Leden chladný, ta dáma nikoliv...

Byl právě takový chladný, zamrzlý a hojně zasněžený Advent, když Janova skoro třináctiletá dcera odjela se svou kamarádkou a jejími rodiči na lyže do hor, do švýcarského Davosu. Jan se nemohl uvolnit z práce a zůstal tedy najednou doma sám, což byl pro něj dosti nezvyklý pocit. Nebyl to přímo strach ze samoty, ale nebyla to taková pohoda, jako v každodenním normálu. Napadaly ho černé myšlenky, aby se tam dceři něco nestalo a zároveň to sám sobě vyvracel, že to je pitomost, ale přesto na něj doma všechno padalo. Tu uviděl na koberci v jejím pokojíčku sponu do vlasů, tady zase našel v koupelně její neuklizenou blůzku, a tak se mu několikrát denně vracel ten nepříjemný pocit všelijakých obav.

Tento večer Jan právě trochu poklimbával u "napínavé" televizní detektivky, takže i sám Herkule Poirot se divil, jak může někdo spát při jeho strhující detektivce? Vtom Jana vzbudil zvonek u dveří. Dezorientován, nevěda v první chvíli co se děje, pohlédl na hodiny a viděl, že je devět a nějaká ta minuta. Znovu ho zaplavil ten divný, nepříjemný pocit a hlavou mu projela dnešní zpráva v novinách o takzvané bandě Baader-Meinhof, která řádila v Německu děsným způsobem a měla na svědomí mnoho lidských životů.
Byla to komunistická teroristická organizace fanatiků, kteří si sami říkali, že jsou anti-imperialistickou frakcí Rudé armády. Prostě zmagorovatělí bolševičtí vrazi toho nejhrubšího zrna...

Když byli třeba na útěku před policií, přepadli a povraždili pokojné občany jen proto, aby se schovali v jejich bytě. Jan dostal opravdový strach, nenapadal ho nikdo, kdo by ho mohl v tuto dobu navštívit? 

Zvonek se opět ozval a on tiše došel až ke dveřím a opatrně odsunul víčko kukátka. To, co spatřil ho uklidnilo, ale nic neobjasnilo. Stála tam jakási jemu naprosto cizí, neznámá, ale pohledná, zasněžená dívka. V ruce držela něco jako knihu, že by to byla zbožná Svědkyně Jehovova, provozující podomní prodej svatých knih?
Pootevřel dveře a ta neznámá promluvila tichým, altovým, sametovým hlasem: „Dobrý večer, moc se vám omlouvám, že přicházím tak pozdě, ale mám poruchu na autě, musela jsem ho nechat opravit u zdejší pumpy Shell, což mě zdrželo skoro dvě hodiny a výsledek je ten, že to stejně bude hotovo až zítra dopoledne, promiňte...“

„Slečno, to vám rád věřím, jenže vůbec nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vy mě snad znáte?“, snažil se Jan pochopit smysl její návštěvy.

„Ano, vy jste zajisté Herr Nebesky, a já jsem to napsala Dagmaře, že dnes přijedu, na ty její narozeniny, ona to ví, zeptejte se jí, já jsem Adrien,  její kolegyně v práci Adrien Baumann...“

„Slečno Adrien, to je pro mne překvapení, Dagmar se ještě ten den hned po Mikuláši, kdy jsme se po krachu rozešli, odstěhovala ke svým rodičům do Frankfurtu a nic mi o vás neřekla, ale pojďte dál, ať zde nestojíme takhle mezi dveřmi.“ Načež ji zbavil nalepeného sněhu na kabátě i na baťůžku a čepičce, rozvěsil jí mokré věci v koupelně na sušáku, nabídl jí kávu a croissanty se šunkou a ona mu zatím vylíčila své trampoty s autem. 

Prý to začalo z ničeho nic škytat a všelijak poskakovat, načež to zhaslo a chcíplo docela. Měla ale štěstí v neštěstí, stála na dohled od benzinové pumpy. Došla tam a moc hodný pan opravář její auto odtáhl do dílny a začal tam něco kutit, což trvalo dost dlouho a nakonec jí řekl, že si musí někde opatřit nějaké náhradní kdovíco, ale zítra dopoledne to bude hotové. Zeptala jsem se ho na cestu k vaší adrese, co jsem měla od Dagmar, a on mi řekl, že vás zná, a že je to jenom pět minut chůze. A tak mě tady máte, ale já nechápu proč mi to proboha ta chaotická Dagmara neřekla, že už zde nebydlí?“

„A vy s ní pracujete v jedné kanceláři?“, divil se Jan.

„Ano, jenže ona není v práci, má ještě i tento týden dovolenou. A proč se aspoň ta husa neozvala na můj dopis, abych sem nejela zbytečně?

„To vám, Adrien, nezodpovím, vím jen to, že náš vztah skončil s Mikulášem.  Byla jste tam taky na tom mikulášském večírku vaší firmy?“

„Ano, tam jsme spolu mluvily a ona mne pozvala na tento víkend 9.prosince na své narozeniny, sem k vám do této pustiny. Říkala, že jste společenský typ, a že budete jistě rád...“

„Hmm, tak to vidíte, pár dní od Mikuláše a všechno je jinak, ovšem to, že budu rád, to uhodla. Víte, ona nemá řidičák a tak jsem ji tam na ten večírek odvezl v osm hodin večer s tím, že mi brnkne domů, v kolik mám zas pro ni přijet a když nebude volat, tak to znamená, že mohu jít spát, ona se tam ještě zdrží a vezme si taxíka. Čekal jsem do dvou hodin a ona přijela ve dvě, ale odpoledne příštího dne, to se mi kupodivu až tak moc nelíbilo.“

„A mně to bylo hned nápadné, že se nějak moc dobře baví celý večer s Detlefem!“

„Ano, ona mi to řekla, že se do sebe zamilovali s jakýmsi Detlefem, a tak jsme náš vztah, po půlročním trvání, bez dlouhých procedur a ke spokojenosti obou stran, ukončili.“

„Hmm, k tomu není co dodat“, poznamenala suše Adrien.

„Ale obraťme list, Adrien, je půl jedenácté, co říkáte tomu, že bychom šli trochu spát. Máte tři možnosti si vybrat komnatu, pojďte, provedu vás bytem. Jednak tedy, je možnost spát zde v obýváku na tomhle gauči, za druhé vám ukážu lůžko mé dcery, v jejím pokojíčku. Ona je právě někde v Davosu, takže ho nepotřebuje, a last but not least, je možnost čistě teoretická, spát se mnou v ložnici, což si vám netroufám navrhnout, rozhodněte sama...“

„To je tedy těžká volba, ale šalamounsky řečeno, toto rozhodnutí dle protokolu patří vždycky hostiteli. Host pak má dvě možnosti, buď nabízené přijmout, nebo si vyhledat jiný hotel."

"Bravo, souhlas! Tak já vám nabízím spát se mnou ve vší počestnosti v ložnici - a co vy na to, Adrien?"

"Óh, kde bych teď v této pozdní na noc chvíli, v mrazu, sněhu a nepohodě našla něco jiného?", zvolala pateticky Adrien.

"Díky nebesům, že tak intenzivně chumelí", řekl Jan, obraceje oči do stropu, načež se oba se na sebe zkoumavě podívali a on jí políbil ruku. 

"Ano, stali jsme se oba hříčkou počasí a náhodných okolností, za to přeci nikdo z nás nemůže", dodala Adrien nejprve vážně, ale pak se tomu oba rozesmáli - a při té příležitosti...

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

Dvojník imbecil

„Můj milý mužíčku", uvítala mě po příchodu z práce má žena Hana v negližé, "představ si, ta šílená náhoda, že já jsem objevila, že máš dvojníka! Tedy, jestli podobou, to nevím, ale jménem určitě!"

"Pak asi máš na mysli jmenovce, nikoliv dvojníka. To je totiž tak, že pravý dvojník vůbec neexistuje, jenom ve filmu a tam ho hraje tentýž herec, coby dvojroli. Dokonce i jednovaječná dvojčata nejsou stoprocentně identická, ale je to oblíbená finta v románech a filmech, viz: Dvojník ze Sonory."

Pust mě ke slovu, abych ti to mohla konečně říct, co jsem dnes zažila. Prostě, já jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty, protože nemám co na sebe..."

"No, jak koukám tak to souhlasí, ale doufám, žes nebyla takhle na lehko jako teď  i v onom krámě!"

"To néé, ale nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala! Ovšem, stala se mi taková zajímavá zajímavost. Když už jsem byla na odchodu, tak ještě v tom obchoďáku najednou slyším z jejich rozhlasu výzvu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se ihned dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí!" Představ si - jméno, příjmení i titul, všechno souhlasilo!"

„Neříkej, mé jméno skutečně není ani trochu tuctové jako Josef Novák", podivil jsem se. 

„To jsem si taky říkala, když jsem to uslyšela. Byla jsem děsně zvědavá, jak jen ten tvůj dvojník-jmenovec asi vypadá, a tak jsem neodolala a prostě šla jsem se tam na něj podívat."

„Hmm, no a jak vypadal, byl mi aspoň trochu podobný, nebo byl naopak fešák, jak se patří, či snad vypadal jako buran?"

„Nijak nevypadal! Ten přitroublej imbecil se ani po třetí výzvě nedostavil a já tam čekala jako blbec aspoň půl hodiny marně!", vyprskla Hana a a ťukala si na čelo.

Změnil jsem toto nudné téma: „Hani, čert ho vem, to není tak důležitě, ale řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?"

„To víš, že mám, dokonce několik, pro každej případ," ujistila mě žena.

„Potřeboval bych aspoň jednu nebo dvě, právě dnes jsem totiž vydal poslední čtyři a nové vizitky budu hotové asi až za týden." 

Načež následovalo Hanino hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik: „To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!", rozhodla se Hana. 

„Ty moje blbinko, nebuď labuť, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš naše lidi, ne? Ti jsou přece většinou nenechaví! Ha, ha, ha...", zasmál jsem se ironicky.

„Jak se můžeš tak zlomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku, prostě moc věcí..."

„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, „díky kterým mně dnes zavolali z toho obchoďáku do práce. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními hosty a dojet pro tuto tvoji peněženku. Prosím, tady je!", řekl jsem dramaticky a vhodil ji Haně do klína.

„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!", zajásala překvapeně.

„Jakýpak méďo? Prve jsi mě nazvala: přitroublým imbecilem!"

„Odvolávám to - a už nikdy nic takového neprovedu", přísahala Hana.

Jenže jsem měl smůlu, hned příštího dne si přibouchla v kufru auta klíček od zapalování, takže jsem byl nucen jí dovézt z domova její klíček rezervní...

https://youtu.be/tQQY518HjRM

Tante Emma Laden (krám tety Emmy)

Tante Emma Laden, je v Německu něco jako „terminus technicus“ pro nostalgické, malé krámky, jako byly kdysi. Zdá se, že nejsou ještě docela na vymření, naopak stále přibývají. Lidé si uvědomují, že tyto obchůdky mají něco do sebe, totiž daleko lidštější atmosféru, než ony gigantické, anonymní hangáry různých Mega- Super- Hyper-marketů, kde se člověk cítí být ztracen mezi vozíky a regály s horami zboží. Ono to je v životě tak, že to, co je praktické a ekonomicky výhodné, nemusí ještě být pro kupujícího právě to nejlepší. Ta trocha nostalgie nikoho nezabije...

Když si třeba vzpomenu, jak jsem chodil, coby pětiletý s maminkou nakupovat do obchodu paní Divíškové v Kuklenách v Hradci Králové, tak to byl pro mne zážitek, který si pamatuji celý život. Ta laskavá paní mi vždycky dala něco do ruky, třeba lízátko, nebo mandlový věneček a já samozřejmě ani nevím, jestli jí za to máti něco platila, nebo byla-li to její reklama. 

Když už jsem pak byl větší a chodil do školy, bydleli jsme v Praze Podolí a máti mě občas poslala pro to, co při svém nákupu zapomněla. Paní Pečená měla malý krámek v garáži vilky, kam jsem chodil rád, protože ta dobrá paní mne vždycky chválila, že pomáhám mamince s nákupy, říkala mi „mladý pane“ a vždycky mi něco dala, tak říkajíc od cesty. Nejčastěji jsem dostal „Sisi“, což byla ovocná karamela. Jednou jsem měl koupit margarin „Sana“ a dojel jsem si do krámku na tříkolce. Sanu jsem dal do síťovky a tu pověsil na řidítka. Jenže než jsem dojel domů domlátila se ta krychle margarinu o přední vidlici tak, že se z ní udělala, napolo rozbředlá skoro koule, za což jsem dostal, místo pochvaly, mírně vynadáno. 

Jindy zas mě matka poslala do krámku k paní Jochalové. Ta mně utkvěla v paměti tím, že byla moc malá, skoro jako já a na věci ve vyšších regálech nedosáhla, ale věděla si rady. Měla takový dlouhý řeznický nůž a když se jednalo třeba o kostkový cukr v krabici, tak tou špičkou nože tu krabici jakoby trochu napíchla zespodu, povytáhla z regálu a nechala si ji spadnout do náruče. Byl to skoro ekvilibristický kousek. Když se ale jednalo o něco těžkého, jako donést ze sklepa pytel brambor, tak si zavolala na pomoc manžela, pana Jochala tak, že na něj zavolala: „Jochalé pocém!“

Do mlékárny jsem chodil nejradši. Tam to vonělo čerstvým nalévaným mlékem a tvarohem. Paní Hájková se mi líbila, byla podobná české herečce Heleně Bušové. Skončila však chudinka špatně, byla jednou z prvních obětí v pražské revoluci v květnu 1945, když vyběhla před krám, aby rychle stáhla roletu, dostala zásah ručním granátem do břicha. Byla na místě mrtvá.

Za komoušů začaly soukromé krámky postupně mizet a nahrazovaly je prodejny s uměle vytvářenými zprzněnými jmény, po vzoru "Chazrazčot", jako například: „NARPA“, bylo papírnictví, „Chemodroga“ drogerie, „MASNA“ bylo řeznictví, „Hygie“ byl holič, "Čepkodruž" bylo družstvo výrobců čepic, "Mototechna" auto-moto servis atd...

Teprve v emigraci jsem si mohl znovu zajít nakoupit do soukromých obchůdků a pokud to nebylo nevyhnutelně nutné, stranil jsem se obchodním řetězcům. Samozřejmě chápu, že když má někdo početnou rodinu, že vezme auto a jede na veliký nákup. Já jsem toho tenkrát až tak moc nevařil a byli jsme s dcerkou jen dva, tak jsem si mohl dovolit ten luxus nakupovat v malém krámku Tante Emmy. Tam si člověk mohl popovídat o jejím zboží, co by mi doporučila a co bych měl vyzkoušet.

V Německu jsem si zvykl, že si lidi v pátek vzájemně popřejí hezký víkend, takže když jsem se pak vrátil do Česka a řekl kasírce v Hypernově, že jí přeji příjemný víkend, zatvářila se ještě víc opuchle než byla a řekla: „Jakejpak, hezkej víkend, já tady budu smrdět celou neděli jako blbá...“
Pomyslel jsem si jen tak pro sebe: "Jó, lidi jsou zde hlavně praktičtí a nějaké mezilidské konvence se tu už dávno nenosí..." Uvědomil jsem si, že jsem sice "doma", ale, že jsem zde něco jako exot.

To jsem ještě ani netušil, že přijde odněkud z hor zbojník Babinský a malé krámky totálně zlikviduje pomocí EET. To je pro maloobchod špatný systém, kterým se ničí to, co je pro nakupujícího krásné i zábavné. Kvůli automatickému odvádění daní státu, do posledního halíře, se děje to, že Elektronická Evidence Tržeb podporuje degeneraci mezilidských vztahů. A to zde nemluvím vůbec o drobných řemeslnících, pro které je EET úplná idiotie...
Je to jako kdybyste místo toho, jít si na koncert nebo do divadla,  na fotbal či do hospody, nutili  lidi dřepět doma a pustit si televizi. Je to ubohá náhražka, chybí tomu ta krev života a tedy i to hlavní -  životní pohoda... Ale vykládejte to indolentům...

https://youtu.be/dLGbQpj0PZI

J.S. Machar : Romance o třech rytířích

Dvůr Ferrarského vévody

nenajde rovných okolo,
jím změnili by Olymp svůj
Mars, Venuše i Apollo.

Však pýchou dvora celého
a skvostem v slávě knížete,
tři rytíři jsou přátelé,
jímž rovných sotva najdete.

Jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří,
ne jeden z nich, ne nikdy dva,
než spolu vždycky všichni tři.

Lavičku dali udělat,
kde panstvo nejvíc chodilo,
lavičku, na níž vedle nich
už více místa nebylo.

A v smíchu, žertech, hovoru
tam sedávali všichni tři,
jako tři lístky jetele,
což jinde člověk nespatří.

I vévoda by přised' rád,
i dámám se tak zlíbilo -
však dali hlavy v hromadu -
a místa víc tam nebylo.

I přišel čas, že jednoho
smrt odvedla si bezcitná,
tu odřízli kus lavičky
a sedávali teď jen dva.

I přišel čas, smrt přišla zas
a druhého si vedla k tmám,
poslední rytíř lávky kus
odřízl zas a sedal sám.

Tak seděl až zas přišla smrt
a odvedla jej, kam ty dva
a opuštěná zůstala
lavička malá dřevěná.

A máš-li v žití přátele
buďte jak lístek jetele
a buďte pokud žijete,
jak rytíři na lávce té...

https://youtu.be/JGYHWQjczBo