středa 22. dubna 2015

»PLACKÁRNA« (KSČ)

Po takzvaném Vítězném Únoru 1948 se všichni komunisté měli markantním způsobem odlišit od ostatních občanů odznakem KSČ a být hrdými na to, že uvrhli náš stát do totality a područí SSSR. Ten jejich odznak byl nápadně velký jak lívanec a tak se mezi lidem této rudé hvězdě začalo potajmu říkat "placka na klopě."
Jeden čas jsem byl též zaměstnán v typické socialistické fabrice, zde se soudruhovalo a čest-prácovalo o-sto-šest. Já jsem tam byl veden, podle kádrového posudku, jako určitý kverulant a bohém. Byla to pro mne vlastně výhoda, protože vedoucí nade mnou, jak sám řekl, takzvaně „zlámal hůl", ale jelikož mne potřeboval, byl jsem v jeho oddělení jediný inženýr, tak mé různé prohřešky jakoby neviděl a toleroval. Zato jsem měl sice plat horší než pomocný dělník, ale s tím jsem se smířil jako s osudem, hlavně, že jsem nebyl tolik buzerován jako ti poslušní straničtí lokajové.

Jeden vzorný soudruh Průša si u mne dokonce postěžoval: "Člověče, ty se máš fajn, denně si tady telefonuješ s různejma babama a vedoucí Mosťák ti nic neřekne. To já jsem včera výjimečně musel nutně zavolat něco manželce a Mosťák mě u toho vychytal a pak mi držel půlhodinovou přednášku, že se bavím soukromě v pracovní době! Nevydržel jsem to a řekl jsem mu, jak to, že tobě to telefonování toleruje! A víš co mi nato řekl? "Jó Toms, to je bohém, hraje někde džezárny na kytaru a není straník! Ty jsi něco jinýho, ty jsi přece generálská záloha!"

My nestraníci, jsme říkali komunistům „plackárenští", a partaj KSČ byla „plackárna",  Po čase partaj zrušila povinnost nosit „placku" veřejně a soudruzi měli jakoby splynout s ostatními. Dokonce i na schůze se svolávalo členstvo skrytě fabrickým rozhlasem pomocí veselé hudby třeba „Zpívej Ostravo sláva!" Jakmile se tato zakódovaná znělka ozvala, plackárenští se nenápadně zvedli od svých stolů a prken a odešli. My jsme to komentovali: "Áha, plackárenští se scházejí! Co nás to zase čeká?"

Jedním z nejčastějších hlášení v závodním rozhlase bylo: „Soudruh Půlpytel, má zavolat linku 456, soudruh Půlpytel 456!" Nejdřív jsme se tomu jenom zasmáli, ale když se už třeba po desáte za den ozvalo: „Soudruh Půlpytel volat 328!", začalo nám to jít na nervy a někdo se ozval: „Zná někdo toho blbýho Půlpytle, kdo to vlastně je?" Zjistili jsme, že ho nikdo nezná a zvědavost začala stoupat. Až kreslička Alenka najednou vykřikla: „Já jsem taky zvědavá jak vypadá ten soudruh Půlpytel a jestli je z plackárny, jdu to vypátrat!"
Někam se vytratila a za půl hodiny se vrátila s rozjařenými lícemi: „Tak už jsem ho konečně viděla, ale dalo mi to práci, on totiž pořád něco roznáší po celé fabrice, dělá něco jako vnitřní poštu a tak je všude a přitom nikde!"
„No, a jak vypadá, řekni Alí", ptali jsme se jí sborem.
„Tedy, já bych ho nechtěla nějak urazit, to né", upejpala se a trochu zčervenala.
„Notak, Alí, nenapínej nás a popiš toho Půlpytle, jak vypadá!" 
„Víte, když on totiž vypadá, chi-chi, jako kdyby to byla pravda!"

A zaburácel hlasitý smích... Prostě, prachy tenkrát nebyly, ale sranda byla a já "bohém" jsem si občas přivydělával kytarou za 80 Kčs/večer...

Žádné komentáře: