Naštěstí není moje žena Jitka učitelkou národů, ale jen učitelkou mateřské školy. Pracovala sedmnáct let v Česku a devět let v Německu. Za tu dobu zažila spoustu příjemných i dojemných příhod s dětmi bez rozdílu, jednalo-li se o děti české, německé či turecké. Všechny děti, až na nepatrné výjimky, jsou svým způsobem roztomilé a bezprostřední. To špatné se naučí teprve od nás dospělých. A my dospělí zase velmi často, aniž si to uvědomujeme, přejímáme móresy našich politiků. Bohužel...
Manželka toho až tak moc nenamluví, ale najednou si na něco vzpomene a vypráví mi takové zajímavé krátké glosy ze svého oboru a tak jsem se rozhodl, že z toho něco vyberu a sestavím do blogu. Budu ty jednotlivé perličky prosévat na přeskáčku a bez ohledu na chronologii.
Příbor: To přišla za Jitkou maminka malé Pavlínky: „Představte si, paní učitelko, včera k večeři, jsme měli párky a naše Pavlínka si vzpomněla, že chce k jídlu příbor. Já říkám: „Prosím tě, na párek nepotřebuješ příbor! Potřebuju, pani učitelka jí taky párky příborem!“
Divné boty: Jitka už seděla ráno za stolkem když přišel pětiletý Lukáš přes celou místnost, až k ní, usmál se a řekl milým hlasem: „Dobrý den, Frau Toms, tak divné boty, co máte dnes na nohou jsem ještě v životě neviděl!“, a zakroutil hlavou.
Karneval: V karnevalových dnech přicházejí všechny děti i učitelky v nějaké masce. Jednou si moje žena udělala masku kočky. Na hlavě čepičku s ouškama, obličej jsem jí pomaloval sám a oblékla si černý přiléhavý trikot, vzadu s ocáskem. Malý Patrik se jí zeptal: „Frau Toms, co to má být za divné zvíře?“
„To nepoznáváš kočku?“ Patrik se hluboce zamyslel: „Hm, kočka a takový prsa?“
Trabant: V koutku se stavebnicemi nastal mezi kluky nějaký hlučný spor. Jitka se tam rozběhla a slyšela jak poměrně velký Kubík křičí na malého Miloška: „Ty si s námi nebudeš hrát, vy máte jenom trabanta a my všichni máme embéčka!“
Milošek na to: „Já za to nemůžu, že jsme na větší auto neměli peníze!“
To bylo něco pro moji ženu. Vzala si Kubíka stranou a dlouze mu vysvětlovala, že kdo má dražší auto není ještě zdaleka lepší člověk, než ten, kdo nemá třeba vůbec žádné auto. Nakonec z něj vylezlo, že to slyšel doma a sám se Miloškovi omluvil.
Operace a spleen: Jednou byla Jitka v nemocnici se slepým střevem a nebyla proto pár týdnů ve školce. Rozkřiklo se tam, že je těžce nemocná a děti si začaly povídat, že asi umře. Když se vrátila z nemocnice, byly děti šťastné a citlivý André přišel za ní se slovy: „Frau Toms, můžu se k vám přitulit?“ Jitka byla v první chvíli konsternována, načež si ho ale vzala na klín a on jí objal kolem krku: „Já jsem tak rád, že jste neumřela.“
Džitka: Do školky nastoupila nová ředitelka a ta si, z neznámých důvodů, zvykla říkat Jitce Džitka. Jitka ji to jednou vysvětlila, že se její jméno vyslovuje tak, jak se píše, tedy Jitka, což si ovšem ta dáma, z neznámých důvodů, nezapamatovala a i nadále na ní volala Džitka.
Až jednou malý Andreas, přestože byl právě zabrán do hry s dětským computerem, to už nemohl poslouchat, když zase od ředitelky zaslechl "Džitka" a řekl ředitelce naštvaně a s důrazem: „Frau Toms se přece jmenuje Jitka a ne Džitka!“
Od této chvíle se už ředitelka nikdy nespletla...
Resumé: Správná učitelka mateřských škol by měla být matkou, vychovatelkou i poradkyní. Je to škoda, že tyto ženy jsou v Česku tak drasticky finančně podhodnoceny. Když jsme se po "Velkém třesku" vrátili do republiky a zjistili, že by zde má žena měla plat, který by jí sotva stačil na tramvaj a na obědy, řekl jsem jí: „Jituš, přestože máš ještě nevím kolik let do penze mám lepší řešení. Jsem konzervativní typ a de facto celý život jsem si tajně přál mít manželku, která je doma a v zástěrce mi vaří pochutiny. To se mi však bohužel nikdy v životě nepodařilo realizovat, protože jsem vždycky respektoval přání své ženy, chodit do práce. Teď ale nastala doba, kdy bys už mohla zůstat doma a splnit mé dávné přání. Co ty na to, Jituš?“
„A víš, že bych už docela ráda zůstala doma, jenom prosím tě tu zástěru po mně nechtěj...“
