Dědo, vyprávěj něco..!

Když dnes vzpomínám na své rané dětství, vybavují se mi málem zapomenuté detaily na mé dva dědečky, které jsem sice měl rád, ale bohužel, neužil jsem si jich dlouho... 

Děda Alois, z Plzně byl tkadlec a něco jako lidový zpěvák kupletů po hospodách. Jen jednou přijel k nám do Prahy a když uviděl viset na zdi moji kytaru, požádal mě, abych ho doprovázel, že nám něco zazpívá. Slovo dalo slovo já si připravil potřebné akordy a on zpíval asi dvě hodiny různé vtipné kuplety, ještě z dob starého Rakouska. Chtěl jsem si některé texty zapsat, ale nebyl čas, děda slíbil, že zas brzy přijede, ale k tomu už nedošlo... 

A tak já jsem to, co jsem si jen tak "z voleje" zapamatoval, vypsal z mé děravé paměti do tohoto článku, (to, co mi vypadlo z hlavy, jsem obsahově napsal šikmo a nerýmovaně a červeně: 

KUPLET (Šváb Malostranský):   KALHOTY DO LHOTY 

Jednou v létě dal jsem si šít krásný, bílý kalhoty a v té době navštívil mě přítel Moucha ze Lhoty. Že prý se mu kluk narodil, že by na mne prosbu měl, jestli bych mu do tý Lhoty klukovi za kmotra jel? Slíbím mu to a jak krejčí dones mi ty kalhoty, navlíknu je krindapána, takhle mám jet do Lhoty? Kalhoty mi byly úzké, né a né je oblíknout, musel jsem je beze všeho na své tělo navlíknout. 

K nádraží jak lineál jdu pomalu v nich, drobátko jen větší krok, hned prask ňákej štych. Když v tom náhle začal déšť, já se nemoh´ skrýt a v těch bílých kalhotách jsem blátem musel jít! 

Ty mizerný kalhoty, takhle mám jet do Lhoty? Konduktér se smál - já jsem zlostí lál. Zlatku jsem mu proto dal, extra-kupé vyžádal, kde bych moh' sušit do Lhoty, mokrý kalhoty!

Otevřel jsem okno, pověsil do něj mokré kalhoty a své nahé nohy jsem pak ukryl pod mým rozevřeným parapletem...POZOR, ale aby někdo neotevřel ty dveře, to by pak mohl průvan odnést kalhoty...!

V koutku sedím, pokuřuji, najednou vtom dveře bác, konduktér dvě dámy přived: "Prosím, tu je ještě  plac!" 

Pustím  deštník  leknutím,  ty  ženský zvednou  křik:

"Hleďte,  pane  konduktér,  tenhle  ohavník,  sedí si tu v negližé s parapletem jen!  My si jdeme stěžovat!

Hned nás pusťte ven!"

Ty mizerný kalhoty, takhle mám ject do Lhoty? Konduktér se smál - já jsem zlostí lál. Zlatku jsem mu zase dal a přitom ho požádal, by mi opatřil do Lhoty, ňáký kalhoty! Tak mi přines' od premzáka (= brzdař)  starý mastný kalhoty, oblíknu je, krindapána, takhle mám jet do Lhoty? Kalhoty mi byly krátký jako švimky do moře. A když jsem je dolů spustil, scházely mi nahoře..!!! 

A tak dále - a ve Lhotě mě vítali jako komedianta a porodní bába řekla, že ty kalhoty musím dát do vínku tomu novorozenci pro štěstí a otec dítěte mi musel dát své nové kalhoty na cestu domů, řka: "Když's mě vokrad' vo kalhoty,  hybaj ze Lhoty!" 

<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<< <<<<<<<<<<<<

Děda Josef, z Benátek n/Jiz byl zato úžasným pracantem, ráno už od šesti pracoval ve fabrice Karborundum, kde bez ochrany, diamantovým nožem soustružil brusné kotouče do správného tvaru, čímž se nadýchal korundového prachu, takže z toho měl takzvaně "zaprášené plíce", což mu způsobilo už v 60 letech "rychlou tuberkulosu" a brzy nato zemřel na zápal plic...

Nicméně v práci se nikdy nezastavil, ani doma a přivydělával si stavbou lodí, jednak rybářských pramic a pro mládež stavěl maňásky. Na plovárně učil děti plavat, kromě toho rád rybařil a na Vánoce prodával na dvorku kapry. Prostě, děda byl něco jako perpetuum mobile! 

O školních prázdninách jsme mu tam, takzvaně pomáhali s mým bratrancem Pepou. Někdy se stalo, že nám děda vyprávěl vlastní pohádky před spaním .To fungovalo sice dobře, ale jen do chvíle, než tu dědovu pohádku zaslechla moje až moc ctnostně (mým otcem ovlivněná) matka a bylo zle! Děda dostal od své dcery kázání, že to není vhodné pro malé děti, vyprávět jim takové příšerně vulgární věci! Neboť u nás doma začínala vulgarita už při výrazu, že je něco  »blbost!«... 

Děda musel slíbit, že se polepší, ale pod vousy se tomu smál. Příště si však už dával pozor, aby nás moje matka nebo babička neslyšely...

Děda pak vzal dva kapesníky, růžový a modrý, v jednom rohu na každém z nich uvázal uzel a jeho loutky byly hotovy, Pak si navlékl kapesníky na ruce, uzle představovaly hlavy loutek a vlastní těla byla vytvořena splývajícím kapesníkem. Děda představil své dvě osoby takto: Pohnul modrým kapesníkem a řekl: "Já jsem král Hovnivál", načež zatřepal tím růžovým a řekl vyšším hláskem:"Já jsem přincezna, Mandolína, dcera královská!" 

Zajímavé na tom bylo to, že nám dětem, nebylo vůbec divné, že ty loutky jsou vlastně jen dva kapesníky a sledovali jsme děj napjatě! A děda začal, rozvíjet scénu hýbaje modrým kapesníkem krále, naproti tomu růžovému kapesníku Mandolíně.

Král (se diví): "Dcero královská, řekni mi, proč že si ty nechceš vzíti sobě prince Waldemara za muže?  To je přece výborná partie!  Mně by se líbil!" 

Mandolína (plačtivě): "Óch, otče můj královský, já si ho vzíti prostě ne-mo-hu!" 

Král: "Ale pročpak že si, dcero královská, toho prince Waldemara vzíti nemůžeš? Řekni mi, proboha, proč?" 

Mandolína (popotahujíc): "Óch, můj zlatý otče královský, já Vám to snad ani říci opravdu ne-mo-hu! To je něco hrozného! To je něco strašného!" 

Král (přísně): "Dcero královská, já to věděti musím, jakožto tvůj otec královský!" 

Mandolína (dojatě) : "Óó, otče královský, já si ho vzíti nemohu, protože mu strašně smrděj nohy!" 

Král (podrážděně): "Óó, dcero královská,  jakpak by mu nesmrděly, když je má zasazený v pr....!" 

OPONA  a  KONEC...

https://youtu.be/iP0tHmoc1rs

Překřtěný ostrov CEYLON

CEYLON, je takzvaná "Zelená perla" indického oceánu. Dnes se bohužel jmenuje Sri Lanca, tedy méně poeticky. Hlavní město Colombo leží ve střední části ostrova na západním pobřeží (viz červený bod).

Nechci udělat z tohoto článku cestopis, na to existují mnohem lepší turistické knížky, ale popíši zde pouze jedinou zvláštní episodu, která by se mi nikde jinde na světě nemohla přihodit.

Když jsem tam byl kdysi v minulém století (1957) na služební cestě, tak se ovšem ještě Sri Lanca jmenovala Ceylon. S mým kolegou Honzou jsme byli oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně v životě dostali za humna, všechno se nám zdálo neskutečné a připadali jsme si tam být zcela ztraceni. Už jen ta šílená výjimka, že já, jako notorický nestraník jsem se dostal na tuto cestu, je šokující. Popsal jsem to v článku Něco jako výhra v SAZCE.

První problém nastal v tom, že na Ceyloně nikdo, ani taxik nevěděl co to je Československo a pletli si to s Jugoslávií. Podle anglické výslovnostiI jim totiž znělo Čekoslovakia velmi podobně jako Džugoslavia, takže už taxikář z letiště hlavního města Colomba nás zavezl rovnou před jugoslávskou obchodní misi. Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jednoho maníka v celém baráku a ten nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět, při čemž dnes byl teprve pátek dopoledne.
„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako: betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy ba nechyběl ani fakir který nám dával kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A ty Ceyloňanky to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět. Ale nejvíc jsem dlouhé minuty civěl na moře, na ty vlny, na ty parníky romanticky plující někam do neznáma. Honza neměl pro moji romantiku pochopení a tak jsem si snil sám pro sebe, jen tak potajmu, když už on spal...

Projít se pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, nebo se tam objeví nějakej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“
Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havětě a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, vzbuď se! Poslechni si to, co to cvaká?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá a usnul jsem taky.
Samozřejmě, že jsem se také musel, hned druhý den, jít vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě až na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše v životě poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kus dál je nádherný písek, viz na fotce kde cucám džus, v pozadí vlevo. Dokonce i ta cedule je tam vidět jako bílý puntík!

 Příští den přišel Honza s následujícím nápadem: „Ještě doma jsem si přečetl, že tady na Ceyloně rostou úplně exotické druhy ovoce a já bych je chtěl všechny vyzkoušet. Víš co, pojď vezmeme taxika a zajedem někam na trh s ovocem.“ Já, který nejsem ovocný typ a sním asi tak půl kila jablek za rok, jsem tím nebyl nijak nadšen a tak Honza slevil, že by ho aspoň děsně zajímal meloun zvaný durián. Když jsme pak se šišatým světlezeleným DURIÁNEM jeli taxikem nazpět do hotelu, všiml jsem si, že taxikář je bos a autem se line podivný silný puch. Řekl jsem Honzovi: „Cítíš, jak tomu taxikáři smrděj nohy?“ Honza se ušklíbl: „Ne, ne, to je ten durián, on má takovou penetrantní vůni!“

A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme jej do hotelové kuchyně s tím, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě pouze durián rozkrojil a vniřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem kafilerie a senkrovny, se za ním táhl jako štůdl. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.

„Tedy, Honzo, to bych fakt nemoh‘!“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem nás. Některé dámy si cudně přikrývaly nosíky kapesníčkem.
„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat...“, trval na svém Honza.
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal. Kdyby to šlo si onen smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré asi jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně vyplachovat ústa a čistit zuby. I potom jsem ale stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu duriána.
Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní kartáček a pastu. Řekl jen: „Snědl jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal obavy, že bych začal zvracet a na oběd pujdem až to tam trochu vysmrádne.“

Když jsme tuto historku potom v pondělí vyprávěli našemu obchodnímu delegátovi, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý, víte proč se vám ty lidi tak smáli?“
„Zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme zamořili celý hotel“, řekl jsem.
„Ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí jen starý senilní páprdové na potenci!“