět rozběhne.

Psal se rok 1975, bylo mi báječných 44 let a přestože jsem nebyl nikdy pověrčivý, tak pod vlivem rulety jsem začal věřit na různé nadpřirozené úkazy. Začalo to docela nevinně, zdál se mi takový sugestivní sen o čísle 29. Když jsem to vyprávěl v práci, řekla mi jedna kolegyně, že četla ve snáři, že takové číslo se má vsadit do rulety a to prý určitě vyjde. Považoval jsem to za pitomost, ale nakonec v neděli odpoledne jsem se vydal prvně do kasina a vzal jsem si sebou pro jistotu jen 50 Marek. Asi hodinu jsem na nic nevsázel a jen se díval jak to funguje. Pak jsem najednou vsadil 10 DM na tu 29 a vyhrál 350 marek! To mne nabudilo a já přidal na to číslo dalších 10 DM a znovu vyhrál! Tentokrát dvojnásobek 700 DM! Přidal jsem ještě 10 DM do třetice - a prohrál. Spočítal jsem své finance a zjistil, že jsem z původních 50 Marek měl teď 950 DM. To bylo radosti na Starém bělidle, ale už jsem na nic nečekal a upaloval domů!

Teprve asi o dva měsíce později jsem jel znovu do kasina, i když se mi žádné číslo nezdálo. Přede mnou se stále motalo jakési dýchavičné autíčko s poznávací značkou MTK-CZ 44. To číslo se mi líbilo, vždyť MT je můj monogram, K je kasino, CZ, že jsem Čech a 44 let mi je, takže to musím vsadit! Ovšem ruleta má jenom 36 čísel, takže to je blbost. Teprve když jsem seděl už asi půl hodiny u rulety a náhle vyšla čtyřka, na kterou jsem neměl nic vsazeno, napadlo mne, že ta čtyřiačtyřicítka asi znamenala, že čtyřka půjde dvakrát po sobě. Vsadil jsem tedy na ni celý stomarkový žeton - a čtyřka se opravdu opakovala! Zabral jsem tři tisíce pět set Marek! I pan krupiér se divil. Koupil jsem si v obchodě s elektronickými lákadly spoustu věcí a tím si splnil vícero přání najednou. Třeba kufříkový radio-magnetofon SHARP mám ještě dodnes!

Svoji příští návštěvu kasina jsem však odkládal tak dlouho, dokud opět nepotkám auto se značkou MTK-CZ. Mezitím už mi bylo jasné, že MTK neznamená můj monogram a kasino, ale označení tamního kraje mezi řekou Mohanem a pohořím Taunus, to jest: Main-Taunus-Kreis. V Mohanu muselo utéct spousta vody, nežli jsem takové číslo uzřel, a to zrovna v situaci, kdy se mi to vůbec nehodilo. Právě jsem spěchal na schůzku s jakousi Renátou G., dle úsudku druhých prý velmi atraktivní dámou, z inzerátu "Seznámení hledají". Protijedoucí stříbrný mercedes s poznávací značkou MTK-CZ 222 mi však signalizoval němý vzkaz, že dnes přijdou tři dvojky po sobě! To bylo pro mne dilema: Renáta či ruleta? Pochopitelně, že to vyhrála ruleta a já odjel místo na rande do kasina.

Cestou ve mně uzrál geniální nápad. Musím postupovat následovně: nejprve nevsázet nic a čekat až přijde první dvojka, potom na ni vsadit celých 200 marek, které mám u sebe, tím vyhraji sedm tisíc a tu celou výhru vsadím znovu na dvojku a její chevaly - a mám sto dvacet tisíc! Když jsem vstoupil do herny, zaslechl jsem u jednoho stolu čistou češtinu: „Já už chci jít za Kájou, Evo, pudeš se mnou?“ tázala se hezká blondýnka ještě hezčí brunetky. „Ne, zatím ješte ne, jdi sama, vono mě to baví, já si chci ještě zahrát“, odpověděla tázaná.

Na právě uvolněnou židli jsem se rychle posadil a začal napjatě sledovat hru. Dívka vedle mne sázela velmi opatrně, vždy jen dva 5 DM žetony na hru. Bylo mi jí tak trochu líto, protože vím, že tímto způsobem se prakticky nedá nic vyhrát. Řekl jsem jí tiše: „Počkejte si až přijde dvojka a potom vsaďte naplno!“ Dívka se ke mně otočila s udiveným kukučem v hnědých očích: „Jé, vy jste Čech?“ Začali jsme spolu trochu konverzovat. Bylo jí divné proč stále nic nesázím, a protože ta zatracená dvojka ne a ne přijít, nevydržel jsem to a začal jsem jí předvádět, jak se má ta ruleta hrát. Vysvětlil jsem jí, co to jsou orphelins, cheval, karré a velká či malá série. Nicméně jsme oba i nadále prohrávali, ona o něco pomaleji než já. Ale potom to přišlo: ve chvíli kdy jsem prohrál poslední žetony a hodlal si, navzdory svým zásadám, dojít vyzvednout další peníze do bankomatu, padla nečekaně dvojka!
Jediná možnost jak zachránit můj plán, byla obrátit se o pomoc k mé sousedce: „Slečno, Evo, prosím, nezlobte se, ale já právě teď musím vsadit dvě stovky na dvojku a už nemám žádné peníze, buďte tak příšerně laskavá a půjčte mi je. Za ty dvě stovky vyhraji sedm tisíc, za které pak vyhraji sto dvacet tisíc, takže na tom vyděláme oba. Vím, že se ta dvojka bude ještě dvakrát opakovat.“ Dívka na mne hleděla útrpným pohledem jako matka na své dementní dítě s vodnatou hlavou: „Jak tohle všechno, pro Boha svatého, můžete vědět?“
„Slečno, všechno vám vysvětlím později, teď nemám čas, abych došel pro peníze do bankomatu, tato příležitost se už nikdy nenaskytne, vše teď závisí na vás!“ řekl jsem zoufale.
Dívka zaváhala: „Ale když já mám už jen dvě stovky, všeho všudy!“
„To stačí,“ řekl jsem, „jednu stovku dáte za mne, druhou za sebe, a o tu výhru se rozdělíme na půl. Kdybychom náhodou prohráli, dám vám ty dvě stovky zpět, takže vůbec nic neriskujete!“

„Rien ne va plus!“, oznámil krupiér ukončení sázek a dívka hodila bleskově dvě stovky na stůl a já je přisunul na dvojku. Nastalo třeskutě napjaté očekávání, potom kulička zarachotila a ozvalo se: „Zweiundzwanzig, schwarz, pair, passe!
„Tak, a padla dvaadvacítka,“ vydechla zklamaně dívka.
„Do p...sakrblé,“ zaklel jsem vztekle skrze zuby, zavčas se ovládnuv, „ta debilní dvaadvacítka mě nenapadla, ale tři dvojky to přece byly!“
„Hmm, a přece se točí...“ pokývala hlavou a smutně se usmála.

Zvedl jsem se od stolu a ujistil dívku: „Nebojte se, slečno, nechci utéct, ale dojdu si jenom pro peníze do bankomatu ve vestibulu.“ Zde mne však čekal další trapas, automat mně odmítl vydat peníze s poukazem na vyčerpání denního limitu. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již dnes ráno vybíral čtyři stovky na nákup. Vrátil jsem se k dívce se slovy: „Teď mne určitě budete považovat za nějakého gaunera, ale, je mi vás líto, musíte zde se mnou vydržet až do půlnoci, kdy mi ten přitroublý automat vydá mé vlastní peníze.“
„Kdybyste byl gauner", řekla dívka mile, "tak byste se sem nevrátil, ale moment, mám nápad: teď je teprve deset, dejme dohromady všechny drobné, co nám zbyly, možná že si budeme moci dát aspoň kafe, aby nám ty dvě hodiny lépe uběhly.“
„U mně je to jednoduché, mám přesně dvě marky dvacet“, řekl jsem.
„A já mám osm padesát“, řekla vítězoslavně ona.
„Tak to je dobrý, to se dnes rozšoupnem!“

Prošli jsme hernou do přilehlé vinárničky, a když nám číšník automaticky předložil jídelní a vinný lístek, připadalo mně nemožné a trapné objednat jenom kávu a tak jsem ho požádal o kaviárové a langustové sendviče a sedmičku červeného vína „Chateauneuf-du-Pape“.
„Vy jste se zbláznil, víte co to bude stát?“ zděsila se dívka.
„Slečno, podívejte: my jsme mohli dnes vyhrát sto dvacet tisíc marek, to sice nevyšlo, ale kvůli tomu přece nebudeme truchlit a hladovět. Život je fajn, buďme tak trochu bonviváni. Na zaplacení si bude muset ten vrchní počkat, tak jako my, až do půlnoci, než mi bankomat vydá prachy!“
„Na mne jdou mrákoty, to jsem ještě nikdy nezažila, a to prosím ani nevím s kým zde sedím u stolu...“ řekla dívka rezignovaně.
„Promiňte, Evo, že jsem se dosud nepředstavil a dovolte, abych vám zároveň taky vysvětlil tu mojí chiméru o těch třech dvojkách. Navíc bych vám chtěl poděkovat za důvěru i když si o mně asi myslíte, že mne matka, coby kojence, koupávala v moc horké vodě.“

Během příštích svou hodin jsme si s půvabnou Evou padli vzájemně natolik do oka, že jsem vůbec nelitoval, ani neuskutečněného seznámení s Renátou, ani té prohry v ruletě.
„Jste moc milý“, řekla mi najednou, „ten večer s vámi je snad vůbec to nejhezčí co jsem zde ve Wiesbadenu prožila, ještě že jsem nešla s Jarkou ke Kájovi.
„Evo, štípněte mne do tváře, ať vím, že se mi to nezdá!“
„Nejsem komár, mohu vás jedině pohladit...“
„Můžete všechno, já bych bral i polibek.“
„Neušlo vaší pozornosti, že zde nejsme sami?“, rozesmála se Eva.
V tom okamžiku mi bylo jasné, že i ta pověra opravdu zas vyšla, to jenom já jsem ji špatně pochopil!

Žádné komentáře: