Ten den měla moje žena termín u kadeřnice Petry v pravé poledne a když si všimla, že jsem "zarostlej jak Ezau", navrhla mi, abych šel s ní a telefonicky se dohodla s Petrou, že tam přijde i s manželem, protože mezi její dvouhodinovou proceduru mytí, barvení, stříhání a česání se snad vejde asi 8 minut k ostříhání těch patnácti vlásků, co mám na hlavě. Musel jsem ji opravit, že těch vlásků mám 16 ! Jinak jsem souhlasil - jako vždy a šli jsme.
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasně nervní časopisy se všemi roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model "TRUMP" v hnědém provedení...
Pak si mě vzala slečna Petra na paškál, zatímco má žena seděla v nějakém elektrickém křesle. Mé vlásky, které mi na kolena padaly, proměnily moji vizáž jako když se z motýla stane housenka, nebo obráceně? Řekl jsem ženě, že na ni budu dále čekat v sousední hospodě - jenže k tomu nedošlo. V čekacím zákoutí posadila jedna maminka svoji holčičku naproti mne, aby na ni také čekala. Tož, zželelo se mi té holčičky a začal jsem s ní konverzovat. Měl jsem však hendikep, její matka mne trochu podezíravě sledovala.
Rafinovaným způsobem jsem od holčičky vyzvěděl, že se jmenuje Veronika, že jí je 6 let a že chodí do první třídy a má samé jedničky i z angličtiny. Pochválil jsem ji a říkal jí, slečno Veroniko, což se jí líbilo a ona mi za to svěřila, že jí maminka někdy říká "Sluníčko", ale když zlobí, tak jí říká "Veruno!" Já jsem ji ovšem tituloval "Princezničko" a začal jí vyprávět mojí pohádkovou směs z Červené Karkulky, Perníkové chaloupky, Smolíčka-Pacholíčka a o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Nakonec jsem ještě přidal na její přání též drama Velice smutná princeznička s rudou hvězdičkou na klopě. Když jsem to popletl
tak Veronička mě vždycky ráda opravila, za což jsem jí byl neskonale vděčný...
Podařilo se mi ji plně zapojit do děje a když třeba bezradný král, na radu svého právního zástupce Franty Škrholy, nechal vyhlásit v novinách, v rozhlase i v televizi, že se hledá krásný a vysoce inteligentní princ, který by rozesmál smutnou princeznu Veroniku, a že za odměnu dostane ideální půlku království, včetně lesů, vod, silnic a železnic i princeznu Veroniku za ženu, pokud se jí ovšem on bude líbit. Tato akce byla úspěšná, sjelo se tam 1651 princů a dokonce i maharadža z Ešnapůru se svojí ochrankou, 333 bodyguardů, neboli zbrojnošů. První byl tři metry vysoký a každý následující o půl hlavy menší a tak to šlo jako schody do sklepa až do úplného pumprdlíka osmimilimetrového.
Načež začalo výběrové řízení tříděním princů podle barvy vlasů a očí, princezna si totiž přála aby princ měl vlasy černé a oči modré, takže kdo byl blond, zrzavý, či plešatý, byl poslán domů, když měl oči zelené, oranžové nebo krví podlité, byl rovněž vyřazen a poslán domů. Takže zbylo pouze 62 princů. Pak se testovala inteligence, pomocí tří otázek: Za prvé kolik je 3+4? Polovina princů to nevěděla, zatímco princeznička Veronika mi napověděla, že to ví, že je to sedm. Jenže pak přišla druhá otázka mnohem těžší: Jakže se jmenují dny v týdnu pěkně po sobě jdoucí. Na to vyhořelo dalších 48 princů, zatímco Princeznička je dovedla vyjmenovat jako když bičem mrská. A nakonec ta nejtěžší otázka: Co to znamená Happy End? A to věděl už jenom jeden princ, jménem Bajaja a princeznička Veronika, protože oba měli ve škole angličtinu! "A co to tedy znamená, princezničko?" dělal jsem blba, to mi jde. "Happy je šťastný a end je konec!" řekla hrdě a já žasl...
A konala se děsně slavná svatba, pilo se, hodovalo, tancovalo, hrála rocková muzika, taky se hrály počítačové hry, ale na jednom místě v podlaze byla papírová zem a já tam šláp' a propad' se až sem! "Na tohle křeslo!"
Pak jsem se ale musel se slečnou Veronikou rozloučit, ťukli jsme si naposledy s Mattoniho šumící, jemně perlivou minerálkou (ročník 2017), protože má nejkrásněji vylepšená manželka už byla taky hotová a právě platila v pokladně - i za mne...
Tam jsem nejprve seděl na židli a prohlížel si ty úžasně nervní časopisy se všemi roztodivnými frizurami, nad nimiž se mi chtělo hořce zaplakat, protože jsem nepochopil, že tento manekýn je už učesán, ovšem vypadá jako Robinson, po dvaceti letech na pustém ostrově. Modelové frizury žen byly ještě horší. Zjistil jsem, že pouze zralé ženy nosí dodnes krásné, slušivé účesy, které skutečně ještě jako účesy vypadají, zatímco ten, co vidíte tady vpravo, je jen opajcovaný model "TRUMP" v hnědém provedení...
Žádné komentáře:
Okomentovat