pondělí 20. února 2017

Mé teritorium Praha-Podolí

V Praze Podolí jsem žil od roku 1937, tehdy to byla ještě Praha 15, dneska je to Praha 4, takže tím jsme povýšili! Na obrázku je vidět budova podolské sokolovny, kam jsem také chodil, coby žáček a po válce coby dorostenec, cvičit na nářadí až do času Všesokolského sletu v roce 1948, kdy jsme ještě skandovali "Ať žije prezident Beneš!" i když toho času na prezidentské tribuně seděl ortodoxní bolševik Kléma Gottwald...


Uvádím hned pro jistotu, že tyto fotografie nejsou z té doby, o níž píši, ale z doby pozdější, a navíc, tenkrát tam nebyly ony reklamy na pivo, ani u zadního traktu nestála ta "bílá paní", ale ani to zábradlí, ani silnice s kolejemi, nýbrž travička zelená, mírně se svažující k Vltavě a schůdky do vody. Předek s hlavním vchodem, kde parkují auta,  je do ulice Podolské, kudy také jezdily tramvaje č. 17 a 21 do Braníka a Hodkoviček. Za povšimnutí stojí, jak nám za Protektorátu nacisté zabavili naši sokolovnu pro výcvik příslušníků zbraní SS a onen emblém Sokola zakryli bílým prknem s černými blesky SS, (viz můj retušovaný detail), který jsem pracně namaloval, abych čtenářům přiblížil, jak to tehdy tristně vypadalo a jak nám, dětem, tenkrát asi bylo.

Druhá věc, která se mne také týkala byla, nedaleko odtud budova Podolské měšťanky, kterou rovněž zabrala německá armáda, takže po 4. třídě obecné školy jsem musel dojíždět tramvají do měšťanky na Vyšehrad. Odtud jsem se pokoušel dostat na gymnázium, což se mi povedlo až na druhý pokus. Ten první byl velice zajímavý v tom, že napřed jsme všichni museli přinést speciální fotografie enface i profil plus důkaz árijského původu pomocí křestních listů tří generací nazpět. My, vybraní a splňující původ nežidovský, jsme byli na týden internováni někde v Dejvicích (nevím už bohužel kde) v domě, kde nás hlídala Hitlerjugend a ráno budila pochodováním po chodbách s píšťalkami a bubínky. Každý dostal plechovou známku na krk, já měl číslo 91, což bylo podle abecedy, takže odhaduji, že nás tam muselo být aspoň 100.

Denně jsme vždy dopoledne psali písemné testy z různých předmětů a odpoledne jsme měli tělocvik a závody v lehké atletice. I když jsem měl němčinu za jedna, celkově jsem vybouch', protože, dle velikosti jako druhý od nejmenších, jsem neměl tak dobré výsledky v závodění. Teprve za rok, jsem se dostal přímo do sekundy, ale to už se naštěstí nedělala zkouška v internátu, nýbrž přímo v gymnaziu Truhlářská 22. Na jedno uvolněné místo po propadlém studentovi, jsem tedy ze tří adeptů získal první pořadí, hlavně asi dík mé relativně dobré němčině.

U hranice mezi Podolím a Vyšehradem stála už tenkrát Podolská porodnice, kterou ovšem také zabrali Němci a přejmenovali na SS-Lazaret Prag. Takže celkem mohu říct, že za Protektorátu jsme měli v Podolí SS-many za každým rohem. 
A nahoře na kopci, kde dnes stojí Česká televize, byla pro nás kluky krásná bohem zapomenutá krajina s roklí a jezírkem, ve kterém jsme chytali čolky, ale kterou nám bohužel zasypali odpadem z SS-Lazaretu. Většinou to byly krvavé obvazy a sádrové otisky končetin, jakož i jiné nechutnosti. O kus dál byla rasovna, která v létě děsně smrděla, takže se zde nejednalo o nějakou okrasu Podolí a dole pod kopcem byla cementárna, která rovněž nedělala tuto čtvrť atraktivnější, ale zato dnes je na jejím místě krásný plavecký stadion.
Úplným centrem mého studentského bytí, byly pak Žluté a Modré lázně. Tam jsme s kamarády a s kamarádkami trávili prakticky všechen volný čas a bylo nám hej!




Žádné komentáře: