Co je to tužka Mephisto?

Každého asi napadne Goethův Faust a jeho ďábel Mephisto. Myslím si však, že už dobrá polovina čtenářů nebude vědět, co to byly inkoustové tužky. Vynálezem kuličkových propisek se tzv. inkoustové tužky přestaly používat a dnes už to jsou jen na dně starých šuplíků, hodně vzadu zakutálené zbytky tužek, které doposud unikly vyhození. No, a já starý nostalgik, mám jednu takovou, dosud nikdy nepoužitou tužtičku, vypadá jako kdyby byla úplně nová, je temně fialová a je na ní zlatými písmeny napsáno toto: L. a C. HARDTMUTH "Mephisto" 73 B tvrdá. Tužtička je krásná, mám ji jako dnes už vzácnou relikvii, je 18 cm dlouhá a má průměr 8 mm.

Inkoustová tužka způsobovala už kdysi radost takovému dítěti, jako byla třeba moje malá tříletá sestřička Blanuška. Když dostala inkoustovou tužku na hraní a mohla si plivnout na papír a čmárat spirálovitě dokola, jakoby inkoustem, byla vždy na vrcholu blaha a nezlobila. Ani s pastelkami ji nebavilo si tak dlouho a soustředěně hrát, jako právě s touto tužkou. Zato jsem ji jednou chtěl vzteky zakousnout, když jsem zjistil, že tímto způsobem, v nestřežené chvíli, totálně ilustrovala můj krásný kapesní kalendář, kam jsem si psal své tajnosti. Když jsem to objevil, byly už jednotlivé listy kalendáře slepeny do jedné fialové hmoty. Otec si všiml mého neštěstí a druhý den mi přinesl z práce nový, krásný kalendář a řekl: "Tady máš nový notýsek a dej pozor, aby ti ho zase nepopsala tvá sestřička." Aby se to nemohlo opakovat dával jsem jí pak na hraní jen tužky grafitové, ale dítě řvalo: "Já chci taky nosínek!" Normální barvičky ji nebavily a tak zase dostala inkoustovku a starý nástěnný kalendář, aby mohla pokračovat v tom svém uměleckém díle, což jsem ovšem já, k nelibosti matky, nazýval "Blanuščino prasectví."

Zato můj kamarád Borek, o léta později, inkoustové tužky z celé své duše nenáviděl. Když mi ukázal svou 25 cm dlouhou jizvu od operace na vnitřní straně lýtka, chtěl jsem vědět, jak k této strašlivé křivolaké jizvě přišel. "Kamaráde, to mi zavinila právě taková pitomá, fialová, inkoustová tužka! Málem jsem přišel o nohu, už mi ji skoro chtěli amputovat, ale nakonec mi vybrali jenom půl lýtkového svalu!"

"Tak tady nevidím vůbec žádnou souvislost mezi lýtkem a inkoustovou tužkou?"

"To je tak. Tady vespod pod kolenem, co máš takové měkké místo, tam se mi zabodla ta tužka a kousek té špičky mi tam asi zůstal a to způsobilo otravu krve. Já jsem to nejdřív několik dní ignoroval, ale ono to bolelo čím dál tím víc a když jsem s tím přišel k doktorovi, tak mi vynadal a poslal mě fofrem do nemocnice na operaci."

"Počkej, Borku, jak ses, proboha svatého, mohl bodnout tužkou do masa pod kolenem?"

"To byla nešťastná náhoda! Bráchovi nechtěl naskočit auťák a tak jsem mu ho pomáhal roztlačit. Měl jsem na sobě jarní kabát a v jeho náprsní kapse jsem měl tu zatracenou tužku, taková blbost! No, a ten kabát se mi při tlačení auta motal mezi nohama..."

"Pozor, náprsní kapsa není u kolen, to snad přeháníš," protestoval jsem.

"Náprsní kapsa ne, ale byla v ní díra a tou propadla ta blbá tužka až do futra kabátu dolů a při určitém mém kroku se tam nějak náhodně idiotsky vzpříčila a bodla!"

Takže to byl snad ten nejnemožnější úraz světa, jednoznačně zaviněný Mephistem. Tím mě napadla otázka, neměl-li Borek s tím Mephistem taky nějakou smlouvu jako ten doktor Faust?"

https://youtu.be/sVKMd-fJPtg

Jak se kuly pikle v kavárně...

 Můj kamarád Franta je ještě starší než já a takových lidí už je málo. Vážím si jeho názorů a tak jsem se ho nedávno zeptal:  "Kdy už konečně jednou lidi pochopí, že bychom měli pouze jednorázově oddělit zrno od plev, tyto nepustit do státních funkcí, ať se živí jinak, protože tenhle plácek je náš domov, ne jejich. Nemá smysl ani logiku se všichni vzájemně nenávidět, rozšlapávat si bábovičky a neustále se kádrovat, strašit, okrádat a podezírat jeden druhého, nebo ho přímo ničit. Mnohem smysluplnější je přece mít se rádi, zpívat a tančit, smát se a ne furt jen, že kujem pikle v kavárně tak jako třeba my dva!  A vůbec, proč radši nepijem kukle v hospodě?"

Franta mě překvapil svým vysvětlením: "Protože v hospodách se scházejí dělníci, rolníci a pracující inteligence!" To mě, přiznávám, dosud nikdy nenapadlo. A Franta na to: "To jsou všechno výdobytky komunistické výchovy, to jest, třídní nenávisti která trvala skoro tři generace. Kdyby totiž ta zvrácená výchova lidí trvala jen jednu generaci, stačilo by se toto malomocenství během příštích dvou generacích samočistícím obranným pudem těla vyléčit, jako je tomu třeba u moru nebo u lepry. Jenže čtyřicet let totáče se může tímto samočistícím způsobem vyléčit až minimálně za 40 let! Nebuď proto netrpělivým, podívej se na Rusko, co ti tam mají říkat!"
"Franto, chlape, neblbni mi hlavu, copak se tohle dá vydržet? Já jsem chtěl od tebe nějakou naději a ty takhle? Já se ptám: Kdy tato noční můra skončí? Ve třech nejvyšších funkcích tohoto státu sedí tři bývalí komunisté a vládu tiše podporují současní komunisté. To je ten smutný fakt!"

"Jó, kamaráde", řekl mi na to Franta, "ty's tady žil »jenom« 20 let a potom 27 let jsi žil ve svobodném světě, kde se ti vrátilo svobodné myšlení, jaké tady lidi nemají a 40 let v jednom zátahu, to je smrtelná dávka pro každého jedince!" Vžij se do myslí zdejších lidí, převážná většina si myslí, že v demokracii si každý člověk může dělat co chce a když je mazanej, tak ho žádnej soud nevodsoudí. Navíc naši lidé si zvykli, že všechno nepříjemné za ně udělá stát a nebo nějaký vůdce, který tady zjedná pořádek. A tak ho všichni volí jako vzteklí a moudré státníky tady nepotřebujeme!"

"Franto, já jsem se sem navíc vrátil s Kainovým znamením emigranta, který zradil svou vlast, když jí bylo nejhůře, zatímco oni, hrdinové, zde zůstali a moudrý stát se jim odměnil normalizací. To, že jsem se vrátil z emigrace domů, bylo také špatně, zřejmě jsem na tom prohnilém západě zkrachoval a proto jsem přijel domů za lepším! Evidentní slabomyslnost. Ve skutečnosti jsem ani zkrachovat nemohl, nepodnikal jsem, byl jsem námezdním pracovníkem, ale po dvaceti letech, když konečně rudí šli od válu, by snad každý normální člověk žijící léta v zahraničí, pocítil touhu po domově. Dalším mým důvodem byla moje ovdovělá a nemocná matka, která mě potřebovala. Třetím důvodem bylo to, že jsem byl už ve věku 60 let a i když jsem měl smlouvu s firmou do 65 let, mohl jsem odejít dříve a ještě dostat odstupné, dnes se tomu říká "zlatý padák", jehož výši (teď už to vím) nesmím, kvůli závistivcům uvádět, ti by mě snad ukamenovali.

A takových příkladů bych mohl vyjmenovat stovky, to by bylo na román. Jenom snad ještě příklad, dezinformací, jak se to dnes a denně dělá, jeden za všechny. V jednom blogu jsem napsal, že jsem se kdysi pohádal s matkou, kvůli tomu, že jsem večer přišel pozdě domů a jak jsem rozsvítil v předsíni, tak to cvaknutí vypínače ji vzbudilo a ona chudák pak nemohla usnout. Co z této malé nicotnosti udělal zlomyslný kádrující bolševík, cituji: "Toms neemigroval z politických důvodů, ale kvůli své despotické matce!" 

Já přece nemám co tajit, nic nezákonného jsem v životě neuděl, pouze to, že jsem, dle komunistů, zrádně emigroval a dostal za to v nepřítomnosti 18 měsíců basy na tvrdo. A to mi pak, o léta později, "hodný" Husák prominul. Nic nezastírám, nic nezapírám a přesto jsem se tady na blogu v  Lidovkách dostal do mlátičky českých amatérských kádrováků."

"Míro, je ovšem taky pravdou, že jsi na druhou stranu získal daleko větší řadu přátel, jak skutečných, tak virtuálních, což je solí v očích závistivců, které bych spočítal na prstech jedné ruky a kteří jsou nuceni se pod ochranou anonymity trvale skrývat. Tímto způsobem si vybíjejí svůj vztek na celý svět a na své zpackané životy..."

My však nepřestáváme doufat v lepší časy, ty přijdou určitě, ale my už tady nebudem...

https://youtu.be/mMaIzHkGwO8

Nasadím mokrej úhel, řekl...

Na jednom z vojenských cvičení jsem se náhodně sešel se svým spolužákem z vysoké školy Frantou Bouškou (viz foto, ten menší). Takže, zatímco já jsem byl, a dodnes jsem, pro veřejnost neznámá společenská nula, on byl už tenkrát celkem mediálně známým kapitánem Československého Trophy-teamu na Šestidenních závodech motocyklů. Do kasáren přijel na soutěžní Jawě 350 a nás pět záložáků ho ihned obstoupilo a vyptávali se na jeho zážitky z Šestidenní. Všichni jsme byli vojenské „rychlokvašky“, to jest vysokoškolští absolventi techniky v hodnosti podporučíka v záloze. 

Cvičení bylo naplánováno na dva týdny a jako důstojníci jsme směli v sobotu v poledne odjet v civilu domů. V pondělí ráno jsme ovšem museli být v sedm hodin na nástupu. Zrovna jsem uvažoval o tom jestli se mi to vůbec vyplatí jet do Prahy autobusem nebo vlakem a pak v neděli večer zase nazpět, když mi Franta nabídl, že mě do Prahy vezme sebou na mašině a že tam budeme za 20 minut. Mladicky a zcela nerozvážně jsem souhlasil, aniž bych tušil co mne čeká. 

Tu sobotu bylo zataženo a v poledne začalo pršet. Zeptal jsem se Franty, jestli hodlá jet i v dešti, větru a vůbec v nepohodě a doufal, že řekne, že raději počkáme až se to přežene. 

„Ne, ne, proč?" divil se, "déšť je docela fajn!“ Suverénně prohlásil: "Nic se neděje, mám rozum, dnes nasadím mokrej úhel!“ Před jízdou mi ještě kladl na srdce: „Nic nedělej, jen se mě pevně drž a nakláněj se přesně tak jako já, prostě, jako když jsme dohromady srostlá jedna hmota. Jasan?“ 

Načež to rozjel a v témže okamžiku začalo lejt jako z konve. Všechna auta, náklaďáky, autobusy i jeden mercedes jsme míjeli jako pláňky u plotu. Jeli jsme tak rychle, že mi na záda nedopadla ani jedna kapka. Dopředu nebylo skrze tu vodní stěnu nic vidět, takže jsem tam raději ani moc nekoukal a v duchu se loučil se světem. Najednou se z toho vodopádu před námi vynořila černá silueta nějakého širokého transportéru a já jen zaznamenal cvakání rychlostní páky jak Franta bleskově brzdil motorem.

Dopadlo to dobře a jelo se dál. Do Prahy jsme dorazili skutečně za dvacet minut a když jsme zastavili u stanice tramvaje před Dětským domem na Příkopech, všiml jsem si, že mi nějaký pán, stojící ve vchodu tramvaje, něco ukazuje jako směrem k zemi. Podíval jsem se a strnul, zadní pneumatika pode mnou byla úplně prázdná! Rychle jsem na to upozornil Frantu. Odtlačili jsme motorku ke vchodu do baráku a Franta suše poznamenal: „Jo, to je ten mizernej ventilek už zase nedrží, eště že mám rezervní“ a jal se ho ihned rutinovaně vyměňovat.
„Co by se bejvalo stalo, Franto, kdyby to vyplivlo v tom fofru na té silnici?“ 

"Jo, kamaráde, to by nám byla ta silnice malá.“
Byl jsem rozhodnut jet zítra nazpět vlakem, leč Franta trval na svém: „Hele, ráno v pondělí v šest budu na tebe čekat na Florenci, když tam nebudeš tak jedu sám.“ Věděl jsem, že pokud nepojedu s Frantou, musím jet už v neděli večer, jinak to ráno nestihnu. Protože ale bylo slunečné počasí, rozhodl jsem se to znovu risknout. 

“Franto, dnes ale pojedeš pomaleji, vždyť máme dost času do těch sedmi hodin“, snažil jsem se ho nějak rozumně zpracovat.

„Dneska je ideální počasí, Míro, kávu si osladím a suchej úhel si nasadím. Těš se, pojedeme vysočanskou serpentinou a uvidíš tu nádheru. Jenom drž nohy u sebe jako cudná dívka, nakláněj se jako já a jen se proboha nesnaž to nějak vyvažovat na druhou stranu.“

Tak jsem poznal co to je „suchý úhel“. Proti tomu byla ona jízda smrti v lijáku nevinná legrace na dětském kolotoči. Tentokrát jsem za dvacet minut zestárl aspoň o 10 let a málem jsem si, při suchém náklonu, prodřel kalhoty na kolenou o asfalt. Po příjezdu do Lysé jsem mu řekl chraplavým hlasem: „Franto jseš machr, ale já už si s tebou v životě na motorku nesednu!“ A to jsem taky dodnes dodržel, proto asi ještě žiju!

https://youtu.be/BYuGmoNlTT4

ŽVEJKAČKA Z USA

Dnes už si skoro nikdo neumí představit, co pro nás, kluky, znamenalo magické slovo "žvejkačka" v době po druhé světové válce. Všichni jsme zhruba věděli, co to vlastně je, že to žvýkají Američané, že to neubývá, a že je to podle komunistů prasectví, na které si naše republika nebude zvykat a proto ji také nebude dovážet. V naší třídě byli jen dva spolužáci, kteří žvýkali pravou americkou žvýkačku Wrigley's Spearmint Gum, díky tomu, že jejich příbuzní v Plzni ji dostali od amerických vojáků.

Já jsem bohužel k těm šťastným nepatřil. Nastal tak zcela logicky jev, že zakázané ovoce chutná ze všech nejvíce. Nepomohly ani rádoby vtipné karikatury v Dikobrazu, představující žvýkající polo-lidi v USA, podobně jako přežvykující krávy. My, zdrcující většina kluků, toužících po žvýkačce, jsme si vymýšleli žvýkat třeba parafin ze svíček, což bylo sice nechutné, ale aspoň vzdáleně to tu žvejkačku připomínalo.

Jednou k nám přišla moje, o sedm let starší sestřenice Míla, a vyprávěla našim, jak se seznámila ve vlaku s nějakým americkým vojákem. On jí dal cigarety, čokoládu a žvýkačky. Tu jednu měla ještě v kabelce, ale není to nic dobrého, ztratí to brzy chuť a tak to vždycky po pěti minutách vyplivla. To mne nabudilo: "Mílo, prosím tě moc, dej mi tu žvejkačku!", žadonil jsem jako posedlý. Ona se jen podivila a začala se hrabat v kabelce: "Nevím jestli jsem ji už nevyhodila."

Umíral jsem strachy, aby ji našla a nebesa mne vyslyšela, a tak jsem získal svou první pravou žvejkačku!

Hned jsem ji začal žvýkat a rozplýval se blahem. To, že chuť ubývala mi nevadilo, věděl jsem, že ta guma neubývá a prakticky ji budu moct žvýkat třeba 100 let! Hned příštího dne ve škole jsem se všem kámošům pochlubil, někteří dokonce chtěli, abych jim dal aspoň kousek z pusy, což jsem rigorózně odmítl. První hodina byla dějepis, což byl můj jediný zcela nenáviděný předmět dle písně R.A.Dvorského "Dějiny, a to je marné byly mi vždy suchopárné, ze všeho jen Kleopatru znám." Navíc, naše profesorka Tučková mě neměla ráda, a tak jsem se u ní neustále plácal mezi čtyřkou a pětkou.

Najednou v půli svého výkladu se na mne ostře zadívala a vykřikla: "Tomsi, co to vidím, vy jíte při hodině?"

Vstal jsem a řekl pravdivě: "Prosím, paní profesorko, já nejím, to je jen žvýkací guma!"

"Tak ji okamžitě vyplivněte tady do té odpadkové bedny!", zazněl její zdrcující ortel. 

Těch několik kroků z lavice až k odpadkové bedně jsem horečně přemýšlel jak to udělat, abych o tu drahocennou žvejkačku nepřišel. Nakonec se mi to podařilo napodobit hod žvýkačky do odpadu, ale místo toho jsem ji bleskově připlácl zevnitř ke stěně dřevěné bedny. V rychlosti mi vypadlo z ruky vrchní přiklápěcí víko, což způsobilo silné klapnutí. Profesorka sebou cukla a dodala: "Váš vztek Tomsi, vám není nic platný, při mé hodině dějepisu zde se nebude ani jíst, ani žvýkat!"

Ve zbytku hodiny dějepisu jsem vůbec nevnímal o čem je řeč, moje mysl byla zaměřena na dva problémy: Jestli se tím nárazem víka žvejkačka neodlepila a nespadla dolů do smetí a jestli se mi podaří, jako prvnímu ve třídě doběhnout k bedně a nalepenou žvejkačku opět získat pro sebe. Tušil jsem, že kluci sedící blíže k bedně, můj manévr s odhazováním žvejkačky, postřehli.

Ihned jak zazvonilo a Tučková se zvedla od katedry, vystřelil jsem z lavice směrem k bedně a dopadlo to v můj prospěch. Drahocennou trofej jsem měl šťastně opět ve své puse já!

https://youtu.be/vQJaEwmWNZI