sobota 6. června 2015

Má žena učitelka

Naštěstí není moje žena Jitka učitelkou národů, ale jen učitelkou mateřské školy. Pracovala sedmnáct let v Česku a devět let v Německu. Za tu dobu zažila spoustu příjemných i dojemných příhod s dětmi bez rozdílu, jednalo-li se o děti české, německé či turecké. Všechny děti až na malé výjimky jsou svým způsobem roztomilé a bezprostřední, to špatné se naučí teprve od nás dospělých. A my dospělí zase velmi často, aniž si to uvědomujeme, přejímáme móresy našich politiků. Bohužel...

Manželka toho až tak moc nenamluví, ale najednou si na něco vzpomene a vypráví mi takové zajímavé krátké glosy ze svého oboru a tak jsem se rozhodl, že z toho něco vyberu a sestavím do blogu. Budu ty jednotlivé perličky prosévat na přeskáčku bez ohledu na chronologii.

Příbor: To přišla za Jitkou maminka malé Pavlínky: „Představte si, paní učitelko, včera k večeři, jsme měli párky a naše Pavlínka si vzpomněla, že chce příbor. Já říkám: „Prosím tě, na párek nepotřebuješ příbor! Potřebuju, pani učitelka jí taky párky příborem!“

Divné boty: Jitka už seděla ráno za stolkem když přišel pětiletý Lukáš přes celou místnost, až k ní, usmál se a řekl milým hlasem: „Dobrý den, Frau Toms, tak divné boty, co máte dnes na nohou jsem ještě v životě neviděl!“, a zakroutil hlavou.

Karneval: V karnevalových dnech přicházejí všechny děti i učitelky v nějaké masce. Jednou si moje žena udělala masku kočky. Na hlavě čepičku s ouškama, obličej jsem jí pomaloval sám a oblékla si černý přiléhavý trikot, vzadu s ocáskem. Malý Patrik se jí zeptal: „Frau Toms, co to má být za zvíře?“ 
„To nepoznáváš kočku?“ Patrik se hluboce zamyslel: „Hm, kočka a takový prsa?“

Trabant: V koutku se stavebnicemi nastal mezi kluky nějaký hlučný spor. Jitka se tam rozběhla a slyšela jak poměrně velký Kubík křičí na malého Miloška: „Ty si s námi nebudeš hrát, vy máte jenom trabanta a my všichni máme embéčka!“
Milošek na to: „Já za to nemůžu, že naši na větší auto neměli peníze!“ 
To bylo něco pro moji ženu. Vzala si Kubíka stranou a dlouze mu vysvětlovala, že kdo má dražší auto není ještě zdaleka lepší člověk, než ten, kdo nemá třeba vůbec žádné auto. Nakonec z něj vylezlo, že to slyšel doma a sám se Miloškovi omluvil.

Operace a spleen: Jednou byla Jitka v nemocnici se slepým střevem a nebyla proto několik týdnů ve školce. Rozkřiklo se tam, že je těžce nemocná a děti si začaly povídat, že asi umře. Když se vrátila z nemocnice, byly děti šťastné a citlivý André přišel za ní se slovy: „Frau Toms, můžu se k vám přitulit?“ Jitka byla v první chvíli konsternována, načež si ho ale vzala na klín a on jí objal kolem krku: „Já jsem tak rád, že jste neumřela.“

Džitka: Do školky nastoupila nová ředitelka a ta si, z neznámých důvodů, zvykla říkat Jitce Džitka. Jitka ji to jednou vysvětlila, že se její jméno vyslovuje tak, jak se píše, tedy Jitka, což si ovšem ta dáma, z neznámých důvodů, nezapamatovala a i nadále na ní volala Džitka. 
Až jednou malý Andreas, přestože byl právě zabrán do hry s dětským computerem, to už nemohl poslouchat a řekl ředitelce naštvaně a s důrazem: „Frau Toms se přece jmenuje Jitka a ne Džitka!“ 
Od této chvíle se už ředitelka nikdy nespletla...

Resumé: Správná učitelka mateřských škol by měla být matkou, vychovatelkou i poradkyní. Je to škoda, že tyto ženy jsou tak finančně podhodnoceny, že když jsme se po velkém třesku vrátili do republiky a zjistili, že by zde má žena měla plat, který by jí sotva stačil na tramvaje a na obědy, řekl jsem jí: „Jituš, protože jsem konzervativní typ, tak jsem si celý život tajně přál mít manželku, která je doma a v zástěrce mi vaří pochutiny. Přestože jsem potřetí ženat, tak se mi to nikdy nepodařilo uskutečnit, protože jsem vždycky respektoval přání ženy, každá chtěla chodit do práce. Teď ale nastala doba, kdy konečně bys mohla zůstat doma a splnit tak mé dávné přání. Co ty na to?“
„A víš, že bych už docela ráda byla doma, jenom tu zástěru po mne nechtěj...“

Žádné komentáře: