Únor, karnevaly a grabschen...

Zatímco z domova jsem znal jen Velké Únory, tak v Německu jsou zato Únorové Karnevaly, kdy se neslaví nějaké politické puče, ale lidé se prostě radují ze života. Dělají si srandu z politiků, oblékají si různé róby, hudba vyhrává, tancuje se a zpívá - prostě karneval je Fasching a je jakýmsi důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Všichni se prostě těší též na takovou všeobecně tolerovanou jakousi erotickou rozpustilost. Je statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je v Německu vždycky v listopadu, tedy devět měsíců po karnevalu. No, řekněte, není tohle fajn?

Když jsem pracoval u americké firmy UNIVAC v Essenu, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy, někdy i večer do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezúčastňoval kolegiálních eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo. Říkal jsem si: Ten německý druh humoru v únoru je pro mne šaškárna, ale dobrovolná, ano, v Česku je to sice taky šaškárna, ale nadiktovaně bolševická. Až v roce mého rozvodu se můj názor na karnevaly začal měnit. Tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Suzanne se nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal tak sám se šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.

Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulovr, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi.

„Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně malovat a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce. Myslím jako jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystřihla a přišila na tenhle pulovr, co mám na sobě.

„Marianne, obkreslit prsty, to není problém, to dokážou i děti, ale já nevím, co to je grabschen?“

„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“

„Nevím, nejsem rodilý Němec a tenhle výraz je asi něco málo používaného...“

„No, tedy používané to je a poměrně dost často. A dělají to chlípní chlapi, když zezadu chytnou ženu za prsa!"

„Aha, tak to je grabschen. To jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečka, "tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“

„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“

„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“

„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulovr a obléknu.“

„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ 

Marianne se uculila, ale mrkla na souhlas a já se měl na co těšit.

Překvapením pro mne bylo to, že ona to potom nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Suzanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných pulovrech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení, což ovšem nelze chápat jako grabschen, nýbrž jako mistrovu kontrolu zakřivení povrchu. Od té doby jsem měl ty karnevaly docela rád... 

https://youtu.be/_7ZmhEGFHj8