úterý 6. března 2018

Nasadím mokrej úhel, řekl...



Na jednom z vojenských cvičení jsem se náhodně sešel se svým spolužákem z vysoké školy Frantou Bouškou (viz foto, ten menší). Takže, zatímco já jsem byl, a dodnes jsem, pro veřejnost neznámá společenská nula, on byl už tenkrát celkem mediálně známým kapitánem Československého Trophy-teamu na Šestidenních závodech motocyklů. Do kasáren přijel na soutěžní Jawě 350 a nás pět záložáků ho ihned obstoupilo a vyptávali se na jeho zážitky z Šestidenní. Všichni jsme byli vojenské „rychlokvašky“, to jest vysokoškolští absolventi techniky v hodnosti podporučíka v záloze. 

Cvičení bylo naplánováno na dva týdny a jako důstojníci jsme směli v sobotu v poledne odjet v civilu domů. V pondělí ráno jsme ovšem museli být v sedm hodin na nástupu. Zrovna jsem uvažoval o tom jestli se mi to vůbec vyplatí jet do Prahy autobusem nebo vlakem a pak v neděli večer zase nazpět, když mi Franta nabídl, že mě do Prahy vezme sebou na mašině a že tam budeme za 20 minut. Mladicky a zcela nerozvážně jsem souhlasil, aniž bych tušil co mne čeká. 

Tu sobotu bylo zataženo a v poledne začalo pršet. Zeptal jsem se Franty, jestli hodlá jet i v dešti, větru a vůbec v nepohodě a doufal, že řekne, že raději počkáme až se to přežene. 

„Ne, ne, proč?" divil se, "déšť je docela fajn!“ Suverénně prohlásil: "Nic se neděje, mám rozum, dnes nasadím mokrej úhel!“ Před jízdou mi ještě kladl na srdce: „Nic nedělej, jen se mě pevně drž a nakláněj se přesně tak jako já, prostě, jako když jsme dohromady srostlá jedna hmota. Jasan?“ 


Načež to rozjel a v témže okamžiku začalo lejt jako z konve. Všechna auta, náklaďáky, autobusy i jeden mercedes jsme míjeli jako pláňky u plotu. Jeli jsme tak rychle, že mi na záda nedopadla ani jedna kapka. Dopředu nebylo skrze tu vodní stěnu nic vidět, takže jsem tam raději ani moc nekoukal a v duchu se loučil se světem. Najednou se z toho vodopádu před námi vynořila černá silueta nějakého širokého transportéru a já jen zaznamenal cvakání rychlostní páky jak Franta bleskově brzdil motorem.

Dopadlo to dobře a jelo se dál. Do Prahy jsme dorazili skutečně za dvacet minut a když jsme zastavili u stanice tramvaje před Dětským domem na Příkopech, všiml jsem si, že mi nějaký pán, stojící ve vchodu tramvaje, něco ukazuje jako směrem k zemi. Podíval jsem se a strnul, zadní pneumatika pode mnou byla úplně prázdná! Rychle jsem na to upozornil Frantu. Odtlačili jsme motorku ke vchodu do baráku a Franta suše poznamenal: „Jo, to je ten mizernej ventilek už zase nedrží, eště že mám rezervní“ a jal se ho ihned rutinovaně vyměňovat.
„Co by se bejvalo stalo, Franto, kdyby to vyplivlo v tom fofru na té silnici?“ 
"Jo, kamaráde, to by nám byla ta silnice malá.“
Byl jsem rozhodnut jet zítra nazpět vlakem, leč Franta trval na svém: „Hele, ráno v pondělí v šest budu na tebe čekat na Florenci, když tam nebudeš tak jedu sám.“ Věděl jsem, že pokud nepojedu s Frantou, musím jet už v neděli večer, jinak to ráno nestihnu. Protože ale bylo slunečné počasí, rozhodl jsem se to znovu risknout. 

“Franto, dnes ale pojedeš pomaleji, vždyť máme dost času do těch sedmi hodin“, snažil jsem se ho nějak rozumně zpracovat.

„Dnes je ideální počasí, Míro, kávu si osladím, suchej úhel si nasadím. Pojedeme vysočanskou serpentinou a uvidíš tu nádheru. Jenom drž nohy u sebe jako cudná dívka, nakláněj se jako já a jen se proboha nesnaž to nějak vyvažovat na druhou stranu.“

Tak jsem poznal co to je „suchý úhel“. Proti tomu byla ona jízda smrti v lijáku nevinná legrace na dětském kolotoči. Tentokrát jsem za dvacet minut zestárl aspoň o 10 let a málem jsem si, při suchém náklonu, prodřel kalhoty na kolenou o asfalt. Po příjezdu do Lysé jsem mu řekl chraplavým hlasem: „Franto jseš machr, ale já už si s tebou v životě na motorku nesednu!“ A to jsem taky dodnes dodržel, proto asi ještě žiju!

Žádné komentáře: