* Moto: Pandemie není sice sranda, ale nesmí se zvrhnout v buzeraci lidí. *
Sestře bylo čtrnáct let, když k nám přišel pan doktor, ona tvrdila, že má jenom anginu, protože jí bolí v krku, a že ona jako zpěvačka tím často trpí. Jenže pan doktor okamžitě konstatoval hepatitis a řekl mi, že tato epidemická choroba má inkubační dobu 4 týdny, takže abych si to hlídal a kontroloval si jednak bělmo oční, jestli nežloutne a moč, jestli nemá barvu černého piva..?
Přesně na den v sobotu za čtyři týdny, jsem objevil nejprve žluté bělmo, potom hned černou moč. Na pondělí ráno mi doktor objednal "Infekční" taxi a sestra Blanka mi vzkázala po matce, abych si sebou určitě vzal kytaru, že v téhle nemocnici je to děsná otrava a ona by si chtěla zase trochu se mnou zazpívat. Jenže já byl právě ve stresu, studoval jsem na technice, teď byl květen a já věděl, že v červnu musím dělat 5 zkoušek a pobyt v nemocnici trvá pět týdnů a pak ještě dva týdny doléčení v Karlových Varech! Bylo mi jasné, že se to nedá stihnout, ale doufal jsem, že mi škola dá aspoň 2 termíny na pozdější dobu, což se ovšem nestalo, termíny navíc dostávali jen tzv. "dělnické kádry" a my "tzv. buržousti" jsme neměli nárok na nic, ba ani na stipendium. Takže jsem po prázdninách musel dělat všech pět semestrových zkoušek v 10 dnech!... Taxikář se moc divil, že si do nemocnice beru kytaru! Když jsme pak vjížděli do nemocniční brány, překvapilo nás oba, že na jednom z balkonů mi nadšeně mávají pomocí polštářů na uvítanou, tři krásné pacientky a volají: "Vítej, mezi nás, kytaristo!"
To způsobilo takový rozruch, že jsem si připadal být slavným jako Paganini. Dokonce i na příjmu pacientů na mě čekala delegace chlapů a hned si mě zamlouvali, abych prý přišel na jejich pokoj, protože tam mají jednu postel volnou a nechtějí tam dostat nějakého otravného páprdu, ale radši mladého kytaristu! Vyšetřujícímu lékaři to bylo jedno a tak jsem se šťastně dostal do té party na osmi-lůžkovém pokoji...
Chlapi ji obstoupili ze všech stran a žadonili: "Sestři, my jsme tady taková parta, která si fajn rozumí a tenhle kytarista sem dobře zapadne, nechceme sem dostat nějakého páprdu-mrzouta!"
Ozval sem se taky: "Sestřičko Eliško, jestli nemáte nic proti mně, tak mě tu nechte a toho páprdu dejte tam co máte volno, sem by se nehodil, prosím vás snažně..."
"Já proti vám přece nic nemám, ale slíbila jsem včera jedné mamince, která má dcerušku na ženském patře tady nad tímto pokojem, že dnes sem přijede její synáček, aby si mohly obě děti povídat z balkonu na balkon..."
Skočil jsem jí do řeči: "To je výborný, sestři, ten maminčin synáček jsem totiž já, je vidět, že moje máti vypadá podstatně mladší než ve skutečnosti je!"
Eliška zrudla, bylo jí to trapné a řekla jen: "Dobrá!" Chlapi zajásali a ona mi začala rychle odebírat krev. Jenže byla natolik nervózní, že se nemohla trefit do žíly a tak se podařilo té krásné Elišce rozpíchat mi obě ruce tak, jak by to nedokázala ani notorická začátečnice.
.
A pak si moje chytrá sestra vyjednala s vrchním lékařem obou infekčních oddělení, že se můžeme spolu stýkat a bavit ale jen na neutrálním území, to jest na schodištní přestávce mezi prvním a druhým patrem, kde probíhala pomyslná demarkační čára mezi muži a ženami. Místo tedy hovorů z balkonu na balkon, kde se muselo kvůli větru křičet nahlas, jsme se scházeli s Blankou na schodišti, kde mi ona předávala nemocniční zkušenosti.
To se ale rychle rozkřiklo, s Blankou přišla vždycky některá z jejích tří spolu-pacientek na pokoji, to jest: blondýna Marula (24), nebo rusalka Hana (19), či brunetka Luďka (16). To byla pro mně pastva pro oči, líbily se mi všechny tři, ale mé city patřily Elišce (23), se kterou jsem se vídal v denním styku a vždy když měla službu jsem jí pomáhal s vozíkem na odběr krve jezdit po chodbách k jednotlivým pacientům...Jednou přišly s mojí sestrou Blankou všechny tři současně a navrhly, že by to bylo velice originální, kdybychom s vedením nemocnice dohodli udělat na sobotní odpoledne takovou estrádu pro pacienty. Já, že bych to mohl režírovat a hrát na kytaru, Marula by si připravila recitaci básní, Hana by byla ochotná s Luďkou nastudovat a zahrát nějakou příhodu o papouškovi a Blanka, jako jediná profesionálka, by to měla zachraňovat svým sytým zpěvem (zpívala s Kühnovým dětským sborem i v Národním Divadle).
Ocenil jsem to jako geniální nápad a ihned jsem se pustil do přípravy jakéhosi libreta pro asi dvouhodinový program. Samozřejmě, že vše bylo závislé na vedení nemocnice, aby s tím souhlasila a poskytla prostor pro, nevím ještě jak početné, publikum.
Měl jsem na to málo času, Blanka už totiž byla ohrožena odjezdem na doléčení do Karlových Varů. Dalším z nápadů těchto dívek byla zvláštní pošta, to jest posílání psaníček na níti z balkonu na balkon. První psaníčko jsem dostal od Luděnky. Poslala mi v obálce pozdrav s pramínkem vlasů a s růžovou mašličkou. To byla úplná senzace, chlapi na mém pokoji to viděli a nelenili to zesměšnit a publikovat. Do obálky od pramínku vlasů mi v mé nepřítomnosti nastříhali svoje hnusné chlupy a když přišla Eliška, vyprávěli ji o mém dopise, co mám ve stolku, načež mě popichovali, abych to ukázal také Elišce. Já nic netušíc jsem ji to chtěl ukázat - a pak přišlo velice trapné zklamání. Eliška se zachovala jako dáma, řekla mi, že mám přijít na ošetřovnu a tam mi pak domlouvala, abych si z toho nejapného vtipu kolegů na pokoji nic nedělal, oni jsou prostě hrubí a hloupí. Ujistil jsem ji, že i já to tak také vidím, ale Luďka, by se to neměla dozvědět, asi by ji to ranilo. Také jsem vycítil, že na mně Eliška trochu žárlí a že je škoda, že při infekční žloutence platí přísný zákaz líbání...
Druhé psaníčko jsem dostal překvapivě od Maruly. Byla to její moderní báseň, které jsem celkem nerozuměl, ale bylo vidět, že Marula je nadaná básnířka. Růžová obálka s pouhým nápisem: "Vám, pane MT..." nenechala na pochybách nikoho, komu toto vyznání patří, ale to všechno ostatní jsem já prostě vůbec nepochopil, byl to pro mě rébus, posuďte sami:
"V šílených vírech nekonečných závratí, zahořklých popelem věčných soumraků, vtom vešel jste Vy, muž dokonalý, jakoby z oblaků. A do toho hudba sfér, na napjatých nervech, hrající krvavé sonety jen bledých přízraků pár...atd-atd..." Chtěl jsem ji poděkovat na schodišti, ale přišla tam s Hankou a tak jsem se nemohl vyptávat na obsah její básně, ale začal jsem nadávat na moji postel, ze které mě už brní hlava jako škopek...!Na našem pokoji neměl nikdo polštář pod hlavu, ale jen takové jakési šikmé klíny, tvrdé jako matrace.
"V šílených vírech nekonečných závratí, zahořklých popelem věčných soumraků, vtom vešel jste Vy, muž dokonalý, jakoby z oblaků. A do toho hudba sfér, na napjatých nervech, hrající krvavé sonety jen bledých přízraků pár...atd-atd..." Chtěl jsem ji poděkovat na schodišti, ale přišla tam s Hankou a tak jsem se nemohl vyptávat na obsah její básně, ale začal jsem nadávat na moji postel, ze které mě už brní hlava jako škopek...!Na našem pokoji neměl nikdo polštář pod hlavu, ale jen takové jakési šikmé klíny, tvrdé jako matrace.
Hanička se tomu hlasitě rozesmála, říkala, že jí maminka musela donést z domova její zamilovaný květovaný polštářek, aby zde vůbec mohla usnout...A tentýž den, o něco později odpoledne jsem pak z mého "Záhořova lože" zpozoroval, že se jakoby za zábradlím našeho balkonu, z oblohy snáší na niti krásný, červený, květovaný polštář od Haničky! To byla další senzace pro mé kolegy na pokoji... "Ten blbec dostává nejen milostný dopisy, nebo pramínky vlasů, ale teď zas smyslný polštáře!" Chlapi měli na mne už trochu vztek, ale když jsem s nimi mazal karty, tak je to přešlo. Také jsem musel s nimi chodit na záchod kouřit i když jsem byl dosud absolutní nekuřák. Dávali mi cigarety (Partyzánky), a já musel jít kouřit s nimi, abych to prý nemohl nikomu vykecal. Kouření, totiž, bylo přísně zakázáno v celé budově...
Do nadcházející soboty a po posvěcení našeho úmyslu vedením, nám bylo umožněno uspořádat zábavnou estrádu pro pacienty, kteří měli zájem a dostavili se v hojném počtu...
Zábava se vydařila, lidi se pobavili a těch pár remcalů, co nás ignorovali, nám nevadilo. O několik dní později se stejně celý náš spolek rozpadl, jelikož hlavní účinkující, Blanka, Hana a Marula odjely do Karlových Varů na doléčení. Při loučení s Hankou jsem jí chtěl vrátit její polštář, ale ona mi řekla, ať si ho vezmu domů a až se vrátí z Varů, pak se už nějak domluvíme. Já jsem byl po dalším týdnu, na vlastní žádost, propuštěn předčasně domů, aby mi nepropadly všechny termíny zkoušek ve škole, což se stejně stalo a já musel skládat 3 zkoušky v září a zbývající 2 v říjnu, na tzv. třetí a tedy poslední termín...!
Hanka i Marula mi psaly dopisy z Varů a Luďka dokonce přijela z Berouna za Blankou k nám domů na návštěvu, ale bavila se víc se mnou než s ní, což bylo podivné i mé matce. Je pravdou, že to všecko byly jen krásné vztahy, ale vztahy které, dík žloutence, se musely platonicky dodržovat...
S milou sestřičkou Eliškou jsme se v civilu asi 3-4-krát sešli, ovšem když najednou dostala nápad abych s ní odjel na Moravu, že by mě ráda představila svým rodičům, tak jsem se s ní urychleně rozešel. Řekl jsem jí: "Mé důvody, Eliško, jsou takové: je mi teprve 20 let, mám nedokončené vzdělání, takže v tomto dohledném čase zatím vůbec nepomýšlím na svatbu. Ty jsi krásná žena, máš božskou povahu, přesto však si myslím, že by to byl příliš nerozvážný krok do života." Tak mi Eliška, ač nerada, dala za pravdu a jeden opatrný polibek na rozloučenou... https://youtu.be/ZEqnvUmAkTQ (Je libo zpět na MOST inteligence?)
Žádné komentáře:
Okomentovat