ŽVEJKAČKA Z USA

Dnes už si skoro nikdo neumí představit, co pro nás, kluky, znamenalo magické slovo "žvejkačka" v době po druhé světové válce. Všichni jsme zhruba věděli, co to vlastně je, že to žvýkají Američané, že to neubývá, a že je to podle komunistů prasectví, na které si naše republika nebude zvykat a proto ji také nebude dovážet. V naší třídě byli jen dva spolužáci, kteří žvýkali pravou americkou žvýkačku Wrigley's Spearmint Gum, díky tomu, že jejich příbuzní v Plzni ji dostali od amerických vojáků.

Já jsem bohužel k těm šťastným nepatřil. Nastal tak zcela logicky jev, že zakázané ovoce chutná ze všech nejvíce. Nepomohly ani rádoby vtipné karikatury v Dikobrazu, představující žvýkající polo-lidi v USA, podobně jako přežvykující krávy. My, zdrcující většina kluků, toužících po žvýkačce, jsme si vymýšleli žvýkat třeba parafin ze svíček, což bylo sice nechutné, ale aspoň vzdáleně to tu žvejkačku připomínalo.

Jednou k nám přišla moje, o sedm let starší sestřenice Míla, a vyprávěla našim, jak se seznámila ve vlaku s nějakým americkým vojákem. On jí dal cigarety, čokoládu a žvýkačky. Tu jednu měla ještě v kabelce, ale není to nic dobrého, ztratí to brzy chuť a tak to vždycky po pěti minutách vyplivla. To mne nabudilo: "Mílo, prosím tě moc, dej mi tu žvejkačku!", žadonil jsem jako posedlý. Ona se jen podivila a začala se hrabat v kabelce: "Nevím jestli jsem ji už nevyhodila."

Umíral jsem strachy, aby ji našla a nebesa mne vyslyšela, a tak jsem získal svou první pravou žvejkačku!

Hned jsem ji začal žvýkat a rozplýval se blahem. To, že chuť ubývala mi nevadilo, věděl jsem, že ta guma neubývá a prakticky ji budu moct žvýkat třeba 100 let! Hned příštího dne ve škole jsem se všem kámošům pochlubil, někteří dokonce chtěli, abych jim dal aspoň kousek z pusy, což jsem rigorózně odmítl. První hodina byla dějepis, což byl můj jediný zcela nenáviděný předmět dle písně R.A.Dvorského "Dějiny, a to je marné byly mi vždy suchopárné, ze všeho jen Kleopatru znám." Navíc, naše profesorka Tučková mě neměla ráda, a tak jsem se u ní neustále plácal mezi čtyřkou a pětkou.

Najednou v půli svého výkladu se na mne ostře zadívala a vykřikla: "Tomsi, co to vidím, vy jíte při hodině?"

Vstal jsem a řekl pravdivě: "Prosím, paní profesorko, já nejím, to je jen žvýkací guma!"

"Tak ji okamžitě vyplivněte tady do té odpadkové bedny!", zazněl její zdrcující ortel. 

Těch několik kroků z lavice až k odpadkové bedně jsem horečně přemýšlel jak to udělat, abych o tu drahocennou žvejkačku nepřišel. Nakonec se mi to podařilo napodobit hod žvýkačky do odpadu, ale místo toho jsem ji bleskově připlácl zevnitř ke stěně dřevěné bedny. V rychlosti mi vypadlo z ruky vrchní přiklápěcí víko, což způsobilo silné klapnutí. Profesorka sebou cukla a dodala: "Váš vztek Tomsi, vám není nic platný, při mé hodině dějepisu zde se nebude ani jíst, ani žvýkat!"

Ve zbytku hodiny dějepisu jsem vůbec nevnímal o čem je řeč, moje mysl byla zaměřena na dva problémy: Jestli se tím nárazem víka žvejkačka neodlepila a nespadla dolů do smetí a jestli se mi podaří, jako prvnímu ve třídě doběhnout k bedně a nalepenou žvejkačku opět získat pro sebe. Tušil jsem, že kluci sedící blíže k bedně, můj manévr s odhazováním žvejkačky, postřehli.

Ihned jak zazvonilo a Tučková se zvedla od katedry, vystřelil jsem z lavice směrem k bedně a dopadlo to v můj prospěch. Drahocennou trofej jsem měl šťastně opět ve své puse já!

https://youtu.be/vQJaEwmWNZI