středa 4. ledna 2017

Dvě strany téže mince

Kdysi jsem kdesi četl, že člověk má dvě strany jako mince, přitom zhruba 90% lidí ukazuje světu jen tu svou lepší stranu, čokoládovou, neboli stranu Panna, ale tu horší stranu Orel, ukazuje jenom, když se z nečekaného vnějšího popudu neovládne a popustí otěže vzteku. 
Dvě dávné přítelkyně Jana a Dana se scházely na "pokec", vždy první pondělí v měsíci v kavárně "Mocca". Obě byly samy, starší Jana byla vdova a mladší Dana byla rozvedená. 
"Tak co, Dani, jak se ti daří v tom novém zaměstnání jako koncipientka u advokáta? Seš už samý prachy a nevíš co s nima?"
"Ach ne, Jano, ani se neptej, je to z deště pod okap, já tam zřejmě nevydržím, ten šéf je ke mně den ze dne drzejší! A ty jeho nechutné, ale rádoby vtipné narážky na má prsa! Myslím, že mu brzy jednu vrazím a tím u něj skončím!"
"Nojo, to se dalo čekat, právníci jsou neurvalí suveréni."
"Víš, Jano, já mám takovou představu, být jako ty, to jest sama sobě šéfkou!" 
"Tak to se ti povedlo, co já bych za to dala pracovat námezdně osm hodin denně, mít své jisté a po "padla" jít s čistou hlavou a bezstarostně domů. Ale já musím neustále pracovat po večerech i o víkendech, abych vyšla s příjmy a náklady firmy, musím dělat daně, musím doplňovat archiv nových zájemců, musím se starat o propagaci a musím se především starat o své klienty, aby byli spokojeni a nedělali mi anti-reklamu." Jana si zapálila cigaretu.
"Tak fajn, Jano, co kdybychom si to hopsly? Já převezmu tu tvoji "Seznamku" a ty půjdeš šuftit k tomu mému advokátovi!" vyprskla Dana.
"Nó, to by bylo něco, Dani, necháme si to řešení zatím rozležet v hlavě do příště..." smála se Jana.

O měsíc později se obě kamarádky v téže kavárně opět sešly a překvapivě, mladší Dana byla pro, tuto výměnu skutečně realizovat. Hloubavější Jana mluvila zdrženlivě: "To je totiž tak, Dani, já bych byla taky pro, všema deseti, ale nejradši bych ti to všechno prodala. Celou firmu, včetně zařízení kanceláře a přilehlého bytu a sama bych si našla jenom malý pěkný byteček, něco jako máš ty na Vinohradech. To ovšem znamená velkou finanční zátěž pro tebe, kterou bys mi sice mohla postupně splácet. Riziko je ovšem v tom, že jsi v tomhle oboru nezkušená a kdybys s tou Seznamkou zkrachovala, tak bych já zůstala bez peněz. Rozuměj, takhle mám jakž-takž určitou jistotu v tom firemním kapitálu, chápeš mě?"
"To chápu, Jani, ale podívej, to vlastně problémem není, já jsem s pomocí mé právničky z mého Arnošta vymámila slušný kapitál! On zavinil rozvod, měl těhotnou milenku a jako ředitel firmy, měl i dost peněz, takže musel solit. Nechtěla jsem po něm, jak víš, ani byt, ani auto, ani garáž, jenom prachy, takže můj dnešní byt bych ti přenechala jen tak, byt za byt, a tvoji firmu a kancelář bych ti zaplatila hotově! Co ty na to?"

A tak se dvě kamarádky nakonec dohodly na této neobvyklé "přehazovačce" a Jana, když viděla ten balík peněz v hotovosti, řekla: "Tak to já ještě počkám s tím novým zaměstnáním a vezmu si konečně krásnou dovolenou na ostrově Ischia, ale ty první dva týdny tě ještě budu zdarma zaučovat do tvého nového džobu!"
Po týdnu zapracovávání se Jana zeptala Dany: "Řekni mi upřímně, Danuško, nezačínáš toho vekslu litovat?"
"To tedy ne, naopak začíná mě ta práce s klienty bavit, jedině co mě štve je ten soused Jan Amos Winkler. Ten blbec hraje na piano do jedné v noci a když jsem mu to druhý den vyčetla tak byl na mně ještě drzý!"
"Jó,jó,jó on skládá nějaké muzikály, taky jsem ho někdy v noci slyšela hrát, ale mně to nevadilo, já spím tvrdě jako poleno." 
"To mě tedy vadí, on mlátí do piana jako hluchej do vrat! Kdyby to byly aspoň něco známého, a kdyby to bylo přes den, tak nic neřeknu, ale takhle jsem se musela už ozvat a zabouchat na zeď. To ho ovšem rozzuřilo k nepříčetnosti, takže mě teď tvrdě nenávidí!"
https://youtu.be/ecsduK5ju6w

„Dano, že by takovej inteligent nevěděl, že máš právo na noční klid? To zas nemůžu pochopit já!".
„Tenhle profesor je sprostej jak dlaždič! Víš co mi řekl? Že jsem kuplířka, která za prachy dělá lidi nešťastné, a že má firma by měla být zákonem zakázána. Na mou námitku, že moji klienti hledají přátelství a lásku a já jsem jim v tom hledání nápomocna, mi řekl, že to je blbost, protože žádná láska neexistuje! Je to jenom primitivům vsugerovávaná oblbovačka! Láska je ve skutečnosti duševní choroba z nadprodukce hormonů!"
„Máš pravdu, Dano, ten člověk asi není normální", kroutila hlavou Jana, „a já jsem si myslela, že se s ním dá docela mluvit." 
Načež Jana odjela na dovolenou a Dana musela dál plavat sama. Jednou, když se vracela odněkud večer domů, uslyšela už na schodišti dunivé akordy linoucí se z profesorova bytu. Hladina adrenalinu v krvi jí okamžitě prudce stoupla a ona začala jako pominutá bušit pěstmi na jeho dveře: „Hej, Pane Winklere, je už půl jedenácté, zanechte toho třískání do kláves, nebo zavolám policii!" Klavír utichl, ale dveře se neotevřely.

Šla tedy do svého bytu v naději, že bude pro dnešek klid. Sotva však za sebou zavřela dveře ozval se pronikavě zvonek... Když otevřela, stál proti ní nebezpečně rozkročený profesor Winkler: „Vážená dámo, já si vyprošuji, abyste nebouchala na mé dveře, na zdi, na zábradlí a bůhví na co všechno. Mezi inteligenty se totiž dá jednat jinak, pokud to nevíte, existuje také takzvaný kompromis, na kterém se svářené strany mohou dohodnout když chtějí, ale vy se asi ráda hádáte. Konečně, co se může očekávat od citově vyhaslé ženy, která sama neví jestli chce být ještě k mání? Jedině to, že zavolá na pomoc policii..." řekl Winkler a ťukal si na čelo.

„Zadržte příval slov", skočila mu do řeči Dana, „pojďte dál, ať se nehádáme mezi dveřmi, to dělají alkoholici a domovnice. Já jsem vždycky ochotna se dohodnout na kompromisu, ale vy jste ten, kdo se dohodnout nechce. Vy mne napadáte, že jsem citově vyhaslá a sám se chováte jako mechem obrostlý, bezcitný, balvan!"
„Paní, Dano Ernestová, já vám řeknu v čem je Váš problém, vy zaprvé nemáte smysl pro hudbu a romantiku a proto vám můj klavír tak strašně vadí a zadruhé, vy máte zřejmě finanční problémy s tou vaší pochybnou firmou, a tak si vyléváte vztek na mně - tak je to!"

„To je vrchol drzosti a výmyslů, co vy můžete vědět o mých financích!", vypěnila Dana.
„Pošťačka mi cosi naznačila stran různých upomínek - a chytrému napověz", ušklíbl se ironicky.
„Pane profesore Winklere, při vašem vzdělání, neodvádějte pozornost od našeho problému na něco jiného! Jediný můj problém jste vy, protože nedodržujete noční klid v domě a dnes mně právě došla má svatá trpělivost! Ostatní si vyřídíte s policií, já se s vámi dohadovat nebudu!"
„Má to snad být ultimatum?"
„Ano, ultimatum! Ovšem je tu ještě druhá možnost řešení, že vy budete napříště dodržovat noční klid, dáme si pac a pusu na usmířenou a bude po problému..." Dana naznačila vzdušný polibek.
„Prosím vás, že zrovna vy takhle mluvíte, víte vy vůbec co je to polibek?"
„Ne, ale tuším, že mne poučíte", řekla jedovatě Dana.
„Milerád. Polibek není nic jiného než splynutí dvou sliznic a to nic neřeší! Dobrou noc!"
Profesor se prkenně uklonil, načež se otočil na podpatku a odešel do svého bytu.

O dva dny později se domem rozlehla silná detonace, dům se zachvěl jak při zemětřesení a než mohla Dana zjistit, co se to vlastně stalo, zazvonil u jejích dveří zaprášený, ušmudlaný a krvácející soused profesor Winkler: „Paní Ernestová, proboha vás prosím, řekněte mi co mám dělat, mně vybouch‘, představte si, celej můj byt!" 
„Pojďte dál, tady se posaďte, já se jdu podívat co se děje", Dana mu podala čistý ručník," tady to si zatím přiložte na tu ránu na čele, hned jsem zpátky!" Byt byl skutečně jak po vybombardování. Odněkud tekla voda na podlahu a okno v kuchyni bylo vyražené. Dana ihned uzavřela kohout od plynu i hlavní uzávěr vody, vypnula proud a vrátila se do svého bytu. Načež začala telefonovat jako mistr světa na všechny možné strany: na hasiče, na plynaře na instalatéry i na policii.

„Zavoláte mi taky doktora, drahá paní, vždyť já jsem si jen chtěl uvařit kafe a vtom bác!", řekl profesor skoro plačtivě, „a podívejte se jak krvácím", a ukázal jí ručník od krve.
„Moment, doktora zatím volat nemusíme, ukažte, já se na to podívám sama, mám kurz první pomoci. Vidím, že to je jen škrábnutí, tak to hned vydesinfikujeme a bude to", rozhodla suverénně Dana.
„Co jenom budu teď dělat", hořekoval profesor, „byt mám na padrť a krvácím..."
„To nic, profesore, piáno je celé a než se ten váš byt dá zase dohromady, můžete tady u mne bydlet, lidi si přece musí vzájemně pomáhat, ne?"
„Paní Dano, vy jste na mne tak hodná, že to nemohu ani pochopit... Vy si víte rady snad úplně se vším a já vám za to strašně moc děkuji a slibuji, že už vás nikdy neurazím. Byl jsem k vám nemožnej a hrubej, ale teď jsem rád, že jsme se oba poznali, naše obě strany téže mince, jací jsme ve skutečnosti a že, kdybyste souhlasila, tak bych si vás nejraději vzal za ženu!"
Dana se rozesmála: „Mám dojem, profesore, že jsem asi ten váš úraz na hlavě podcenila, máte patrně horečku a možná i, nedej bože, otřes mozku...?"

Rekonstrukce profesorova bytu včetně vymalování trvala šest dní, jakož i bydlení profesora v bytě u Dany. Hrany jejich dvou povah se obrušovaly a jejich duše si postupně na sebe zvykaly. Cirka o rok později se Dana Ernestová stala paní Winklerovou. 

Žádné komentáře: