Nechci udělat z tohoto článku cestopis, na to existují mnohem lepší turistické knížky, ale popíši zde pouze jedinou zvláštní episodu, která by se mi nikde jinde na světě nemohla přihodit.
Když jsem tam byl kdysi v minulém století (1957) na služební cestě, tak se ovšem ještě Sri Lanca jmenovala Ceylon. S mým kolegou Honzou jsme byli oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně v životě dostali za humna, všechno se nám zdálo neskutečné a připadali jsme si tam být zcela ztraceni. Už jen ta šílená výjimka, že já, jako notorický nestraník jsem se dostal na tuto cestu, je šokující. Popsal jsem to v článku Něco jako výhra v SAZCE.
První problém nastal v tom, že na Ceyloně nikdo, ani taxik nevěděl co to je Československo a pletli si to s Jugoslávií. Podle anglické výslovnostiI jim totiž znělo Čekoslovakia velmi podobně jako Džugoslavia, takže už taxikář z letiště hlavního města Colomba nás zavezl rovnou před jugoslávskou obchodní misi. Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jednoho maníka v celém baráku a ten nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět, při čemž dnes byl teprve pátek dopoledne.
„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako: betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy ba nechyběl ani fakir který nám dával kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A ty Ceyloňanky to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět. Ale nejvíc jsem dlouhé minuty civěl na moře, na ty vlny, na ty parníky romanticky plující někam do neznáma. Honza neměl pro moji romantiku pochopení a tak jsem si snil sám pro sebe, jen tak potajmu, když už on spal...
Projít se pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, nebo se tam objeví nějakej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“
Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havětě a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, vzbuď se! Poslechni si to, co to cvaká?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá a usnul jsem taky.
Samozřejmě, že jsem se také musel, hned druhý den, jít vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě až na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše v životě poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kus dál je nádherný písek, viz na fotce kde cucám džus, v pozadí vlevo. Dokonce i ta cedule je tam vidět jako bílý puntík!
„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako: betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy ba nechyběl ani fakir který nám dával kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A ty Ceyloňanky to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět. Ale nejvíc jsem dlouhé minuty civěl na moře, na ty vlny, na ty parníky romanticky plující někam do neznáma. Honza neměl pro moji romantiku pochopení a tak jsem si snil sám pro sebe, jen tak potajmu, když už on spal...
Projít se pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, nebo se tam objeví nějakej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“
Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havětě a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, vzbuď se! Poslechni si to, co to cvaká?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá a usnul jsem taky.
Samozřejmě, že jsem se také musel, hned druhý den, jít vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě až na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše v životě poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kus dál je nádherný písek, viz na fotce kde cucám džus, v pozadí vlevo. Dokonce i ta cedule je tam vidět jako bílý puntík!
A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme jej do hotelové kuchyně s tím, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě pouze durián rozkrojil a vniřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem kafilerie a senkrovny, se za ním táhl jako štůdl. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.
„Tedy, Honzo, to bych fakt nemoh‘!“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem nás. Některé dámy si cudně přikrývaly nosíky kapesníčkem.„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat...“, trval na svém Honza.
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal. Kdyby to šlo si onen smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré asi jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně vyplachovat ústa a čistit zuby. I potom jsem ale stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu duriána.
Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní kartáček a pastu. Řekl jen: „Snědl jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal obavy, že bych začal zvracet a na oběd pujdem až to tam trochu vysmrádne.“
Když jsme tuto historku potom v pondělí vyprávěli našemu obchodnímu delegátovi, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý, víte proč se vám ty lidi tak smáli?“
„Zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme zamořili celý hotel“, řekl jsem.
„Ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí jen starý senilní páprdové na potenci!“
Žádné komentáře:
Okomentovat