Když dnes vzpomínám na své rané dětství, vybavují se mi málem zapomenuté detaily na mé dva dědečky, které jsem sice měl rád, ale bohužel, neužil jsem si jich dlouho...
A tak já jsem to, co jsem si jen tak "z voleje" zapamatoval, vypsal z mé děravé paměti do tohoto článku, (to, co mi vypadlo z hlavy, jsem obsahově napsal šikmo a nerýmovaně a červeně:
KUPLET (Šváb Malostranský): KALHOTY DO LHOTY
Jednou v létě dal jsem si šít krásný, bílý kalhoty a v té době navštívil mě přítel Moucha ze Lhoty. Že prý se mu kluk narodil, že by na mne prosbu měl, jestli bych mu do tý Lhoty klukovi za kmotra jel? Slíbím mu to a jak krejčí dones mi ty kalhoty, navlíknu je krindapána, takhle mám jet do Lhoty? Kalhoty mi byly úzké, né a né je oblíknout, musel jsem je beze všeho na své tělo navlíknout.
K nádraží jak lineál jdu pomalu v nich, drobátko jen větší krok, hned prask ňákej štych. Když v tom náhle začal déšť, já se nemoh´ skrýt a v těch bílých kalhotách jsem blátem musel jít!
Ty mizerný kalhoty, takhle mám jet do Lhoty? Konduktér se smál - já jsem zlostí lál. Zlatku jsem mu proto dal, extra-kupé vyžádal, kde bych moh' sušit do Lhoty, mokrý kalhoty!
Otevřel jsem okno, pověsil do něj mokré kalhoty a své nahé nohy jsem pak ukryl pod mým rozevřeným parapletem...POZOR, ale aby někdo neotevřel ty dveře, to by pak mohl průvan odnést kalhoty...!
V koutku sedím, pokuřuji, najednou vtom dveře bác, konduktér dvě dámy přived: "Prosím, tu je ještě plac!"
 |
Pustím deštník leknutím, ty ženský zvednou křik:
"Hleďte, pane konduktér, tenhle ohavník, sedí si tu v negližé s parapletem jen! My si jdeme stěžovat!
Hned nás pusťte ven!"
Ty mizerný kalhoty, takhle mám ject do Lhoty? Konduktér se smál - já jsem zlostí lál. Zlatku jsem mu zase dal a přitom ho požádal, by mi opatřil do Lhoty, ňáký kalhoty! Tak mi přines' od premzáka (= brzdař) starý mastný kalhoty, oblíknu je, krindapána, takhle mám jet do Lhoty? Kalhoty mi byly krátký jako švimky do moře. A když jsem je dolů spustil, scházely mi nahoře..!!!
A tak dále - a ve Lhotě mě vítali jako komedianta a porodní bába řekla, že ty kalhoty musím dát do vínku tomu novorozenci pro štěstí a otec dítěte mi musel dát své nové kalhoty na cestu domů, řka: "Když's mě vokrad' vo kalhoty, hybaj ze Lhoty!"
<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<< <<<<<<<<<<<<
Děda Josef, z Benátek n/Jiz byl zato úžasným pracantem, ráno už od šesti pracoval ve fabrice Karborundum, kde bez ochrany, diamantovým nožem soustružil brusné kotouče do správného tvaru, čímž se nadýchal korundového prachu, takže z toho měl takzvaně "zaprášené plíce", což mu způsobilo už v 60 letech "rychlou tuberkulosu" a brzy nato zemřel na zápal plic...
Nicméně v práci se nikdy nezastavil, ani doma a přivydělával si stavbou lodí, jednak rybářských pramic a pro mládež stavěl maňásky. Na plovárně učil děti plavat, kromě toho rád rybařil a na Vánoce prodával na dvorku kapry. Prostě, děda byl něco jako perpetuum mobile!
O školních prázdninách jsme mu tam, takzvaně pomáhali s mým bratrancem Pepou. Někdy se stalo, že nám děda vyprávěl vlastní pohádky před spaním .To fungovalo sice dobře, ale jen do chvíle, než tu dědovu pohádku zaslechla moje až moc ctnostně (mým otcem ovlivněná) matka a bylo zle! Děda dostal od své dcery kázání, že to není vhodné pro malé děti, vyprávět jim takové příšerně vulgární věci! Neboť u nás doma začínala vulgarita už při výrazu, že je něco »blbost!«...
Děda musel slíbit, že se polepší, ale pod vousy se tomu smál. Příště si však už dával pozor, aby nás moje matka nebo babička neslyšely...
Děda pak vzal dva kapesníky, růžový a modrý, v jednom rohu na každém z nich uvázal uzel a jeho loutky byly hotovy, Pak si navlékl kapesníky na ruce, uzle představovaly hlavy loutek a vlastní těla byla vytvořena splývajícím kapesníkem. Děda představil své dvě osoby takto: Pohnul modrým kapesníkem a řekl: "Já jsem král Hovnivál", načež zatřepal tím růžovým a řekl vyšším hláskem:"Já jsem přincezna, Mandolína, dcera královská!"
Zajímavé na tom bylo to, že nám dětem, nebylo vůbec divné, že ty loutky jsou vlastně jen dva kapesníky a sledovali jsme děj napjatě! A děda začal, rozvíjet scénu hýbaje modrým kapesníkem krále, naproti tomu růžovému kapesníku Mandolíně.
Král (se diví): "Dcero královská, řekni mi, proč že si ty nechceš vzíti sobě prince Waldemara za muže? To je přece výborná partie! Mně by se líbil!"
Mandolína (plačtivě): "Óch, otče můj královský, já si ho vzíti prostě ne-mo-hu!"
Král: "Ale pročpak že si, dcero královská, toho prince Waldemara vzíti nemůžeš? Řekni mi, proboha, proč?"
Mandolína (popotahujíc): "Óch, můj zlatý otče královský, já Vám to snad ani říci opravdu ne-mo-hu! To je něco hrozného! To je něco strašného!"
Král (přísně): "Dcero královská, já to věděti musím, jakožto tvůj otec královský!"
Mandolína (dojatě) : "Óó, otče královský, já si ho vzíti nemohu, protože mu strašně smrděj nohy!"
Král (podrážděně): "Óó, dcero královská, jakpak by mu nesmrděly, když je má zasazený v pr....!"
OPONA a KONEC...
Žádné komentáře:
Okomentovat