Jeden čas jsem byl též zaměstnán v typické socialistické fabrice, kde se soudruhovalo a čest-prácovalo o-sto-šest. Já jsem tam byl veden, z důvodu mizerného kádrového posudku, jako určitý kverulant a bohém, takže jsem byl do jisté míry svobodnější než partajní lokajové, ovšem za to, můj plat byl zafixován na 1200 - 1500 Kčs, také na věčné časy.
Jednou jsem se jen tak pro zajímavost zeptal osmnáctiletého instalatéra, co nám přišel odvzdušnit těleso ústředního topení do kanceláře, kolik asi tak dělá jeho plat. "Nic moc" řekl mi, "vosumnáct stovek!" To se mi moc líbilo a tak jsem ho potěšil: "Chlapče, buď rád za ty dary, podívej se, já jsem strojní inženýr, mám deset let praxe, jsem dvakrát tak starej jako ty – a mám 1.450 Kčs brutto."
Dnes se opět soudruzi derou k moci mermo-mocí a dělají to mazaně a daří se jim to. Nedopouští se těch samých chyb jako tenkrát, poučili se z krizového vývoje a připočteme-li k tomu všeobecnou ztrátu paměti u našich nekomunistů, je to úděsné! Oni dobře ví, že by se Marx, Lenin i Gottwald obraceli v hrobě, kdyby se dověděli, že se komunisté radši spojí s velkokapitálem, miliardářem a oligarchou, jen aby se dostali do výtahu k státní moci. Jak to? Proč to dělají? Už tenkrát partaj pochopila, že není dobré nosit „placku" veřejně, ale soudruzi měli jakoby splynout s ostatními. Dokonce i na schůze se svolávali skrytě fabrickým rozhlasem pomocí smluvené znělky, třeba „Zpívej Ostravo sláva!" Jakmile se takto zakódovaná hudba ozvala, všichni soudruzi se nikoliv naráz, ale postupně a "nenápadně" zvedli od svých stolů a prken a odešli. My jsme to jen suše komentovali: "Áha, plackárenští se scházejí! Co nás to asi zase čeká za výhodu?" Ale pozor, i dnes to budou dělat skrytě, neřeknou veřejně jako Gottwald, že kapitalista ti prodá i ten provaz na kterém ho chceš oběsit, naopak budou mít jen minimalistické požadavky k dobru věci, příkladně neposílat naše vojáky umírat někam do ciziny. Ve skutečnosti se jim ale jedná o pomoc Kremlu, kdyby zase chtěl anektovat třeba pobaltské státy, tak jako kdysi, nebo jako nedávno Krym...
Ale teď zase něco veselejšího:
Ku příkladu, jedním z nejčastějších hlášení v závodním rozhlase bylo: „Soudruh Půlpytel, má zavolat linku 456, soudruh Půlpytel 456!" Nejdřív jsme se tomu jenom zasmáli, ale když se už třeba po desáte za den ozvalo: „Soudruh Půlpytel volat 328!", začalo nám to jít na nervy a někdo se ozval: „Znáte někdo toho blbýho Půlpytle, kdo to vlastně je?" Zjistili jsme, že ho nikdo nezná a zvědavost začala stoupat. Až kreslička Alenka najednou vykřikla: „Já jsem taky zvědavá jak vypadá ten soudruh Půlpytel a jestli je z plackárny, jdu to vypátrat!"
Někam se vytratila a za půl hodinky se vrátila s rozjařenými lícemi: „Tak už jsem ho konečně viděla, ale dalo mi to práci, on totiž pořád něco roznáší po různých soudruzích v celé fabrice, dělá něco jako vnitřní dúvěrnou poštu, takže je všude a přitom nikde!"
„No, a jak vypadá, řekni Alí", ptali jsme se jí sborem.
„Tedy, já bych ho nechtěla nějak urazit, to né", upejpala se a trochu zčervenala.
„Notak, Alí, nenapínej nás a popiš toho Půlpytle, my to chceme taky vědět jak vypadá!"
„Víte, když on totiž vypadá, chi-chi, jako kdyby to byla pravda!"
A zaburácel hlasitý smích... Prostě, prachy tenkrát nebyly, ale sranda byla a já "bohém-proletář" jsem si občas přivydělával hrou na kytaru v souboru Aragon, za 80 Kčs/večer, aby bylo na chlebíček...
Žádné komentáře:
Okomentovat