neděle 29. dubna 2018

Vzpomínka na moji matku...

Moje matka zemřela v roce 2000, bylo ji 91 let. Celý život si psala sama pro sebe takové zvláštní, většinou tklivé básně. Nikdy nám je ani nepřečetla, asi se trochu styděla a já když jsem je náhodně objevil, tak jsem je aspoň vytiskl, nechal svázat a daroval jí je k Vánocům. Dle mého soudu jsou krásné, a já, který tento kumšt vůbec neovládám, bych chtěl aspoň jednu její básničku z dubna roku 1943 touto cestou publikovat.

Marta Tomsová:  PRAVDA A LEŽ.

I řekla jednou pravda lži: „Ty pekelné jsi kvítí,
pohleď jen jak já čistá jsem, jak jméno moje svítí!
Opěvovaná jsem básníky a v knihách o mně psáno,
do hesel si mne vložili, komu je tohle dáno?"

Tu lež se drze ušklíbla a potom na to řekla:
„Mně milejší, že černá jsem, a že přicházím z pekla!
Je pravda, že tě vybrali, že jsi tak krásně bílá,
proto se právě nehodíš, bys s lidmi tady žila!

Proto tě do knih, do hesel tak pěkně uložili,
aby tě jenom svátečně pak občas zneužili.
Já denně sloužím lidem všem v životním jejich shonu
a budu sloužit stále dál až k života jich skonu!

Však jeden den ti povolím, bys za mne práci vzala,
já dnes se k spánku uložím... A nato-tata spala.
Pravda se šťastně usmála a potom řekla tiše:
„Já tebe nikdy nepustím již nazpět do své říše!"

Načež se světem rozběhla ve velké, malé domy,
však všude kde se zastaví je slyšet jenom hromy!
Křik, hádky, bití, výčitky, kletby ji doprovází
a štěstí, sladké úsměvy již nikde nenachází.

Zde manžel a tam milenec i ministr jak jeden muž,
každý řve hlasem plameným, že konečně zná pravdu už!
A krásná pravda ze všech stran se smáčí v špíně louží,
marně se snaží uniknout a po klidu jen touží.

Konečně se lži zželelo, když zřela pravdy bídu
a přispěchala na pomoc - a vrátila se k lidu...

https://youtu.be/5uzZu9HZBWA

Žádné komentáře: